Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 888/21 #1Usnesení ÚS ze dne 18.05.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkodůvodnění
dovolání/přípustnost
EcliECLI:CZ:US:2021:3.US.888.21.1
Datum podání06.04.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 242 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 888/21 ze dne 18. 5. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Císařský ostrov s.r.o., se sídlem Na Lysinách 457/20, Praha 4, zastoupené Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem Revoluční 655/1, Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2021, č. j. 33 Cdo 2112/2020-388, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu. Má totiž za to, že jím bylo porušeno její právo na přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 a princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného usnesení, stěžovatelka (v pozici kupující) uzavřela v roce 2016 s jinou obchodní společností (dále jen jako "prodávající") kupní smlouvu k blíže vymezeným nemovitostem. Zároveň obě strany spolu uzavřely smlouvu o úschově, ve které se dohodly, že stěžovatelka převede na správce kupní cenu a správce ji vyplatí prodávající tehdy, předloží-li výpis z katastru nemovitostí prokazující vklad vlastnického práva stěžovatelky a zároveň nebudou na listu vlastnictví zapsána žádná další omezení. Bez ohledu na uvedené bylo možné výplaty kupní ceny dosáhnout též na základě souhlasného prohlášení obou stran; v případě sporu ze smlouvy pak na základě pravomocného rozhodnutí soudu. Katastrální úřad na základě kupní smlouvy vklad vlastnického práva k nemovitostem pro stěžovatelku povolil a ta složila kupní cenu na účet správce. Správce nicméně prostředky prodávající neuvolnil, neboť se bezprostředně po předchozích událostech na listu vlastnictví objevila poznámka o soudním řízení zahájeném třetí obchodní společností, zpochybňující vlastnictví nemovitostí prodávající.

3. Prodávající proto požádala Obvodní soud pro Prahu 4 o nahrazení vůle stěžovatelky tak, aby správce kupní cenu prodávající vyplatil. Nalézací soud tomuto návrhu vyhověl a jeho rozhodnutí poté potvrdil odvolací Městský soud v Praze. Oba soudy došly k závěru, že zmíněná třetí obchodní společnost byla se stěžovatelkou propojena a jí podaná žaloba ovlivňující zápisy na listu vlastnictví byla zjevně účelová a sloužila pouze k zabránění uvolnění kupní ceny správcem (danou žalobu třetí obchodní společnost mj. později vzala zpět).

4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud nyní napadeným usnesením pro nepřípustnost odmítl. Stěžovatelka dle něj totiž zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu a domáhala se tak přezkumu právního závěru téhož soudu procesně neregulérním způsobem. Přípustnými Nejvyšší soud neshledal ani zbývající námitky stěžovatelky.

5. Stěžovatelka se závěry dovolacího soudu nesouhlasí. Uvádí, že před obecnými soudy po celou dobu namítala, že projev vůle při souhlasném prohlášení nelze nahradit, neboť ze smlouvy ani ze zákona žádná povinnost učinit projev vůle neplynula. K tomu při dovolání odkazovala na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu. Přesto bylo dovolání pro nepřípustnost odmítnuto. Stěžovatelka rozporuje, že je otázkou skutkovou, zda z uzavřené smlouvy plynula povinnost učinit souhlasné prohlášení a zda šlo projev nahradit. I kdyby to ale skutková otázka byla, zjištěný skutkový stav je v hrubém rozporu s provedenými důkazy, jelikož předmětná smlouva žádné ustanovení o povinnosti učinit souhlasné prohlášení neobsahuje. Stěžovatelka se neztotožňuje ani se závěrem, že by se jí poukazovaná judikatura míjela s projednávanou věcí, přičemž prý Nejvyšší soud žádné odlišnosti nevysvětlil. V neposlední řadě stěžovatelka namítá nesprávnou interpretaci procesních předpisů Nejvyšším soudem (opět s odkazy na údajně protichůdnou judikaturu dovolacího soudu), který řadu jejích námitek týkajících se průběhu řízení před odvolacím soudem vypořádal jen tím, že k nim lze přihlédnout pouze při přípustnosti dovolání. K takovému postupu ale chybí zákonný podklad a přípustnost dovolání údajně zakládá i nesprávné řešení procesních otázek odvolacím soudem.

6. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.

7. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.

8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

9. Je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V posuzovaném případě však takový zásah shledán nebyl. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí proto Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud základní práva stěžovatelky neporušil.

10. Ústavní soud primárně podotýká, že ústavní stížnost je pojata jako detailní polemika se závěry Nejvyššího soudu, která ovšem takřka zcela postrádá ústavněprávní argumentaci. Jak bylo výše řečeno, Ústavní soud netvoří další revizní instanci obecného soudnictví; v daném řízení by ostatně šlo již o čtvrtý stupeň běžného přezkumu. Není zřejmé, čím by měl závěr Nejvyššího soudu, že zjišťování obsahu smlouvy mezi stěžovatelkou a prodávající tvoří skutkovou otázku, porušovat základní práva stěžovatelky. Navíc dovolací soud vypořádal, byť již stručně, námitky stěžovatelky v podstatě též věcně a vysvětlil, proč stěžovatelkou uváděná judikatura na věc nedopadá. Rovněž v tomto směru mu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout a ze znění rozhodnutí citovaných v samotné ústavní stížnosti neplyne, že by výklad Nejvyššího soudu byl svévolný.

11. Pokud se například stěžovatelka opírá o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 1171/2005 a zvýrazňuje, že "soud nemůže při rozhodování o nahrazení projevu vůle podle § 161 odst. 3 o. s. ř. ničeho na podstatných záležitostech budoucí smlouvy měnit, doplňovat či upřesňovat...", pak přehlíží, že v řízení se nic takového nedělo, neboť články 3.4 a 3.5 kupní smlouvy zněly naprosto jasně a měnit je, doplňovat či upřesňovat proto nebylo potřeba. Argumentace stěžovatelky pojící se k údajnému nevypořádání jejích námitek (v dovolání označených B až F) dovolacím soudem postrádá uvedení souvislostí; navíc setrvává na úrovni výhradně podústavního práva. Zároveň je vhodné připomenout, že podmínění přezkumu tvrzených vad řízení přípustností dovolání je založeno přímo ustanovením § 242 odst. 3 o. s. ř.

12. V neposlední řadě nelze přehlížet ani výše zmíněný rozměr spravedlnosti řízení. Z judikatury zdejšího soudu plyne, že obecné soudy jsou povinny zajistit, aby v procesu před nimi a v jejich výkladu a aplikaci podústavního práva byla vždy přítomna spravedlnost (srov. např. nález ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 16/12). V přezkoumávané věci šlo v jádru o to, že prodávající splnil svou část povinností plynoucích z kupní smlouvy, nicméně stěžovatelka chtěla s pomocí s ní propojené třetí obchodní společnosti vyplacení kupní ceny od správce zabránit. Proti tomuto závěru obecných soudů se přitom stěžovatelka nijak nevymezuje a ani nežádá zrušení rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, místo toho se snaží různými právními i skutkovými konstrukcemi, často dosti sofistikovanými, napadat téměř každou část rozhodnutí dovolacího soudu. Ústavní soud se přitom domnívá, že postup obecných soudů včetně Nejvyššího soudu se zásadě hledání spravedlnosti nezpronevěřil.

13. Ústavní soud s ohledem na uvedené uzavírá, že nenašel žádné ústavněprávní důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. května 2021

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru