Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 914/11 #1Usnesení ÚS ze dne 28.04.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkkupní smlouva
vlastnické právo/přechod/převod
dovolání/otázka zásadního právního významu
dovolání/důvody
neplatnost/absolutní
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.914.11.1
Datum podání29.03.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 39

99/1963 Sb., § 241a odst.3, § 237 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 914/11 ze dne 28. 4. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. H., zastoupené JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem České Budějovice, Přemysla Otakara II. 32/117, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011 č. j. 30 Cdo 2030/2010-164, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, vydané v její občanskoprávní věci, a to pro tvrzené porušení jejího práva na spravedlivý proces dle článku 36 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. 16 C 65/2008 se podává, že soud rozsudkem ze dne 24. 10. 2008 č. j. 16 C 65/2008-77 zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka a její syn (jako žalobci) domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky v rozsudku specifikovaného bytu a souvisejícího spoluvlastnického podílu na společných částech budovy a pozemcích.

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 2. 12. 2009 č. j. 59 Co 245/2009-135 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil. Přisvědčil závěru nalézacího soudu, že stěžovatelka a její syn si museli být vědomi, že kupní smlouva, jíž převedli své vlastnické právo k výše uvedeným nemovitostem na žalovanou, nesloužila jako zajišťovací institut opravňující následně požadovat nemovitosti zpět. Rovněž se ztotožnil s názorem, že kupní smlouva nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek ani není neplatná pro rozpor se zákonem nebo dobrými mravy.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 1. 2011 č.j. 30 Cdo 2030/2010-164 odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné. Uvedl, že stěžovatelka neformulovala žádnou otázku zásadního právního významu, a pokud zpochybňovala správnost odvolacím soudem učiněných závěrů, činila tak s odkazem na svoji skutkovou verzi případu, a fakticky tak uplatnila dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž však přípustnost dovolání pro zásadní právní význam rozhodnutí (jedinou možnou alternativu přípustnosti ve stěžovatelčině věci) založit nemůže.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že při uzavírání kupní smlouvy byla ujišťována, že vlastnické právo k bytu bude na ni převedeno zpět, jakmile žalovaná uhradí dluh jejího syna vymáhaný v exekučním řízení a stěžovatelka získá půjčku na zaplacení této částky žalované. Stěžovatelka upozorňuje, že smluvená kupní cena byla pouze fiktivní, protože kromě úhrady dluhu, který představoval přibližně jednu čtvrtinu hodnoty bytu, jí žádná jiná částka vyplacena nebyla, a proto považuje kupní smlouvu za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Konečně namítá, že obecné soudy neposuzovaly platnost smluvních ujednání dle zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")].

Závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti stěžovatelčina dovolání ničeho vytknout zjevně nelze; ostatně stěžovatelka žádné námitky v tomto ohledu nevznesla.

V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Pro hodnocení ústavní stížnosti v části argumentačně (aniž však tak bylo výslovně uvedeno v jejím petitu) směřující proti skutkovým a z nich vycházejícím právním závěrům soudu prvního a druhého stupně je pak určující, že dovolací soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítl, aniž by toto rozhodnutí bylo jakkoli závislé na jeho uvážení; pak se totiž neuplatní zásada vyslovená v § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, že lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, nýbrž lhůta k podání ústavní stížnosti běží již od doručení onoho rozhodnutí "předchozího".

Pakliže stěžovatelka mínila dosáhnout i odstranění rozhodnutí nižších obecných soudů, vycházela v ústavní stížnosti z nesprávného předpokladu, že jí dobrodiní ustanovení § 74 odst. 2 zákona o Ústavním soudu svědčí; dovolání však bylo odmítnuto jako nepřípustné nikoli proto, že jí vznesené otázky dovolací soud nekvalifikoval jako otázky zásadního právního významu, nýbrž proto, že byl nucen uzavřít, že nezahrnuje otázky právní vůbec, jež by teprve byly způsobilé vytvořit prostor pro potřebné uvážení, zda jim lze přikládat zásadní právní význam.

Lhůtu k ústavní stížnosti proti rozsudku odvolacího soudu bylo tudíž nutno počítat již od jeho doručení (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po lhůtě, a tedy opožděně.

Ústavní soud proto ústavní stížnost v této části odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru