Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 91/12 #1Usnesení ÚS ze dne 17.05.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
nájemné
petit
Závazek
spoluvlastnictví/podílové
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.91.12.1
Datum podání09.01.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 139, § 513, § 512 odst.1

99/1963 Sb., § 237 odst.2 písm.a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 91/12 ze dne 17. 5. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. S., 2. L. S. a 3. L. T., všech zastoupených JUDr. Jarmilou Černou, advokátkou v Pardubicích, Sladkovského 484, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2011 č. j. 28 Cdo 195/2011-171, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 5. 1. 2012 stěžovatelé napadli a domáhali se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí s tím, že Nejvyšší soud porušil čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť uplatnil stání moc ultra vires, a zasáhl tak do jejich základního práva na spravedlivé soudní řízení, garantovaného čl. 36 Listiny.

Jak patrno z ústavní stížnosti, napadeným usnesením bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 7. října 2010 č. j. 22 Co 349/2010-143, a to z důvodu jeho nepřípustnosti ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu.

V ústavní stížnosti stěžovatelé poukazují na to, že rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. dubna 2010 č. j. 5 C 26/2009-116 byla z (větší) části zamítnuta žaloba, jejímž prostřednictvím se domáhali zaplacení dlužného nájemného v celkové výši 73 392 Kč s příslušenstvím za užívání pozemků v jejich podílovém spoluvlastnictví. Tento rozsudek v "zamítavé" části pak napadli stěžovatelé odvoláním, avšak krajský soud jej výše označeným rozhodnutím potvrdil. K tomu - s poukazem na ustanovení § 139 odst. 1 a § 513 občanského zákoníku - uvádějí, že předmětem řízení byl jeden nárok solidárních věřitelů (s jedním skutkovým základem), přičemž při posuzování přípustnosti dovolání bylo třeba vycházet z výše peněžitého plnění, v níž byla žaloba zamítnuta, ve vztahu ke všem stěžovatelům dohromady, přičemž dovolací soud se nemůže zříci své povinnosti posoudit důvodnost dovolání tím, že jediný nárok rozdělí na několik částí, které nedosáhnou zákonem stanovené hranice, protože jinak postupuje v rozporu se zákazem denegatio iustitiae.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti sice vyslovují nesouhlas se závěrem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti jimi podaného dovolání, avšak zcela přehlížejí právní argumentaci obsaženou v napadeném usnesení. Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatelé své nároky ve společně podané žalobě vymezili jako dílčí, neboť se domáhali toho, aby "soud přiznal každému z nich samostatně právo na částku odpovídající jejich tvrzení poměrné části nájemného za spoluvlastnický podíl každého z nich" na předmětné nemovitosti, takto o nich bylo soudy nižších stupňů jednáno a rozhodnuto, aniž by správnost takového postupu stěžovatelé zpochybnili. Z tohoto důvodu bylo třeba vyjít při posuzování přípustnosti dovolání z výše peněžitého plnění, v níž byla žaloba zamítnuta ve vztahu ke každému ze stěžovatelů zvlášť.

Při zkoumání přípustnosti dovolání Nejvyšší soud tedy vycházel z toho, že šlo o závazek dílčí, neboť každý ze stěžovatelů uplatnil vůči dlužníkovi žalobou toliko "svou" část pohledávky (srov. § 512 odst. 1 občanského zákoníku), a uzavřel, že hranici přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu je z uvedeného důvodu nutno posuzovat u každého z dovolatelů samostatně. Za této situace Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že Nejvyšší soud své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky zdůvodnil, přičemž z ústavní stížnosti ani není zřejmé, v jakém ohledu měl uvedený soud při interpretaci a aplikaci posledně uvedeného ustanovení pochybit.

Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru