Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 906/19 #1Usnesení ÚS ze dne 09.04.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkdovolání/náležitosti
Prekluze
EcliECLI:CZ:US:2019:3.US.906.19.1
Datum podání14.03.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 240 odst.2, § 241a odst.2, § 164


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 906/19 ze dne 9. 4. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Petra Nevluda, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, MJur, advokátem, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2018 č. j. 29 ICdo 137/2018-213, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Mgr. Radima Struminského, sídlem Svornosti 86/2, Havířov, insolvenčního správce dlužníka Lukáše Grussmanna, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel navrhuje zrušení výše označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým měl být porušen čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.

2. Dne 18. 5. 2018 zaslal stěžovatel prostřednictvím svého advokáta Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") datovou zprávu označenou jako "dovolání P. Nevlud x Lukáš Grussmann", jejíž přílohou bylo: 1) dovolání společnosti Polanecká kreditní a finanční s. r. o. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 11. 2016 č. j. 71 Co 312/2016-252, 2) rozsudek krajského soudu č. j. 37 ICm 4592/2014-124, 3) rozsudek Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") sp. zn. 13 VSOL 477/2017, a 4) plná moc udělená stěžovatelem advokátovi JUDr. Jaroslavu Brožovi, MJur, k podání dovolání proti rozsudku vrchního soudu č. j. 37 ICm 4592/2014, 13 VSOL 477/2017-169 (KSOS 37 INS 4872/2014).

3. Dne 12. 6. 2018 byla krajskému soudu doručena datová zpráva označená jako "Odstranění vad dovolání Nevlud x Grussmann". K této datové zprávě připojil stěžovatel mimo jiné přílohu označenou jako "Odstranění vad dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 2. 2018, č. j. 37 ICm 4592/2014 13 VSOL 477/2017-169, které bylo u Krajského soudu v Olomouci podáno dne 18. 5. 2018, ID datové zprávy 576971083". V tomto připojeném dokumentu dovolatel uvedl, že "odstraňuje vady svého podání ze dne 18. května 2018 spočívající v jeho nesrozumitelnosti a zasílá soudu srozumitelný text dovolání, z nějž je patrno, kterému soudu je určeno, kdo jej činí, které věci se týká a co sleduje, a to včetně všech příloh".

4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání proti rozsudku vrchního soudu ze dne 20. 2. 2018 č. j. 37 ICm 4592/2014, 13 VSOL 477/2017-169 (KSOS 37 INS 4872/2014), kterým byl k odvolání stěžovatele potvrzen výrok rozsudku krajského soudu ze dne 21. 6. 2017 č. j. 37 ICm 4592/2014-124, jímž byla zamítnuta žaloba, aby byly z majetkové podstaty dlužníka vyloučeny spoluvlastnické podíly v žalobě specifikovaných nemovitostí. Nejvyšší soud předsedou senátu stěžovatelovo dovolání odmítl, neboť dospěl k závěru, že postrádá obligatorní náležitosti, stanovené v § 241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), jež nebyly v prekluzivní lhůtě (která uplynula dne 21. 5. 2018) doplněny, a proto trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud přitom zdůraznil, že k podání stěžovatele ze dne 12. 6. 2018, tedy po uplynutí zákonné lhůty, nesmí přihlížet.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že popsaným postupem Nejvyšší soud porušil jeho právo na přístup k dovolacímu soudu, neboť zcela formalisticky odmítl vzít na zřetel širší kontext celého jeho podání. Zdůrazňuje, že vadné dovolání bylo podáno omylem v důsledku technicistní chyby ("ukliknutím"), přičemž v době svého rozhodování již Nejvyšší soud měl k dispozici dovolání, obsahující veškeré podstatné náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku. Stěžovatel se proto domnívá, že v této situaci měl být analogicky použit § 164 o. s. ř., a tedy mělo být k původnímu podání přistupováno tak, že jde o zjevnou nesprávnost; Nejvyšší soud proto měl podle stěžovatele akceptovat podání ze dne 18. 5. 2018 ve spojení s podáním ze dne 11. 6. 2018 nejen jako podání včasné, ale taktéž jako obsahově bezvadné. Podle mínění stěžovatele přitom na základě jím navrhovaného přiměřeného použití § 164 o. s. ř. by byl respektován Ústavním soudem ustáleně formulovaný příkaz, aby v obdobných případech bylo podání účastníka řízení meritorně projednáno (a tedy aby nedošlo k odepření spravedlnosti).

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a včas podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.

8. Podstatou posuzované věci je tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší soud měl - za přiměřeného použití § 164 o. s. ř. - přihlédnout k obsahu doplnění dovolání ze dne 11. 6. 2018, a v důsledku toho vyhodnotit jeho podání jako dovolání, jež obsahuje veškeré zákonem vyžadované náležitosti, a jelikož tak neučinil a označil jeho dovolání za vadné, porušil jeho základní procesní práva.

9. Tuto stěžovatelovu námitku (argumentaci) Ústavní soud považuje za zcela nepřípadnou.

10. Stěžovatelem upozaďovanou podstatou dané věci je totiž - podle mínění Ústavního soudu - skutečnost, že stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce podal čtyři dny před uplynutím zákonné lhůty datovou zprávou dovolání, jež prokazatelně (to ostatně stěžovatel - logicky - ani nezpochybňuje) nemělo zákonem požadované obsahové náležitosti; současně platí, že tyto podstatné náležitosti nebyly v prekluzivní lhůtě doplněny (Nejvyšší soud nemůže podle § 240 odst. 2 zmeškání této lhůty prominout).

11. Důvod, pro který dovolání postrádalo zákonné náležitosti, se v daném kontextu bez dalšího nezdá jakkoli rozhodný. Bylo-li totiž k datové zprávě označené jako "dovolání" přiloženo nesprávné dovolání (tedy soubor obsahující vypracované dovolání v jiné věci), je to možno postavit naroveň situaci, kdy by k "dovolání" nebyl přiložen - byť taktéž omylem a pouze v důsledku "technicistní chyby" - vůbec žádný soubor.

12. Stěžovatel podle názoru Ústavního soudu bagatelizuje skutečnost, že jeho právní zástupce (byť i jen prostřednictvím administrativního personálu) postupoval neobezřetně, když se kupř. poslední den lhůty k podání dovolání neubezpečil, že zaslaná datová zpráva vskutku obsahuje veškeré zamýšlené přílohy, tedy v prvé řadě předmětné dovolání.

13. Jinými slovy řečeno, Ústavní soud se domnívá, že v kontextu elektronizace justice, nabízející pohodlný způsob podávání a doručování veškerých možných podání včetně mimořádných opravných prostředků, není nepřiměřené požadovat po účastnících řízení, resp. jejich právních zástupcích i tomu odpovídající míru povinností. Zpětnou kontrolu obsahu odeslané datové zprávy (včetně příloh) přitom Ústavní soud nepovažuje za nepřiměřený (byť nepsaný) imperativ, jehož splnění je možno po právních zástupcích z řad advokátů spravedlivě požadovat.

14. Je tak namístě toliko připomenout, že za řádný výkon převzatého zastoupení právní zástupce stěžovatele odpovídá podle zákona a pravidel svého povolání [srov. mutatis mutandis nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. III. ÚS 68/97 (N 74/8 SbNU 221)].

15. Ze zaznamenaných důvodů považuje Ústavní soud za zcela nepřípadný stěžovatelem vyslovený požadavek, aby v dané věci byl přiměřeně použit § 164 o. s. ř., neboť k takové úvaze neshledává v posuzované věci jakýkoliv prostor.

16. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nebylo porušeno žádné ze stěžovatelem dovolávaných ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy; Ústavní soud tak podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. dubna 2019

Josef Fiala v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru