Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 920/20 #1Usnesení ÚS ze dne 20.10.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na obhajobu
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu ... více
Věcný rejstříkObhájce
advokát/odměna
Trestní řízení
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.920.20.1
Datum podání27.03.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 151 odst.2

177/1996 Sb., § 12a, § 11


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 920/20 ze dne 20. 10. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Moniky Drábkové, advokátky, sídlem Poštovní 4, Příbram, zastoupené JUDr. Markem Dvořákem, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 1, Příbram, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2020 sp. zn. 8 To 20/2020 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2019 sp. zn. 5 T 6/2019, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 3. 2020, stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví specifikovaných usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), a to z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatelka byla ustanovena obhájkyní obviněnému M. D. v trestním řízení vedeném proti němu a spoluobviněnému P. P. pro trestný čin vraždy podle § 140 odst. 2 trestního zákoníku. Obviněný D. byl rozsudkem krajského soudu ze dne 12. 4. 2019 sp. zn. 5 T 6/2019 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 8. 2019 sp. zn. 8 To 52/2019 uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 10 let a bylo mu uloženo ochranné protialkoholní léčení.

3. Stěžovatelka podle § 151 trestního řádu po skončení trestního stíhání navrhla, aby jí byla za realizovanou obhajobu přiznána odměna a náhrada hotových výdajů a promeškaného času. Krajský soud návrh přezkoumal a napadeným usnesením rozhodl, že stěžovatelce náleží odměna a náhrada výdajů ve výši 86 618 Kč oproti stěžovatelkou navrhovaným 140 024 Kč. Krajský soud uvedl, že při určení, za které další porady s klientem náleží stěžovatelce odměna a náhrada, vyšel z kritéria účelnosti takových úkonů. Z usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007 sp. zn. II. ÚS 782/07 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) lze dovodit, že přiznat odměnu za vykonané porady s obhájcem lze na základě poměřování celkového počtu, frekvence a časové posloupnosti vykonaných porad s rozsahem a složitostí projednávané věci a počtu a charakteru úkonů trestního řízení, které byly v tom kterém stádiu trestního řízení prováděny. Je nepřípustné, aby byly instituty práva na obhajobu účelově zneužívány s cílem nepřiměřeně a nedůvodně navyšovat odměnu obhájce za obhajobu. Takový postup je v rozporu i se zájmy klienta, který je zásadně povinen odměnu a náhradu hotových výdajů ustanoveného obhájce státu nahradit. Stěžovatelka vyúčtovala celkem 12 dalších porad (následujících po první poradě konané v den ustanovení stěžovatelky obhájkyní) s klientem přesahujících jednu hodinu. Z toho v přípravném řízení vyúčtovala 5 porad s klientem za situace, kdy se v tomto období účastnila toliko 3 výslechů svědků a 3 vazebních zasedání. Taktika obhajoby se po celou dobu řízení nezměnila, když obviněný D. v přípravném řízení, ani v řízení před soudem nevypovídal. Vzhledem k tomu měl krajský soud za to, že většinu účtovaných dalších porad bylo nutno považovat za nadbytečnou, pročež přiznal pouze jednu další poradu pro přípravné řízení, když stěžovatelka nadto měla poradu s klientem před jeho prvním výslechem a dále jí byla umožněna porada při každém vazebním zasedání, kterého se účastnila. Krajský soud dále nepovažoval za účelnou poradu, která proběhla mezi dvěma dny hlavního líčení, neboť taktika obhajoby se nezměnila a současně se neprováděly žádné nové důkazy než ty, které byly známy z přípravného řízení. Po vyhlášení odsuzujícího rozsudku stěžovatelka účtovala dalších 5 porad, z nichž krajský soud považoval za účelnou pouze jednu poradu, po které stěžovatelka sepsala odvolání a účastnila se veřejného zasedání o odvolání. Krajský soud dále podrobně popsal své úvahy stran odměny za další úkony a náhradu za promeškaný čas a hotových výdajů.

4. Vrchní soud napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatelky a uvedl, že trestný čin vraždy sice patří mezi nejzávažnější trestné činy vůbec, avšak předmětná trestní věc nebyla skutkově ani právně složitá a námitky stěžovatelky týkající se nepřiznání odměny za další porady s klientem nemohly obstát. Vrchní soud se dále zabýval dalšími námitkami stěžovatelky vztahujícími se k tvrzené nesprávně určené náhradě promeškaného času, odměně za podané dovolání a délce trasy mezi Příbramí a Vazební věznicí Ruzyně.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že soudní argumentace vedoucí k nepřiznání odměny za další porady s jejím klientem vychází z myšlenek, kterými se soud snaží mechanicky představit, kolik času musí obhájce účelně strávit se svým klientem a naopak jaký čas je nadbytečný. Vrchní soud přitom podrobnou argumentaci stěžovatelky, proč jí má být odměna přiznána, stručně odmítl, čímž nedostál požadavkům konstatovaným v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 4029/19, podle něhož mají soudci názory, s nimiž se neztotožní, co nejpřesvědčivěji vyvrátit, tedy překonat je vlastní a kvalitnější argumentací. Vrchní soud zcela pominul argumentaci nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. I. ÚS 748/19. Stěžovatelka chápe, že soudní osoby nejsou schopny na věc nahlížet pohledem advokáta, pak ale musí připustit, že advokát může mít v otázce vedení obhajoby pravdu a pokud mají názor, že advokát pravdu nemá, musí jej přesvědčivě vyvrátit. To se v posuzované věci nestalo.

6. Stěžovatelka je ve velmi složité situaci, kdy musí respektovat svou zákonnou povinnost mlčenlivosti, ale současně soud přesvědčit, že čas se svým klientem trávila účelně. Stěžovatelka nebyla soudu schopna popsat, proč s klientem trávila tolik času prostřednictvím vykonaných porad, neboť by soudu odhalovala taktiku obhajoby a detaily o obviněném D. Zároveň nutno poukázat na to, že obhajoba byla částečně úspěšná, když došlo ke změně kvalifikace oproti podané obžalobě z § 140 odst. 2 trestního zákoníku na § 140 odst. 1 trestního zákoníku. Pokud stát uloží advokátovi povinnost mlčenlivosti a zároveň povinnost obhajoby obviněného, nesmí následně mlčenlivosti advokáta zneužít v tom směru, že začne restriktivně vykládat otázku účelnosti času stráveného rozhovory obhájce s obviněným s vědomím, že obhájce nemůže a nesmí takto strávený čas vysvětlit. Komunikace advokáta a obviněného je složitá disciplína, které soud nemůže z podstaty věci rozumět, přičemž častá komunikace s klientem je mnohdy jediným způsobem, jak navázat nutnou důvěru mezi klientem a advokátem. V případě vazebního stíhání klienta pak není možné realizovat komunikaci jinak než prostřednictvím častých konzultací a návštěv ve vazební věznici. Žádné ustanovení advokátního tarifu nestanovuje maximální limit, kterého může obhajoba dosáhnout, přičemž konání porad jednou za měsíc či jednou za dva měsíce je naprosto přirozená četnost, která není nehospodárná.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Vlastní posouzení

8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.

10. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. K první námitce stěžovatelky, že vrchní soud se nedostatečně vypořádal v napadeném usnesení s její argumentací, nutno přisvědčit, že vysvětlení vrchního soudu je stručné, avšak vrchní soud se zde nedopustil pochybení konstatovaného v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4029/19, neboť jeho odůvodnění je dostatečné ve spojení s odůvodněním usnesení krajského soudu, s nímž se vrchní soud ztotožnil a na které v tomto ohledu odkázal (oproti věci posuzované Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 4029/19, v níž se stěžovateli nedostalo vysvětlení žádným soudem, neboť šlo o bagatelní spor skončený u soudu prvního stupně). Krajský soud se přitom návrhem stěžovatelky na přiznání odměny a náhrady za další porady s klientem zabýval velmi pečlivě a vysvětlil, proč tyto nepovažuje za účelné.

11. Jak uvedl Ústavní soud v usnesení ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 204/20, pokud jde o posuzování účelnosti (respektive nadbytečnosti) úkonů, obecně platí, že obecný soud není oprávněn přezkoumávat, zda z hlediska taktiky obhajoby bylo potřebné, aby se obhájce zúčastnil některých úkonů [usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2005 sp. zn. 10 To 495/2005, Rt 43/2007]. Neurčitost kritéria takového přezkumu s možným následkem nepřiznání odměny a náhrady hotových výdajů by totiž mohla vést k tomu, že realizace práva obviněného na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny bude významně ztížena tlakem na obhájce, aby se v rámci obhajoby omezil na co nejnižší rozsah úkonů právní služby (nález sp. zn. I. ÚS 748/19).

12. Přesto však nelze dospět k závěru, že § 151 odst. 2 trestního řádu zakládá bez dalšího nárok obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů za jakýkoli úkon právní služby poskytnutý obviněnému v průběhu nutné obhajoby v souvislosti s jeho trestní věcí. Obecný soud musí vždy zhodnotit, zda úkon právní služby nebyl z hlediska účelu povinného zastoupení při celkovém zohlednění průběhu trestního řízení neúčelný, a z tohoto důvodu nadbytečný. Pokud by tomu tak bylo, pak z takovéhoto úkonu nevzniká obhájci uvedený nárok vůči státu, neboť i když byl tento úkon právní služby učiněn na žádost obviněného či s jeho souhlasem, samotný nesloužil zajištění povinného zastoupení.

13. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že neúčelnost úkonu právní služby musí být zjevná a pro obhájce předvídatelná. Bylo by v rozporu s principem legitimního očekávání a zásadou předvídatelnosti práva podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, jestliže by obecný soud učinil závěr o neúčelnosti úkonu právní služby toliko na základě odlišného posouzení vhodnosti taktiky obhajoby a přiznání nároku obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů by v tomto ohledu záviselo na uvážení obecného soudu [k povaze nároku obhájce a s ním spojenému legitimnímu očekávání srov. nález ze dne 26. 1. 2005 sp. zn. IV. ÚS 178/04 (N 18/36 SbNU 237) nebo nález sp. zn. I. ÚS 748/19]. Závěr o neúčelnosti úkonu právní služby tak musí být vždy odůvodněn konkrétními okolnostmi daného trestního řízení [např. nález ze dne 15. 11. 2011 sp. zn. I. ÚS 395/11 (N 196/63 SbNU 283)].

14. V nyní posuzované věci ovšem krajský soud podrobně vysvětlil důvody, pro které stěžovatelce v souladu s výše uvedenými východisky nepřiznal odměnu a náhradu za 9 dalších porad s klientem přesahujících jednu hodinu (a náhradu za jednu neuskutečněnou poradu), a jeho závěry v tomto rozsahu potvrdil také vrchní soud. Ústavní soud neshledává v posouzení účelnosti těchto porad, jež je náležitě odůvodněno, nepřípustný výklad § 151 odst. 2 trestního řádu, ani jiný kvalifikovaný exces, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomuto ještě nutno doplnit, že stěžovatelkou citovaný nález sp. zn. I. ÚS 748/19 zrušil napadená rozhodnutí obecných soudů o odměně obhájce právě z důvodu nedostatečného odůvodnění, jak potvrzuje i usnesení ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. II. ÚS 2341/20 vydané ve stejné věci při jejím druhém posouzení Ústavním soudem, a takového pochybení se v této věci obecné soudy, jak vysvětleno výše, nedopustily.

15. Ústavní soud zcela akceptuje premisu stěžovatelky, že navázání důvěry s klientem může být mnohdy složité, avšak z této skutečnosti neplyne a nemůže plynout právo na odměnu za neomezený počet konzultací. Jak správně stěžovatelka konstatuje v ústavní stížnosti, žádný maximální počet porad s klientem není stanoven advokátním tarifem, ale je jednoznačně omezen kritériem účelnosti a poměru k složitosti posuzované věci. Obecné soudy se při určení odměny a náhrady stěžovatelky za provedenou obhajobu řídily těmito kritérii, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a v jejich rozhodnutí nelze spatřovat stěžovatelkou tvrzené porušení jejího práva na spravedlivý proces.

16. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2020

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru