Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 926/11 #1Usnesení ÚS ze dne 21.04.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkinterpretace
Správní soudnictví
správní rozhodnutí
Kompetenční spor
pokuta/smluvní
Telekomunikace
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.926.11.1
Datum podání29.03.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

127/2005 Sb., § 129 odst.1, § 64 odst.1, § 108 odst.1 písm.g

150/2002 Sb., § 46 odst.2, § 68 písm.b


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 926/11 ze dne 21. 4. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 21. dubna 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatelky Teplotechna-Prima s. r. o., se sídlem J. K. Tyla 1, 415 01 Teplice, IČO: 41327888, zastoupené JUDr. Janem Vankem, advokátem se sídlem Baarova 1594/16, 415 01 Teplice, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. ledna 2011 č. j. 2 As 111/2010-64 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2010 sp. zn. 7 A 48/2010, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Usnesením ze dne 30. září 2010 sp. zn. 7 A 48/2010 Městský soud v Praze odmítl žalobu navrhovatelky směřující proti rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 22. února 2010 č. j. 71 430/2009-603, jímž byl (k opravnému prostředku navrhovatelky) zamítnut rozklad a potvrzeno rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severočeskou oblast, ze dne 26. června 2009 č. j. 30 298/2008-635/XVI.vyř.-Dra.

Výrok rozhodnutí odůvodnil soud tím, že správní orgány v daném případě v mezích své zákonné pravomoci rozhodovaly v soukromoprávní věci [§ 46 odst. 2 a § 68 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů]. To z toho důvodu, že o povinnosti navrhovatelky k peněžitému plnění bylo rozhodováno jako o dlužné ceně za poskytnutou službu elektronických komunikací, jakožto o povinnosti vyplývající z příslušné smlouvy, a to podle § 64 odst. 1, § 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o elektronických komunikacích"), ve spojení s článkem 16.2.3. Všeobecných podmínek poskytovatele (společnosti GTS NOVERA, a. s.). Při této úvaze soud odkázal na rozhodnutí zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, a to na usnesení ze dne 3. září 2004 č. j. Konf 81/2003-16 a usnesení ze dne 28. června 2010 č. j. Konf 19/2010-13 a č. j. Konf 11/2010-17.

Ke kasační stížnosti stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud zamítavým rozsudkem, když se ztotožnil se závěrem krajského soudu, na jehož podporu poukázal dále i na usnesení zvláštního senátu ze dne 9. 9. 2008 č. j. Konf 27/2008-7.

Tato rozhodnutí navrhovatelka napadla včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] a tvrdila, že jimi bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Své přesvědčení o porušení práva na spravedlivý proces odůvodnila tím, že uplatněný nárok poskytovatele je soudy nesprávně kvalifikován jako smluvní pokuta, jež byla sjednána za porušení povinnosti platby za poskytování služby elektronických komunikací. Dle navrhovatelky se ovšem o smluvní pokutu pojmově nejedná potud, pokud využila svého práva vypovědět smlouvu i bez uvedení důvodu a musela zaplatit storno poplatek (viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2008 sp. zn. 32 Cdo 815/2007). Dle navrhovatelky jde o zaplacení nároku, který jednak není platbou za službu, jednak ani smluvní pokutou, nýbrž "jej lze odvodit ze (zřejmě neplatně) sjednaného odstupného dle § 335 zák. č. 513/1991 Sb." Potom ovšem na posuzovanou věc nedopadají citovaná rozhodnutí zvláštního senátu, dle nichž by v daném případě měly rozhodovat soudy v občanském soudním řízení (§ 46 odst. 2 s. ř. s.).

Z těchto v naraci návrhu blíže rozvedených důvodů se navrhovatelka domáhala, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další).

Interpretace relevantního právního rámce provedená Nejvyšším správním soudem dle přesvědčení Ústavního soudu výrazem svévole není a zásah do práva na spravedlivý proces nezakládá. Jádrem posouzení předmětné záležitosti je přijetí výchozí teze, dle níž spor, který vznikl mezi navrhovatelkou a poskytovatelem služby elektronických komunikací, je povinností uloženou zákonem nebo na základě zákona o elektronických komunikacích. Ustanovení § 108 odst. 1 písm. g) zákona o elektronických komunikacích zakládá pravomoc Úřadu (tj. Českého telekomunikačního úřadu) rozhodovat ve sporech tam, kde tak stanoví tento zákon; podle § 129 odst. 1 zákona pak Úřad rozhoduje spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§ 7) na straně jedné a účastníkem, popřípadě uživatelem, na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě.

Spor, jenž byl řešen správními orgány, se opíral o postup dle již zmíněného článku 16.2.3. Všeobecných podmínek poskytovatele, který upravuje podmínky storna za výpověď uzavřené smlouvy. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v odůvodnění stěžovatelem kritizovaného rozsudku, z citovaného článku plyne, že smlouvu či specifikaci smlouvy uzavřené na dobu neurčitou lze vypovědět, avšak podá-li účastník výpověď tak, že výpovědní doba skončí dříve než je stanovená minimální doba užívání služby, má poskytovatel právo vyúčtovat účastníkovi za období mezi koncem výpovědní lhůty a uplynutím minimální doby užívání služby jednorázovou částku (storno) ve výši ušlých plateb. Nejvyšší správní soud konstatoval, že má proto za postaveno najisto, že předmětné storno představuje faktickou smluvní pokutu, a to za porušení povinnosti spočívající v nedodržení sjednané minimální doby užívání. Smysl tohoto storna pak spočívá v kompenzaci škod, resp. podnikatelských rizik, k nimž dochází právě v důsledku nedodržení této minimální doby. Nejvyšší správní soud co do právní kvalifikace storna pro účely posouzení předmětné věci uzavřel, že předmětné storno představuje sankci za porušení povinnosti plynoucí ze smlouvy o poskytování veřejných telekomunikačních služeb.

V nálezu sp. zn. IV. ÚS 1743/10 Ústavní soud poukázal na celou řadu rozhodnutí zvláštního senátu, týkajících se rozhodování kompetenčních sporů vycházejících z navrhovatelčině situaci připodobitelných skutkových základů. Citoval kupříkladu i tuto tezi, obsaženou v usnesení zvláštního senátu ze dne 14. září 2009 č. j. Konf 38/2009-12: "Pokud se jedná o porušení povinnosti vyplývající ze smlouvy mezi osobou vykonávající komunikační činnost a účastníkem, ve které si tyto subjekty dohodly smluvní pokutu pro případ, že účastník neuhradí cenu za poskytnutou službu, pak je k rozhodování o smluvní pokutě příslušný Úřad. Neuhrazení ceny za poskytnuté služby je porušením zákona o elektronických komunikacích a nárok na smluvní pokutu s tímto porušením přímo souvisí."

Smlouvu navrhovatelky uzavřenou na dobu neurčitou bylo lze vypovědět s tím, že podá-li účastník výpověď tak, že výpovědní doba skončí dříve než je stanovená minimální doba užívání služby, má poskytovatel právo vyúčtovat účastníkovi za období mezi koncem výpovědní lhůty a uplynutím minimální doby užívání služby jednorázovou částku (storno) ve výši ušlých plateb.

Rozhodující, resp. dostatečnou pro posouzení věci, je ta okolnost, že - z pohledu smyslu a účelu podmínek zakládajících povinnost navrhovatelky k zaplacení sankční platby, jakož i právního základu, od něhož se tato povinnost odvíjí - obsahově právní situaci navrhovatelky obdobně odpovídají závěry zvláštního senátu právě citované (ze dne 14. září 2009 č. j. Konf 38/2009-12). Nedostávají se tudíž odůvodnění napadených rozsudků ani do rozporu s rozhodovacími důvody obsaženými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1743/10.

Proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků pro zjevnou neopodstatněnost odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2011

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru