Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 917/11 #2Usnesení ÚS ze dne 12.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - správce konkurzní podstaty, úpadce Vojenské stavby, a. s.
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
škoda/náhrada
Náklady řízení
důkazní břemeno
konkurzní podstata/správce
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.917.11.2
Datum podání29.03.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb., § 3 odst.1, § 3 odst.2, § 1 odst.2, § 1 odst.3

99/1963 Sb., § 153 odst.1, § 132, § 120


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 917/11 ze dne 12. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 12. května 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Přemysla Krause, správce konkursní podstaty úpadkyně Vojenské stavby, a. s., se sídlem Revoluční 1, 110 00 Praha 1, IČ: 47115696, právně zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, advokátem AK se sídlem Valentinská 56/11, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. prosince 2010 č. j. 15 Co 400/2010 - 275, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. března 2011, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 29. dubna 2011, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. prosince 2010 č. j. 15 Co 400/2010 - 275, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v předmětné věci žalobce, jako správce konkursní podstaty úpadkyně Vojenské stavby, a. s. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel"), uplatňoval nárok na náhradu škody ve výši 772.000,- Kč s odkazem na ust. § 3 odst. 2 zákona č. 328/91 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), neboť dovozoval, že žalovaní, jako členové statutárního orgánu společnosti FINPRUM INVEST, a. s., nepodali již v roce 1999, respektive v roce 2000, návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti, a proto odpovídají úpadkyni jako věřitelce za škodu, která jí nesplněním této povinnosti vznikla. Škoda představuje nezaplacenou část smluvní pokuty, na kterou úpadkyni vznikl nárok porušením závazku společností FINPRUM INVEST, a. s. včas zaplatit kupní cenu za akcie v celkové výši 113.813.637,- Kč.

Rozsudkem ze dne 19. dubna 2010 č. j. 21 C 372/2003-230 Okresní soud v Ostravě žalobu, jíž se žalobce jako správce konkursní podstaty domáhal po žalovaných zaplacení 772.000,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 26. října 1999 do zaplacení, zamítl (výrok pod bodem I). Výroky pod body II a III okresní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému ad 1) náklady řízení ve výši 187 320,- Kč a žalovaným ad b) a ad c) na nákladech řízení částku 185 446,80 Kč. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. prosince 2010 č. j. 15 Co 400/2010 - 275 rozsudek okresního soudu v Ostravě potvrdil. Dále odvolací soud rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným ad 2) a ad 3) na náhradě nákladů odvolacího řízení 68.562,- Kč (výrok pod bodem II) a dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným ad 1) žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že vadu v postupu odvolacího soudu spatřuje v tom, že odvolací soud nenapravil chyby soudu prvního stupně. Své rozhodnutí ze dne 13. prosince 2010 založil odvolací soud na tom, že stěžovatel neprokázal, že společnost byla v roce 1999, respektive v 1. pololetí roku 2000 ve stavu úpadku a tudíž tak žalovaní neporušili právní povinnost podat návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti FINPRUM INVEST, a. s. Své rozhodnutí neprovést důkazy, které k prokázání svého tvrzení, že společnost byla v úpadku, stěžovatel navrhoval již před soudem prvního stupně, zdůvodnil odvolací soud tak, že stěžovatel neuvedl, která svá tvrzení hodlá těmito důkazy prokázat.

Nesprávný postup odvolacího soudu spatřuje stěžovatel v tom, že odvolací soud nepostupoval podle ust. § 213 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s ust. § 120 odst. 3 o. s. ř. a nedoplnil dokazování tak, aby bylo jasně určeno, zda společnost FIMPRUM INVEST, a. s. byla v roce 1999 nebo v průběhu roku 2000 v úpadku a zda tedy žalovaní porušili svoji právní povinnost podat návrh na prohlášení konkursu. Stěžovatel uvádí, že k prokázání skutečnosti, že společnost FINPRUM INVEST, a. s. byla již v roce 1999 nebo v průběhu roku 2000 v úpadku, navrhl provést důkaz účetními závěrkami společnosti za rok 1999 a za rok 2000. K těmto účetním závěrkám nemá stěžovatel přístup, avšak žalovaní sdělili soudu, že tyto účetní závěrky se nacházejí ve spise krajského soudu vedeném pod sp. zn. 35 T 15/2001 a stěžovatel opakovaně žádal o provedení důkazu tímto trestním spisem. Stěžovatel dále uvádí, že k prokázání úpadku společnosti navrhl výslech svědkyně M. S., která měla provést účetní uzávěrku společnosti za rok 2000. Porušení zásad spravedlivého procesu spatřuje stěžovatel v tom, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, proč nebyly provedeny stěžovatelem navrhované důkazy a naopak uvedl skutečnosti, které jsou v rozporu se skutečnostmi uvedenými v soudním spise.

Stěžovatel nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně a odvolacího soudu, že neprokázal porušení právní povinnosti žalovaných podat návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti FINPRUM INVEST, a. s. Naopak trvá na tom, že mu nebylo umožněno toto porušení prokázat, neboť byl odmítnut návrh na provedení důkazů, že společnost FINPRUM INVEST, a. s. byla v roce 1999 nebo v první polovině roku 2000 v úpadku, a tudíž ani nemohl prokázat, že žalovaným vznikla povinnost podat návrh na prohlášení konkursu podle ust. § 3 zákona o konkursu a vyrovnání. Neprovedení stěžejního důkazu, kvůli kterému stěžovatel údajně neunesl důkazní břemeno a následné nepravdivé tvrzení odvolacího soudu, že důkazy nebyly provedeny, jelikož stěžovatel neuvedl, jaká skutková tvrzení chce těmito důkazy prokázat, porušují podle stěžovatele jeho právo na spravedlivý proces.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel obecným soudům vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, zejména namítá, že bez řádného odůvodnění nebyly provedeny důkazy, které navrhoval, a dále nesouhlasí s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, jakož i s právním posouzení předmětné věci.

Ústavnímu soudu však nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v článku 36 Listiny.

V souzené věci nedošlo k žádnému pochybení, které by mělo ústavněprávní relevanci. Při hodnocení důkazů se obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.

Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ust. § 153 občanského soudního řádu) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 Listiny. Ani o takový případ se v souzené věci nejedná. Ústavní soud neshledal, že by právní závěry obecného soudu byly v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel zastává právní názor, který se liší od závěrů obecných soudů, posuzujících otázku jím uplatněného nároku na náhradu škody způsobenou porušením závazku společnosti FINPRUM INVEST, a. s. včas zaplatit kupní cenu za akcie.

Okresní soud v Ostravě v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že z provedených důkazů nevyplývá porušení právní povinnosti členů představenstva podat návrh na prohlášení konkursu v roce 1999, respektive do 1. července 2000, neboť v řízení nebylo prokázáno, že společnost FINPRUM INVEST, a. s. byla v letech 1999 a v první polovině roku 2000 v úpadku. Úpadek společnosti byl osvědčen až v roce 2004, kdy na základě prováděné likvidace společnosti se přihlásili dva věřitelé, a proto likvidátor podal návrh na prohlášení konkursu. Pokud žalobce navrhoval provedení důkazu výslechem M. S. a důkaz výpisy z účtu Moravia Banky, a. s., pak tyto důkazy okresní soud neprovedl pro nedostatečnou identifikaci svědkyně, a protože žalobce neuvedl, k jakým jeho tvrzením mají být důkazy prováděny. Soud neprovedl rovněž důkaz účetnictvím společnosti FINPRUM INVEST, a. s., neboť ani v tomto případě žalobce neuvedl, jaká svá tvrzení hodlá tímto důkazem prokazovat.

Námitku ohledně neprovedení navrhovaných důkazů uplatnil stěžovatel již ve svém odvolání. Krajský soud v Ostravě k této námitce uvedl, že podle ust. § 4a zákona č. 328/91 Sb., ve znění do 30. dubna 2000, případně podle ust. § 3 odst.1, odst. 2 cit. zákona ve znění od 1. května 2000, stíhá povinnost podat návrh na prohlášení konkursu, v případně obchodních společností, členy statutárního orgánu a to bez zbytečného odkladu poté, kdy zjistí stav úpadku. Porušení této povinnosti je jedním z předpokladů odpovědnosti těchto osob za škodu vzniklou věřitelům, přičemž této povinnosti se mohou zprostit, pokud prokáží, že škodu nezavinili. Důkazní břemeno k prokázání porušení výše uvedené právní povinnosti stíhá věřitele, respektive žalobce, který se domáhá náhrady škody. V daném sporu bylo tedy na žalobci, aby prokázal, že společnost FINPRUM INVEST, a. s. byla v roce 1999, respektive v prvním pololetí roku 2000, ve stavu úpadku tzn., že měla více věřitelů a nebyla schopná po delší dobu objektivně plnit své splatné závazky. Žalobce v tomto směru sice poukazoval na skutečnost, že zmíněná společnost neuhradila závazek z kupní smlouvy ve výši 113.813.637,- Kč a následně neuhradila ani smluvní pokutu ve výši 1.000.000,- Kč a k případné insolvenci navrhoval výslech svědkyně S., případně účetní doklady této společnosti, ovšem již neprokázal svá tvrzení, že v uvedené době měla společnost více věřitelů. Za tohoto stavu je podle odvolacího soudu správný závěr okresního soudu, že žalobce neprokázal porušení právní povinnosti žalovaných podat návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti FINPRUM INVEST, a. s. a nevznikla jim tak povinnost uhradit žalobci případnou škodu.

Z uvedeného vyplývá, že námitkami stěžovatele uplatněnými v ústavní stížnosti, směřujícími v první řadě vůči postupu Okresního soudu v Ostravě, se zabýval již odvolací soud na základě stěžovatelova odvolání a tyto námitky tento soud neshledal důvodnými. V odůvodnění svého rozhodnutí přitom odvolací soud dostatečně podrobně a přesvědčivým způsobem odůvodnil, proč postupoval soud prvního stupně správně, když nerozšiřoval dokazování o stěžovatelem navrhované důkazy.

Postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, nýbrž tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. května 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru