Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 89/10 #1Usnesení ÚS ze dne 23.06.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkžaloba/na určení
vlastnické právo/přechod/převod
Restituce
vlastnické právo/ochrana
žaloba/na vydání
Dědictví
kulturní památka
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.89.10.1
Datum podání12.01.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 126 odst.1, § 460

55/1954 Sb., § 1 odst.1

87/1991 Sb., § 8 odst.6, § 5, § 3 odst.4 písm.b, § 6 odst.2

99/1963 Sb., § 80 odst.2 písm.c, § 80 odst.b


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 89/10 ze dne 23. 6. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti E. Š., zastoupené JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem Štěpánská 39, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. října 2009 č. j. 28 Cdo 3719/2008-135 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2007 č. j. 13 Co 599/2006-117, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve brojila proti v záhlaví tohoto usnesení označenému rozsudku Městského soudu v Praze. Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 25. 5. 2011, rozšířila petit ústavní stížnosti i o napadené usnesení dovolacího soudu. Návrh na zrušení výše označených rozhodnutí stěžovatelka opírá o údajné porušení čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.

Porušení výše označených základních práv spatřuje stěžovatelka v nemožnosti domoci se svých vlastnických práv soudní cestou, neboť její žaloby byly obecnými soudy zamítány z důvodu nesprávně zvoleného procesního postupu stěžovatelky. Tím prý stěžovatelka byla zbavena soudní ochrany.

Stěžovatelka se podle svého tvrzení nejprve žalobou domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí nemovitostí v katastrálním území Hradčany, obec Praha, a to domu, objektu bydlení čp. 196 na pozemku parc. č. 375 a pozemku parc. č. 377, zapsaných u Katastrálního úřadu Praha - město na LV č. 254 (dále jen "předmětné nemovitosti"). Podle jejího názoru nebylo možné na její právní věc aplikovat režim restitučních předpisů z toho důvodu, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem údajně nikdy na čs. stát podle § 1 odst. 1 vládního nařízení č. 55/1954 Sb., nepřešlo. Přesto se stěžovatelka snažila neúspěšně uplatnit vlastnické právo k předmětným nemovitostem i restituční žalobou podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."). S ohledem na znění tehdy platného ustanovení § 8 odst. 6 zákona č. 87/1991 Sb. stěžovatelka se svým restitučním nárokem v řízení vedeném pod sp. zn. 16 C 115/92 neuspěla, i když v něm bylo zjištěno, že je oprávněnou osobou. Stěžovatelka popírá, že by předmětné nemovitosti, jejichž vydání se domáhala, byly kulturní památkou či národní kulturní památkou, neboť prý nikdy nebyly zapsány (či vedeny) v seznamu těchto památek. Výše uvedené tvrzení dovozuje z toho, že předmětné nemovitosti se nacházejí v chráněné oblasti Pražského hradu, která však není rovnocenná areálu Pražského hradu, jež národní kulturní památkou je. Nelze prý proto zjistit žádný právní titul, na jehož podkladu by došlo k přechodu vlastnictví těchto nemovitostí z původního vlastníka - právního předchůdce stěžovatelky na čs. stát.

Stěžovatelka poukazuje rovněž na skutečnost, že vlastnictví k předmětným nemovitostem nabyla v dědickém řízení a to jí bylo potvrzeno soudním rozhodnutím.

II.

Z připojených listin se zjišťuje, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2007 č. j. 13 Co 599/2006-117 ve věci určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, k odvolání stěžovatelky (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobkyně) proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 12. 2005 č. j. 21 C 114/2002-81 potvrdil jako věcně správný odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně. Vyšel přitom ze skutkového zjištění, že stěžovatelka byla zapsána jako vlastnice předmětných nemovitostí v operátech katastru nemovitostí na základě rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 5. 1996 č. j. D 1116/93-135, jímž bylo stěžovatelce potvrzeno nabytí dědictví dodatečně najevo vyšlého majetku (předmětných nemovitostí) a jímž byla schválena dědická dohoda o jeho vypořádání. Stěžovatelka předmětné nemovitosti nabyla jako závětní dědička po svém dědovi zemřelém dne 11. 7. 1981. Ve výpisu z katastru nemovitostí je uveden duplicitní zápis vlastnictví, a to jak pro stěžovatelku, tak i pro žalovanou Českou republiku - Kancelář prezidenta republiky (dále jen "žalovaná"), která nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě § 1 odst. 1 vládního nařízení č. 55/1954 Sb., rozhodnutím Odboru výstavby bývalého Ústředního národního výboru hl. m. Prahy ze dne 21. 2. 1956 č. j. Výst./13-13717/55-Po.Výst./99-d196IV.

V odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud konstatoval, že stěžovatelka již dříve podala restituční žalobu, kterou se domáhala uložení povinnosti žalované uzavřít s ní dohodu o vydání předmětných nemovitostí (§ 5 zákona č. 87/1991 Sb.). Žaloba byla rozsudkem ze dne 20. 5. 1992 č. j. 16 C 115/92-50 zamítnuta. Soud konstatoval, že stěžovatelka je jako závětní dědička oprávněnou osobou [§ 3 odst. 4 písm. b) nyní platného znění zákona č. 87/1991 Sb.], stát převzal předmětné nemovitosti bez právního důvodu (stát předmětné nemovitosti fakticky převzal a nakládal s nimi jako jejich vlastník ve smyslu § 6 odst. 2 cit. zákona), přičemž k přechodu vlastnictví podle § 1 odst. 1 vládního nařízení č. 55/1954 Sb., nedošlo. K zápisu vkladu vlastnického práva pro stát do pozemkové knihy došlo bez právního důvodu. Rozhodnutím odboru výstavby ÚNV bylo v roce 1956 pouze rozhodnuto o náhradě za předmětné nemovitosti. Předmětné nemovitosti však byly usnesením vlády v rámci chráněné oblasti Pražského hradu, do které náleží, prohlášeny národní kulturní památkou, jejich vydání tak před jeho zrušením bránilo ustanovení § 8 odst. 6 zákona č. 87/1991 Sb.

Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, pokud tento s odkazem na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 1221/2001 dovodil, že stěžovatelka v postavení oprávněné osoby [§ 3 odst. 4 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb.], jako dědička ze závěti, která po svém dědovi zemřelém dne 11. 7. 1981 zdědila veškeré nemovitosti, tedy i ty, které převzal stát v rozhodné době ke dni účinnosti vládního nařízení č. 55/1954 Sb. (tj. k 16. 12. 1954) bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák.) a to ani formou určovací žaloby [§ 80 písm. c) o. s. ř.], pokud mohla rovnou žalovat na vydání předmětných nemovitostí podle ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., přičemž je nerozhodné, zda vlastnické právo k předmětným nemovitostem na stát přešlo (podle § 1 odst. 1 výše označeného vládního nařízení) nebo se tak nestalo, protože předmětné nemovitosti leží mimo území Pražského hradu, v jeho chráněné oblasti. Protože jsou předmětné nemovitosti památkově chráněné, mohla k nim stěžovatelka uplatnit restituční nárok po nabytí účinnosti nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 25/98 od 2. 4. 1999. Ve lhůtě 6 měsíců mohla podat žádost povinné osobě o uzavření dohody o vydání předmětných nemovitostí a do jednoho roku, v případě nevyhovění, mohla uplatnit svůj nárok u soudu (do 4. 10. 2000). Odvolací soud nesouhlasil s tvrzením stěžovatelky, že nemohla, s ohledem na uplynutí lhůt, uplatnit svůj restituční nárok jak u povinné osoby, tak i u soudu, neboť stěžovatelka tak ve skutečnosti učinila, včas vyzvala žalovanou k uzavření dohody o vydání předmětných nemovitostí, přičemž i ve lhůtě podala restituční žalobu u příslušného soudu dne 1. 3. 2000; právní věc byla příslušným soudem vedena pod sp. zn. 22 C 40/2000. Na základě zpětvzetí žaloby stěžovatelkou, podáním došlým soudu dne 7. 1. 2003, soud řízení usnesením ze dne 23. 1. 2003, zastavil. Od tohoto okamžiku již stěžovatelku, podle názoru soudu, nelze považovat za vlastnici předmětných nemovitostí přesto, že čs. stát převzal předmětné nemovitosti bez právního důvodu. Řízení o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem stěžovatelka zahájila dne 7. 8. 2002.

Za tohoto stavu se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že se stěžovatelka nemůže úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva určovací žalobou, pokud nedovedla do konce restituční spor, který sama restituční žalobou, podanou v roce 2000, zahájila.

Usnesením ze dne 23. 10. 2009 č. j. 28 Cdo 3719/2008-135 Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, přičemž konstatoval, že v této věci přichází v úvahu pouze přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Dovolací soud s odkazem na závěry velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR, vyjádřené v jeho rozsudku ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, zdůraznil, že i v případě, v níž byla žaloba na určení vlastnického práva "vyprovokována" duplicitním zápisem v katastru nemovitostí, nemůže se osoba, jejíž nemovitost převzal stát bez právního důvodu v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, domáhat ochrany vlastnického práva prostřednictvím obecných právních předpisů, tedy zejména podle ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák., a to ani formou určení vlastnického práva podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř.

V souvislosti s námitkami stěžovatelky dovolací soud uvedl, že již v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 5. 1992 č. j. 16 C 115/92-20 bylo zjištěno, že stěžovatelka je oprávněnou osobou, předmětné nemovitosti převzal stát bez právního důvodu, přičemž je nebylo možné vydat pro překážku zakotvenou v ustanovení § 8 odst. 6 zákona č. 87/1991 Sb. I kdyby však existence této překážky (později odstraněná nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/98) v takovém řízení nebyla prokázána, nemohla by tato skutečnost nic změnit na závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu stěžovatelky na požadovaném určení.

III.

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky, obsahu napadených rozhodnutí a zejména jejích tvrzení o porušení základních práv, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

K námitkám stěžovatelky, týkajícím se nabytí vlastnictví čs. státu k předmětným nemovitostem a tudíž i opodstatněnosti zápisu vlastnického práva v příslušných operátech katastru nemovitostí, Ústavní soud odkazuje na odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2007 č. j. 13 Co 599/2006-117, který uvedl, že stěžovatelce nic nebránilo v tom, aby svůj nárok na vydání předmětných nemovitostí řádně uplatnila v rámci zákona č. 87/1991 a vyčkala rozhodnutí soudu o její restituční žalobě.

Již v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 115/92 bylo zjištěno, že stěžovatelka je oprávněnou osobou, přičemž projednávaná věc spadá pod právní režim restitučních předpisů, konkrétně zákona č. 87/1991 Sb. Důvodem zamítnutí žaloby na uložení povinnosti žalované uzavřít s ní dohodu o vydání předmětných nemovitostí byla překážka tehdy platného ustanovení § 8 odst. 6 zákona č. 87/1991 Sb. tj. status národní kulturní památky. Poté, co překážka vydání předmětných nemovitostí (§ 8 odst. 6 zákona č. 87/1991 Sb.) byla nálezem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/98 (publikovaného pod č. 57/1999 Sb.) zrušena a stěžovatelka i jinak splnila podmínky pro postup uvedený v ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb., mohla se stěžovatelka svého nároku na vydání předmětných věcí domáhat podle speciální úpravy uvedené v zákoně zvláštním. Z povahy restitučních předpisů jako zákonů zvláštních vyplývá, že nároky jimi upravené nelze řešit jinak, než podle jejich ustanovení. Jestliže v projednávané věci existoval lex specialis (zákon č 87/1991 Sb.), který coby restituční předpis stanovil určité podmínky a postup pro uplatnění nároku, nemohl být tento zákon obcházen např. tím, že se stěžovatelka rozhodla domáhat ochrany vlastnického práva určovací žalobou.

Ústavní soud přihlédl rovněž k závěrům dobové judikatury v souvislosti s posuzováním výše uvedené sporné otázky a konstatoval, že Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 30. 1. 2001 sp. zn. 28 Cdo 2969/2000, resp. ze dne 22. 8. 2000 sp. zn. 23 Cdo 1087/1998, rovněž dospěl k závěru, že i v případech, v nichž konkrétní nemovitosti stát převzal bez právního důvodu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., je třeba vždy využít možnosti dané restitučním zákonem před možností domáhat se svého nároku cestou podané určovací žaloby [§ 80 písm. c) o. s. ř.].

Rovněž Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 13. 11. 2001 sp. zn. I. ÚS 621/2000 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) konstatoval, že pokud v projednávané věci šlo o problematiku upravovanou zákonem č. 87/1991 Sb., tedy svojí podstatou restituční, jiný způsob uplatňování práva, např. určovací žalobou, je v podstatě obcházením zákonného postupu stanoveného restitučním předpisem, který má jako lex specialis sloužit pro odstraňování a zmírňování některých majetkových křivd, k nimž došlo v rozhodném období.

Stěžovatelka nijak v ústavní stížnosti neujasnila důvod změny svého právního názoru a s ním spojeného procesního postupu, pokud v situaci, v níž fakticky souběžně podala určovací žalobu a žalobu restituční, nevyčkala rozhodnutí soudu a zpětvzetím restituční žaloby v roce 2003 sama vyvolala zastavení jinak včas a řádně zahájeného restitučního řízení.

Podle platné judikatury Ústavního soudu by byl dán důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu jen tehdy, jestli by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srovnej např. nález sp. zn. III. ÚS 94/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, C. H. BECK, 1995, str. 257). K takovému postupu v předmětné věci Ústavní soud žádný relevantní důvod neshledal.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2011

Jiří Mucha v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru