Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 93/06 #1Nález ÚS ze dne 17.05.2007K rozlišování mezi novými důvody dle § 104 odst. 4 soudního řádu správního a novými skutečnostmi dle § 109 odst. 4 soudního řádu správního

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /s... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Doručování
Daň
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 85/45 SbNU 249
EcliECLI:CZ:US:2007:3.US.93.06.1
Datum vyhlášení24.05.2007
Datum podání12.01.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 37 odst.5, § 104 odst.4, § 103 odst.1 písm.e, § 109 odst.4, § 72 odst.1, § 46 odst.1 písm.b

337/1992 Sb., § 17 odst.7


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Je porušením práva na spravedlivý proces vycházejícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud Nejvyšší správní soud na základě zjevného výkladového (aplikačního) excesu odepře přístup k opravné instanci, kterou tento soud představuje.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele Orgapol, akciová společnost zrušil III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 17. května 2007 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2005 č.j. 7 Afs 56/2004-87.

Narativní část

Stěžovatel napadl kasační stížností usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2004 č.j. 30 Ca 491/2000-62, kterým byla jako opožděná odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí správního orgánu. V kasační stížnosti stěžovatel uplatnil stížnostní důvod podle § 103 písm. e) s.ř.s. (nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo zastavení řízení) a namítal, že ve spise je založen pouze doklad o doručení rozhodnutí správního orgánu jemu osobně, ačkoli byl v daňovém řízení zastoupen daňovým poradcem. Dovozuje, že jeho žaloba byla podána včas. Usnesením Nejvyššího správního soudu byla kasační stížnost odmítnuta jako nepřípustná.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl, že Nejvyšší správní soud se dopustil výkladového (aplikačního) excesu, který představuje porušení práva na spravedlivý proces vycházejícího z čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že odmítl jako nepřípustnou kasační stížnost stěžovatele podle § 104 odst. 4 s.ř.s. s poukazem na to, že se kasační stížnost opírá pouze o nové důvody.

Ústavní soud rozlišil dva různé pojmy používané v s.ř.s., a to „důvody“ dle § 104 odst. 4 s.ř.s. a nové „skutečnosti“ ve smyslu § 109 odst. 4 s.ř.s. Uvedené pojmy nemají totožné postavení; primární jsou „důvody“, sekundární „skutečnosti“, přičemž zjevně platí, že konkrétní „důvod“ může být naplněn různými „skutečnostmi“ (okolnostmi zásadně skutkové povahy). Ustanovení § 109 odst. 4 s.ř.s. má pouze zabránit tomu, aby způsobilý důvod byl v kasační stížnosti rozšiřován o skutečnosti dříve neuvedené či aby byl na těchto novotách dodatečně založen. Závěr o nepřípustnosti kasační stížnosti (ve smyslu § 104 odst. 4 s.ř.s.) se dle názoru Ústavního soudu pojí s důvody (§ 103 odst. 1 s.ř.s.), nikoliv se skutečnostmi.

Ústavní soud došel k názoru, že pokud jde o kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s.ř.s., je nemožné, aby byl uplatněn již v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, neboť se váže k rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo zastavení řízení. Proto se důvod nepřípustnosti kasační stížnosti ve smyslu § 104 odst. 4 in fine s.ř.s. v tomto případě neuplatní. Dále Ústavní soud konstatoval, že Nejvyšší správní soud vadně posoudil také zásadu, že novoty jsou v kasačním přezkumu nepřípustné (§ 109 odst. 4 s.ř.s.). Uvedení okolností doručení rozhodnutí nemůže být spojováno s nepřípustnými novými skutečnostmi ve smyslu § 109 odst. 4 s.ř.s. v situaci, kdy kasační důvod [podle § 103 odst. 1 písm. e) s.ř.s.] na tato zásadní zákonná hlediska přezkumu věcně navazovat nemůže.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vladimír Kůrka. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 93/06 ze dne 17. 5. 2007

N 85/45 SbNU 249

K rozlišování mezi novými důvody dle § 104 odst. 4 soudního řádu správního a novými skutečnostmi dle § 109 odst. 4 soudního řádu správního

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila - ze dne 17. května 2007 sp. zn. III. ÚS 93/06 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Orgapol, akciová společnost, se sídlem v Brně, Příkop 8, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2004 č. j. 30 Ca 491/2000-62, jímž byla odmítnuta správní žaloba stěžovatele pro opožděnost, a proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. října 2005 č. j. 7 Afs 56/2004-87, jímž byla kasační stížnost stěžovatele proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně odmítnuta pro nepřípustnost.

Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2005 č. j. 7 Afs 56/2004-87 se zrušuje.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Brně (dále též "krajský soud"), kterým byla jako opožděná odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí správního orgánu, jakož i usnesení, jímž Nejvyšší správní soud pro nepřípustnost odmítl kasační stížnost, kterou proti tomuto rozhodnutí podal. Postup obecných soudů stěžovatel považuje za odepření spravedlnosti a za porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, garantovaného čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina").

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 2. 2004 č. j. 30 Ca 491/2000-62 jako opožděnou [§ 46 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.")] odmítl stěžovatelovu žalobu podanou dne 18. 10. 2000 proti rozhodnutí správního orgánu - Finančního ředitelství v Brně (dále jen "správní orgán"); v odůvodnění rozhodnutí krajský soud uvedl, že napadené rozhodnutí správního orgánu bylo stěžovateli doručeno dne 16. 8. 2000 (a nikoliv až 18. 8. 2000, jak bylo tvrzeno v žalobě), pročež dvouměsíční lhůta pro podání žaloby uplynula již dnem 16. 10. 2000.

V kasační stížnosti stěžovatel uplatnil stížnostní důvod podle § 103 písm. e) s. ř. s. námitkou, že ve spise je založen pouze doklad o doručení žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu jemu osobně, ačkoli byl ve správním (daňovém) řízení zastoupen daňovým poradcem; z toho lze podle jeho názoru vyvodit, že buď nebyl respektován postup dle § 17 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále též "daňový řád") a rozhodnutí správního orgánu nebylo dosud řádně doručeno, anebo bylo doručeno i daňovému poradci, a to rovněž až 18. 8. 2000. Jelikož důkazní břemeno ohledně doručení zástupci nese správní orgán (§ 31 odst. 8 daňového řádu), je podle stěžovatele pochybením, že se krajský soud otázkou "řádného" doručení rozhodnutí správního orgánu nezabýval a spokojil se pouze s tím, co bylo obsaženo ve správním spise.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nepřípustnou odmítl [§ 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Vycházel z úsudku, že stěžovatel opřel kasační stížnost o důvody, které neuplatnil v řízení před soudem, a poukázal na ustanovení § 109 odst. 4 s. ř. s. s tím, že "skutečnosti a důvody tvrzené v kasační stížnosti, spočívající v námitkách týkajících se doručování rozhodnutí správního orgánu v daňovém řízení, jsou skutečnostmi a důvody novými, které nebyly dříve uplatněny v řízení před soudem", k nimž nelze přihlížet. Kasační stížnost, jež se opírá "pouze o nové důvody", uzavřel kasační soud, je pak podle § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými závěry obecných soudů nesouhlasí a opětovně tvrdí, že se krajský soud pouze formálně zabýval jeho (v žalobě uvedeném) tvrzení o dni, kdy mu bylo napadené rozhodnutí správního orgánu doručeno, a za prokázaný den doručení vzal údaj uvedený na doručence založené ve správním spisu, aniž se pokusil jeho tvrzení o dni doručení správního rozhodnutí prověřit. Názor, z něhož vycházel Nejvyšší správní soud ve vztahu k jeho námitkám proti rozhodnutí krajského soudu a na jehož základě je hodnotil jako nepřípustné "novoty", považuje stěžovatel "za přepjatý formalismus, který naprosto neodpovídá principu materiálního právního státu, ale ani samotnému poslání správního soudnictví". Podle stěžovatele je tento postup též v rozporu s právním názorem vysloveným v rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004 č. j. 2 As 27/2004-78, který je podle jeho mínění "sjednocujícím rozsudkem", a odporuje též chápání práva na spravedlivý proces a přístupu k soudu, k němuž se vyslovil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 12. 10. 2004 č. j. 5 Afs 16/2003-56, jakož i Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 491/98 (N 107/19 SbNU 55). Stěžovatel ostatně neměl možnost "v předcházejícím řízení svoje námitky stran doručování prokázat, neboť jednání ve věci nebylo nařízeno", ačkoli s rozhodnutím bez jednání nesouhlasil. V dalším pak stěžovatel obsáhle vylíčil okolnosti jeho zastoupení v daňovém řízení, ve snaze doložit, že z hlediska včasnosti jeho správní žaloby bylo rozhodné (až) doručení jí napadeného rozhodnutí správního orgánu jeho zástupci (daňovému poradci).

Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odmítl tvrzení stěžovatele o porušení jeho práva na spravedlivý (soudní) proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť kasační stížnost stěžovatele "projednal a ve věci rozhodl" a své rozhodnutí též řádně odůvodnil. Sama skutečnost, že správní orgány nebo soud nevyhověly návrhu stěžovatele, nemůže být podle něj bez dalšího považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tyto orgány dodržely předepsané procesní postupy; odlišný právní názor stěžovatele na zákonnost jejich rozhodnutí a "neúspěch" v řízení nepředstavuje (sám o sobě) porušení práva na soudní ochranu. Z porovnání obsahu správní žaloby a kasační stížnosti je dle Nejvyššího správního soudu zjevné, že v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nebyla uplatněna námitka vadného doručování žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu, ačkoliv již v době jejího podání muselo být stěžovateli "známo, že byl v daňovém řízení zastoupen" zástupcem, jemuž (jak tvrdí) udělil "neomezenou" plnou moc, přičemž v uplatnění této námitky mu nic nebránilo. Bylo proto pouze věcí (současné) zástupkyně stěžovatele, aby při převzetí zastoupení ověřila všechny skutečnosti rozhodné pro řádné a včasné podání žaloby a případné nedostatky ohledně doručování napadeného rozhodnutí v ní (formou žalobních námitek) uplatnila. Za "zcela zavádějící" pak považoval tvrzení stěžovatele o tom, že se krajský soud zabýval otázkou doručení napadeného rozhodnutí pouze formálně, neboť za prokázanou skutečnost vzal údaj na doručence, a nijak se nepokusil zjištěný rozpor mezi tímto údajem a tvrzením stěžovatele odstranit; naopak (zcela v souladu se zákonem) vycházel při zjištění dne doručení z údajů obsažených na doručence a nikoliv z tvrzení stěžovatele v žalobě, jelikož nebylo podepřeno žádným důkazem. Nečinnost zástupkyně žalobce v otázce ověření, kdy bylo napadené rozhodnutí stěžovateli doručeno, nemůže být proto přičítána k tíži obou soudů.

Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků od jednání upustil (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je (zde) povolán Nejvyšší správní soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti a napadenému rozhodnutí, jde především o to, zda Nejvyšším správním soudem podaný výklad ustanovení § 104 odst. 4 s. ř. s. nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména pak těmi, na které se stěžovatel výslovně odvolal.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (což představuje nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Ústavní soud předesílá, že je mu známo rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004 č. j. 2 As 27/2004-78, kde uvedl mimo jiné, že "nedostatek řádného doručení tohoto rozhodnutí příslušnému účastníkovi řízení (žalobci), spočívající v tom, že rozhodnutí bylo v rozporu s ustanovením § 25 odst. 3 správního řádu doručeno přímo účastníkovi řízení a nikoli jeho zástupci, brání rozhodnutí o žalobě (přezkoumání vlastního napadeného správního rozhodnutí). Jestliže žaloba přes tuto vadu doručení správního rozhodnutí byla podána, jedná se o nedostatek žaloby (nedostatek podmínky řízení) odstranitelný. Samotná tato skutečnost (vada doručení) není bez dalšího důvodem k odmítnutí žaloby pro předčasnost [§ 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Pokud soud, u kterého byla podána taková žaloba, zjistí, obvykle z vyžádaného správního spisu žalovaného, že rozhodnutí nebylo zástupci žalobce doručeno, uloží usnesením žalovanému doplnit spis (řízení) o doklad o doručení rozhodnutí tomuto zástupci účastníka řízení".

Ústavní soud se ztotožňuje rovněž s názorem vyjádřeným v rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 12. 10. 2004 č. j. 5 Afs 16/2003-56, podle něhož "primárním účelem soudní ochrany obecně je poskytování ochrany subjektivním právům, a pokud jde o správní soudnictví zvláště, potom subjektivním právům veřejným; tato ochrana musí být skutečná a spravedlivá. Soudy jsou nezávislé a nestranné státní orgány, které usilují o nalezení spravedlnosti rozhodováním v konkrétních věcech a které nemohou odmítnout zabývat se určitou věcí ze zcela formálních či spíše formalistických důvodů, ale pouze z takových příčin, které poskytování soudní ochrany skutečně vylučují; jiný přístup by byl stěží ústavně konformní a znamenal by odepření spravedlnosti. Právo na spravedlivý proces je jedním ze základních práv, které má každý vůči státu a které mu garantuje nejen Listina základních práv a svobod, ale též Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Meze práva na spravedlivý proces stanoví jednotlivé procesní řády (např. náležitosti žaloby, lhůta pro její podání, procesní podmínky), při jejichž výkladu je v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny nezbytné šetřit jejich podstaty a smyslu a nezneužívat je k jiným účelům, než pro které byly stanoveny. Nabízejí-li se přitom dvě interpretace, z nichž jedna hovoří ve prospěch výkonu práva na spravedlivý proces a druhá proti němu, musí soud vždy zvolit výklad první. ... Právo na soud, jehož součástí je právo na přístup k soudu, není absolutní a připouští jistá omezení, zejména pokud jde o podmínky přípustnosti opravného prostředku, neboť samotná jeho povaha vyžaduje právní úpravu na úrovni státu, který má v tomto ohledu určitý prostor pro uvážení. ... Tato omezení však nesmí omezovat přístup otevřený jedinci takovým způsobem či do té míry, aby bylo právo zasaženo ve své podstatě."; podobně nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2000 sp. zn. II. ÚS 491/98, N 107/19 SbNU 55).

Podle § 104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.

Jelikož důvod podle § 103 s. ř. s. stěžovatel (výslovně i podle obsahu kasační stížnosti) uplatnil, a to ve smyslu důvodu předjímaného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., zbývá k posouzení, zda byla splněna - ku podpoře závěrů kasačního soudu - druhá podmínka nepřípustnosti kasační stížnosti, jež spočívá v tom, že stěžovatel "opřel" kasační stížnost o důvody, jež neuplatnil před (správním) soudem, ač tak učinit mohl.

Předně je nutné upozornit na potřebu lišit "důvody" (§ 104 odst. 4 s. ř. s.) na straně jedné a nové "skutečnosti" ve smyslu § 109 odst. 4 s. ř. s. na straně druhé. Uvedené pojmy nestojí v téže logické rovině; primární jsou "důvody", sekundární "skutečnosti", přičemž zjevně platí, že konkrétní "důvod" může být naplněn různými "skutečnostmi" (okolnostmi zásadně "skutkové" povahy). Ustanovení § 109 odst. 4 s. ř. s. jen překáží tomu, aby způsobilý důvod, řádně uplatněný, byl v kasační stížnosti "rozšiřován" o "skutečnosti" dříve neuvedené, resp. aby byl na těchto novotách dodatečně založen. Oproti tomu, závěr o nepřípustnosti kasační stížnosti (ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s.) se pojí nikoliv se "skutečnostmi", nýbrž s "důvody", z nichž je kasační stížnost podána (§ 103 odst. 1 s. ř. s.).

Argument kasačního soudu, že stěžovatel v kasační stížnosti nepřípustně uplatnil nové "skutečnosti" (k nimž nemohl podle § 109 odst. 4 s. ř. s. přihlédnout), tedy nejenže není zaměnitelný s argumentem dříve neuplatněného "důvodu" ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s., nýbrž může mít místo až teprve po důsledném zhodnocení důvodu, který stěžovatel v kasační stížnosti nepochybně (i z pohledu kasačního soudu) uplatnil, totiž důvodu podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.

Podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. lze kasační stížnost podat též z důvodu nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu.

Nezákonnost je dána, jestliže je napadeným rozhodnutím založena kolize se zákonem stanovenými podmínkami, jež toto (nemeritorní) rozhodnutí předpokládá. Byla-li v dané věci odmítnuta žaloba proti rozhodnutí správního orgánu proto, že byla podána opožděně [§ 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], jde především o podmínky zakotvené v § 72 odst. 1 s. ř. s.; požadavek náležitě uvést (kasační) důvod nezákonnosti rozhodnutí je tudíž stěžovatelem vystižen též tvrzením, že závěr soudu, že lhůta pro podání žaloby uplynula marně, je nesprávný tím, že vychází z nesprávně stanoveného počátku jejího běhu proto, že soud opomněl vyhodnotit (v souladu se zákonem) podmínky řádného doručení napadeného rozhodnutí správního orgánu ve vztahu k okolnosti, že žalobce byl ve správním řízení zastoupen.

Jelikož tak stěžovatel v kasační stížnosti postupoval, nelze mu nic vytýkat, a ostatně ani Nejvyšší správní soud tak (až potud) nečiní; spor se dále vede o to, zda tento kasační důvod byl důvodem "novým", dříve neuplatněným, ačkoli tomu nic nebránilo.

Z uvedeného obsahového vymezení uplatněného kasačního důvodu plyne, že ne vždy platí, že pojem "důvody" ve smyslu § 104 odst. 4 in fine s. ř. s. "v případě kasačních stížností proti rozhodnutím krajských soudů o žalobách proti rozhodnutí správního orgánu zřetelně odkazuje na tentýž pojem užitý v § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. při formulaci toho, jaký obsah mají mít žalobní body žaloby proti rozhodnutí správního orgánu" (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 134/2005-34 nebo č. j. 1 Azs 34/2004-49). Právě rozhodnutí o "odmítnutí návrhu", protože je rozhodnutím procesním, jež nevychází z věcného přezkumu návrhem napadeného rozhodnutí, žádnou vazbu na (věcné) rozhodnutí předchozí nemá, a tím nemůže být - z povahy věci - vystaveno stejné kritice jako předchozí rozhodnutí správního orgánu; obecný požadavek vyplývající z ustanovení § 104 odst. 4 in fine s. ř. s., aby kasační důvody (§ 103 odst. 1 s. ř. s.) sledovaly (resp. "odkazovaly na") žalobní body podle § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., se zde logicky uplatnit nemůže. Jinak řečeno, kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. námitkám, vyjádřitelným těmito žalobními body (tj. uvedení, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce rozhodnutí správního orgánu za nezákonné nebo nicotné), obsahově přiřadit nelze. Tomu odpovídá, že se naopak uplatní v ustanovení § 104 odst. 4 in fine s. ř. s. předjímaná výluka, jelikož neplatí, že stěžovatel "tak učinit mohl", tj. že mohl uplatnit tytéž - proti rozhodnutí o odmítnutí návrhu relevantní - důvody již v řízení před soudem.

Ani jinak nelze na žalobci při podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu rozumně požadovat, aby - již dopředu - rovněž dokládal, že je jeho žaloba návrhem včasným, resp. aby předem oponoval všem představitelným rizikům jeho případné opožděnosti (a uváděl k tomu rozhodné "skutečnosti"), nemůže-li ostatně budoucí názor soudu v této otázce předjímat.

Je tedy namístě - oproti názoru Nejvyššího správního soudu - uzavřít, že kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. tím, s jakým rozhodnutím je spojen (o odmítnutí návrhu), činí nemožným, aby byl uplatněn již v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, pročež se důvod nepřípustnosti o něj opřené kasační stížnosti ve smyslu § 104 odst. 4 in fine s. ř. s. neprosadí.

Nejvyšší správní soud nakládal vadně i se zásadou, že novoty jsou v kasačním přezkumu nepřípustné (§ 109 odst. 4 s. ř. s.).

S uvedením data doručení rozhodnutí správního orgánu v žalobě proti tomuto rozhodnutí [§ 71 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], resp. neuvedením či uvedením jinak vadným, lze spojovat toliko úsudek o vadě žaloby (nadto omezeného významu - srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004 č. j. Afs 16/2003-56), nikoliv však okolnost, jež by mohla mít jakýkoli vliv z pohledu možné věcné kritiky rozhodnutí, resp. jež by vykazovala relevantní vztah k zákonným hlediskům přezkumu podle § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Tím méně může být uvedení (neuvedení) okolností doručení rozhodnutí spojováno s nepřípustnými novými skutečnostmi ve smyslu § 109 odst. 4 s. ř. s. v situaci, kdy kasační důvod [podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.] na tato zásadní zákonná hlediska přezkumu věcně nenavazuje, resp. navazovat nemůže.

Poukazoval-li Nejvyšší správní soud na okolnost nepřípustné novoty (co do sdělení, že byl zastoupen), pominul též, že i v případě, že by takový úsudek byl správný, nemohl mít jiný průmět než ve smyslu zúžení hledisek věcného posouzení (tím, že kasační soud k nové skutečnosti nepřihlédne), nikoli však již důsledek rozhodný pro procesní posouzení kasační stížnosti jako nepřípustné, jak se však stalo. Také oponentura Nejvyššího správního soudu (proti názoru stěžovatele, že soud posuzoval okolnosti doručení pouze "formálně"), vyslovená ve vyjádření k ústavní stížnosti, je ve sledovaných souvislostech bezvýznamná, neboť má základnu věcnou (zda je napadené rozhodnutí soudu správné či nikoli), a tu svým rozhodnutím kasační soud neotevřel.

Lze tudíž shrnout, že názor kasačníhosoudu, že stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil námitkami "týkajícími se doručování rozhodnutí správního orgánu v daňovém řízení ... skutečnosti a důvody nové", k nimž nelze přihlížet, resp. že se kasační stížnost tím "opírá pouze o nové důvody", v rozhodných souvislostech neobstojí, jmenovitě potud, že není způsobilý adekvátně odůvodnit rozhodný závěr, že kasační stížnost není - podle § 104 odst. 4 in fine s. ř. s. - přípustná.

Zjevný výkladový (aplikační) exces představuje porušení práva na spravedlivý proces, vycházejícího z čl. 36 odst. 1 Listiny, a k takové situaci - jak bylo řečeným doloženo - v řízení před kasačnímsoudem (ve vztahu k užitému ustanovení § 104 odst. 4 s. ř. s.) vskutku došlo. Právně výkladová a aplikační odchylka od očekávatelných standardů soudní praxe, již rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zahrnuje, je natolik zřejmá, že ač situována primárně do roviny zákonnosti, nabývá i ústavněprávní rozměr, konkrétně ve smyslu odepření přístupu k té opravné instanci, již kasační soud představuje (viz výše označená rozhodnutí Ústavního soudu, jakož i Nejvyššího správního soudu).

Ústavnísoud tudíž dospěl k závěru, že napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu bylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a na tomto základě ústavní stížnosti vyhověl a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2005 č. j. 7 Afs 56/2004-87 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Otázkou správnosti rozhodnutí krajskéhosoudu se Ústavní soud nezabýval (zabývat nemohl), jelikož tak neučinil ani Nejvyšší správní soud; na něm napříště je, aby je podrobil přezkumu, nebude-li pro věcné posouzení jiných překážek. Z tohoto důvodu ponechal Ústavní soud rovněž napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2004 č. j. 30 Ca 491/2000-62 nedotčeno.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru