Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 896/09 #1Usnesení ÚS ze dne 15.10.2009

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Plzeň-město
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozh... více
Věcný rejstříkDokazování
družstvo/bytové
vlastnické právo/přechod/převod
legitimace/aktivní
byt/vyklizení
EcliECLI:CZ:US:2009:3.US.896.09.1
Datum podání10.04.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 269 odst.2, § 270, § 230

99/1963 Sb., § 340


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 896/09 ze dne 15. 10. 2009

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. J. J., zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem v Praze, Slezská 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 29 Odo 1397/2006, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 12. 2005, sp. zn. 56 Co 9/2005 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 27 C 247/2000, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.

Z ústavní stížnosti, přiložených listin a vyžádaného spisu se podává, že Okresní soud Plzeň - město napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, jíž se proti žalované MUDr. J. K. domáhal vyklizení bytu č. 4 a vestavěné garáže č. 1 v domě v Plzni, Polní 2, ve vlastnictví Stavebního bytového družstva mladých v Plzni (dále jen "družstvo"). Soud prvního stupně dohodu ze dne 6. 12. 1999, kterou stěžovatel převedl na třetí osobu (T. K.) členská práva a povinnosti v označeném družstvu, oproti jím nyní prosazovanému názoru, posoudil jako platnou, v důsledku čehož uzavřel, že stěžovatel, "i kdyby později došlo k neplatnému převodu na jiné osoby", není v dané věci "aktivně legitimován". Neplatnost těchto dalších převodů však podle soudu nebyla "tvrzena ani prokazována", a proto není důvod se domnívat, uzavřel soud, že se žalovaná nestala platně členkou bytového družstva, nájemcem bytu i garáže, a následně i jejich vlastníkem.

Odvolací soud toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, ztotožňuje se s jeho skutkovými i právními závěry, a dovolací soud rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele jako nepřípustné [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytýká, že se s jeho skutkovými a právními námitkami náležitě nevypořádaly, uchýlily se jen k všeobecným poukazům na "správné" užití ustanovení § 269 odst. 2 obch. zák. a "platnou judikaturou Nejvyššího soudu" a odůvodnění napadených rozhodnutí jsou podle jeho názoru "příliš stručná". Nalézací soud dle stěžovatele provedl důkaz policejním spisem, ve kterém byly zaprotokolovány výpovědi několika osob, z těchto výpovědí si ovšem "vybral" pouze takové, které podporovaly jeho právní názor a ke zbývajícím výpovědím vůbec nepřihlédl, aniž by tento svůj postup jakkoli odůvodnil; obdobně měl postupovat i soud odvolací (v této souvislosti odkazuje stěžovatel na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 403/03). Mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními spatřuje stěžovatel "extrémní" rozpor, a přestože na to upozorňoval jak v odvolání tak dovolání, nedostalo se mu uspokojivého vyjádření, a to platí i o jeho odkazech na judikaturu Nejvyššího soudu (kupříkladu rozhodnutí ve věci sp. zn. 25 Cdo 1507/99 nebo sp. zn. 31 Cdo 2428/2000). Odvolací soud se nevyjádřil ani k argumentu, že "sebemenší změna návrhu smlouvy je protinávrhem, nikoli jeho akceptací", jakož i ku skutkovým tvrzením obsaženým v jeho účastnické výpovědi.

Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Podstata projednávané ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že a/ nalézací soud dospěl při svých skutkových zjištěních k závěrům, jež jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (přičemž měl nalézací soud podle stěžovatele provádět důkazy svévolně selektivně) a b/ že se odvolací soud řádně nevypořádal se stěžovatelovými právními námitkami, jež mj. obsahovaly odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu.

Ohledně stěžovatelových námitek proti skutkovým zjištěním, zejména proti hodnocení provedených důkazů nalézacím soudem, je potřebné nejprve připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny); teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.

Deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny se v rovině právního posouzení věci pak nemůže projevit jinak než poměřením, zda okresním soudem podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

Nic z řečeného posuzované ústavní stížnosti však nesvědčí; stěžovatel jí toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy v závěrech, k nimž dospěly po obšírném dokazování, a nelze ani sdílet stěžovatelův názor, že se s jeho námitkami (tvrzeními) adekvátně nevypořádaly; naopak je namístě úsudek, že odůvodnění napadených rozhodnutí má racionální a logicky konzistentní základnu. Není totiž porušením práva na spravedlivý proces, jestliže odvolací soud nereagoval na každou stěžovatelovu námitku, je-li odtud zřejmé, že nebyly - z pohledu rozhodného právního názoru - evidentně relevantní. Stejně tak soudem prvního stupně údajně neprovedené svědecké výpovědi (uvedené na č.l. 139 spisu) nejeví - prima facie - potenci zpochybnit správnost - ve smyslu absence zjevné libovůle - jím učiněných skutkových zjištění.

Je vhodné stěžovateli současně připomenout, že jím dovolávaná rozhodnutí Nejvyššího soudu právní závěry, k nimž dospěly v posuzované věci obecné soudy, nikterak nepopírají; naopak napadená rozhodnutí - v rovině právního posouzení - jsou způsobilá obstát - a to očividně - i prizmatem kritérií práva podústavního. Ostatně je k dispozici i úsudek, že úspěch podané žaloby nezávisel na pouhém doložení neplatnosti smlouvy o převodu jeho členských práv na třetí osobu, nýbrž i na zpochybnění smlouvy o převodu vlastnictví k bytu a garáži z bytového družstva na žalovanou, což je však procesně představitelné jen za předpokladu, že by bytové družstvo bylo účastníkem řízení o nárok, který mohl mít jen v tomto vlastnickém převodu své vyústění. Tak tomu ale zde nebylo, a další potřebný důvod pro založení aktivní legitimace stěžovatele ve sporu proti žalované (že sám je členem bytového družstva) dán rovněž není, jestliže jeho žaloba proti bytovému družstvu o takové určení, situovaná na příbuzné skutkové a právní základně (tvrzené neplatnosti smlouvy o převodu členských práv) byla již dříve pravomocně zamítnuta (rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 2000 č.j. 44 Cm 92/2000-60 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2003 č. j. 14 Cmo 275/2003-91). Tím se pak posiluje závěr, k němuž obecné soudy i z jiného důvodu dospěly, že totiž stěžovateli aktivní legitimace k uplatněnému nároku nesvědčila, a to nyní již bez ohledu na úvahy o úplnosti či správnosti skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely.

Z řečeného se podává, že napadená rozhodnutí ústavněprávním deficitem (ve smyslu vyloženém výše) netrpí, pročež platí, že se stěžovateli tvrzený zásah jeho základních práv doložit nepodařilo.

Ústavní soud proto stěžovatelovu stížnost posoudil jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením bez jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2009

Jan Musil

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru