Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 915/12 #1Usnesení ÚS ze dne 29.03.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Brno
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/legitimní očekávání zmnožení majetku
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.915.12.1
Datum podání12.03.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb.

484/2000 Sb.

99/1963 Sb., § 151 odst.2, § 142


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 915/12 ze dne 29. 3. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Turon, s. r. o., se sídlem v Brně, Hlinky 133/64, zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 57, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2012, č. j. 72 C 904/2011-14, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 2 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil v záhlaví označený rozsudek obecného soudu vydaný v jeho občanskoprávní věci, a to ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Brně zavázal žalovanou G. N. zaplatit stěžovateli (žalobci coby právnímu nástupci Dopravního podniku města Brna) částku ve výši 1022 Kč s úrokem z prodlení z titulu nezaplaceného jízdného a přirážky k němu, a na náhradě nákladů řízení 4 980 Kč; zde aplikoval ustanovení § 142 (resp. i § 151 odst. 2) o. s. ř. a vyhlášku č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), a nepřiznání celé částky stěžovatelem uplatňovaných nákladů (8 880 Kč) soud odůvodnil "ohledem na množství obsahově stejných jím podaných žalob".

V obšírně zdůvodněné ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy od účinnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb. rozhodovaly o nákladech řízení "pouze podle této vyhlášky" a tento způsob rozhodování se stal stabilním a očekávatelným. V daném případě tak byl zcela potlačen princip právní jistoty a legitimního očekávání, pakliže soud rozhodl "naprosto odlišně od léta zažité praxe"; sama "snadnost" sporu přitom podle jeho názoru nemůže být pro postup dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. určujícím faktorem.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.

V této souvislosti je pak rozhodné, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu, vymezení rozhodné materie, tak i kritiky postupu v řízení, v rozhodném smyslu zcela identifikuje s jinou ústavní stížností téhož stěžovatele, o níž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou usnesením sp. zn. III. 611/12 ze dne 8. 3. 2012 odmítl.

Ústavní soud proto už jen připomíná, že k otázce náhrady nákladů řízení, o niž jde v dané věci, se v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se proto odvíjí od požadavku, aby vady nákladového výroku dosáhly specifické kvality a značné intenzity, má-li být dosaženo ústavněprávní roviny problému; silněji než jinde se uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Jak již bylo dříve dovozeno (viz usnesení sp. zn. III. 611/12 shora), nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelově ústavní stížnosti nesvědčí.

Argument, že se obecný soud odchýlil od dosavadní většinové aplikační praxe, může být v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecného soudu relevantní tehdy, pakliže směřuje (vůbec) do prostoru základních práv a současně platí, že "odlišný" názor je ústavněprávně neakceptovatelný. Ani jedna z těchto podmínek však naplněna není (viz též výše), přičemž (dále) je určující, že napadené rozhodnutí nelze kvalifikovat - bez dalšího - ani jakožto "svévolné" či excesivní; obecný soud své rozhodnutí určitým způsobem odůvodnil, přičemž názor opřený o "množství obsahově stejných podaných žalob" je srozumitelný ve smyslu kvalifikace daného řízení jako triviálního, mnohočetně opakovaného, s týmiž určujícími "toliko administrativními" znaky, čemuž odpovídá i evidentně nižší úroveň odborné náročnosti stěžovateli poskytnuté právní pomoci, a v této logice i "nižší" odměna (dle advokátního tarifu), jež za ni přísluší.

V připodobitelných věcech ústavních stížností stěžovatelky Bazcom, a. s., se sídlem v Praze 2, vycházejících z řízení, ve kterých obecný soud náklady advokátního zastoupení nepřiznal (jako nikoli účelně vynaložené), Ústavní soud konstatoval, že "... pokud občanský soudní řád ponechává otázky nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlíží ke konkrétním okolnostem případu a své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený" (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2777/11 ze dne 27. 12. 2011).

V usnesení sp. zn. III. ÚS 1175/11 ze dne 19. 5. 2011 se k otázce aplikační odlišnosti vyhlášek č. 484/2000 Sb. a č. 177/1996 Sb. Ústavní soud vyjádřil tak, že se zjevuje typicky v situacích, kdy náročnost řízení (délkou, množstvím úkonů právní služby apod.) překročí náročnost "paušální", na jejímž odhadu je založena odměna podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., a kdy se prosadí odměna vypočtená podle náročnosti "konkrétní". Nic logicky nepřekáží tomu, aby podobné platilo i tehdy, když (i z jiných hledisek) měřená náročnost řízení onu náročnost paušální naopak v podstatné míře nedosahuje.

Výše požadovaný "silný" důvod k zásahu Ústavního soudu tedy vskutku absentuje.

Ve shodě se shora ohlášeným usnesením ve věci sp. zn. III. ÚS 611/12 je tudíž i takto doloženo, že se stěžovateli porušení základních práv a svobod doložit nezdařilo, a že jeho ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Jako takovou ji Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. března 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru