Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 901/21 #1Usnesení ÚS ze dne 11.05.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ú... více
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
platební výměr
lhůta
Podání
daňové přiznání
EcliECLI:CZ:US:2021:3.US.901.21.1
Datum podání06.04.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.5, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

280/2009 Sb., § 140, § 148, § 139, § 147


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 901/21 ze dne 11. 5. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Punktum, spol. s r. o., se sídlem Otická 758/19, Opava, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Palackého 151/10, Prostějov, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2021, č. j. 1 Afs 406/2020 - 33, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ústavní princip zaručený čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá, že stěžovatelka podala řádné přiznání k dani z přidané hodnoty. Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj (dále jen "správce daně") stěžovatelku vyzval k odstranění vad tohoto podání, jelikož je neučinila ve formátu zveřejněném správcem daně. Stěžovatelka ve stanovené lhůtě vytýkané vady neodstranila, a proto ji správce daně dle § 145 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), vyzval k podání daňového přiznání a stanovil jí k tomu lhůtu. Výzvě stěžovatelka nevyhověla, proto správce daně vydal dne 24. 11. 2016 platební výměr, kterým stěžovatelce podle § 147, § 139 odst. 1 a § 145 odst. 1 daňového řádu stanovil daň z přidané hodnoty, a to ve výši tvrzené stěžovatelkou v neúčinně podaném daňovém přiznání (dále také "první platební výměr").

3. Proti tomuto platebnímu výměru vydanému z úřední povinnosti se stěžovatelka bránila odvoláním, které Odvolací finanční ředitelství jako nadřízený orgán (dále jen "odvolací orgán") rozhodnutím zamítlo (dále také "první rozhodnutí o odvolání"). Po žalobě stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") toto rozhodnutí rozsudkem ze dne 20. 9. 2018, č. j. 22 Af 101/2017 - 69, zrušil a vrátil věc odvolacímu orgánu k dalšímu řízení. Podle soudu bylo daňové přiznání stěžovatelky srozumitelné a jednoznačné a neobsahovalo vady dle § 74 daňového řádu. Odvolací orgán podal proti tomuto rozsudku kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 3. 2019, č. j. 9 Afs 383/2018 - 40, zamítl a potvrdil tak závěry krajského soudu.

4. Odvolací orgán poté vydal nové rozhodnutí o odvolání, kterým nahradil původní výrokovou část prvního platebního výměru tak, že se stěžovatelce vyměřuje daň z přidané hodnoty podle § 139, § 147 a 140 odst. 1 daňového řádu.

5. Stěžovatelka toto druhé rozhodnutí o odvolání napadla žalobou, kterou krajský soud neshledal důvodnou a zamítl ji. Konstatoval, že odvolací orgán se v napadeném rozhodnutí řídil právním názorem vysloveným ve výše uvedeném rozsudku Nejvyššího správního soudu, a tudíž vyměřil daň na základě stěžovatelčina daňového přiznání ze dne 23. 4. 2014. Nadto byl soud přesvědčen, že k překročení lhůty pro vyměření daně nedošlo, neboť správce daně původním platebním výměrem ze dne 24. 11. 2016 vyměřil daň z moci úřední v posledních 12 měsících před uplynutím dosavadní lhůty pro stanovení daně, takže nastaly účinky podle § 148 odst. 2 písm. b) daňového řádu.

6. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. jako nedůvodnou. Nejvyšší správní soud se neztotožnil se stěžovatelkou namítanou nepřezkoumatelností rozsudku krajského soudu, který nebyl povinen se zabývat otázkou uplynutí lhůty pro stanovení daně, pokud stěžovatelka takovou námitku nevznesla již ve svém odvolání. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že zruší-li soud rozhodnutí o odvolání, jehož oznámením byla prodloužena lhůta pro stanovení daně ve smyslu § 148 odst. 2 daňového řádu, a vrátí-li věc odvolacímu orgánu k dalšímu řízení, nadále platí, že lhůta pro stanovení daně byla řádně prodloužena. Nejvyšší správní soud současně vyslovil, že tento závěr platí, pouze pokud ono zrušené rozhodnutí nebylo vydáno jen za účelem prodloužení lhůty pro stanovení daně. Obdobně se kasační soud vyjádřil ve vztahu k nezákonně vydanému platebnímu výměru - ani ten totiž nebyl dle jeho závěru toliko formálním úkonem, a tak došlo k řádnému prodloužení lhůty pro stanovení daně zcela v souladu s § 148 odst. 2 daňového řádu.

7. Podstatou nyní posuzovaného případu je hodnocení otázky, zda ve věci stěžovatelky ke stanovení daně došlo ještě v průběhu lhůty pro stanovení daně, anebo až po jejím uplynutí. Stěžovatelka se dovolává prekluze práva na stanovení daně, ke které dle jejího názoru došlo vlivem následujících skutečností.

8. Stěžovatelka je přesvědčena, že v její věci byl ještě před výše uvedeným prvním platebním výměrem (vydaným z úřední povinnosti) vydán platební výměr dle § 140 odst. 1 daňového řádu, který jí byl oznámen dle § 140 odst. 2 daňového řádu, neboť podala bezvadné daňové přiznání. Stěžovatelka zastává názor, že za této situace je nutné na první platební výměr vydaný z úřední povinnosti nahlížet jako na platební výměr nicotný.

9. Stěžovatelka dále namítá, že vydáním prvního platebního výměru nemohlo dojít k prodloužení lhůty pro stanovení daně dle § 148 odst. 2 písm. b) daňového řádu, neboť byl krajským soudem a následně i Nejvyšším správním soudem shledán nezákonným a jako takový nemohl prodloužení lhůty vyvolat. Stejná situace nastala v případě prvního rozhodnutí o odvolání vydaného odvolacím orgánem. Bylo-li správními soudy shledáno nezákonným a jako takové bylo zrušeno, pak dle stěžovatelky nemůže mít vliv na lhůtu pro stanovení daně, tzn. jeho vydáním nemohlo dojít k jejímu prodloužení o dalších 12 měsíců.

10. Další okolnost, kterou je nutné zohlednit při určení běhu lhůty, je podle stěžovatelky nesplnění časové podmínky pro prodloužení lhůty ke stanovení daně o 1 rok. Oproti obecným soudům je totiž přesvědčena, že k oznámení platebního výměru nedošlo v posledních 12 měsících lhůty ke stanovení daně. Za datum doručení platebního výměru poté, co byl v souladu s právním názorem vysloveným správními soudy změněn rozhodnutím odvolacího orgánu tak, že se jím dle § 140 odst. 1 vyměřuje daň z přidané hodnoty ve výši odpovídající dani tvrzené v daňovém přiznání, stěžovatelka považuje dle § 140 odst. 2 daňového řádu datum 25. 4. 2014 (poslední den lhůty pro podání daňového přiznání), nikoliv datum 29. 11. 2016, což je den faktického doručení prvního (nezákonného) platebního výměru. V případě doručení dne 25. 4. 2014 však již není splněna ona časová podmínka oznámení platebního výměru v průběhu posledních 12 měsíců do konce lhůty pro stanovení daně, a tak nemohlo dojít k jejímu prodloužení.

11. Stěžovatelka rovněž (stejně jako v řízení před správními soudy) opakuje, že účinky dle § 148 odst. 2 písm. b) daňového řádu může vyvolat pouze pravomocné rozhodnutí o stanovení daně, nikoliv platební výměr napadený odvoláním. V dané věci by mohlo být dle názoru stěžovatelky prodloužení lhůty vyvoláno až rozhodnutím o odvolání. Odkazuje přitom na judikaturu Nejvyššího správního soudu k výkladu pojmu "stanovení daně", která tento termín spojuje s nabytím právní moci.

12. Celkem tak ve věci stěžovatelky došlo dvakrát k prodloužení lhůty pro vyměření daně, vždy to bylo spojeno s nezákonným rozhodnutím správce daně nebo odvolacího orgánu. Stěžovatelka dodává, že je zřejmé, že existuje několik možných výkladů, pomocí kterých lze konstatovat, že právo stanovit daň bylo prekludováno a s odkazem na zásadu in dubio mitius by takový výklad měl být preferován. V opačném případě dochází ke vzniku daňové povinnosti v rozporu s hmotným právem. Stěžovatelka je s odkazem na výše uvedené přesvědčena, že jí byla daň vyměřena teprve po uplynutí lhůty ke stanovení daně a pokud soudy postup správních orgánů akceptovaly, porušily čl. 11 odst. 5 i čl. 36 odst. 1 Listiny.

13. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

14. Takové zásahy či pochybení Nejvyššího správního soudu (a ani krajského soudu či správních orgánů, která nebyla napadena) však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadeného rozsudku a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

15. Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelkou podané kasační stížnosti. Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti jsou ovšem ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s právními závěry obecných soudů i správních orgánů, přičemž jejich opětovné přednesení v ústavní stížnosti svědčí spíše o snaze stěžovatelky alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení jak ze strany obecných (resp. správních) soudů, tak ze strany správních orgánů, ve svých důsledcích již správce daně. Tímto nicméně stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.

16. Věnuje-li stěžovatelka značnou část své argumentace polemice se závěry správních soudů spočívajícími v tom, že nebyly splněny zákonné podmínky pro konstatování prekluze práva stanovit daň, Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního proto může být v zásadě hodnocena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li zatížen libovůlí. Těmto požadavkům Nejvyšší správní soud (neboť pouze jeho rozsudek byl napaden ústavní stížností) v nyní projednávaném případě dostál.

17. V dané věci přitom Ústavní soud nezjistil, že by došlo v závěrech napadeného rozhodnutí k ústavněprávnímu pochybení. V ústavní stížnosti totiž neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Z podání stěžovatelky je naopak zřejmé, že právo na spravedlivý proces zaměňuje s neexistujícím právem na úspěch ve věci. Napadené rozhodnutí je adekvátně odůvodněno a Ústavní soud neshledává, že by bylo projevem svévole či bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů Nejvyššího správního soudu tedy nepřísluší zdejšímu soudu zasahovat.

18. Ústavní soud doplňuje, že nemůže souhlasit ani s úvahou stěžovatelky, že došlo nejprve k vydání platebního výměru dle § 140 odst. 1 daňového řádu, ani že za den jeho doručení je dle § 140 odst. 2 daňového řádu nutné považovat 25. 4. 2014; nadto když tuto úvahu opírá pouze o skutečnost, že se výše vyměřované daně neodchylovala od daně tvrzené. Ačkoliv lze souhlasit, že tomu tak být skutečně mělo, pro běh lhůty není rozhodující, zda mělo být tímto způsobem postupováno, ale zda k tomu skutečně došlo.

19. Proto nelze odhlédnout od nesporného faktu, že reálně se správce daně od tohoto postupu odchýlil a platební výměr dle § 140 odst. 1 daňového řádu nejprve nevydal. V této souvislosti je nutné připomenout, že proti předchozí právní úpravě již v této fázi řízení nedochází k vydání platebního výměru fikcí, ale předpokládá se jeho vyhotovení v písemné podobě a faktické založení do spisu [srov. MATYÁŠOVÁ, L. a GROSSOVÁ, M. Daňový řád: Komentář (Systém ASPI). Nakladatelství Leges]. Pokud k tomuto formalizovanému úkonu ze strany správce daně nedojde, není možné existenci platebního výměru presumovat. Nelze tedy zaměňovat okolnost, že správce daně není povinen platební výměr oznamovat daňovému subjektu, s jeho konkludentním vydáním. Oproti přesvědčení stěžovatelky je postup dle § 140 odst. 1 daňového řádu možné využít pouze za situace, kdy správce daně bez dalšího uzná, že se vyměřovaná daň neodchyluje od daně tvrzené. V nyní projednávané věci však muselo být nejpozději v okamžiku, kdy ji správce daně vyzval k odstranění vad podaného přiznání k dani, stěžovatelce zřejmé, že k vydání platebního výměru nedošlo, a o to spíše nemohlo dojít ani k jeho doručení fikcí dle § 140 odst. 2 daňového řádu. Pokud tedy nebyl po podání daňového přiznání bez dalšího vydán a do spisu založen platební výměr dle § 140 odst. 1 daňového řádu, bylo povinností správce daně každé jiné rozhodnutí o stanovení daně stěžovatelce oznámit, což se v případě platebního výměru vydaného z úřední povinnosti stalo dne 24. 11. 2016. Toto datum je nutné považovat za rozhodující pro posouzení, zda byla splněna podmínka pro prodloužení propadné lhůty ke stanovení daně, a to i přesto, že byl platební výměr dodatečně v rámci odvolacího řízení změněn.

20. Opakuje-li stěžovatelka námitku uplatněnou již před Nejvyšším správním soudem, že nezákonnému prvnímu platebnímu výměru byly nesprávně přiznány účinky na lhůtu pro stanovení daně dle § 148 odst. 2 písm. b) daňového řádu, pak je nutné upozornit, že ačkoliv je později vydané rozhodnutí zrušeno či změněno z důvodu nezákonnosti, nelze připustit výklad, který by pro takové vady zpětně popíral i způsobilost rozhodnutí vyvolávat účinky, které jsou s jeho vydáním spojeny. Optikou stěžovatelky by mělo být nezákonné rozhodnutí považováno de facto za neexistující; patrně včetně veškerých úkonů a řízení, které na jeho vydání navazovalo. Je však zřejmé, že takový výklad je neudržitelný, jelikož by způsoboval porušení principu právní jistoty jak daňových subjektů, tak třetích osob a ostatně i správce daně. Do doby právní moci vydaného rozhodnutí či v některých případech až do skončení navazujícího řízení před správními soudy by totiž nebylo vůbec zřejmé, jak v daňovém řízení postupovat, zda paralelně neprovádět další úkony pro případ, že by bylo rozhodnutí v budoucnu zrušeno či změněno. Takové následky jsou však ve skutečnosti eliminovány zásadou presumpce platnosti a správnosti správních aktů, která se uplatní i v tomto případě. Tato zásada posiluje právě princip právní jistoty, kdy je nutné správní akt považovat za správný a platný již od jeho vydání až do okamžiku, kdy je zákonem stanoveným postupem prokázán opak. Rozhodnutí je proto způsobilé vyvolávat účinky, které jsou spojeny již s okamžikem jeho vydání či oznámení, neboť je považováno za správné a platné až do okamžiku jeho zrušení či změny z důvodu prohlášené nezákonnosti či jiné vady. Ostatně i správní orgán sám je vydaným rozhodnutím vázán a jeho změny může dosáhnout pouze zákonem stanoveným postupem.

21. Ústavní soud tedy uzavírá, že první platební výměr byl aktem, u kterého byla presumována jeho platnost a správnost, a z toho důvodu musí být akceptovány i navazující úkony správce daně či události, které z tohoto stavu vyplynuly. Výklad, provedený Nejvyšším správním soudem v nyní napadeném rozsudku, v tomto ohledu považuje za ústavně plně akceptovatelný.

22. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že první platební výměr nelze považovat za rozhodnutí nulitní. Nulitním lze totiž označit pouze takové rozhodnutí, které trpí natolik intenzivními vadami, pro které je za rozhodnutí vůbec není možné považovat (srov. též § 77 odst. 1 správního řádu). Ve vztahu k ostatním vadám je možné je vymezit jako vady nejtěžší, nejzávažnější, neodstranitelné, resp. nezhojitelné. Obecně je za takovou vadu považován nedostatek pravomoci správní rozhodnutí vůbec vydat (ať už je vydáno orgánem veřejné správy či někým, kdo ani postavení orgánu veřejné správy nemá), nedostatek věcné příslušnosti správního orgánu či nedostatek právního podkladu k jeho vydání, nedostatek ve složení kolegiálního orgánu, požadavek trestného plnění, požadavek plnění právně či fakticky nemožného, vnitřní rozpornost a další vady obsahu správního rozhodnutí, dále pak absolutní nedostatek vůle správního orgánu či formy správního rozhodnutí (srov. FRUMAROVÁ, K. Nicotnost správního rozhodnutí. Praha: Leges, 2014. Teoretik. ISBN 978-80-7502-056-7, str. 88-236.) Rozdílem mezi nicotným a nezákonným rozhodnutím se pak zabýval ve svém rozsudku ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006 - 74 (č. 1629/2008 Sb. NSS) rozšířený senát Nejvyššího správního soudu: "Nicotné rozhodnutí však není "běžným" rozhodnutím nezákonným, nýbrž "rozhodnutím", které pro jeho vady vůbec nelze za veřejněmocenské rozhodnutí správního orgánu považovat, a které není s to vyvolat veřejnoprávní účinky. Zatímco v případě "běžných" vad správních rozhodnutí se na tato, s ohledem na uplatnění zásady presumpce platnosti a správnosti správních aktů, hledí jako na rozhodnutí existující a způsobilá vyvolávat příslušné právní důsledky a působit tak na sféru práv a povinností jejich adresátů, v případě nicotných správních rozhodnutí se ani tato zásada neuplatní." V daňovém řádu je pak v § 105 odst. 2 výslovně uvedeno, že za nicotné se považuje takové rozhodnutí, které bylo vydáno věcně nepříslušným správcem daně, dále rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, nebo je vydáno na základě jiného nicotného rozhodnutí vydaného správcem daně. Nutno uzavřít, že první platební výměr netrpěl žádnou ze zde popsaných závažných a neodstranitelných vad, pro kterou by jej bylo možné za nulitní považovat.

23. Ústavní soud se dále zabýval námitkou stěžovatelky, že účinky dle § 148 odst. 2 písm. b) daňového řádu může vyvolat pouze pravomocné rozhodnutí o stanovení daně, k čemuž doložila i judikaturu Nejvyššího správního soudu vyjadřující se k nutnosti vykládat pojem "stanovení daně" ve smyslu jejího pravomocného stanovení. Ústavní soud v tomto směru plně přijímá nesouhlasnou argumentaci Nejvyššího správního soudu a nadto dodává, že z logiky věci je zřejmé, že by nemělo smysl vymezovat v § 148 odst. 2 písm. b) daňového řádu jednu z podmínek pro prodloužení lhůty ke stanovení daně, tzn. její již pravomocné stanovení. Pokud by proto k prodloužení lhůty dle výkladu stěžovatelky mohlo dojít pouze oznámením již pravomocného rozhodnutí o stanovení daně, není zřejmé, k čemu by vlastně ona prodloužená lhůta, byla-li by daň již pravomocně stanovena, měla sloužit. Z čistě gramatického výkladu nadto vyplývá, že k prodloužení dochází oznámením rozhodnutí o stanovení daně, přitom závěr, že se nemůže jednat o oznámení pravomocného rozhodnutí pak lze dovodit z dvoustupňové povahy daňového řízení - pokud by totiž bylo oznamováno pravomocné rozhodnutí, nebyl by již zachován prostor pro uplatnění opravného prostředku daňovým subjektem. Ten je možné využít pouze v případě, je-li daňovému subjektu oznámeno právě nepravomocné rozhodnutí tak, aby měl možnost se s ním seznámit a zvážit možnost odvolání podat.

24. Stejný závěr lze dovodit rovněž z teleologického výkladu § 148 odst. 2 písm. b) daňového řádu. Účelem a smyslem tohoto ustanovení je, jak zmínil i Nejvyšší správní soud, zajištění dostatečného časového prostoru pro odvolací řízení. Obdobně vyznívá i komentář k příslušnému ustanovení daňového zákona (BAXA, J., DRÁB O., KANIOVÁ L., LAVICKÝ P., SCHILLEROVÁ A., ŠIMEK K. a ŽIŠKOVÁ M. Daňový řád: Komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer: "Smyslem toho, že v určitých případech dochází k prodloužení základní lhůty pro stanovení daně, je vytvoření dostatečného prostoru na obou stranách pro nalezení věcně i právně správně zjištěné a stanovené daně. Jde tedy o to umožnit řádný výkon správy daní a zároveň poskytnout dostatečný prostor využití všech prostředků ochrany práv daňových subjektů. Prodloužení o jeden rok (fakticky to bude vždy o něco více) by mělo zajistit dostatečný časový prostor pro to, aby správce daně měl možnost vypořádat se s jakýmkoli prostředkem uplatněným ze strany daňového subjektu.... Je tak garantován dostatečný časový prostor pro případnou druhou fázi těchto řízení, tj. odvolací řízení, které následně pravomocně ukončí proces stanovení daně."

25. Pouze pro úplnost Ústavní soud dodává, že vyložil-li dříve Nejvyšší správní soud ve stěžovatelkou odkazované judikatuře pojem "stanovení daně" v tom smyslu, že se jedná o stanovení pravomocné, pak tak činil zejména ve vztahu k zániku práva stanovit daň. Použil-li tento výklad i v jiném případě, učinil tak, pokud seznal, že "není rozumný důvod jej ... vykládat jinak" (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 Afs 399/2017-26). Z výše uvedeného však vyplývá, že Ústavní soud nalezl dostatek rozumných a přesvědčivých důvodů, aby byl pojem "stanovení daně" vykládán v případě ustanovení § 148 odst. 2 písm. b) daňového řádu jiným způsobem.

26. Ústavní soud tedy uzavírá, že první platební výměr, k jehož oznámení došlo 26. 11. 2016, i přesto, že vydán být neměl a byl později správními soudy označen za nezákonný a v důsledku toho změněn, měl vliv na běh lhůty pro stanovení daně, kterou prodloužil o jeden rok. Ke stejnému závěru z obdobných důvodů dospěl Ústavní soud i v případě prvního rozhodnutí odvolacího orgánu o odvolání. Ani v jednom z těchto případů Ústavní soud neshledal, že by šlo o účelové a ryze formální úkony učiněné pouze za účelem prodloužení lhůty ke stanovení daně. Je tedy možné konstatovat, že k pravomocnému stanovení daně došlo před uplynutím lhůty k jejímu stanovení. Ústavní soud tak potvrzuje závěry Nejvyšší správního soudu a neshledává, že by napadeným rozsudkem bylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky.

27. Pouze na okraj, k vyjádřenému pocitu stěžovatelky, že se cítí být vydána všanc berním úředníkům a jejich opakovaným pokusům stanovit daň a šikanována a nucena žít ve strachu z nekonečného daňového řízení, Ústavní soud připomíná, že nelze přehlédnout, že i sama stěžovatelka svou nečinností ve vztahu k výzvě k odstranění vad podání, kdy ani po opakovaném prodloužení lhůt k jejich odstranění výzvě správce daně nevyhověla či když nereagovala na výzvu správce daně k podání přiznání v náhradní lhůtě, k prodloužení celkové doby daňového řízení rovněž přispěla.

28. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. května 2021

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru