Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 916/13 #1Nález ÚS ze dne 17.02.2015K otázce, zda lze nahradit souhlas zákonných zástupců s hospitalizací nezletilého předběžným opatřením dle § 76a občanského soudního řádu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - nezletilý
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Rakovník
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
procesní - změna návrhu
Odlišné stanoviskoMusil Jan
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/ústavní a ochranná výchova (zbavení svobody nezletilého)
základní práva a svobody/svoboda osobní/svoboda osobní... více
Věcný rejstříkzdravotní péče
lékařské vyšetření
dítě
procesní postup
Předběžné opatření
Mladistvý
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 33/76 SbNU 451
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.916.13.1
Datum vyhlášení11.03.2015
Datum podání15.03.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.1, čl. 8 odst.2, čl. 10 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4, čl. 8 odst.6

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1, #0 čl. 5 odst.1, #0 čl. 8 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 116 odst.2

218/2003 Sb., § 58, § 89, § 93 odst.4, § 96

292/2013 Sb., § 452, § 75

372/2011 Sb., § 38 odst.1 písm.b

99/1963 Sb., § 76a, § 191a


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Nařídily-li obecné soudy předběžné opatření za účelem hospitalizace nezletilého bez souhlasu zákonných zástupců postupem dle § 76a o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2013, zbavily tak nezletilé dítě osobní svobody v rozporu s čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť se tak stalo jiným způsobem, než který stanovil zákon. Ze stejných důvodů porušily rovněž práva nezletilého dítěte na ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy, resp. do práva dítěte na rodičovskou péči a ochranu podle čl. 32 odst. 4 Listiny. V důsledku aplikace výkladu § 76a o. s. ř., který přehlížel jiná kogentní zákonná ustanovení upravující hospitalizaci nezletilého bez souhlasu jeho zákonných zástupců, porušily obecné soudy rovněž právo nezletilého dítěte na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 17. 2. 2015 zrušil III. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ve věci ústavní stížnosti nezletilého J. E. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2012 č. j. 32 Co 662/2012-93, usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 29. listopadu 2012 č. j. 0 Nc 2106/2012-32, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2012 č. j. 32 Co 661/2012-88 a usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 2. listopadu 2012 č. j. 21 Nc 2106/2012-14 pro rozpor s čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 2, 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 5 odst. 1, čl. 6 dost. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy. Ve zbytku ústavní stížnost zamítl. Náhradu nákladů zastoupení stěžovateli nepřiznal.

Narativní část
Stěžovatel byl v důsledku svého činu, kdy jako čtrnáctiletý student bodl svou učitelku do zad a následně ji udeřil několikrát pěstí do obličeje, předán na základě usnesení okresního soudu do péče dětské psychiatrické kliniky postupem dle ust. § 76a o. s. ř., upravujícího předběžné opatření, a to na dobu jednoho měsíce. To bylo následným usnesením okresního soudu o jeden měsíc prodlouženo. Obě rozhodnutí prvostupňového soudu následně potvrdil soud odvolací (všechna tato rozhodnutí dále jako „původně napadená rozhodnutí“). Návrhu rodičů stěžovatele na zrušení předmětného předběžného opatření soudy následně nevyhověly, neboť to zaniklo několik dní před rozhodnutím v důsledku uplynutí doby, na které bylo stanoveno. Dle stěžovatele došlo na základě „původně napadených rozhodnutí“ k nezákonnému omezení jeho osobní svobody, neboť předběžné opatření nebylo věcně odůvodněno žádným z důvodů podle § 76a odst. 1 o. s. ř. K nařízení vyšetření duševního stavu pozorováním ve zdravotnickém ústavu mělo dojít jinými procesními postupy, jimiž by byla lépe chráněna stěžovatelova základní práva.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud se nejprve zabýval účelem předběžného opatření podle § 76a odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2013, a jeho dopadem do sféry základních práv stěžovatele. Ústavní soud uvedl, že nařízení předání stěžovatele do péče dětské psychiatrické kliniky, za účelem vyšetření jeho zdravotního stavu a zamezení tomu, aby ohrozil sebe nebo někoho jiného, ve své podstatě neznamenalo nic jiného, než nařízení jeho hospitalizace bez souhlasu zákonných zástupců. Tomu odpovídající povinnost podrobit se zbavení osobní svobody ve zdravotnickém zařízení byla přitom ve srovnání s tím, co se rozumí „umístěním ve vhodném prostředí“, zásahem mnohem intenzivnějším. Základní otázka tak spočívala v tom, zda § 76a o. s. ř. představoval pro takovýto zásah dostatečný právní základ.

Ústavní soud vymezil hlediska ústavněprávního přezkumu a posuzoval, zda omezení osobní svobody stěžovatele z hlediska těchto ústavněprávních požadavků obstálo.

Ústavní soud v obecné rovině uznal, že nepříznivý zdravotní stav nezletilého a bránění mu v přístupu ke zdravotní péči ze strany jeho zákonných zástupců mohlo představovat důvod pro nařízení předběžného opatření podle § 76a o. s. ř., které by tak jeho umístěním do vhodného prostředí otevřelo cestu pro jeho případnou hospitalizaci. Z napadených rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o nařízení a prodloužení předběžného opatření, však jednoznačně vyplývalo, že jejich smyslem bylo dosáhnout hospitalizace stěžovatele bez souhlasu jeho zákonných zástupců, aniž by bylo posuzováno, zda pro takovýto postup byly splněny podmínky, které pro zbavení osobní svobody stanoví zákon o soudnictví ve věcech mládeže nebo zákon o zdravotních službách. Důvody jeho umístění do péče dětské psychiatrické kliniky, kterými bylo vyšetření duševního stavu a zamezení tomu, aby ohrozil sebe nebo někoho jiné, nebylo lze vykládat jinak. Stěžovatel sám navíc v době nařízení předmětného opatření v péči zdravotnického ústavu byl, a tudíž nebyl dán ani žádný věcný důvod k tomu, aby byla rodičům uložena povinnost strpět umístění dítěte v jiném prostředí. Nemocnice mohla přistoupit k jeho hospitalizaci bez souhlasu rodičů již na základě toho, že k tomu podle jejího názoru byly splněny podmínky podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách.

Ústavní soud dospěl k závěru, že původně napadená rozhodnutí obecných soudů byla vydána v rozporu se zákonem. Nařízením předběžného opatření podle § 76a o. s. ř. (nyní § 452 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních) totiž nebylo možné nahradit souhlas zákonných zástupců nezletilého dítěte s jeho hospitalizací. Takovýto právní následek jednoznačně vylučoval (a i dnes vylučuje) § 38 zákona o zdravotních službách, který taxativně stanoví případy, kdy lze k hospitalizaci pacienta přistoupit i bez jeho souhlasu. Zbavení osobní svobody nezletilého za účelem vyšetření jeho duševního stavu pro účely řízení ve věcech dětí mladších patnácti let, nebo k zamezení tomu, aby s ohledem na svůj duševní stav ohrozil sebe nebo někoho jiného, bylo navíc možné dosáhnout i jinak.

Protože § 76a o. s. ř. neumožňoval nařízení předběžného opatření za účelem hospitalizace nezletilého bez souhlasu jeho zákonných zástupců, napadenými rozhodnutími došlo k zbavení osobní svobody stěžovatele v rozporu s čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Stalo se tak totiž jiným způsobem, než který stanoví zákon. Ze stejných důvodů znamenal uvedený zásah porušení práva stěžovatele na ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy, resp. do práva dítěte na rodičovskou péči a ochranu podle čl. 32 odst. 4 Listiny. V důsledku aplikace výkladu § 76a o. s. ř., který přehlíží jiná kogentní zákonná ustanovení upravující hospitalizaci nezletilého bez souhlasu jeho zákonných zástupců, bylo porušeno rovněž právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud původně napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. V části, ve které ústavní stížnost směřovala proti usnesení, kterým Okresní soud v Rakovníku zamítl návrh rodičů stěžovatele na zrušení předběžného opatření, a proti navazujícímu usnesení Krajského soudu v Praze, kterým bylo toto rozhodnutí potvrzeno, ústavní stížnost zamítl.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Pavel Rychetský. Soudce Jan Musil uplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 916/13 ze dne 17. 2. 2015

N 33/76 SbNU 451

K otázce, zda lze nahradit souhlas zákonných zástupců s hospitalizací nezletilého předběžným opatřením dle § 76a občanského soudního řádu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 17. února 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 ve věci ústavní stížnosti J. E., zastoupeného zákonnými zástupci, matkou K. E. a otcem T. E., právně zastoupeného Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, se sídlem v Brně, Burešova 615/6, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2013 č. j. 32 Co 107/2013-116, usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 25. ledna 2013 č. j. 0 Nc 2106/2012-102, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2012 č. j. 32 Co 662/2012-93, usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 29. listopadu 2012 č. j. 0 Nc 2106/2012-32, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2012 č. j. 32 Co 661/2012-88 a usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 2. listopadu 2012 č. j. 21 Nc 2106/2012-14, jimiž bylo rozhodnuto o nařízení a prodloužení předběžného opatření podle § 76a občanského soudního řádu spočívajícího v předání nezletilého do péče zdravotnického ústavu bez souhlasu zákonných zástupců, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku jako účastníků řízení.

I. Změna návrhu spočívající v rozšíření ústavní stížnosti tím způsobem, že se jí stěžovatel domáhá i zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2013 č. j. 32 Co 107/2013-116 a usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 25. ledna 2013 č. j. 0 Nc 2106/2012-102, se připouští.

II. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2012 č. j. 32 Co 662/2012-93, usnesením Okresního soudu v Rakovníku ze dne 29. listopadu 2012 č. j. 0 Nc 2106/2012-32, usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2012 č. j. 32 Co 661/2012-88 a usnesením Okresního soudu v Rakovníku ze dne 2. listopadu 2012 č. j. 21 Nc 2106/2012-14 bylo porušeno základní právo stěžovatele na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na rodičovskou výchovu a péči podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

III. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2012 č. j. 32 Co 662/2012-93, usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 29. listopadu 2012 č. j. 0 Nc 2106/2012-32, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2012 č. j. 32 Co 661/2012-88 a usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 2. listopadu 2012 č. j. 21 Nc 2106/2012-14 se ruší.

IV. Ve zbytku se ústavní stížnost zamítá.

V. Náhrada nákladů zastoupení se stěžovateli nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. března 2013, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svých základních práv podle čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 7 odst. 1, čl. 8, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 1 a 4, čl. 8, 14 a 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 1, čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 6 odst. 2, čl. 9 odst. 1, čl. 12, 16, čl. 18 odst. 1, čl. 25, čl. 37 písm. b) a d) Úmluvy o právech dítěte, publikované pod č. 104/1991 Sb. Současně navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů právního zastoupení.

2. Dne 29. října 2012 kolem 12:15 měl stěžovatel v kabinetu matematiky gymnázia, které jako student navštěvoval, bodnout do zad svou učitelku a následně ji několikrát udeřit pěstí do obličeje. V důsledku tohoto jednání utrpěla vážná zranění, zahrnující i poškození důležitého orgánu pro život. Stěžovateli bylo tou dobou čtrnáct let. Bezprostředně po skutku byl zadržen a odveden do ředitelny a poté předveden na policejní stanici. Přibližně ve 20:30 byl za doprovodu svých rodičů převezen do Fakultní nemocnice Motol, kde byl s jejich souhlasem hospitalizován. Protože však následujícího dne rodiče svůj souhlas odvolali, a to ke dni 2. listopadu 2012, nemocnice o této skutečnosti informovala Městský úřad Rakovník, odbor sociálně-právní ochrany dětí. Ten v návaznosti na to podal návrh na nařízení předběžného opatření podle § 76a občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (není-li dále stanoveno jinak, občanským soudním řádem se v tomto nálezu rozumí tento zákon vždy právě v tehdejším znění), na jehož základě by byl stěžovatel předán do péče Fakultní nemocnice Motol, Dětské psychiatrické kliniky.

3. Usnesením ze dne 2. listopadu 2012 č. j. 21 Nc 2106/2012-14 (toto usnesení mělo být správně označeno sp. zn. 0 Nc 2106/2012) Okresní soud v Rakovníku (dále též "soud prvního stupně") návrhu vyhověl. Nařízení předběžného opatření odůvodnil výslechem poškozené provedeným policejním orgánem, z něhož vyplynulo, že stěžovatel šel do jejího kabinetu s největší pravděpodobností záměrně a nejednal zkratovitě. Soud se zároveň ztotožnil s názorem navrhovatele, že stav stěžovatele vyžaduje hospitalizaci a že je žádoucí jeho ponechání v péči specializovaného zařízení, které může zajistit jeho nepřetržitou péči a dohled tak, aby neohrozil sebe nebo někoho jiného.

4. Podle § 76a odst. 4 občanského soudního řádu byla doba trvání uvedeného předběžného opatření omezena na jeden měsíc. Dne 29. listopadu 2012, tedy ještě před jejím uplynutím, podal Městský úřad Rakovník návrh na prodloužení předběžného opatření z důvodu, že policejní vyšetřování stále není skončené a že v nemocnici nadále probíhá diagnostika. Toto své tvrzení doložil přípisem nemocnice ze dne 27. listopadu 2012, podle něhož je pokračování v hospitalizaci stěžovatele žádoucí z důvodu pokračování v podrobném vyšetřování jeho psychického stavu. Vzhledem k uvedeným skutečnostem, jakož i tomu, že dne 29. listopadu 2012 podal stejný úřad rovněž podnět k zahájení řízení o nařízení ústavní výchovy stěžovatele, rozhodl Okresní soud v Rakovníku usnesením z téhož dne č. j. 0 Nc 2106/2012-32 o prodloužení předmětného předběžného opatření o další měsíc.

5. Proti oběma rozhodnutím podali rodiče stěžovatele odvolání, o nichž Krajský soud v Praze (dále též "odvolací soud") rozhodl usneseními ze dne 20. prosince 2012 č. j. 32 Co 661/2012-88 a 32 Co 661/2012-93 tak, že je potvrdil. V prvním z nich uvedl, že soud prvního stupně postupoval v souladu s § 76a odst. 1 občanského soudního řádu, jestliže vyhověl bezodkladně návrhu na nařízení předběžného opatření, neboť skutečnosti v návrhu uváděné a osvědčené neumožňovaly jiné řešení. Na rozdíl od rodičů stěžovatele nepovažoval za rozhodující, jak bude kvalifikován předmětný skutek, nýbrž to, že stěžovatel závažným způsobem napadl jinou osobu. Bez odborného vyšetření přitom nebylo možné zjistit, z jakých pohnutek se tak stalo a zda stěžovatel, ať již s ohledem na svůj aktuální stav, nebo v důsledku uvědomění si následků svého jednání, není nebezpečný sám sobě. Nutnost hospitalizace jednoznačně vyplynula i z vyjádření Fakultní nemocnice Motol. Péče odborného zařízení tak v této fázi nemohla být nahrazena péčí rodičů v domácím prostředí. Pominout nakonec nebylo možné ani skutečnost, že stěžovatel se uvedeného jednání dopustil právě v péči rodičů a při jejich dosavadní výchově a formování postojů a osobnosti. Za této situace tak bylo v jeho zájmu, aby byla dokončena jeho základní psychiatrická diagnostika, která může zodpovědět, zda je možný jeho návrat do péče rodičů nebo zda je potřeba zvolit jiný postup. Teprve na jejím základě bude možné učinit závěr, zda život či příznivý vývoj stěžovatele nejsou vážně ohroženy.

6. Ve druhém usnesení se odvolací soud ztotožnil s důvody, pro které soud prvního stupně prodloužil předběžné opatření. Zahájení řízení o nařízení ústavní výchovy, k němuž došlo 29. října 2012, nepovažoval za účelové především z toho důvodu, že psychiatrická diagnostika stěžovatele tou dobou stále nebyla dokončena. Ve zbytku odkázal na odůvodnění svého prvního usnesení.

7. Rodiče stěžovatele podali dne 31. prosince 2012 návrh na zrušení předběžného opatření, jenž však Okresní soud v Rakovníku zamítl usnesením ze dne 25. ledna 2013 č. j. 0 Nc 2106/2012-102. K zániku tohoto opatření totiž došlo již dne 2. ledna 2013 z důvodu uplynutí doby, na kterou bylo stanoveno. Uvedené rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2013 č. j. 32 Co 107/2013-116. Až do skončení řízení ve věcech dětí mladších patnácti let podle § 89 a násl. zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), pak stěžovatel pobýval v péči rodičů.

II. Argumentace stěžovatele

8. Ústavní stížnost původně směřovala proti usnesením soudu prvního stupně, kterými bylo rozhodnuto o nařízení předmětného předběžného opatření a o jeho prodloužení, a navazujícím usnesením soudu odvolacího, jimiž byla tato usnesení potvrzena (dále též "původně napadená rozhodnutí"). Podle stěžovatele došlo na jejich základě k nezákonnému omezení jeho osobní svobody, a tím k porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy, neboť předběžné opatření nebylo věcně odůvodněno žádným z důvodů podle § 76a odst. 1 občanského soudního řádu. K nařízení vyšetření duševního stavu pozorováním ve zdravotnickém ústavu mohlo naopak dojít podle § 116 odst. 2 trestního řádu ve spojení s § 58 odst. 2 a § 93 odst. 4 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, což by byl postup, který by silněji chránil jeho základní práva a svobody. Poskytoval by mu totiž více procesních i hmotněprávních záruk proti nadměrnému zásahu do sféry jeho osobní svobody a soukromého a rodinného života, např. omezení délky zásahu do osobní svobody, odkladný účinek opravného prostředku či podmínění prodloužení tohoto zásahu odůvodněnou žádostí znalců a v přípravném řízení návrhem státního zástupce. Nařízení předběžného opatření podle § 76a občanského soudního řádu ale neopodstatňovalo ani potenciální nebezpečí, které by stěžovatel představoval sobě nebo svému okolí. Je tomu tak z toho důvodu, že v takovém případě mělo být rozhodnuto o vyslovení přípustnosti převzetí a držení v ústavu zdravotnické péče podle § 191a a násl. občanského soudního řádu, který odpovídá čl. 8 odst. 6 Listiny. I v tomto řízení by bylo stěžovateli zaručeno daleko více procesních práv (např. podmínka ustanovení znalce ke zjištění zdravotního stavu umístěného za účelem zjištění, zda je jeho další držení v ústavu nutné). Užitím institutu předběžného opatření, který s ohledem na své znění, účel, jakož i systematiku celého právního řádu dopadá na zcela odlišné situace, tak mělo dojít ze strany soudu prvního stupně k obejití zákona s důsledkem podstatného okleštění právních záruk vycházejících především ze zákazu nadměrnosti zásahu do osobní svobody jednotlivce.

9. Stěžovatel je přesvědčen, že primárním důvodem zbavení jeho osobní svobody bylo podezření ze spáchání činu jinak trestného ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Podmínkou tohoto postupu proto měla být jeho nevyhnutelnost (resp. přiměřenost), při jejímž posouzení měly obecné soudy zohlednit jeho věk a celkový dopad předmětného zásahu na jeho pohodu a zdraví, což však v jeho případě nebylo splněno. Na potřebná vyšetření totiž mohl docházet i ambulantně, což jeho rodiče navrhovali od počátku. Současně nebyla ničím odůvodněna obava, že by měl ohrožovat někoho jiného, což bylo zřejmé i z příjmové zprávy z kliniky, podle níž byl bez autoagresivních či heteroagresivních tendencí, stejně jako bez tendencí suicidálních. V den nařízení předběžného opatření, tedy ve třetí den hospitalizace, pak byla pravděpodobnost některé z těchto tendencí ještě výrazně nižší. Stěžovatel od počátku vyjadřoval upřímnou lítost nad nešťastnou událostí, aniž by se zříkal své odpovědnosti. Podle názoru okolí jde o introvertního, tichého a velmi inteligentního chlapce, což jsou vlastnosti, s nimiž se představa násilí nijak neslučuje. Zároveň je velmi fixován na svou rodinu, v důsledku čehož by jeho dlouhodobé odloučení od rodiny mohlo mít negativní dopad na jeho psychický stav a pohodu. Tím, že obecné soudy tyto skutečnosti nijak nezohlednily, resp. se s nimi ve svém odůvodnění nijak nevypořádaly, nedostály požadavku proporcionality omezení osobní svobody, čímž porušily základní právo stěžovatele podle čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy.

10. Práva stěžovatele byla podle jeho názoru porušena i z toho důvodu, že nebyla zajištěna jeho osobní účast při jednání o návrhu na prodloužení předběžného opatření ani v řízeních o odvolání proti jeho nařízení a prodloužení. Při rozhodování o prodloužení předběžného opatření soud prvního stupně neseznámil stěžovatele s podaným návrhem ani nezjišťoval a nezohlednil jeho názor na další trvání jeho hospitalizace, objektivně vyjádřený vůči zaměstnancům kliniky. Naopak zohlednil úřední záznam o podání vysvětlení stěžovatelem ze dne 29. října 2012 a o podání vysvětlení poškozenou ze dne 1. listopadu 2012, ačkoliv ani on, ani jeho zákonní zástupci neměli možnost se s těmito důkazy seznámit a vyjádřit se k nim. Odvolacímu soudu lze podle stěžovatele vytknout i to, že zákonnost nařízení předběžného opatření nepřezkoumal urychleně, což s ohledem na právní názor Výboru Organizace spojených národů pro práva dítěte ve vztahu k čl. 37 písm. d) Úmluvy o právech dítěte znamená do dvou týdnů, a nikoliv ve lhůtě 35 dnů od podání odvolání, jak tomu bylo v případě rozhodování o odvolání proti usnesení o nařízení předběžného opatření. Všechna tato pochybení tak měla za následek porušení jeho práva podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy.

11. Součástí argumentace uplatněné v ústavní stížnosti je i námitka porušení zákazu diskriminace podle čl. 14 ve spojení s čl. 5 odst. 1 a 4 Úmluvy. Stěžovatel se domnívá, že jako dítě mladší patnácti let požíval nižší ochrany své osobní svobody, než jaká by mu byla poskytnuta v případě, že by byl z protiprávního činu podezřelý jako mladistvý. Důvodem je především existence podrobné procesní úpravy přípravného řízení ve vztahu k mladistvým, obsažené především v hlavě druhé sedmém dílu zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Naopak přípravné řízení ve vztahu k dětem mladším patnácti let nemá žádnou zvláštní úpravu, a celé se tak odehrává v režimu obecných norem trestního řádu upravujících fázi prověřování, které však zvláštnímu postavení těchto dětí často neodpovídají a neposkytují jim adekvátní záruky. Mladiství, kteří jsou s nimi ve srovnatelné situaci, tak mají jako obvinění fakticky lepší procesní postavení. V jejich případě se musí jednoznačně postupovat podle § 58 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, které upravuje práva mladistvého, zatímco v případě stěžovatele tato povinnost vůbec zřejmá není (argumentace stěžovatele shrnutá v bodu 8 vychází z předpokladu, že toto ustanovení se použije i v jeho případě). Odlišné zacházení v těchto otázkách přitom nemá žádný objektivní a rozumný důvod.

12. Soud prvního stupně byl podle stěžovatele povinen postupovat v souladu s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, což znamená, že měl za účelem svého rozhodnutí zjistit jeho názor a zohlednit jej. Tímto způsobem ovšem nepostupoval ani při nařízení předběžného opatření, ani při rozhodnutí o jeho prodloužení. Obecné soudy zjišťovaly pouze názor orgánu sociálně-právní ochrany dětí a kliniky jako zařízení, v němž byla detence stěžovatele vykonávána. S ohledem na tyto skutečnosti nemohl být zohledněn ani nejlepší zájem dítěte, jak to předpokládá čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

III. Průběh řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud si pro účely tohoto řízení vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 0 Nc 2106/2012 a vyzval účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.

III./a Vyjádření účastníků řízení

14. Krajský soud v Praze, jehož vyjádření ze dne 15. dubna 2013 bylo podepsáno předsedkyní příslušného senátu Mgr. Janou Boudovou Zvěřinovou, setrval na svých napadených rozhodnutích a zcela odkázal na jejich odůvodnění. Upozornil, že možnosti odvolacího přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně, jimiž bylo nařízeno a následně prodlouženo předběžné opatření podle § 76a občanského soudního řádu, byly omezeny ustanovením § 75c odst. 4 (co do rozhodujícího stavu v době vydání usnesení soudu prvního stupně) a § 218b (co do lhůty pro rozhodnutí o odvolání) občanského soudního řádu. Při zvážení závažnosti skutku, jehož se měl stěžovatel dopustit, jeho věku a do té doby bezproblémového vývoje považoval odvolací soud předběžné opatření za vhodnější a ve vztahu k stěžovateli šetrnější prostředek zatímní právní ochrany než v ústavní stížnosti zmiňované vyšetření duševního stavu pozorováním ve zdravotnickém ústavu nebo řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče. Tyto námitky navíc nebyly v odvolání rodičů uplatněny a neuplatnil je ani stěžovatel, který byl v řízení před obecnými soudy zastoupen opatrovníkem. V tomto směru naznačil odvolací soud pochybnost ohledně přípustnosti ústavní stížnosti.

15. Okresní soud v Rakovníku ve svém vyjádření z 10. dubna 2013, podepsaném soudkyní JUDr. Zdeňkou Braunovou, konstatoval, že práva stěžovatele byla omezena způsobem stanoveným v § 76a občanského soudního řádu, aniž by došlo k porušení Listiny nebo Úmluvy. Stěžovatel nebyl diskriminován, nýbrž předběžné opatření bylo vydáno proto, aby byl chráněn jeho zájem. S ohledem na všechny skutečnosti případu a rovněž jeho medializaci totiž existovala obava, že by se mohl osobně poškodit.

16. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovateli, který využil svého práva na ně reagovat. Ve své replice ze dne 15. května 2013 zdůraznil, že v době vydání napadených rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i v průběhu lhůty pro podání odvolání byl zbaven osobní svobody, a tím významně omezen v možnosti vyvíjet samostatně jakoukoliv procesní aktivitu. Opatrovník podle zákona č. 64/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, mu byl ustanoven až usnesením Okresního soudu v Rakovníku ze dne 30. listopadu 2012 č. j. 0 Nc 2106/2012-39, které bylo doručeno právnímu zástupci jeho rodičů dne 4. prosince 2012, tedy až poté, co byla podána odvolání proti usnesení o prodloužení předběžného opatření. Tento opatrovník přitom stěžovatele nijak nekontaktoval a po celou dobu řízení zůstal nečinný. Na výslovnou žádost rodičů se zúčastnil pouze schůzky na orgánu sociálně-právní ochrany dětí dne 2. ledna 2013, na které měl být projednáván další postup ve věci stěžovatele po skončení předběžného opatření. I při tomto jednání však opatrovník zaujal zcela pasivní postoj. Za těchto okolností nebylo možné očekávat, aby sám stěžovatel uplatňoval námitky obsažené v ústavní stížnosti již formou odvolání. V projednávané věci rovněž nemůže jít k tíži stěžovatele, že v řízení před obecnými soudy nevyčerpal všechny argumentační možnosti (resp. že tak neučinili jeho rodiče). Připomíná, že řízení ve věcech péče o nezletilé je ovládáno zásadou oficiality a zásadou vyšetřovací. Protiústavní zásah do jeho osobní svobody byl zapříčiněn především nesprávnou aplikací zákonných norem, tedy v ohledu, ve kterém se měla uplatnit zásada iura novit curia. V řízení o ústavní stížnosti nemůže být k tíži, pokud Krajský soud v Praze sám nemá dostatečnou znalost právních institutů předběžného opatření podle § 76a občanského soudního řádu, vyšetření duševního stavu podle § 93 odst. 4 ve spojení s § 58 zákona o soudnictví ve věcech mládeže a § 116 a 117 trestního řádu a vyslovení přípustnosti převzetí do ústavu zdravotnické péče podle § 191a a násl. občanského soudního řádu. Právě poslední dva instituty jsou z hlediska minimalizace zásahu i možnosti obrany proti jejich případné nezákonnosti výrazně šetrnější než předběžné opatření podle § 76a občanského soudního řádu. Tento institut totiž nebyl vytvořen za účelem zbavování nezletilých jejich osobní svobody.

17. Závěrem své repliky stěžovatel poukázal na to, že Krajský soud v Praze zamítl odvolání jeho rodičů proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut jejich návrh na zrušení předběžného opatření. V této souvislosti připomněl, že z čl. 5 odst. 4 Úmluvy vyplývá jeho nárok na to, aby bylo rozhodnuto o zákonnosti zbavení jeho osobní svobody. Ustanovení čl. 5 odst. 5 Úmluvy zas každému zaručuje právo na odškodnění, které je však podmíněno tím, že příslušné vnitrostátní orgány, případně orgány Úmluvy, konstatují porušení čl. 5 Úmluvy, přičemž zákonnou podmínkou takovéhoto rozhodnutí je rozhodnutí o nezákonnosti zbavení osobní svobody v řízení o náhradu škody. Z těchto důvodů navrhl Ústavnímu soudu, aby v ústavní stížnosti formulovaný výrok nálezu doplnil tak, že se jím navrhuje zrušení i těchto dvou usnesení.

18. Vzhledem k tomu, že předmětem ústavní stížnosti byla především právní otázka, zda k omezení osobní svobody stěžovatele za účelem jeho hospitalizace mohlo dojít předběžným opatřením podle § 76a občanského soudního řádu, a nikoliv samotné důvody jeho nařízení, a rovněž samotný přezkum Ústavního soudu se omezil v podstatě jen na její posouzení (viz níže), neshledal Ústavní soud v projednávané věci existenci kolize zájmů stěžovatele a jeho rodičů, kteří jeho jménem podali ústavní stížnost. Za těchto okolností proto nebylo nutné, aby mu pro účely tohoto řízení ustanovil opatrovníka.

III./b Připuštění rozšíření stížnostního žádání

19. Ústavní soud vyhodnotil návrh stěžovatele, aby Ústavní soud nálezem rozhodl i o jeho návrhu na zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2013 č. j. 32 Co 107/2013-116 a usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 25. ledna 2013 č. j. 0 Nc 2106/2012-102, jako návrh na změnu stížnostního žádání ve smyslu § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 95 odst. 1 občanského soudního řádu. Protože v daném případě není dán žádný důvod, který by bránil jeho vyhovění, Ústavní soud připustil takovéto rozšíření (výrok I) a věc projednal i ve vztahu k těmto dvěma rozhodnutím. Při posouzení včasnosti ústavní stížnosti v této její části vycházel ze dne podání příslušného doplňujícího vyjádření, v němž byl uvedený návrh obsažen.

III./c Ústní jednání

20. Ve smyslu § 44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci.

IV. Vlastní posouzení

21. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňovala i další zákonem stanovené formální náležitosti. Nic tedy nebránilo tomu, aby Ústavní soud přistoupil k jejímu věcnému projednání. Poté, co se seznámil s argumentací stěžovatele, vyjádřeními účastníků a obsahem příslušného spisu, přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná.

22. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Sám naopak není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, pročež není oprávněn k takovémuto zásahu toliko z důvodu jejich případného pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

IV./a Účel předběžného opatření podle § 76a odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013, a jeho dopad do sféry základních práv stěžovatele

23. Ústavněprávní rozměr projednávané věci je dán tím, že nařízením a prodloužením předběžného opatření podle § 76a občanského soudního řádu došlo k zásahu do osobní svobody stěžovatele (čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny, čl. 5 odst. 1 Úmluvy), jakož i do jeho soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny, čl. 8 odst. 1 Úmluvy) a práva na rodičovskou výchovu a péči (čl. 32 odst. 4 Listiny).

24. Ustanovení § 76a odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013, (nyní je oprávnění k vydání předběžného opatření upravujícího poměry dítěte upraveno v § 452 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních) zmocňovalo předsedu senátu, aby v případě, že se nezletilé dítě ocitlo bez jakékoliv péče nebo byly jeho život nebo příznivý vývoj vážně ohroženy nebo narušeny, předběžným opatřením nařídil na nezbytně nutnou dobu jeho umístění ve vhodném prostředí, které v usnesení označí. Vhodným prostředím se rozumělo výchovné prostředí u osoby nebo zařízení způsobilého zajistit nezletilému dítěti řádnou péči s ohledem na jeho fyzický a duševní stav, jakož i rozumovou vyspělost a umožnit realizaci případných jiných opatření stanovených předběžným opatřením. Soud mohl předběžným opatřením nařídit rovněž svěření dítěte do pěstounské péče na přechodnou dobu podle zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů.

25. Je patrné, že nařízení předběžného opatření podle § 76a občanského soudního řádu mělo za následek zásah do soukromého a rodinného života nezletilého dítěte, a to v celé řadě jeho aspektů [srov. nález ze dne 20. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 459/03 (N 117/34 SbNU 223)]. Na jeho základě dítě najednou přestalo být v péči svých rodičů, muselo si zvyknout na nové prostředí, přizpůsobit se novým podmínkám. S celou situací se muselo vypořádat i po stránce emocionální. Účelem tohoto opatření byla nicméně jeho ochrana a zajištění péče za situace, kdy se ocitlo v ohrožení [a kdy tento stav nebylo lze odstranit uložením povinnosti odevzdat dítě do péče druhého z rodičů nebo do péče toho, koho označí soud ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b)]. Umístění nezletilého dítěte do péče jiné osoby nebo zařízení mu mělo zajistit bezpečí a vytvořit podmínky pro naplnění jeho potřeb. Pakliže tímto opatřením došlo rovněž k omezení osobní svobody, šlo ve své podstatě o jeho přirozený a nezbytný důsledek. Péče o nezletilé dítě totiž v sobě zahrnuje i jeho výchovu a s ní spojenou povinnost podrobit se určitým pravidlům, jež ale ve svém celku mají sloužit k jeho prospěchu a ochraně.

26. Při posouzení dopadu napadeného předběžného opatření do sféry základních práv a svobod stěžovatele samozřejmě nelze vycházet jen z abstraktního vymezení tohoto institutu. Rozhodující je vždy obsah konkrétní povinnosti, která byla tímto opatřením stanovena, a tudíž nelze vyloučit, že fakticky bude toto opatření sledovat i jiný než výše uvedený účel. Tak tomu je podle názoru Ústavního soudu i v dané věci. Nařízení předání stěžovatele do péče Fakultní nemocnice Motol, Dětské psychiatrické kliniky, za účelem vyšetření jeho zdravotního stavu a zamezení tomu, aby ohrozil sebe nebo někoho jiného, totiž ve své podstatě neznamená nic jiného než nařízení jeho hospitalizace bez souhlasu zákonných zástupců. Tomu odpovídající povinnost podrobit se zbavení osobní svobody ve zdravotnickém zařízení je přitom ve srovnání s tím, co se rozumí "umístěním ve vhodném prostředí", zásahem mnohem intenzivnějším. Základní otázka tak spočívá v tom, zda § 76a občanského soudního řádu představuje pro takovýto zásah dostatečný právní základ.

IV./b Hlediska ústavněprávního přezkumu

27. Ústavní soud zdůrazňuje, že osobní svoboda představuje v demokratickém a právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a svým jednáním usilovat o vlastní štěstí. Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole. Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek jejího omezení představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci.

28. Listina ve svém čl. 8 zaručuje osobní svobodu jednotlivce. V jeho odstavci 2 konkrétně stanoví, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodu a způsobem, který stanoví zákon. V tomto směru obdobně poskytuje záruku osobní svobody i čl. 5 Úmluvy.

29. Jakýkoliv zásah do osobní svobody, má-li obstát z hlediska jejích ústavních garancí, musí být proveden na základě zákona (musí mít zákonný základ) a k dosažení legitimního neboli ústavně aprobovaného cíle. Současně musí být z hlediska tohoto cíle přiměřený (musí dostát požadavku proporcionality), což bude splněno tehdy, bude-li k jeho dosažení vhodný (způsobilý jej dosáhnout) a nezbytný, tedy jestliže jej nebude možné dosáhnout za použití jiného v úvahu přicházejícího prostředku, jenž by byl, pokud jde o posuzovaný zásah do základního práva, šetrnější. Jsou-li tyto podmínky splněny, je třeba v závěru tohoto posouzení provést úvahu, kterému ze dvou v kolizi provedených zájmů nebo hodnot, tedy zda veřejnému zájmu na provedení předmětného zásahu nebo základnímu právu jednotlivce, je třeba dát v konkrétním případě přednost (proporcionalita v užším smyslu).

30. Ustanovení čl. 8 odst. 6 Listiny výslovně zmocňuje zákonodárce k tomu, aby stanovil, ve kterých případech může být osoba převzata nebo držena v ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu. Toto zmocnění je třeba vykládat především ve spojení s čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy, který připouští zákonné držení osob, aby se zabránilo šíření nakažlivé nemoci, nebo osob duševně nemocných, alkoholiků, narkomanů nebo tuláků, vedle toho ale může zahrnovat i jiné situace. Uvedené ustanovení Listiny dále stanoví, že držení osoby v ústavní zdravotnické péči bez jejího souhlasu musí být do 24 hodin oznámeno soudu, který o tomto umístění rozhodne do 7 dnů. Jde o jednu z procesních garancí ústavnosti předmětného zásahu (spadající z hlediska výše uvedených kritérií do posouzení otázky jeho nezbytnosti), která dopadá na případ, kdy ke zbavení osobní svobody přistoupí zdravotnické zařízení v souvislosti s poskytováním zdravotní péče. Platí ovšem, že opodstatněnost tohoto zásahu se musí posuzovat po celou dobu jeho trvání.

31. Při posuzování ústavnosti zásahu do základního práva na soukromý a rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy se požadavky na jeho zákonnost a přiměřenost uplatní obdobně jako v případě omezení osobní svobody (viz bod 29).

32. Rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo ke zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což mimo jiné znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považovat za splněné výše uvedené ústavněprávní požadavky pro tento zásah [z poslední doby srov. např. nález ze dne 22. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357), nález ze dne 27. března 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo nález ze dne 21. ledna 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83)]. Výklad podústavního práva přitom nesmí být svévolný či nerozumný nebo vybočující z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nález ze dne 18. října 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69)]. Tak by tomu bylo např. v případě, že by soud nerespektoval kogentní normu [např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) nebo nález ze dne 17. května 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453)]. Pokud by odůvodnění rozhodnutí soudu nedostálo těmto požadavkům, toto pochybení by mohlo založit porušení práva účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

IV./c Posouzení, zda k omezení osobní svobody došlo na základě zákona

33. Protože zbavení osobní svobody představuje nejvážnější zásah do základních práv stěžovatele, Ústavní soud se v první řadě zabýval otázkou, zda toto omezení obstojí z hlediska výše uvedených ústavněprávních požadavků.

34. Ustanovení § 76a občanského soudního řádu (nyní § 452 zákona o zvláštních řízeních soudních, ve vztahu k němuž se níže uvedené závěry uplatní obdobně) poskytovalo právní základ pro nařízení předběžného opatření, kterým se dočasně umísťuje nezletilé dítě do péče jiné osoby nebo zařízení, jestliže se ocitlo bez jakékoliv péče nebo jestliže byly jeho život nebo příznivý vývoj vážně ohroženy nebo narušeny. Tomu, aby pod uvedené umístění bylo možné podřadit i jeho předání do péče zdravotnického ústavu za účelem hospitalizace, ovšem bránila (a stále brání) zákonná úprava obsažená v § 38 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů, který obsahuje taxativní výčet případů, kdy je možné pacienta hospitalizovat bez jeho souhlasu, resp. bez souhlasu jeho zákonných zástupců. Nařízení předmětného předběžného opatření mezi ně nepatří. Místo toho zákon stanovil jiné instituty, jimiž bylo lze dosáhnout hospitalizace nezletilého za stejnými účely, o jaké šlo v projednávané věci. Těmito instituty bylo vyšetření duševního stavu podle § 58 zákona o soudnictví ve věcech mládeže nebo řízení o převzetí a držení pacienta v ústavu zdravotnické péče podle § 191a a násl. občanského soudního řádu. Oba se od předběžného opatření podle § 76a občanského soudního řádu odlišují i rozsahem procesních záruk, jež brání tomu, aby jejich aplikace nepřípustně zasahovala do práv osob, vůči nimž směřuje. Pro lepší znázornění těchto rozdílů je žádoucí alespoň stručně shrnout zákonnou úpravu všech těchto institutů.

35. Předběžné opatření podle § 76a občanského soudního řádu mohlo být nařízeno pouze na návrh obce s rozšířenou působností (§ 75 odst. 1), přičemž doba jeho trvání, nešlo-li o svěření dítěte do pěstounské péče na přechodnou dobu, představovala jeden měsíc od jeho vykonatelnosti. Bylo-li před uplynutím této doby zahájeno řízení ve věci samé, čímž se v tomto případě rozumí řízení ve věci péče soudu o nezletilé podle § 176 a násl. občanského soudního řádu, pak mohl soud předmětné předběžné opatření opakovaně prodloužit o jeden měsíc tak, aby celková doba jeho trvání nepřesáhla šest měsíců. Po uplynutí i této doby jej pak bylo lze prodloužit jen výjimečně, a to tehdy, jestliže nebylo z vážných důvodů a objektivních příčin možné v uvedené době skončit důkazní řízení ve věci samé (§ 76a odst. 4). Zrušení předběžného opatření mohli soudu kdykoliv navrhnout rodiče nezletilého, orgán sociálně-právní ochrany dětí a opatrovník ustanovený nezletilému podle § 76a odst. 3 občanského soudního řádu. Byl-li návrh zamítnut, mohla jej oprávněná osoba, neuvedla-li v něm jiné důvody, opakovat až po uplynutí 14 dnů od právní moci rozhodnutí (§ 76a odst. 6). O návrhu na předběžné opatření rozhodoval předseda senátu bezodkladně a bez slyšení účastníků. Nebylo-li tu nebezpečí z prodlení, mohl o něm rozhodnout až do uplynutí 24 hodin poté, co byl podán (§ 75c odst. 2 a 3). Vyhotovení usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu, nemuselo obsahovat odůvodnění (§ 169 odst. 2). Proti rozhodnutí o předběžném opatření bylo přípustné odvolání (§ 202 odst. 1 a contrario), k jehož projednání nebylo třeba nařizovat ústní jednání [§ 214 odst. 2 písm. c)].

36. Pokud jde o další zmíněné instituty, v trestním řízení mohou soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce podle § 116 odst. 2 trestního řádu nařídit pozorování obviněného ve zdravotnickém ústavu za účelem vyšetření jeho duševního stavu. Ustanovení § 58 zákona o soudnictví ve věcech mládeže v této souvislosti stanoví, že k vyšetření duševního stavu mladistvého se přibere znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací na dětskou psychiatrii a znalec z oboru zdravotnictví nebo pedagogiky, odvětví psychologie, se specializací na dětskou psychologii. Pozorování duševního stavu nesmí trvat déle než jeden měsíc; do té doby je třeba podat posudek. Na odůvodněnou žádost znalců může soud pro mládež a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce tuto lhůtu prodloužit, nikoliv však více než o jeden měsíc. Proti rozhodnutí o nařízení vyšetření je přípustná stížnost, která má odkladný účinek. Stížnost je přípustná i proti rozhodnutí o prodloužení uvedené lhůty.

37. V případě řízení ve věcech dětí mladších patnácti let nejde o trestní řízení, nýbrž o zvláštní druh občanského soudního řízení, pro který se subsidiárně použijí ustanovení občanského soudního řádu (§ 96 zákona o soudnictví ve věcech mládeže). Užití § 58 zákona o soudnictví ve věcech mládeže v něm přesto není vyloučeno, a to s ohledem na jeho quasitrestní povahu, jež vyplývá z toho, že v něm uložené opatření má rovněž povahu sankce. Jím upravené vyšetření duševního stavu dítěte je dokonce nezbytnou podmínkou pro případné uložení opatření spočívajícího v ochranném léčení (§ 93 odst. 4). Stejně jako v případě mladistvých se i ve vztahu k dětem mladším patnácti let uplatní omezení délky, po kterou může být dítě drženo ve zdravotnickém ústavu za účelem pozorování. Opravným prostředkem proti rozhodnutí o nařízení nebo prodloužení předmětného vyšetření je však odvolání, a nikoliv stížnost. Ta je totiž institutem trestního řízení.

38. K zamezení tomu, aby stěžovatel neohrozil sebe nebo někoho jiného, nakonec přicházel v úvahu postup podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), podle něhož lze bez souhlasu hospitalizovat pacienta, který ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak. Jestliže zdravotní ústav (poskytovatel zdravotních služeb) takovouto osobu omezil na svobodě, byl podle § 191a občanského soudního řádu (nyní § 75 zákona o zvláštních řízeních soudních) povinen oznámit tuto skutečnost do 24 hodin příslušnému soudu. Soud pak musel rozhodnout do 7 dnů ode dne, kdy došlo k převzetí, o tom, zda se tak stalo ze zákonných důvodů, a pokud ano, zda tyto důvody trvají (čl. 8 odst. 6 Listiny; § 191b odst. 1 občanského soudního řádu).

39. Vyslovil-li soud, že převzetí bylo v souladu se zákonnými důvody a že tyto důvody trvají, a umístěný byl nadále omezen ve styku s vnějším světem, pokračoval soud v řízení o vyslovení přípustnosti jeho dalšího držení v ústavu zdravotnické péče. Ke zjištění zdravotního stavu umístěného a zjištění, zda další držení umístěného v ústavu je či není nutné, měl soud ustanovit znalce, kterým nemohl být lékař pracující v ústavu, kde byl pacient umístěn. Následně měl nařídit jednání, k němuž by přizval umístěného (pokud by podle vyjádření ošetřujícího lékaře nebo písemného znaleckého posudku byl schopen vnímat průběh a význam jednání), jeho zástupce nebo opatrovníka a ústav. Při jednání měl vyslechnout umístěného, znalce, podle okolností ošetřujícího lékaře a provést popřípadě další vhodné důkazy. V rozsudku, který musel být vyhlášen do 3 měsíců od výroku o přípustnosti převzetí do ústavu a o trvání jeho důvodů, pak měl rozhodnout, zda další držení je přípustné a na jakou dobu (§ 191d občanského soudního řádu, nyní § 80 a § 81 odst. 1 a 2 zákona o zvláštních řízeních soudních). Účinnost uvedeného rozsudku zanikla uplynutím doby jednoho roku ode dne jeho vyhlášení, nebyla-li v něm určena lhůta kratší. Mělo-li být držení v ústavu prodlouženo nad tuto dobu, bylo třeba provést nové vyšetření a soud musel o povolení dalšího držení znovu rozhodnout. Tento rozsudek nebránil tomu, aby ústav propustil osobu drženou v ústavu před uplynutím uvedené doby (§ 191e občanského soudního řádu).

40. Ze srovnání všech tří zákonných institutů lze vyvodit závěr, že ani vyšetření duševního stavu nezletilého dítěte podle § 58 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, ani převzetí a držení pacienta v ústavu zdravotnické péče podle § 191a a násl. občanského soudního řádu nelze obcházet nařízením předběžného opatření podle § 76a občanského soudního řádu. Zbavení osobní svobody podle § 58 zákona o soudnictví ve věcech mládeže má v případě, že směřuje vůči dítěti mladšímu patnácti let, vést k objasnění jednání jinak trestného a k zamezení pokračování nebo opakování takovéhoto jednání. Na rozdíl od předmětného předběžného opatření je uvedené omezení vázáno na potřebu znaleckého zkoumání (slouží vypracování znaleckého posudku, jenž bude jako důkaz proveden v předmětném řízení) a současně je omezeno délkou jednoho měsíce s možností prodloužení maximálně o jeden měsíc na odůvodněný návrh znalce. Pokud ale existovala důvodná obava, že nezletilý stěžovatel v důsledku svého duševního stavu může ohrozit sebe nebo jiné osoby, poskytovatel zdravotních služeb mohl nezletilého pacienta bez souhlasu jeho zákonného zástupce hospitalizovat podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách. Tuto skutečnost by do 24 hodin oznámil soudu, čímž by bylo zahájeno řízení o vyslovení přípustnosti jeho převzetí a držení v ústavní zdravotnické péči podle § 191a a násl. občanského soudního řádu, v jehož rámci by soud posoudil zákonnost tohoto postupu. V příslušném řízení by byly zaručeny přísnější lhůty pro rozhodnutí soudu, byl by kladen větší důraz na slyšení účastníků řízení a nezbytné by bylo též vypracování příslušných znaleckých posudků. Ve svém celku tak poskytují oba tyto instituty více procesních garancí před neoprávněným zásahem do osobní svobody než zmíněné předběžné opatření.

41. Ústavní soud v obecné rovině uznává, že nepříznivý zdravotní stav nezletilého a bránění mu v přístupu ke zdravotní péči ze strany jeho zákonných zástupců může představovat důvod pro nařízení předběžného opatření podle § 76a občanského soudního řádu, které by tak jeho umístěním do vhodného prostředí otevřelo cestu pro jeho případnou hospitalizaci (uvedený zásah Ústavní soud aproboval ve svém výše citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 459/03, v němž však napadené předběžné opatření neposuzoval z hlediska ústavně zaručené osobní svobody). Z napadených rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o nařízení a prodloužení předběžného opatření, však jednoznačně vyplývá, že jejich smyslem bylo dosáhnout hospitalizace stěžovatele bez souhlasu jeho zákonných zástupců, aniž by bylo posuzováno, zda pro takovýto postup jsou splněny podmínky, které pro zbavení osobní svobody stanoví zákon o soudnictví ve věcech mládeže nebo zákon o zdravotních službách. Důvody jeho umístění do péče Fakultní nemocnice Motol, Dětské psychiatrické kliniky, kterými bylo vyšetření duševního stavu a zamezení tomu, aby ohrozil sebe nebo někoho jiné, nelze vykládat jinak. Stěžovatel sám navíc v době nařízení předmětného opatření v péči zdravotnického ústavu byl, a tudíž nebyl dán ani žádný věcný důvod k tomu, aby byla rodičům uložena povinnost strpět umístění dítěte v jiném prostředí. Nemocnice mohla přistoupit k jeho hospitalizaci bez souhlasu rodičů již na základě toho, že k tomu podle jejího názoru byly splněny podmínky podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách.

42. Z uvedeného vyplývá jednoznačný závěr, že původně napadená rozhodnutí obecných soudů byla vydána v rozporu se zákonem. Nařízením předběžného opatření podle § 76a občanského soudního řádu totiž nebylo možné nahradit souhlas zákonných zástupců nezletilého dítěte s jeho hospitalizací. Takovýto právní následek jednoznačně vylučoval (a i dnes vylučuje) § 38 zákona o zdravotních službách, který taxativně stanoví případy, kdy lze k hospitalizaci pacienta přistoupit i bez jeho souhlasu. Zbavení osobní svobody nezletilého za účelem vyšetření jeho duševního stavu pro účely řízení ve věcech dětí mladších patnácti let, nebo k zamezení tomu, aby s ohledem na svůj duševní stav ohrozil sebe nebo někoho jiného, bylo navíc možné dosáhnout i jinak. Příslušné procesní instituty upravené v § 58 zákona o soudnictví ve věcech mládeže a § 191a násl. občanského soudního řádu mu v této souvislosti poskytovaly vyšší míru ochrany před neoprávněnými zásahy do jeho osobní svobody a měly se aplikovat přednostně. Jejich existence tak rovněž vytvářela překážku pro takový výklad § 76a občanského soudního řádu, podle něhož by se umístěním nezletilého "do vhodného prostředí" rozuměla i jeho případná hospitalizace.

43. Protože § 76a občanského soudního řádu neumožňoval nařízení předběžného opatření za účelem hospitalizace nezletilého bez souhlasu jeho zákonných zástupců, napadenými rozhodnutími došlo k zbavení osobní svobody stěžovatele v rozporu s čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Stalo se tak totiž jiným způsobem, než který stanoví zákon. Ze stejných důvodů znamenal uvedený zásah porušení práva stěžovatele na ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy, resp. do práva dítěte na rodičovskou péči a ochranu podle čl. 32 odst. 4 Listiny. V důsledku aplikace výkladu § 76a občanského soudního řádu, který přehlíží jiná kogentní zákonná ustanovení upravující hospitalizaci nezletilého bez souhlasu jeho zákonných zástupců, bylo porušeno rovněž právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy (výrok II).

44. Otázkou, zda původně napadenými rozhodnutími byla porušena i další ústavně zaručená práva stěžovatele, se Ústavní soud již dále nezabýval, protože by to bylo z hlediska výsledku tohoto řízení nadbytečné.

IV./d Zamítnutí návrhu na zrušení předběžného opatření

45. Ústavní stížnost nakonec směřovala i proti usnesení, kterým Okresní soud v Rakovníku zamítl návrh rodičů stěžovatele na zrušení předběžného opatření, a proti navazujícímu usnesení Krajského soudu v Praze, kterým bylo toto rozhodnutí potvrzeno. Důvodem zamítnutí předmětného návrhu byla skutečnost, že v době rozhodování soudů o něm již předběžné opatření pozbylo platnosti uplynutím doby, na kterou bylo stanoveno. Stěžovatel tento důvod nezpochybňuje, má však za to, že pouze tímto způsobem mohla být zpětně konstatována nezákonnost předběžného opatření (byť jen po určitou časově omezenou dobu). Nevyhověním jeho návrhu tak byl porušen čl. 13 Úmluvy, neboť mu byl odepřen efektivní prostředek k ochraně jeho práva, ačkoliv takovéto určení mohlo mít význam pro jeho případný nárok na náhradu škody způsobené nezákonným odnětím jeho osobní svobody ve smyslu čl. 5 odst. 5 Úmluvy.

46. Ústavní soud konstatuje, že v samotném zamítnutí návrhu rodičů stěžovatele z důvodu pozbytí platnosti předběžného opatření nespatřuje žádnou skutečnost, která by opodstatňovala závěr o porušení základního práva stěžovatele. Jde o logický závěr, v němž nelze spatřovat žádné pochybení, které by jakkoliv opodstatňovalo kasační zásah Ústavního soudu. Za situace, kdy Ústavní soud dodatečně přezkoumal rozhodnutí obecných soudů, na jejichž základě bylo nařízeno a následně prodlouženo předmětné předběžné opatření, a tímto rozhodnutím konstatoval, že jimi byla porušena základní práva stěžovatele, přitom bez dalšího pozbývá jakékoliv relevance i námitka ohledně absence efektivního prostředku k ochraně jeho práva. Ten totiž již tímto rozhodnutím dosáhl autoritativního konstatování nezákonnosti omezení své osobní svobody. Ústavní stížnost v této části proto není důvodná.

47. Zbývá dodat, že uvedenými závěry Ústavní soud nijak nepředjímá, zda a v jaké výši bude mít stěžovatel v důsledku tohoto nálezu nárok na náhradu škody. Přesto je žádoucí zdůraznit, že jakákoliv úvaha v tomto směru musí brát zřetel nejen na výše zjištěnou nezákonnost napadených usnesení, ale rovněž na to, zda konkrétní okolnosti věci (resp. obecnými soudy učiněná skutková zjištění) přece jen neopodstatňovaly, nebo dokonce nečinily nezbytným (dočasné) zbavení osobní svobody stěžovatele za stejným účelem, jaký sledovalo předmětné předběžné opatření, byť k jeho dosažení měl být správně použit jiný zákonný prostředek. Lze nakonec uznat, že potřeba hospitalizace stěžovatele, která by umožnila vyšetření jeho zdravotního stavu jak pro účely řízení ve věcech dětí mladších patnácti let, tak k zamezení tomu, aby ohrozil sebe nebo někoho jiného, byla přinejmenším v počátku předmětného řízení osvědčena. Tím není nijak relativizován již zmíněný požadavek, aby ke zbavení osobní svobody docházelo jen způsobem, který zákon stanoví. Při posuzování škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, která má být nahrazena, nicméně nelze odhlédnout od toho, zda by určitá újma vůči poškozenému nevznikla i v případě, pokud by k nezákonnému zásahu do jeho práv nedošlo.

V. Závěr

48. Protože původně napadenými rozhodnutími byla porušena výše uvedená základní práva a svobody stěžovatele (viz bod 43), Ústavní soud podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti (výrok II) a tato rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil (výrok III). Ve zbylé části rozhodl podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu o jejím zamítnutí (výrok IV).

49. Náhradu nákladů řízení Ústavní soud stěžovateli nepřiznal (výrok V). Pro řízení před Ústavním soudem je totiž pravidlem úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky, přičemž v dané věci nebyly shledány důvody, které by postup podle § 83 zákona o Ústavním soudu opodstatňovaly. Nelze přehlédnout, že v daném případě podávali ústavní stížnost jménem nezletilého stěžovatele jeho rodiče, jejichž osobní a majetkové poměry byly pro posouzení poměrů stěžovatele rovněž relevantní. Ve vztahu k nim však existence žádných mimořádných okolností tvrzena nebyla.

Odlišné stanovisko soudce Jana Musila

Nesouhlasím s výroky I a II a s odůvodněním nálezu sp. zn. III. ÚS 916/13 a podle § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, k nálezu zaujímám odlišné stanovisko, které odůvodňuji takto:

1. Nemohu se ztotožnit se závěrem Ústavního soudu, že rozhodnutími obecných soudů o předání nezletilého J. E. do péče Dětské psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Motol bylo porušeno základní právo stěžovatele na osobní svobodu podle článku 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromého a rodinného života podle článku 10 odst. 2 Listiny a článku 8 odst. 1 Úmluvy, právo na rodičovskou výchovu a péči podle článku 32 odst. 4 Listiny a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy. Jsem přesvědčen o tom, že k žádnému takovému porušení stěžovatelových základních práv nedošlo a že nebyl dán důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu.

2. Základním argumentem, o nějž se nález v bodech 33 až 44 opírá, je závěr, že k omezení osobní svobody prý nedošlo na základě zákona. Nález tvrdí, že při rozhodování o předání nezletilého do péče dětské psychiatrické kliniky neměly soudy postupovat podle ustanovení § 76a občanského soudního řádu, upravujícího předběžné opatření (zajištění péče o nezletilé děti v těch případech, kdy jsou vážně ohroženy nebo narušeny život nebo příznivý vývoj nezletilého dítěte), nýbrž mělo k tomu dojít jinými procesními postupy, jejichž použití by prý bylo procesně přiléhavější a pro stěžovatele méně zatěžující.

3. Konkrétně se v nálezu naznačuje, že vhodnějšími právními instrumenty, jež měly být v dané věci aplikovány, by byl postup podle § 191a a násl. občanského soudního řádu (převzetí a držení pacienta v ústavu zdravotnické péče), podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů, podle § 116 odst. 2 trestního řádu (pozorování obviněného ve zdravotnickém ústavu za účelem vyšetření jeho duševního stavu), nebo postup podle ustanovení § 58 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže). Použitím těchto postupů by prý byla lépe chráněna stěžovatelova základní práva.

4. S těmito argumenty, jimiž je dovozována protiústavnost postupu obecných soudů v posuzovaném případě, nesouhlasím.

5. Je samozřejmě pravdivé tvrzení obsažené v bodě 29 odůvodnění nálezu, že jakýkoliv zásah do základních práv, má-li obstát z hlediska ústavních garancí, musí být proveden na základě zákona (musí mít zákonný základ), musí směřovat k dosažení legitimního neboli ústavně aprobovaného cíle, musí být z hlediska tohoto cíle přiměřený (musí dostát požadavku proporcionality), musí být vhodný (způsobilý cíl dosáhnout) a nezbytný, tedy jestliže jej nebude možné dosáhnout za použití jiného v úvahu přicházejícího prostředku, jenž by byl, pokud jde o posuzovaný zásah do základního práva, šetrnější. Vždy je třeba též posoudit, kterému z více v kolizi stojících zájmů nebo hodnot je třeba dát v konkrétním případě přednost (tedy zda veřejnému zájmu na provedení předmětného zásahu nebo základnímu právu jednotlivce).

6. Oproti názoru zastávanému v nálezu soudím, že všechny tyto ústavní požadavky obecné soudy při svém rozhodování splnily a že rozhodnutími o předání nezletilého stěžovatele do péče dětské psychiatrické kliniky žádná jeho základní práva porušena nebyla.

7. Tvrdím, že ústavní požadavek zákonného zmocnění vyslovený v čl. 8 odst. 2 a 6 Listiny pro převzetí nebo držení osoby v ústavní zdravotnické péči je splněn též zákonnou úpravou obsaženou v ustanovení § 76a občanského soudního řádu, podle něhož postupovaly obecné soudy v daném případě. Procesní pravidla upravující postup soudu v řízení o předběžném opatření podle ustanovení § 76a občanského soudního řádu garantují dostatečně zákonnost řízení a jsou analogicky srovnatelná s jinými právními postupy, jejichž aplikace se nález dovolává.

8. Chci upozornit na to, že správná aplikace přiléhavé zákonné úpravy týkající se umísťování osob do ústavní zdravotnické péče bez jejich souhlasu je pro soudy nesnadná, protože samotná tato právní úprava je v českém právním řádu chaotická a nepřehledná, je obsažena ve více zákonech (zejména v občanském soudním řádu a v zákoně č. 372/2011 Sb.), obsahuje několik variant možného procesního postupu, na něž právní normy vzájemně komplikovaně odkazují. Tato roztříštěnost právní úpravy je zvlášť markantní při řešení případů deliktního jednání osob mladších 15 let, u nichž přichází v úvahu též užití speciální právní úpravy obsažené v trestním řádu, v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže a v oddílu pátém zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Pro obecné soudy, které musejí rozhodovat často v urgentních situacích, vyžadujících velmi rychlé a neodkladné řešení, je taková nepřehledná právní úprava velmi svízelná.

9. Postup realizovaný obecnými soudy, tj. postup podle ustanovení § 76a občanského soudního řádu, je v posuzovaném případě ústavněprávně obhajitelný, byl dostatečně šetrný a respektoval náležitě práva nezletilého a jeho rodičů, jakož i pravidla spravedlivého procesu. To lze dokumentovat zejména těmito skutečnostmi:

• umístěním na dětské psychiatrické klinice nebyly sledovány (či realizovány) žádné léčebné zákroky, nýbrž toliko pasivní sledování nezletilého lékařským personálem za účelem stanovení diagnózy (existence eventuální psychické poruchy nebo její vyloučení), které pacienta nijak závažně nezatěžovalo;

• od samého počátku byl na soudním řízení aktivně účasten orgán sociálně-právní ochrany dětí, který ve věci činil příslušné návrhy a konal jiné procesní úkony a chránil dostatečně zájmy nezletilého;

• nezletilému byla okresním soudem, rozhodujícím ve věci péče o nezletilého, ustanovena právně kvalifikovaná opatrovnice - advokátka JUDr. Zita Chvojanová;

• oba rodiče nezletilého byli okamžitě po činu příslušnými orgány o záležitosti informováni, zúčastnili se policejního výslechu dne 29. 10. 2012, a dokonce sami převezli nezletilého na Dětskou psychiatrickou kliniku FN Motol a zpočátku souhlasili s jeho ponecháním v nemocniční péči; dne 2. 11. 2012 převzali rodiče osobně na okresním soudě usnesení o předběžném opatření, proti němuž podali dne 16. 11. 2012 odvolání a v dalším průběhu řízení uplatnili další opravné prostředky;

• oběma rodičům a nezletilému se dostalo kvalifikované právní pomoci jimi přibraným advokátem JUDr. Martinem Pavlíkem;

• ve věci opakovaně rozhodovaly soudy prvního a druhého stupně, a to jednak v opatrovnickém řízení vedeném u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 0 Nc 2106/2012, jednak v řízení vedeném podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 Rod 1/2013; je tedy očividné, že řízení bylo neustále v soudní ingerenci a pod kontrolou opravných prostředků, což dostatečně garantovalo regulérnost řízení.

• nezletilý měl v průběhu řízení možnost vyjádřit své stanovisko k celé záležitosti - byl slyšen policií a s protokoly o jeho výslechu byly soudy seznámeny. Jeho postoj k věci mohly soudy dostatečně seznat prostřednictvím zpráv orgánu sociálně-právní ochrany dětí a lékařských zpráv, konstatovaných v průběhu dokazování před soudy. Také pro jeho rodiče a advokáty byly veškeré listiny použité při dokazování dostupné v soudních spisech.

10. Především však chci zdůraznit, že ať již by soudy zvolily jakýkoli procesní postup, byly by jimi aplikované a zákonem připuštěné zásahy do základních práv stěžovatele prakticky identické s těmi, jež byly použity v posuzované věci. Nedovedu si, vzhledem ke skutkovým okolnostem případu, vůbec představit, že by výsledek jakéhokoli typu procesní procedury mohl vést k jinému výsledku, než jaký byl dosažen v této věci, tj. nařízení pozorování na dětské psychiatrické klinice. Odlišnosti v různých typech těchto procedur jsou nepodstatné a nedosahují ústavněprávní relevance.

11. Připomínám, že postup soudu byl vyvolán mimořádně závažným agresivním jednáním nezletilého, které by v případě dosažení věkové hranice trestní odpovědnosti pachatele mohlo být kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku; jen náhodou nedošlo k usmrcení oběti a čin skončil ve stadiu pokusu. Útok byl spáchán ve školním prostředí, reagujícím na takové agresivní činy mimořádně senzitivně, a byl způsobilý vyvolat pocity ohrožení a znepokojení dětí ve škole, jejich rodičů a široké veřejnosti. Počínání nezletilého (útok bez zjevného motivu) vykazovalo nepochybně znaky abnormálnosti a dostatečně odůvodňovalo potřebu zkoumání jeho duševního stavu, aby se předešlo nebezpečí opakování agrese, ať již namířené navenek nebo proti sobě. Nelze si prakticky vůbec představit, že by za dané situace mohl být nezletilý útočník okamžitě po činu vrácen zpět do rodinné péče. Rodiče ostatně sami zpočátku souhlasili s jeho umístěním na dětské psychiatrické klinice. V lékařské zprávě, vystavené ošetřující lékařkou MUDr. Štěpánkou Beranovou při přijetí nezletilého na kliniku dne 2. 11. 2012, je konstatováno, že přednosta dětské psychiatrické kliniky "prof. Hrdlička ... doporučuje pokračovat v observaci ... s ohledem na nejasné okolnosti pacientova jednání je pacient v tuto chvíli nebezpečný okolí a stav vyžaduje další vyšetřování ...". Tato lékařská zpráva doporučuje "zvýšený dohled pro nebezpečí agrese". Potřebnost dalšího odborného pozorování je lékaři zmiňována i v návrhu na prodloužení umístění o další měsíc ze dne 27. 11. 2012.

12. Z reakcí veřejnosti na podobné násilné incidenty na školách nebo na jiných veřejných místech (viz nedávný případ násilí ve škole ve Žďáru nad Sázavou) je notoricky známo, že jak psychiatři, tak soudci rozhodující o detenci agresivního útočníka jsou konfrontováni s naléhavým a oprávněným požadavkem, aby školní děti byly účinně chráněny před možnou recidivou. Podobná situace se nepochybně vyskytovala i v posuzovaném případě a opravňovala soudy k bezodkladnému přijetí předběžného opatření.

13. S těmito legitimními veřejnými zájmy musely obecné soudy při svém rozhodování poměřovat intenzitu zásahu do osobní svobody stěžovatele. Stejné poměření by měl provést i Ústavní soud při posouzení toho, zda umístění stěžovatele na dvouměsíční psychiatrické pozorování za daných okolností porušilo jeho základní práva.

14. K oblíbenému repertoáru ústavního soudnictví patří v posledních desetiletích všemožné axiologické testy, jimiž jsou poměřovány různé kolidující hodnoty a zájmy, které jsou "ve hře". Nad rámec ústavněprávní argumentace se nyní pokusím o jakési metajuristické porovnání, jak posuzovaný skutek zasáhl do sféry základních práv dvou hlavních aktérů události: 1. stěžovatele v roli pachatele činu jinak trestného a 2. jeho oběti v roli osoby poškozené. K tomuto srovnání mě dovedl můj celoživotní zájem o relativně mladý vědní obor viktimologie, což je nauka o obětech protiprávních činů. Pokusím se útržkovitě porovnat, jak zasáhla tato tragická událost, jež je předmětem našeho posuzování, do života jejích účastníků.

15. Na jedné straně je útočník - čtrnáctiletý chlapec, jemuž česká právní úprava dolní věkové hranice trestní odpovědnosti (ve srovnání se světem dosti benevolentní) zaručuje beztrestnost. Po tragické události je umístěn na dva měsíce na pozorování do dětské psychiatrické kliniky špičkové odborné úrovně. Lze samozřejmě pochopit, že dvouměsíční pobyt v nemocnici je pro mladého pacienta skličující. Nicméně je možno vzít v úvahu, že náš pacient byl v nemocnici toliko pozorován, nebyl podrobován žádným bolestivým nebo invazivním medicinským procedurám, dostávalo se mu kvalifikované lékařské péče, udržoval stálý kontakt s rodiči.

16. Stěžovatel nicméně v ústavní stížnosti tvrdí, že umístěním na psychiatrické pozorování byla porušena nejen jeho "pohoda", ale navíc též řada základních práv a svobod (ústavní stížnost vyjmenovává porušení hned šestnácti všemožných článků ústavních předpisů a mezinárodních smluv). Stěžovatel požaduje nejen vyslovení protiústavnosti a zrušení napadených soudních rozhodnutí, ale požádal též o náhradu nákladů právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 15. 5. 2013 stěžovatel naznačuje, že bude od státu žádat též odškodění nemateriální újmy způsobené mu prý nezákonným soudním rozhodnutím.

17. Z veřejně dostupných informačních zdrojů vyplývá, že stěžovatel po činu a po svém návratu z nemocnice pokračuje bez potíží v normálním životě, nadále studuje na pražském soukromém gymnáziu, úspěšně se zúčastňuje studentských literárních soutěží.

18. Podívejme se nyní, jaké následky měla tato událost pro oběť - jednašedesátiletou profesorku A. R.: Jen o vlásek unikla usmrcení, byla těžce zraněna. S hlubokou bodnou ránou v zádech byla dopravena vrtulníkem do nemocnice, aniž by se jí kdokoliv mohl dotázat, zda bylo jejím svobodným přáním strávit řadu dní na nemocničním lůžku a na operačním sále. Logicky vzniká otázka: Její základní práva - právo na život (čl. 6 odst. 1 Listiny), právo na nedotknutelnost osoby a právo na osobní svobodu (čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1 Listiny) - nebyla porušena?

19. Poté, co se vyléčená profesorka vrátila do zaměstnání, dozvěděla se, že "část rodičů se domnívá, že další působení paní učitelky v kvartě může být pro děti traumatizující. Jiní rodiče vyslovili pochybnosti o jejím způsobu vedení výuky v této třídě. Někteří z nich dokonce vyslovili přání, aby už kvartu neučila." (viz Týdeník Raport Rakovnicka č. 49/2014, http://raport.cz/noviny/2012-49_radvanova-uz-kvartu-neuci/2012-49/). Po této ponižující protestní akci rodičů byla poškozená učitelka vedením školy skutečně přeložena do jiné třídy.

20. Tato kauza by mohla podle mého názoru vstoupit do univerzitních viktimologických učebnic jako exemplární příklad tzv. viktimizace, a to nejen viktimizace primární, nýbrž též sekundární. Napadá mně otázka: Jak asi bude dnešní nález Ústavního soudu psychicky působit na oběť a na její rodinu? Nemůže úzkostlivý ohled Ústavního soudu na lidská práva útočníka způsobit další traumatizaci oběti? Dostává se ochrany a satisfakce opravdu tomu správnému aktérovi události?

21. Samozřejmě jsem si vědom toho, že nastíněné viktimologické aspekty nemusí mít pro posuzování ústavnosti napadených soudních rozhodnutí žádnou pozitivněprávní relevanci. Ústavní soud beztak nemůže z vlastní iniciativy poskytnout oběti v tomto případě žádnou pomoc, a to již proto, že oběť nepostupuje stejně asertivně jako stěžovatel a jeho rodiče a sama se ústavněprávní ochrany nedovolává.

22. Naprosto nezpochybňuji tezi, že všechnysoudy, včetně soudu Ústavního, musí garantovat, aby spravedlivého procesu se dostalo každému, tedy i stěžovateli, a to bez ohledu na to, čeho se dopustil.

23. Adjektivum "spravedlivý" v sousloví spravedlivý proces však podle mého názoru neznamená totéž, co otrocký postup toliko podle litery procesního předpisu. Existují i takové mimořádné situace, při nichž úzkostlivé lpění na liteře zákona ve prospěch jedné procesní strany způsobuje do očí bijící jinou nespravedlnost, třeba nespravedlnost vůči oběti. Tak je tomu též v posuzovaném případě.

24. Právě Ústavnísoud je povolán k tomu, aby rozlišil subtilní diferenci mezi lpěním na korektnosti formálně-procesní procedury a mezi požadavkem obecné spravedlnosti (spravedlivosti), jak ji chápali třeba Aristoteles (Etika Nikomachova), John Rawls (Teorie spravedlnosti), Gustav Radbruch (Rechtsphilosophie) či Herbert L. A. Hart (Pojem práva).

25. Domnívám se, že v posuzovaném případě se obecnésoudy ve svém postupu nedopustily vůči stěžovateli žádné nespravedlnosti ani jiného porušení základních práv. Proto měla být ústavní stížnost zamítnuta.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru