Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 925/15 #1Usnesení ÚS ze dne 11.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/právo na odvolání (dvojinstančnost řízení)
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedliv... více
Věcný rejstříkDokazování
pohledávka
úrok z prodlení
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.925.15.1
Datum podání27.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 502

99/1963 Sb., § 213a, § 213


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 925/15 ze dne 11. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Daniela Štěrby, zastoupeného Mgr. Jiřím Pospíšilem, advokátem se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 187/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2015 č. j. 32 Cdo 4324/2014-499 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. února 2013 č. j. 28 Co 34/2010-427, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. března 2015, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Výrokem III rozsudku Okresního soudu ve Vyškově (dále též "soud prvního stupně") ze dne 19. září 2006 č. j. 7C 582/2004-211 byla zamítnuta žaloba obchodní společnosti Apston Capital Ltd., se sídlem v Irsku (dále jen "žalobce"), proti stěžovateli o zaplacení částky 926 454,66 Kč s příslušenstvím. Uvedená částka měla představovat dluh třetí osoby (dále jen "dlužník"), který jí vznikl v důsledku nesplacení hypotečního úvěru poskytnutého na základě smlouvy Komerční bankou, a.s. (dále jen "banka"), a za jehož zaplacení se zaručil stěžovatel. Předmětná pohledávka byla následně postoupena na žalobce. Soud prvního stupně zjistil, že banka dala souhlas k prodeji nemovitosti - rodinného domu, na kterou byl úvěr poskytnut a která byla zajištěna zástavním právem, přestože byla dopisem stěžovatele ze dne 22. dubna 1999 upozorněna na to, že se dlužník nechá zapírat, že zatajuje informace o svých závazcích a že se dopouští řady trestných činů. Ze zápisu z jednání, na němž byl tento souhlas udělen (a jehož se stěžovatel nemohl účastnit), vyplývá ujednání, že výnos z prodeje bude poukázán na účet banky. Banka si však poukázání této platby na svůj účet navzdory varováním stěžovatele nezajistila, čímž zavinila, že její pohledávka nemůže být dlužníkem uspokojena. Její jednání proto soud prvního stupně hodnotil jako v rozporu s dobrými mravy, pročež její žalobě proti stěžovateli nebylo možné vyhovět. Výrokem VI bylo rozhodnuto o povinnosti banky zaplatit stěžovateli náklady řízení.

3. K odvolání žalobce byl uvedený rozsudek zrušen ve výrocích III a VI rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále též "odvolací soud") ze dne 22. října 2008 č. j. 28 Co 415/2006-270. Podle jeho názoru nelze důsledky jednání dlužníka, který nesplnil svůj závazek poukázat věřiteli výtěžek z prodeje nemovitosti, přenášet na věřitele s tak kategorickým závěrem, že předmětná pohledávka již nemůže být uspokojena stěžovatelem a že by toto jednání bylo jednáním v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Byl tedy dán důvod pro vyhovění odvolání, přičemž v dalším řízení se měl soud prvního stupně věcně vypořádat s nárokem banky vůči stěžovateli. Především měl reagovat na námitky stěžovatele ohledně celkové výše pohledávky, když v tomto směru se tvrzení žalobce jevila být nedostatečně konkrétní a určitá. Soud prvního stupně měl účastníky rovněž poučit ve smyslu § 118a občanského soudního řádu.

4. V dalším řízení Okresní soud ve Vyškově znovu posoudil předmětnou žalobu, přičemž jí - vázán právním názorem odvolacího soudu - částečně vyhověl. Rozsudkem ze dne 13. října 2009 č. j. 7C 582/2004-338 konkrétně uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 778 909,19 Kč s 3 % úrokem z prodlení z částky 500 188,63 Kč ode dne 20. června 2003 do zaplacení s tím, že v rozsahu plnění poskytnutého dlužníkem z úvěrové smlouvy, za něhož stěžovatel ručí, jeho povinnost zaniká. Uvedený rozsudek byl následně potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. února 2013 č. j. 28 Co 34/2010-427 co do částky 754 453,98 Kč, jakož i základu a výše uvedeného úroku z prodlení. Co do částky 24 455,21 Kč byl změněn tak, že se žaloba zamítá. Odvolací soud nad rámec již provedených důkazů, které zopakoval, nově provedl některé důkazy.

5. Proti posledně uvedenému rozsudku podal stěžovatel dovolání, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu (dále též "dovolací soud") ze dne 13. ledna 2015 č. j. 32 Cdo 4324/2014-499 odmítnuto pro nepřípustnost. Stěžovatel v něm namítal, že odvolací soud se rozsahem dokazování ke zjištění skutečností podstatných pro rozhodnutí odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, čímž jej fakticky zkrátil o možnost odvolání. Tím měla být porušena zásada dvouinstančnosti řízení. S tímto názorem se však dovolací soud neztotožnil. Postup odvolacího soudu, který doplnil dokazování k výši úroku z úvěru, byl podle jeho názoru v souladu s § 213 a § 213a občanského soudního řádu, jakož i s jeho dosavadní judikaturou. Se správností závěru, že žalobce má právo na úroky z úvěru podle § 502 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, se odvolací soud ztotožnil; na základě doplnění dokazování pouze určil výši těchto úroků nižší částkou. Dále konstatoval, že odvolací soud doplnil dokazování k obsahu ručitelského závazku stěžovatele, z něhož zjistil, že nezajišťoval i poplatky za vedení účtu a poplatky za upomínky. Z tohoto důvodu tento soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že v rozsahu těchto poplatků žalobu zamítl. Výrok, kterým tak učinil, nicméně nebyl dovoláním napaden.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel je přesvědčen, že možnost podání řádného opravného prostředku (dvouinstančnost civilního řízení) je součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podléhá tak ústavněprávní ochraně. Nelze proto připustit, aby k veškerému zásadnímu dokazování a ke změnám žalobního návrhu docházelo až u odvolacího soudu, neboť touto praxí je žalovaný zkrácen o své právo na přezkoumání rozsudku nalézacího soudu odvolacím orgánem. Právě tento následek přitom přisuzuje postupu odvolacího soudu v jeho věci. K porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces pak mělo dojít i tím, že se odvolací soud v řízení o (v pořadí druhém) odvolání neřídil svým vlastním pokynem, který původně vydal vůči soudu prvního stupně. Místo toho sám provedl dokazování nad rámec § 213 odst. 4 občanského soudního řádu a v rozporu s významem, smyslem a duchem § 213 a § 213a téhož zákona.

7. Závěrem stěžovatel poukazuje na to, že obecné soudy v jeho věci rozhodovaly více než 10 let, čímž bylo porušeno jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. V této souvislosti upozorňuje, že jako ručitel byl ve specifickém (akcesorickém) vztahu s dlužníkem, když plněním jednoho zaniká v daném rozsahu povinnost druhého k plnění. Pokud by tedy došlo byť k vynucenému plnění ze strany samotného dlužníka formou realizace zástavního práva, nemuselo by k danému soudnímu řízení vůbec dojít a stěžovateli by nebyla uložena pravomocná povinnost k úhradě takto vysoké částky. Tomuto vynucení ovšem v případě stěžovatele bránilo, že ani po 10 letech není uzavřeno (jiné) soudní řízení, v němž se věřitel domáhá plnění ze zástavy na dotčené nemovitosti a jehož účastníkem stěžovatel není.

III.

Vlastní posouzení

8. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti; Ústavní soud tedy mohl přistoupit k posouzení její opodstatněnosti.

9. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takovýto případ se přitom jedná i v projednávané věci.

10. Ústavní soud má za to, že s námitkami stěžovatele se náležitě vypořádal již Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení. Ustanovení § 213 odst. 4 občanského soudního řádu umožňuje doplnit dokazování o účastníky navržené důkazy, které nebyly dosud provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování. Z napadených rozhodnutí, jakož i z příslušného spisu vedeného před Okresním soudem ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 582/2004, vyplývá, že ve věci stěžovatele byly uvedené podmínky splněny. Dokazování, byť poněkud rozsáhlejší, bylo v podstatě vedeno pouze k upřesnění výše úroků z prodlení či posouzení důvodnosti nároku žalobce v rozsahu, ve kterém zahrnoval některé poplatky; v této části navíc odvolací soud rozhodl ve prospěch stěžovatele. Za této situace nelze v postupu odvolacího soudu spatřovat prvek svévole či jakýkoliv jiný kvalifikovaný exces, jenž by opodstatňoval případný kasační zásah Ústavního soudu. Pakliže stěžovatel v této souvislosti namítá porušení zásady dvouinstančnosti řízení, jeho námitce nelze přisvědčit, neboť z ústavního pořádku nárok na dvouinstančnost občanskoprávního řízení dovodit nelze. V tomto ohledu postačí poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu [srov. např. usnesení ze dne 18. června 2001 sp. zn. IV. ÚS 101/01 (U 22/22 SbNU 387), usnesení ze dne 17. ledna 2006 sp. zn. IV. ÚS 586/05, usnesení ze dne 9. října 2008 sp. zn. II. ÚS 1846/08, usnesení ze dne 18. února 2014 sp. zn. Pl. ÚS 38/13, bod 19; všechna tato rozhodnutí jsou veřejně přístupná na http://nalus.usoud.cz].

11. Pokud jde o námitku nepřiměřenosti délky řízení před obecnými soudy, Ústavní soud se jí nezabýval. Procesními prostředky k ochraně práva narušeného neodůvodněnými průtahy v již skončeném řízení (včetně řízení soudního) je od nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), uplatnění nároku na náhradu škody v rámci předběžného projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců, jakož i ostatní procesní prostředky uplatnitelné v takovou žalobou zahájeném občanskoprávním řízení. Tuto námitku naopak nelze uplatňovat v ústavní stížnosti proti rozhodnutím vydaným v řízení, ve kterém mělo k předmětným průtahům dojít [srov. nález ze dne 7. srpna 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151)].

12. Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele, pročež mu nezbylo, než jeho ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2015

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru