Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 90/95Nález ÚS ze dne 07.12.1995Odnětí a přikázání věci v trestním řízení soudním

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříksoud/odnětí/přikázání věci
příslušnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 82/4 SbNU 271
EcliECLI:CZ:US:1995:3.US.90.95
Datum podání03.05.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 81, čl. 82 odst.1

2/1993 Sb., čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 30, § 25, § 262

335/1991 Sb., § 5 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 90/95 ze dne 7. 12. 1995

N 82/4 SbNU 271

Odnětí a přikázání věci v trestním řízení soudním

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 7. prosince 1995

v ústním jednání v senátě ve věci ústavní stížnosti navrhovatele

M. M., proti Krajskému soudu v Praze, takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 1995, sp. zn.

10 To 55/95, v části, jímž se podle § 262 tr. ř. nařizuje, aby věc

projednal a rozhodl Okresní soud v Benešově, se zrušuje.

Odůvodnění:

Navrhovatel podal dne 2. 5. 1995 ústavní stížnost, kterou

Ústavní soud obdržel o den později. Ústavní stížnost směřovala

proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze, sp. zn. 10 To 55/95, ze

dne 7. 3. 1995, kterým byl v důsledku odvolání podaného okresní

státní zástupkyní v Kutné Hoře podle § 258 odst. 1 písm. b), c)

trestního řádu napadený rozsudek Okresního soudu Kutná Hora ze dne

25. 10. 1994, sp. zn. 2 T 77/94, zrušen podle § 259 odst. 1

trestního řádu a věc vrácena soudu prvního stupně. Zároveň Krajský

soud v Praze postupem podle § 262 trestního řádu nařídil, aby věc

projednal a rozhodl Okresní soud v Benešově.

V rozhodnutí, kterým bylo nařízeno, aby věc byla projednána

a rozhodnuta Okresním soudem v Benešově, potom navrhovatel

spatřuje porušení svého základního práva stanoveného v čl. 38

odst. 1 Listiny základních práv a svobod, totiž, že nikdo nesmí

být odňat svému zákonnému soudci. Má za to, že v daném případě

nejsou naplněny podmínky pro užití postupu podle § 262 věta druhá

trestního řádu s tím, že nelze dovodit ve věci existenci

důležitého důvodu. Poukázal na skutečnost, že z projednávání dané

věci nebyli vyloučeni soudci z Okresního soudu Kutná Hora (a to

ani předsedové senátů projednávající věci trestní). Ve věci bylo

provedeno obsáhlé dokazování a dále navrhovatel dovozuje, že

senát, který ve věci jednal, je schopen po doplnění dokazování

v intencích rozhodnutí Krajského soudu Praha ve věci rozhodnout.

Dodal, že z tvrzení (uvedeného ve zmíněném rozhodnutí Krajského

soudu Praha) o tom, že jde o věc charakterem velmi citlivou,

mimořádně důkazně náročnou, nelze dovodit, že právě to je

důležitým důvodem pro odnětí věci a jejího přikázání jinému soudu.

Za takovou okolnost nelze označit ani fakt, že věc případně

vyvolala či nevyvolala pozornost v místních poměrech. Má za to, že

skutek, který je projednáván (obžaloba jej kvalifikuje jako

trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 trestního zákona) je

skutkem, který ničím nevybočuje z obvyklé závažnosti a významu

trestných činů stejného druhu. Poukazuje i na skutečnost, že

Krajský soud v Praze v rámci odvolání poškozené do výroku

o náhradě škody nekriticky přijal důvody, které poškozená uvedla

pro dosažení delegace věci. Uzavírá, že takto dospěl k závěru, že

krajský soud tak postupoval proto, aby bylo dosaženo jiného

rozhodnutí než ke kterému dospěl okresní soud, k takovému postupu

však není v zákoně opory. Závěrem navrhl, aby zmíněné rozhodnutí

Krajského soudu v Praze bylo zrušeno, a sice v části výroku,

kterým se nařizuje, aby věc projednal a rozhodl Okresní soud

v Benešově.

Ze spisu Okresního soudu Kutná Hora, sp. zn. 2 T 77/94,

(vedeného nyní u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1

T 82/55), který si Ústavní soud vyžádal, potom zjistil, že proti

navrhovateli je vedeno trestní řízení, když je žalován okresním

státním zástupcem v Kutné Hoře pro trestný čin znásilnění podle

§ 241 odst. 1 trestního zákona. Ve věci jednal Okresní soud

v Kutné Hoře a po obsáhlém dokazování (vedeném ve čtyřech hlavních

líčeních) rozhodl rozsudkem ze dne 25. 10. 1994, čj. 2

T 77/93-193, tak, že navrhovatele jako obžalovaného obžaloby

zprostil z důvodu uvedeného v § 226 písm. c) trestního řádu (tedy

proto, že nebylo jednoznačně prokázáno, že žalovaný skutek

spáchal). Zároveň dle § 229 odst. 3 trestního řádu odkázal

poškozenou K. V. s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve

věcech občanskoprávních. Do uvedeného rozsudku podalo okresní

státní zastupitelství odvolání v neprospěch navrhovatele (zejména

pro nesprávné hodnocení provedených důkazů), s návrhem, aby soud

odvolací zrušil napadený rozsudek, věc vrátil okresnímu soudu

k novému projednání a rozhodnutí. Odvolání podala i poškozená

(polemizuje s hodnocením provedených důkazů), ve kterém též

v přístupu soudu k projednávané věci nespatřuje nestrannost,

a navrhla, aby odvolací soud delegoval věc k novému projednání

a rozhodnutí jinému soudu.

Krajský soud v Praze věc projednal v neveřejném zasedání dne

7. 3. 1995 a rozhodl usnesením, čj. 10 To 55/95-31, tak, že podle

§ 258 odst. 1 písm. c) trestního řádu napadený rozsudek zrušil

a podle § 259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil soudu prvního

stupně s tím, že podle § 262 trestního řádu nařídil, aby věc

projednal a rozhodl Okresní soud v Benešově. K provedené delegaci

potom v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pro tento postup

shledal důležité důvody. Ty spatřuje v tom, že jde o věc citlivou,

mimořádně důkazně náročnou, vyžadující přísnou objektivitu. Tu dle

jeho názoru (jak plyne z charakteru vytýkaných nedostatků) senát

Okresního soudu v Kutné Hoře, který věc projednával, nedodržel,

což může vzbuzovat pochybnosti o jeho nepodjatosti. Přihlédl

i k námitkám poškozené, která uvedla, že posuzovaný skutek vyvolal

pozornost v místních poměrech, byl popisován v místním tisku a je

třeba tedy vyloučit jakékoliv ovlivnění soudu těmito okolnostmi.

Dodává, že konečně byl z rozhodování ve věci vyloučen podle § 30

odst. 2 trestního řádu další zkušený soudce Okresního soudu

v Kutné Hoře, neboť v přípravném řízení rozhodoval o vazbě

obžalovaného.

Na vyžádání Ústavního soudu se k věci vyjádřil Krajský soud

v Praze přípisem předsedkyně senátu 10 To. Ve vyjádření se uvádí,

že soud se neztotožňuje se závěry uvedenými v ústavní stížnosti

s tím, že § 262 trestního řádu zvolený postup odvolacího soudu

umožňuje a ohledně věcných důvodů potom odkázal na odůvodnění

napadeného rozhodnutí bez dalšího. Zdůraznil, že jediným důvodem

přikázání věci jinému okresnímu soudu byla snaha zajistit odborně

kvalitní a zcela objektivní rozhodnutí v závažné a důkazně obtížné

trestní věci.

Krajské státní zastupitelství v Praze ve svém vyjádření

uvedlo, že je na místě přisvědčit vzneseným pochybnostem

o objektivnosti přístupu soudu v této věci. Souhlasně se odvolává

na důvody uvedené v odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Praze

s tím, že zákonným soudem může být i ten, který je určen na

základě aplikace ustanovení § 262 trestního řádu. Za rozhodující

pokládá shledání zákonných předpokladů, které byly splněny ve

smyslu důležitých důvodů (tedy vážná pochybnost o objektivitě

senátu a přesvědčení odvolacího senátu pramenícího z rozhodovací

praxe, že u jiného soudu téhož druhu a stupně bude

nezpochybnitelně respektován účel trestních norem, konkrétně

ustanovení § 1 odst. 1 trestního řádu a ustanovení § 1 trestního

zákona). Takto se s rozhodnutím Krajského soudu v Praze

ztotožňuje, byť v odvolání okresního státního zastupitelství tento

postup navržen nebyl a má i za to, že delegace věci Okresnímu

soudu v Benešově by neměla ovlivnit rychlost řízení ani přinést

jeho výraznější nákladnost.

Předseda Okresního soudu v Kutné Hoře ve svém přípisu uvedl,

že v současné době pracuje u soudu 10 soudců z povolání a podle

plánu práce jsou k vyřizování trestních věcí přiděleni 3 soudci,

a to JUDr. L.V., JUDr. A. M. a Mgr. I. Z.. Mgr. Z. je vyloučen

z projednávání uvedené věci ve smyslu ustanovení § 30 odst. 2

trestního řádu, neboť v přípravném řízení rozhodoval o vazbě M.

M., ostatní soudkyně se ve věci necítí být podjatými, což také

písemně potvrdily, když JUDr. M., která byla předsedkyní senátu,

který ve věci dne 25. 10. 1994 rozsudkem čj. 2 T 77/93-193

rozhodl, uvedla, že se necítila a necítí být podjatá, když nemá

žádný poměr k projednávané věci ani k osobám, které v ní figurují

a při rozhodování postupovala podle příslušných zákonných

ustanovení a obvyklým způsobem jako v ostatních věcech.

Z vyjádření vedlejšího účastníka K. K., rozené V., plyne, že

dle jejího náhledu Krajský soud v Praze neporušil čl. 38 odst. 1,

věta prvá Listiny základních práv a svobod, s tím, že existenci

důležitého důvodu ve smyslu ustanovení § 25 tr. ř. (a následně

i § 262 tr. ř.) má za danou, a ta spočívá v okolnostech

zabezpečujících zjištění objektivní pravdy. Má za to, že jsou dány

skutečnosti, zpochybňující nestrannost Okresního soudu v Kutné

Hoře a takto jsou tedy splněny zákonné důvody k odnětí věci tomuto

soudu a přikázání soudu jinému. Navrhla tedy ústavní stížnost

zamítnout s tím, že navrhovatel nebyl takto odňat svému zákonnému

soudci, když Krajský soud v Praze zákonným postupem při splnění

požadavků Listiny základních práv a svobod přikázal podle § 262

tr. ř. věc jinému soudu, když i tento soud, resp. jeho soudce, je

za dané situace oním soudcem, kterého má na mysli čl. 38 odst. 1

Listiny základních práv a svobod.

V čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se uvádí,

že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu

i soudce stanoví zákon. Z čl. 81 Ústavy plyne, že soudní moc

vykonávají jménem republiky nezávislé soudy, z čl. 82 odst. 1

Ústavy potom plyne fakt, že soudci jsou při výkonu své funkce

nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Tato

ustanovení ve svém důsledku bezpochyby znamenají snahu zajistit

individuální suverenitu soudce v konkrétním řešeném případu, a to

i s ohledem na historické zkušenosti s pokusy ovlivnit soudní

rozhodnutí a tím i soudce samotného. Vývojem společnosti se tak

dospělo k tomu, že soudce má být trvale ustanovený, neodvolatelný,

nepřeložitelný a vždy jen ten, kdo je pro výkon soudcovské funkce

v určité kauze podle zákona povolán. To vše patří k zabezpečení

soudcovy nezávislosti, jeho nestrannosti a takto je nutno chápat

i soudcovu osobní odolnost proti zásahům zvenčí, a tedy

i zpevňování právní ochrany jeho postavení. Tak je zapotřebí

akceptovat i důvody, které vedou k tomu, aby v samém zákoně, resp.

již v ústavním ustanovení, byla obsažena uvedená nutná ochrana

soudce v zájmu zabezpečení jeho nezávislosti a nestrannosti,

ochrana proti možnosti soudce podle potřeby v konkrétní věci

měnit. Pojem zákonný soudce je třeba vykládat také ve spojení

s dovětkem týkajícím se příslušnosti soudu i soudců. Zákonným

soudcem může být takto jen ten, kdo je řádně ustanoven jako soudce

u příslušného soudu, tedy u soudu příslušného pro řešení konkrétní

záležitosti.

Tak tomu bylo i v daném případě. S ohledem na uvedený postup

krajského soudu je potom nutné zabývat se oněmi důležitými důvody,

které umožňují postoupit shora popsané zásady a věc na jejich

základě delegovat k rozhodnutí jinému soudu, byť téhož druhu

a téhož stupně. Přitom rozhodnutí podle § 262, věta druhá

trestního řádu, tedy, aby věc projednal a rozhodl jiný soud téhož

druhu a stupně, je svou povahou bezpochyby odnětím a přikázáním

věci, a proto pro tento postup musí být splněny obdobné důležité

důvody jako pro postup podle § 25 trestního řádu. Takto základním

kritériem pro posouzení existence důležitých důvodů je zejména

fakt, zda u místně příslušného soudu lze zajistit dodržení

základních zásad trestního řízení, jak jsou uvedeny v § 2

trestního řádu a vyloučit jakékoliv pochybnosti o nestrannosti

soudu, jako principu uvedeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod i v ustanovení § 5 odst. 1 zákona o soudech

a soudcích (zákon č. 335/91 Sb. ve znění zákona č. 264/92 Sb.

a zákona č. 17/1993 Sb.). Zmíněné důležité důvody musí být

zřetelné, zřejmé a bezpochybné a jejich existence musí být

jednoznačně prokázána. Rozhodnutí o delegaci je v naznačených

souvislostech rozhodnutím zcela výjimečným.

Ústavní soud dospěl v projednávané věci k závěru, že v daném

případě tomu tak není. Z připojených spisů lze jednoznačně

dovodit, že v dané věci bylo prováděno obsáhlé dokazování a z jeho

průběhu nelze nijakým způsobem dovodit, že okresní soud dokazování

prováděl a také hodnotil způsobem, který by vzbuzoval vážné

pochybnosti o jeho objektivním přístupu k věci. Ani výtky uvedené

ve zrušujícím rozsudku krajského soudu nijak výrazně nevybočují

z rámce jiných případů obdobného druhu, a to ani z hlediska

v podstatě povrchního hodnocení provedených důkazů. Je na místě

souhlasit se stěžovatelem, že u trestné činnosti tohoto typu

(znásilnění), jde zpravidla o věc charakterem velmi citlivou

a často mimořádně důkazně náročnou. Tvrzení krajského soudu, že

její projednání vyžaduje přísnou objektivitu, je nadbytečné, neboť

tak tomu musí být u všech, tedy i u věcí skutkově "jednoduchých".

Zajisté lze souhlasit i s tím, že skutek, který je posuzován,

vyvolal pozornost v místních poměrech i v místním tisku, ani to

není neobvyklé a výjimečné. Úvaha, že by tyto skutečnosti mohly

ovlivnit soud, zůstává však pouhou úvahou ničím důvodným

nepodepřenou. Stejně tak ani tvrzení, že další zkušený soudce

Okresního soudu v Kutné Hoře je z rozhodování vyloučen podle § 30

odst. 2 trestního řádu (jak i vyjádření předsedy soudu a soudců

Okresního soudu Kutná Hora uvedené shora). Znovu tedy nutno

poukázat na to, že z projednávání uvedené věci Okresního soudu

v Kutné Hoře nelze nepochybně dovodit neobjektivní posouzení věci

ve prospěch stěžovatele, když tato skutečnost nebyla jako taková

prokázána a nelze ji ani jednoznačně a určitě dovodit. Všechny

tyto úvahy je potom na místě vnímat z hlediska ustanovení čl. 38

odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který hovoří o tom, že

nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost

soudu i soudce stanoví zákon. Ten ji stanovil (a tak i v daném

případě) s tím, že je zásadně dána a postup, kterým je věc

odnímána a přidělována soudu jinému je nutno chápat jako postup

rozhodně nestandardní a zcela výjimečný (dosud nejčastěji pro

podjatost soudců jednotlivě i soudu jako celku - jak plyne

z judikatury). V daném případě by mohlo jít o zřejmé porušení

základních zásad trestního procesu, což, jak již uvedeno shora,

připustit nelze. Přitom institut zákonného soudce (jeho odnětí) je

důležitým prvkem právní jistoty a nic na tom nemění ani

skutečnost, že v § 262 trestního řádu je stanovena jistá výjimka.

Ta je ovšem, jak zmíněno, omezena důležitými důvody, které Ústavní

soud, jak uvedeno, v daném případě z hledisek shora uvedených,

neshledal. Zde je nutno upozornit i na to, že odvolací soud má

možnost postupovat v prvém pořadí podle věty prvé obsažené

v ustanovení § 262 trestního řádu (např. i tehdy, jde-li o věc

skutkově nebo právně natolik složitou, že je třeba její projednání

zkušenějším soudcem). I takovýto postup by měl být výjimečným,

když postup podle věty druhé § 262 trestního řádu je, jak již

řečeno, průlomem do zásady místní příslušnosti, a tedy vyjádřením

zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38

odst. 1 Listiny základních práv a svobod). V rozhodnutí Krajského

soudu Praha, sp. zn. 10 To 55/95 ze dne 7. 3. 1995, takto Ústavní

soud shledal porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod, a proto nezbylo, než aby zmíněné rozhodnutí v části, ve

které podle § 262 trestního řádu se nařizuje, aby věc projednal

a rozhodl Okresní soud v Benešově, zrušil, když zmíněné rozhodnutí

se v dané věci jeví jako minimálně předčasné.

Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí

Ústavníhosoudu závazná pro všechny orgány i osoby.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 7. prosince 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru