Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 91/02Usnesení ÚS ze dne 15.08.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2002:3.US.91.02
Datum podání07.02.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125, § 2 odst.6

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 91/02 ze dne 15. 8. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 91/02

Ústavní soud rozhodl dne 15. srpna 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. N., zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, proti, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne

11. září 2001, sp. zn. 4 To 59/2001, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne

17. ledna 2001, sp. zn. 35 T 13/2000, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek, s výjimkou formální vady v předložené plné moci, ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci rozhodnutí obecných soudů (usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. září 2001 - 4 To 59/2001 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. ledna 2001 - 35 T 13/2000-1452) a tvrdil, že jimi byl dotčen na svém ústavně zaručeném právu na právní ochranu (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (ze dne 17. ledna 2001 - 35 T 13/2000-1452), ve znění potvrzujícího usnesení Vrchního soudu v Olomouci (ze dne 11. září 2001 -

4 To 59/2001), byl stěžovatel uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz

[§ 140 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zák. za použití § 143 tr. zák.], pokusem trestného činu podvodu (§ 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák.) a pokusem trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny [§ 8 odst. 1 k § 176 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.], kterých se dopustil v souvislosti s vyhotovením a indosací směnky v hodnotě 150,000.000,- Kč s uvedením výstavce L. W., a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 roků nepodmíněně do věznice s ostrahou a současně mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 500.000,- Kč.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti spatřoval stěžovatel porušení svých základních práv v tom, že v jeho věci:

* nerozhodoval nestranný a nezávislý soud, který se odmítl zabývat podjatostí vyšetřovatele,

* soudy odmítly bez opory v zákoně provést důkazy ve prospěch jeho obhajoby,

* o vině bylo rozhodnuto na základě důkazů v rozporu s trestním řádem,

* odvolací soud se nevypořádal s odvolacími námitkami obhajoby,

* obecné soudy hodnotily důkazy jednostranně a porušily tak zásadu volného hodnocení důkazů.

Na podporu svých tvrzení předložil stěžovatel znalecký posudek z oboru písmoznalectví a navrhl zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci, jak jsou vpředu označena.

V mezidobí od podání ústavní stížnosti do vydání tohoto rozhodnutí odmítl Nejvyšší soud ČR (usnesením ze dne 14. února 2002 - 3 Tdo 1/2002) dovolání stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci a zaujal právní názor, že dovolání nejsou přípustná proti druhostupňovaným rozhodnutím, která nabyla právní moci před 1. 1. 2002, tj. před účinností novely trestního řádu provedené zák. č. 265/2001 Sb. Stěžovatel s tímto závěrem nesouhlasil a v doplnění ústavní stížnosti, které bylo Ústavnímu soudu podáno včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem, napadl i označené usnesení Nejvyššího soudu ČR a navrhl jeho zrušení.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Tvrzení stěžovatele, jimiž odůvodnil zásah obecných soudů I. a II. stupně do svých ústavně zaručených práv (svobod), jsou především procesního charakteru (podjatost vyšetřovatele, nezákonné odnětí směnky, použití důkazů získaných v rozporu s trestním řádem - nezákonné odposlechy před sdělením obvinění stěžovateli, nedostatečné zjištění skutkového stavu věci - nebyly provedeny důkazní návrhy stěžovatele a porušení zásady volného hodnocení důkazů - nesprávné hodnocení důkazů).

S těmito tvrzeními, vznesenými již v řízeních před soudy obou stupňů shodně jako v ústavní stížnosti, se v odůvodnění svých rozhodnutí obecné soudy řádným a ústavně konformním způsobem vypořádaly (§ 125, § 134 odst. 2 tr. ř.), a to natolik, že ani pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jež výlučně zakládá ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, nelze obecným soudům cokoli vytknout.

V souvislosti s tvrzením stěžovatele, že obecné soudy zasáhly do jeho práva na právní ochranu tím, že vadným způsobem hodnotily provedené důkazy, nutno v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že mu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - svazek 1.,

č. 5, Praha 1994).

Z připojeného spisu obecného soudu (č. l. 1136) plyne, že vyšetřovatel KÚV PČR v Ostravě upozornil stěžovatele a jeho obhájce, že dne 11. 8. 2000 od 9.30 hod. bude probíhat skončení vyšetřování (o tom byl stěžovatel vyrozuměn dne 19. 7. 2000 a stejně tak jeho obhájce JUDr. J. M. dne 20. 7. 2000, JUDr. M. R. dne 2. 8. 2000). Ze záznamu o prostudování spisu ze dne 11. 8. 2000 (č. l. 1146 spisu obecného soudu) plyne, že jak sám stěžovatel, tak jeho obhájci (v zast. Mgr. B.) spis prostudovali a k podání případných návrhů si vyžádali lhůtu do 15. 8. 2000. Podle úředního záznamu vyšetřovatele ze dne

17. 8. 2000 (č. l. 1154 spisu obecného soudu) za obhájce stěžovatele JUDr. J. M. dne 16. 8. 2000 sdělil, že důkazní návrhy ani vyjádření podávat nebudou.

Podle protokolu o konání posledního hlavního líčení před soudem I. stupně ze dne

16. až 17. 1. 2001 (č. l. 1432 spisu obecného soudu) předseda senátu dotazem zjistil, že státní zástupce ani nikdo z obžalovaných nenavrhl provedení dalších důkazů. Dokazování bylo proto prohlášeno za skončené a bylo přistoupeno k závěrečným řečem. Ani v závěrečných řečech obhájci stěžovatele (Mgr. B., JUDr. Š., JUDr. M.) návrhy na doplnění dokazování nevznesli.

V odvoláních podaných prostřednictvím obhájců stěžovatele (JUDr. M. R., JUDr. T. Š.) bylo navrženo vyžádání listinných důkazů z expozitury Olomouc, útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, kdo a z jakých důvodů žádal o zajištění stěžovatele, když podle názoru obhajoby šlo o souvislosti nespojené s projednávanou trestnou činností.

V odvolacím řízení nadto stěžovatel navrhl opětovný výslech svědků JUDr. J. J., JUDr. M. P. a výslech Ing. Z. H. a Ing. E. G., J. D. a Ing. I. V., opětovně navrhl vyžádat daňové přiznání JUDr. J. J. z let 1999 a 2000. Dále navrhl vyžádání posudku soudního znalce z oboru cenných papírů a platidel. Důkazní návrhy odůvodnil tak, že tyto návrhy byly zamítnuty soudem I. stupně a že reagují na zdůvodnění rozsudku (č. l. 1557 spisu obecného soudu).

Podle protokolu o veřejném zasedání, konaném u Vrchního soudu v Olomouci dne

10. července 2001 (č. l. 1644 spisu obecného soudu), mimo již zmíněné důkazní návrhy stěžovatel (resp. jeho obhájce JUDr. J. M.) navrhl výslech svědka mjr. V. (rozhodoval o podjatosti vyšetřovatele J.). Na veřejném zasedání konaném dne 11. září 2001 (č. l. 1712 spisu obecného soudu) byly důkazní návrhy stěžovatele z důvodu nadbytečnosti zamítnuty a jeho odvolání zamítnuto.

Pokud tedy obecný soud II. stupně považoval provedení důkazů, které navrhl stěžovatel v opravném řízení, za nadbytečné, neměla tato skutečnost sama o sobě vliv na porušení ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele, neboť obecné soudy nemají povinnost provést veškeré důkazy, které strany navrhnou (k tomu srov. např. nález ve věci

III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3.,

vydání 1., č. 10, Praha 1995).

Z připojeného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 35 T 13/2000 plyne, že obecné soudy (zvláště soud I. stupně) provedly dokazování v potřebném rozsahu (bylo vyslechnuto 27 svědků, výpověď dalších svědků z přípravného řízení byla se souhlasem stran přečtena, dále byly provedeny další důkazy: především pak důkaz odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, které byly k dispozici jak ve zvukové formě, tak i ve formě přepisu, důkazy znaleckými posudky z oboru kriminalistiky, specializace technické expertízy písma psacích strojů a specializace expertízy ručního písma, atd.) a na základě takto zjištěného skutkového stavu věci přijaly obecné soudy právní závěr, který má v provedeném dokazování oporu.

Nelze proto než uzavřít, že při provádění důkazů, jakož i při jejich hodnocení (§ 2 odst. 6 tr. ř.), se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného procesu (část pátá Listiny základních práv a svobod). Závěry plynoucí z tohoto posouzení, tzn. zda se stěžovatel uznává vinným nebo zda se obžaloby zprošťuje, jsou součástí nezávislého rozhodování obecných soudů a pouhé odsouzení stěžovatele samo o sobě nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod. Ústavní soud není totiž další instancí v systému obecného soudnictví, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5,

Praha 1995).

Ústavní soud se nezabýval k ústavní stížnosti připojeným posudkem z oboru písmoznalectví, již proto, že stěžovatel jeho provedení v řízení před obecnými soudy nenavrhl. V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu platí (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 359/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - svazek 8., vydání 1., č. 95, Praha 1998), že tvrzení (tedy i důkazní návrhy), jež mohla být uplatněna v předchozích řízeních, nemohou být uplatněna až v řízení o ústavní stížnosti, neboť z hlediska obecných soudů jde o nova uplatněná ex post, jimiž se proto obecné soudy ani zabývat nemohly.

Obdobně nedůvodná jsou i stěžovatelova tvrzení směřující proti rozhodnutí dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. února 2002, sp. zn.

3 Tdo 1/2002). Ústavní soud se již dříve postavil na stanovisko, že vzhledem ke svému postavení a jemu ústavou přiznané pravomoci, mu nepřísluší zasahovat do vymezení podmínek přípustnosti dovolání směřujícího proti druhostupňovým rozhodnutí, jež nabyla právní moci před 1. 1. 2002, a to již proto, že právo na dovolání, jako na mimořádný opravný prostředek, jde nad rámec ústavně zaručených procesních oprávnění stěžovatele (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 298/02 ze dne 18. června 2002, dosud ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky nepublikováno).

Z takto rozvedených důvodů nebylo shledáno porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele; ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavníhosoudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, aniž by se jevilo účelným vésti stěžovatele k odstranění formální vady v plné moci jeho zástupce (§ 31 odst. 1 zákona) ze dne 6. února 2002.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 15. srpna 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru