Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 90/97Nález ÚS ze dne 02.10.1997K zákonnému zástavnímu právu k zajištění daňové pohledávky

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkDaň
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 121/9 SbNU 115
EcliECLI:CZ:US:1997:3.US.90.97
Datum podání17.03.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 95 odst.1

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

265/1992 Sb., § 5 odst.1

337/1992 Sb., § 72, § 72 odst.4

40/1964 Sb., § 151a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 90/97 ze dne 2. 10. 1997

N 121/9 SbNU 115

K zákonnému zástavnímu právu k zajištění daňové pohledávky

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti B. J.

proti rozsudku Krajského soudu v Praze, čj. 44 Ca 257/96-16, ze

dne 14. 1. 1997, o ochranu vlastnického práva, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze, čj. 44 Ca 257/96-16, ze dne

14. 1. 1997, se zrušuje.

Odůvodnění:

Navrhovatelka podala dne 14. 3. 1997 ústavní stížnost, která

byla doručena Ústavnímu soudu dne 17. 3. 1997. Ústavní stížnost

směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Praze, čj. 44 Ca

257/96-16, ze dne 14. 1. 1997, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí

Katastrálního úřadu v B., čj. 201 10-V7-1765/96, ze dne 16. 10.

1996, jímž Katastrální úřad v B. zamítl návrh na vklad do katastru

nemovitostí. Podle názoru navrhovatelky bylo uvedenými

rozhodnutími porušeno její základní právo stanovené v čl. 11 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní

stížnost byla podána včas.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis,

sp. zn. 44 Ca 257/96, vedený u Krajského soudu v Praze. Ze

spisového materiál Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka podala

opravný prostředek proti rozhodnutí Katastrální úřadu v B., čj.

201 10 - V7-1765/96, ze dne 16. 10. 1996. Tímto rozhodnutím

katastrální úřad zamítl podle ust. § 5 odst. 2 zákona č. 265/1992

Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem,

návrh na vklad práva do katastru nemovitostí, a to k nemovitostem

v rozhodnutí specifikovaným, na základě dohody o vypořádání

bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 19. 6. 1996, která

byla uzavřena mezi navrhovatelkou a jejím manželem J. J. Svoje

rozhodnutí odůvodnil katastrální úřad tím, že podmínky vkladu

práva podle § 5 odst. 1 písm. f) zák. č. 265/1992 Sb. nejsou

splněny, protože účastníci dohody jsou omezeni ve smluvní volnosti

nakládat s předmětem dohody podle rozhodnutí správce daně ze dne

4. 3. 1996, čj. 5644/970/1996, o zřízení zástavního práva

k předmětným nemovitostem podle ust. § 72 zák. ČNR č. 337/1992

Sb., o správě daní a poplatků, a podle rozhodnutí Okresního soudu

v Benešově, čj. E 797/95-16, ze dne 26. 4. 1996, o zřízení

soudcovského zástavního práva.

Proti rozhodnutí katastrálního úřadu podala navrhovatelka

opravný prostředek, v němž uvedla, že za trvání manželství bylo

rozsudkem Okresního soudu v Benešově, čj. 9 C 498/96-10, ze dne

24. 5. 1996, zrušeno bezpodílové spoluvlastnictví manželů. Po

právní moci tohoto rozsudku uzavřeli manželé podle § 149

občanského zákoníku (dále jen "o.z.") dohodu o vypořádání

bezpodílového spoluvlastnictví manželů, která respektuje zásady

uvedené v § 150 o.z. Podle této dohody nemovitosti specifikované

v dohodě připadnou do vlastnictví navrhovatelky. Navrhovatelka

namítala, že zamítavé rozhodnutí katastrálního úřadu odůvodněné

ust. § 5 odst. 1 písm. f) zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech

vlastnických a jiných práv k nemovitostem, je nesprávným výkladem

zákona. Katastrální úřad aplikoval uvedené ustanovení, přestože

nabylo účinnosti až dnem 1. 7. 1996, přičemž návrh na vklad práva

byl podán již dne 19. 6. 1996 a odpůrce měl proto rozhodovat podle

zákona platného k tomuto datu. Podle jejího názoru dohoda

o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů odpovídá všem

požadavkům zákona a nic nebrání vkladu práva k nemovitostem do

katastru nemovitostí. Navrhovala proto zrušení rozhodnutí

katastrálního úřadu a vrácení věci k dalšímu řízení.

Krajský soud na základě opravného prostředku navrhovatelky

přezkoumal napadené rozhodnutí katastrálního úřadu a dospěl

k závěru, že opravný prostředek není důvodný. Dospěl k závěru, že

katastrální úřad posoudil projednávanou věc v souladu se zákonem

č. 265/1992 Sb., ve znění před novelou provedenou zák. č. 90/1996

Sb., a to i přes tu vadu, že v odůvodnění rozhodnutí nesprávně

poukázal na ust. § 5 odst. 1 písm. f) cit. zákona, které ke dni

podání návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí nebylo dosud

účinné. Krajský soud dovodil, že i ke dni podání návrhu na vklad

práva bylo povinností katastrálního úřadu ve smyslu § 5 odst. 1

cit. zákona zkoumat, zda smluvní volnost účastníků smlouvy není

omezena. V projednávané věci dospěl k závěru, že smluvní volnost

navrhovatelky a jejího manžela při uzavírání dohody o vypořádání

bezpodílového spoluvlastnictví manželů byla omezena "daňovým"

zákonným zástavním právem, jehož rozsah byl stanoven podle ust.

§ 72 odst. 4 zák. ČNR č. 337/1992 Sb. rozhodnutím správce daně čj.

5644/970/1996 ze dne 4. 3. 1996. K povaze uvedeného zákonného

zástavního práva na základě námitek navrhovatelky uvedl, že právní

úprava u zákonného zástavního práva rozlišuje mezi případy, kdy

předpokladem vzniku zástavního práva (vedle dalších předpokladů)

je rozhodnutí vydané příslušným orgánem, a případy, kdy zástavní

právo vzniká přímo ze zákona, aniž by o něm muselo být rozhodnuto.

"Daňové" zákonné zástavní právo náleží do první uvedené skupiny.

Zástavní právo je právem věcným, což znamená, že působí proti

každému vlastníku zástavy a zásadně nezakazuje vlastníku zástavy

nakládat se zástavou. Uvedenou zásadu však platná právní úprava

vždy nerespektuje. Ustanovení § 72 odst. 4 zák. ČNR č. 337/1992

Sb. představuje omezení smluvní volnosti vlastníka zástavy,

protože podle cit. ustanovení nelze u nemovitostí postižených

"daňovým" zákonným zástavním právem od vyznačení rozhodnutí,

kterým bylo uplatněno zástavní právo k této nemovitosti, platně

provádět jakékoliv změny v majetkových dispozicích. Krajský soud

dospěl k závěru, že vzhledem k tomuto ustanovení nelze ohledně

zatížených nemovitostí ani uzavřít dohodu o vypořádání

bezpodílového spoluvlastnictví, protože tato dohoda nepochybně

představuje majetkovou dispozici s nemovitostmi, i když se nejedná

o převod vlastnictví. Krajský soud se ještě vyslovil k povaze

soudcovského zástavního práva, které samo o sobě nebrání

vlastníkům zástavy disponovat s nemovitostmi zatíženými výlučně

soudcovským zástavním právem. Proto napadené rozhodnutí

katastrálního úřadu rozsudkem, čj. 44 Ca 257/96-16, ze dne 14. 1.

1997, potvrdil.

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podala navrhovatelka

ústavní stížnost. Ve stížnosti uvedla, že bezpodílové

spoluvlastnictví manželů bylo zrušeno za trvání manželství

rozsudkem Okresního soudu v Benešově, čj. 9 C 498/96-10, ze dne

24. 5. 1996, a následně bylo vypořádáno dohodou podle § 149 odst.

1 a 2 o.z., když z ustanovení o.z. je nepochybné, že zákon

upřednostňuje vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů

dohodou. Dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví

manželů je smlouvou mezi manželi, kteří nejsou nijak omezeni,

jakým způsobem toto vypořádání provedou. Ust. § 150 o.z.

představuje pouze základní směrnici pro vypořádání. Občanský

zákoník neomezuje manžele při vypořádání bezpodílového

spoluvlastnictví manželů rozhodnutími státních orgánů ohledně

majetku náležejícího do bezpodílového spoluvlastnictví manželů.

Význam vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů je

nepochybný, neboť je nutné řešit právní situaci, která nastala

mezi bývalými spoluvlastníky. V bezpodílovém spoluvlastnictví

manželů je každý z manželů úplným vlastníkem celku, ve svých

právech je omezován pouze vlastnickým právem druhého manžela. Po

zániku bezpodílového spoluvlastnictví se manželé nestávají

automaticky vlastníky jedné ideální poloviny, ale již ve svém

vlastnictví k celku nejsou omezováni existencí bezpodílového

spoluvlastnictví manželů. Při vypořádání bezpodílového

spoluvlastnictví manželů tedy nedochází k převodu vlastnictví,

protože každý z manželů byl úplným vlastníkem. Dochází pouze

k tomu, že jeden z manželů se vzdá práva k některé věci patřící

původně do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, a tato věc

zůstane ve výlučném vlastnictví druhého manžela. Dohoda

o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů zahrnula

veškerý majetek nabytý za trvání manželství včetně dluhů, které

vznikly za trvání manželství. Nebyly zohledněny dluhy manžela

z podnikatelské činnosti, protože navrhovatelka nedala souhlas

k používání majetku v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů k jeho

podnikatelské činnosti a při podnikání s manželem

nespolupracovala. Navrhovatelka nežádala výmaz zástavního práva,

ale domnívá se, že zapsaná zástavní práva nemohou bránit

vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů dohodou

uzavřenou podle příslušných ust. o.z. Z ustanovení § 72 odst. 4

zák. ČNR č. 337/1992 Sb. vyplývá, že nelze u předmětné nemovitosti

platně provádět jakékoliv změny v majetkových dispozicích.

Navrhovatelka se domnívá, že pod pojmem majetková dispozice je

myšlen převod majetkových práv. Při vypořádání bezpodílového

spoluvlastnictví manželů však o převod majetkových práv nejde.

Pokud by ovšem pojem majetková dispozice měl představovat pojem

širší, pak by toto ustanovení bylo v rozporu s Listinou.

Znemožňovalo by právo manžela vypořádat spoluvlastnické vztahy

s druhým manželem a zakotvovalo by tak bezprávní vztah

v majetkových vztazích manželů. Dále poukázala na to, že krajský

soud při přezkoumání zákonnosti napadeného správního rozhodnutí má

hlavně posoudit, zda v předchozím řízení nebyla porušena procesní

ustanovení, podle nichž správní orgán rozhodoval. Krajský soud

porušení procesních pravidel zjistil, ale nevyvodil z toho žádné

závěry. Katastrální úřad rozhodoval podle § 5 odst. 1 písm. f)

zák. č. 265/1992 Sb., ve znění zákona č. 90/1996 Sb., který však

nabyl účinnosti až dnem 1. 7. 1996. Návrh na vklad práva byl podán

dne 19. 6. 1996 a správní orgán měl rozhodovat podle zák.

265/1992 Sb., ve znění platném do 30. 6. 1996. Pokud by rozhodoval

podle § 5 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb., ve znění platném ke dni

podání návrhu na vklad, nemohl by návrh na vložení práva

zamítnout, protože v tomto ustanovení se uvádí, že katastrální

úřad přezkoumá listinu z hlediska oprávnění účastníků nakládat

předmětem smlouvy. V daném případě však nejde o nakládání

s předmětem smlouvy, neboť nejde o převod majetku. Navrhovatelka

dovozuje, že uvedenými rozhodnutími bylo porušeno její nezadatelné

právo vypořádat své majetkové vztahy po zániku bezpodílového

spoluvlastnictví manželů s druhým manželem tak, aby její

vlastnické právo nebylo nijak bezdůvodně omezováno a žádá stejnou

ochranu jako každý jiný vlastník. Dovozuje tedy, že uvedenými

rozhodnutími bylo porušeno její vlastnické právo zakotvené v čl.

11 odst. 1 Listiny a navrhuje, aby Ústavní soud zrušil napadený

rozsudek Krajského soudu v Praze a stanovil, že Katastrální úřad

v Benešově je povinen provést vložení vkladu do katastru

nemovitostí, a to výmaz J. J. jako jednoho z vlastníků zapsaných

k předmětným nemovitostem.

K žádosti Ústavního soudu podal Krajský soud v Praze své

vyjádření k návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti. Ve

vyjádření krajský soud zopakoval právní názor uvedený v odůvodnění

napadeného rozsudku s tím, že podle jeho názoru pojem "majetkové

dispozice" použitý v § 72 odst. 4 zák. ČNR č. 337/1992 Sb. je

pojmem širším než pouhé převody majetku. Dospěl proto k závěru, že

pod tento pojem je nezbytné zahrnout i dohodu o vypořádání

bezpodílového spoluvlastnictví manželů, protože tato dohoda

nepochybně představuje dispozici majetkem. Dovozuje proto, že jeho

rozhodnutím nebylo porušeno vlastnické právo navrhovatelky,

protože krajský soud rozhodl ve smyslu § 5 zák. č. 265/1992 Sb.,

ve znění před novelou zák. č. 90/1996 Sb., o tom, že je omezená

smluvní volnost "daňovým" zákonným zástavním právem.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích uvedl, že

není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto

provádět dozor nad rozhodovací činností soudů, pokud rozhodnutími

soudů nebyly dotčeny základní práva a svobody chráněné ústavními

zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.

Vzhledem k tomu, že v předmětné věci je namítáno porušení

základního práva chráněného Listinou, zabýval se Ústavní soud

přezkoumáním napadeného rozhodnutí včetně řízení, které mu

předcházelo.

Na základě prozkoumání spisového materiálu dospěl Ústavní

soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

V předmětné věci katastrální úřad zamítl návrh na vklad ke

specifikovaným nemovitostem do katastru nemovitostí s odůvodněním,

že podle § 72 odst. 4 zák. ČNR č. 337/1992 Sb. je v daném případě

omezena majetková dispozice s nemovitostí v důsledku zákonného

zástavního práva k zajištění daňové pohledávky finančního úřadu.

K opravnému prostředky navrhovatelky Krajský soud v Praze uvedené

rozhodnutí potvrdil se stejným odůvodněním. Ústavní soud nesdílí

právní názor obsažený v napadených rozhodnutích. Podle § 72 odst.

1 cit. zákona vzniká k zajištění daňové pohledávky a jejího

příslušenství zástavní právo k věcem, příp. pohledávkám nebo

majetkovým právům daňového dlužníka. Podle § 72 odst. 4 cit.

zákona vyznačí katastrální úřad nejpozději následující pracovní

den po doručení rozhodnutí správce daně o tom, na které věci či

pohledávky daňového dlužníka se uplatňuje zákonné zástavní právo

podle § 72 odst. 1 cit. zákona, na příslušném listu vlastnictví

v katastru nemovitostí, že právní vztahy jsou dotčeny změnou. Od

tohoto vyznačení nelze u předmětných věcí platně provádět

jakékoliv změny v majetkových dispozicích. Dále se v ust. § 72

odst. 4 cit. zákona uvádí, že katastrální úřad podle výsledku

řízení, o němž ho uvědomí správce daně, provede záznam o zákonném

zástavním právu.

Podle názoru Ústavního soudu (stejný názor je však obsažen

i v některých rozhodnutích krajských soudů) je v ust. § 72 odst.

4 věta prvá a druhá cit. zákona upraveno jen dočasné opatření,

spočívající v zákazu majetkových dispozicí, a to pro období ode

dne, kdy bylo katastrálnímu úřadu doručeno rozhodnutí správce daně

o tom, na které věci daňového dlužníka se uplatňuje zákonné

zástavní právo, do doby, kdy správce daně vyrozumí katastrální

úřad o výsledku řízení a katastrální úřad provede záznam

o zákonném zástavním právu. Jakmile bude katastrální úřad správcem

daně vyrozuměn o výsledku řízení a právní moci rozhodnutí

a provede záznam o zákonném zástavním právu, neplatí již od tohoto

okamžiku uvedené dočasné omezení majetkové dispozice. Tento

rozdílný právní režim lze dovodit gramatickým a logickým výkladem

ust. § 72 odst. 4 cit. zákona. Pokud by totiž omezení dispozičních

práv s dotčenými nemovitostmi mělo trvat od okamžiku zapsání

poznámky až do doby zániku zákonného zástavního práva, znamenalo

by to znevýhodnění ostatních věřitelů i dlužníka ve srovnání

s postavením státu jako věřitele, protože nemovitost by byla nejen

zatížena zástavním právem, ale ještě by její vlastník měl

znemožněno s ní disponovat. Zástavnímu právu by se takto:

podřazoval obsah dřívějšího institutu známého v našem právním

řádu, a to omezení převodu nemovitosti. Zástavní právo, jak

vyplývá z ust. § 151a a násl. o.z., je právem věcným, což znamená,

že nepůsobí pouze vůči osobě, která s věřitelem uzavřela zástavní

smlouvu, ale i vůči osobám třetím. To ale neznamená, že od vzniku

zástavního práva by vlastník zastavenou věc nemohl zcizit, či

jinak s ní disponovat, protože zástavní právo působí i vůči

dalšímu nabyvateli. Jediným omezením vlastnického práva

k nemovitosti, která je zatížena zástavním právem, je, že vlastník

nemovitosti musí strpět, aby se zástavní věřitel v případě

nesplnění zajištěné pohledávky uspokojil ze zástavy. Toto omezení

však působí i na každého nového vlastníka. Podle ust. § 151b odst.

1 o.z. může zástavní právo vzniknout na základě písemné smlouvy,

schválené dědické dohody nebo ze zákona, přičemž zákonodárce

nespojuje se způsobem vzniku zástavního práva žádné diferencované

právní následky. Z těchto důvodů nelze proto dospět k závěru, že

od okamžiku zapsání poznámky je omezena jakákoliv dispozice

s nemovitostmi, které jsou předmětem zástavního práva, až do doby

zániku zákonného zástavního práva, protože by to znamenalo jednak

zásah do vlastnických práv subjektu v rozporu s věcněprávním

dosahem zástavního práva a jednak by tím byl preferován pouze

jeden z věřitelů, a to stát, aniž by taková preference měla oporu

v právním předpisu.

Z napadených rozhodnutí však nevyplývá, že by jak katastrální

úřad, tak i Krajský soud v Praze rozlišoval, zda návrh na vklad

byl podán v době, kdy byla v příslušném katastru nemovitostí

zapsána poznámka, nebo až v době, kdy byl proveden na základě

oznámení správce daně o výsledku řízení záznam o vzniku zákonného

zástavního práva. Oba orgány ve svých rozhodnutích vycházely

z toho, že okamžikem zápisu poznámky je trvale omezeno dispoziční

právo s nemovitostmi až do doby zániku zákonného zástavního práva.

S ohledem na výše uvedený právní názor a na základě skutečností

zjištěných ze spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že

napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl.

11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení uvedených ustanovení

spatřuje Ústavní soud v tom, že krajský soud i katastrální úřad

nedostatečně zjistily skutkový stav v předmětné věci a neposkytly

tak ústavními zákony stanovenou ochranu vlastnického práva

navrhovatelky.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem rozhodl proto Ústavní

soud tak, jak je ve výroku uvedeno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně dne 2. října 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru