Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 928/11 #1Usnesení ÚS ze dne 28.04.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Brno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
správní orgán
státní zastupitelství
kontrola
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.928.11.1
Datum podání29.03.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

ostatní (nezařaditelné)

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 157a

150/2002 Sb., § 46 odst.1 písm.a, § 68 písm.e, § 70 písm.a, § 65, § 4 odst.1 písm.a

283/1993 Sb., § 12 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 928/11 ze dne 28. 4. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného Mgr. Marcelou Habdákovou, advokátkou se sídlem v Brně, Kuřimská 42, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2001, č. j. 1 As 113/2010-77, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2010, č. j. 31 A 41/2010-58, a vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství, odbor trestního řízení, ze dne 2. 4. 2010, č. j. 1 NZN 2690/2010-14, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí soudů vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, jakož i vyrozumění vydané v jeho věci Nejvyšším státním zastupitelstvím.

Vyrozuměním Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2. 4. 2010, č. j. 1 NZN 2690/2010-14, bylo stěžovateli sděleno, že "kontrola skončené věci podle § 12 odst. 3 zákona o státním zastupitelství (zde věci vedené u Okresního státního zastupitelství Brno - venkov pod sp. zn. ZN 2664/2006) nebyla z rozhodnutí nejvyšší státní zástupkyně nařízena".

Vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství napadl stěžovatel žalobou podle § 65 s. ř. s., jež byla též ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2010, č. j. 31 A 41/2010-58, odmítnuta. V odůvodnění soud s odkazem na právní závěr podávající se z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 55/2007, uvedl, že "žalobou napadený akt žalovaného je sdělením (intimátem), který je ... vyloučen z přezkumu dle § 70 písm. a) s. ř. s."; žalobu proti němu tudíž kvalifikoval jako nepřípustnou podle § 68 písm. e) s. ř. s..

Ze stejných důvodů byla jako zjevně nedůvodná posouzena i kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatel podal, a Nejvyšší správní soud ji rovněž ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl. K právní otázce povahy žalobou napadeného vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že oprávnění nejvyššího státního zástupce nařídit "kontrolu skončených věci, v nichž byl příslušné státní zastupitelství činné" je koncipováno jako oprávnění "mimořádné a fakultativní", a nelze je tudíž považovat za formu dohledu, ale za "zvláštní kontrolní oprávnění vedle dohledu"; byť "jeho výsledkem může být též "znovuotevření" již skončené věci", jde o "oprávnění směřující čistě dovnitř systému státního zastupitelství", adresáty jeho působení jsou pouze kontrolovaná státní zastupitelství, a "právě svojí mimoprofesní povahou a svým zaměřením se ... výrazně odlišuje od dozorčích prostředků, jejichž předmětem je přezkoumání postupu správního orgánu v konkrétní věci ve vztahu k osobám zúčastněným na řízení". Ve správním soudnictví pak lze podle Nejvyššího správního soudu přezkoumat toliko takové "aktivity orgánů, které patří do působnosti ve veřejné správě a zasahují do veřejných subjektivních práv ... osob", a kontrolní oprávnění nejvyššího státního zástupce podle § 12 odst. 3 zákona o státním zastupitelství takovou činností není. Okolnost, že krajský soud žalobu odmítl jako nepřípustnou, ač měla být odmítnuta pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení [§ 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] přitom na závěru, že napadené rozhodnutí nemůže být soudem přezkoumáno, ničeho nemění.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí nejvyšší státní zástupkyně o tom, že kontrola skončené věci nebyla nařízena, o němž byl vyrozuměn právě označeným přípisem. I když je stěžovateli známa judikatura soudů, podle níž je napadené rozhodnutí nejvyšší státní zástupkyně toliko pouhým vyrozuměním o tom, jak bylo naloženo s jeho podnětem a "nikoliv rozhodnutím jako takovým", je přesvědčen, že tímto rozhodnutím i tak došlo k zásahu do jeho právní sféry, tedy k "naprostému zániku jeho práva domoci se spravedlivého vyšetření případu a napravit tak doposud způsobené pochybení orgánů činných v trestním řízení".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

To je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

Ústavní soud považuje za nutné se omezit na sdělení, že se soudy s námitkami stěžovatele, opětovně uplatněnými v ústavní stížnosti, adekvátně vypořádaly, přičemž jejich úplnému a logickému odůvodnění nelze ničeho vytknout; stěžovateli pak k jeho námitce Nejvyšší správní soud (též) vyčerpávajícím způsobem objasnil, z jakého důvodu nebylo možno podanou žalobu věcně projednat, přičemž i s tímto jeho názorem, že "žalovaný nerozhodoval jako správní orgán ve smyslu definice obsažené v § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s." není žádného důvodu se ani v nyní posuzované věci neztotožnit.

V této souvislosti pak ohledně postavení státního zastupitelství považuje za vhodné poukázat i právní závěry podávající se z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 58/2004, publikovaném pod č. 1407/2007 Sb. NSS, a sp. zn. 2 As 73/2009, oba dostupné na www.nssoud.cz), podle nichž "přestože je státní zastupitelství v Ústavě zařazeno k moci výkonné, nejedná se o vykonavatele veřejné správy ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť při výkonu své působnosti vystupuje jako nezávislý a nestranný státní orgán. Jedná se o zvláštní druh státního orgánu, který se od správních úřadů odlišuje druhem činnosti, tj. zastupování veřejné žaloby, odlišnost je možno dále odvodit z jeho nezávislosti." Obdobně je přiléhavé připomenout závěr vyslovený v rozhodnutí tohoto soudu sp. zn. 8 Ans 2/2009, že "státní zastupitelství, jehož pravomoc je vymezena zejména § 4 a § 5 zákona o státním zastupitelství, není orgánem, který by ve správním řízení typicky rozhodoval o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. Jinými slovy, byť se jedná o součást moci výkonné, státní zastupitelství zpravidla nerozhoduje jako správní orgán [§ 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Jakkoliv nelze vyloučit rozhodování správních soudů i ve vztahu ke státnímu zastupitelství, např. v návaznosti na práva a povinnosti vyplývající ze zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, v obecné rovině se bude jednat - s ohledem na vymezení pravomocí státního zastupitelství podle zákona o státním zastupitelství - o výjimečné případy."

Pouze pro úplnost se zaznamenává, že k povaze přípisu státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se opakovaně vyjadřuje i Ústavní soud tak, že "přípis nemá ani formální ani materiální povahu takového rozhodnutí (či jiného zásahu) orgánu veřejné moci, jež by bylo způsobilé porušit základní práva stěžovatele" (srov. kupř. sp. zn. I. ÚS 203/03, sp. zn. II. ÚS 776/09).

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji Ústavní soud usnesením mimo ústní jednání odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru