Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 887/11 #2Usnesení ÚS ze dne 26.04.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Frýdek-Místek
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /s... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
poučení
Opatrovník
legitimace/aktivní
Bolestné
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.887.11.2
Datum podání25.03.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 29, § 444

82/1998 Sb.

94/1963 Sb., § 37b

99/1963 Sb., § 29, § 5, § 30, § 433, § 81 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 887/11 ze dne 26. 4. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy a ve věci ústavní stížnosti Mgr. K. Š., zastoupené Mgr. Václavem Linhartem, advokátem se sídlem v Praze 4, Doudlebská 1699/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, č. j. 25 Cdo 2413/2009-774, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2009, č. j. 8 Co 664/2008-716, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 7. 2008, č. j. 14 C 9/2001- 630, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jelikož je přesvědčena, že jí byla upřena ústavně zaručená práva, jmenovitě že jimi došlo k porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 14 C 9/2001, bylo zjištěno následující.

Rozsudkem ze dne 17. 7. 2008, č. j. 14 C 9/2001-630, Okresní soud ve Frýdku - Místku zamítl žalobu stěžovatelky (v řízení žalobkyně) proti žalované České republice - Ministerstvu financí o zaplacení 36 000 Kč a 24 000 Kč s příslušenstvím z titulu 1. náhrady škody na zdraví nezletilého J. Š., způsobené mu jiným chovancem Diagnostického ústavu v Praze 4 - Krči, a současně 2. náhrady škody způsobené nezletilému ztrátou jeho věcí v ústavních zařízeních, to vše o v důsledku nedostatečné opatrovnické činnosti původně žalovaného Okresního úřadu ve Frýdku - Místku; dále 3. z titulu náhrady škody "za liknavost a újmu na zdraví, s jakou je kausa O P 106/91 vedena u Okresního soudu ve Frýdku - Místku, z důvodu nezájmu opatrovníka - (původně) žalovaného ve věci péče o J. Š.", a konečně 4. z titulu nároku za "státem neposkytnutou krizovou intervenci, kterou byla nucena činit na svůj náklad".

K otázce účastenství na straně žalobce soud v odůvodnění uvedl, že v žalobě ze dne 26. 9. 2000 je sice označena jako žalobce stěžovatelka a dále J. Š. (prasynovec stěžovatelky), avšak stěžovatelka v průběhu řízení opakovaně výslovně uváděla, že žalobkyní je výhradně ona, "když žalobu podala proto, aby se někdo začal zabývat situací, do které se nezletilý dostal". S odkazem na označené části spisu, obsahující příslušná vyjádření stěžovatelky, dospěl soud k závěru, že žalobkyní (jedinou) je stěžovatelka, a nikoliv (v té době nezletilý) J. Š. Zdůraznil též, že v době podání žaloby nebyli rodiče J. Š. jako jeho zákonní zástupci zbaveni rodičovské zodpovědnosti, pročež oprávněnými vystupovat za nezletilého byli v rozhodné době oni (M. a J. Š.), a nikoliv stěžovatelka. K plné moci ze dne 21. 7. 2007, udělené stěžovatelce J. Š., soud uvedl, že na výslovně jí položený dotaz při ústním jednání stěžovatelka uvedla, "že nenavrhuje, aby na straně žalobce vystupoval J. Š. a že trvá na tom, že na straně žalobce bude vystupovat pouze a jen ona sama".

Soud v odůvodnění rozsudku poukázal rovněž na to, že se stěžovatelce dostalo řádného poučení ve smyslu § 5 a § 30 o. s. ř. o možnosti požádat (s ohledem na její sociální situaci) o ustanovení právního zástupce, který by v řízení hájil její práva a zájmy, na které stěžovatelka reagovala přípisem ze dne 2. 4. 2007, v němž uvedla, že "ustanovení právního zástupce pro řízení v I. a II. stupni nežádá, když vystudovala autorské právo a zastupování dle § 30 o. s. ř. bude žádat až u Nejvyššího soudu v Brně a u soudu I. a II. stupně se bude hájit sama".

Ohledně nároku na náhradu škody vzniklé nezletilému J. Š., spočívající v bolestném, a na náhradu škody způsobené ztrátou jeho věcí v ústavních zařízeních, dospěl soud k závěru, že stěžovatelka nebyla účastníkem hmotněprávního vztahu, o který v řízení nyní šlo, a uplatněný nárok mohl náležet pouze poškozenému nezletilému. Stěžovatelka proto v těchto částech žaloby nedisponovala hmotněprávní aktivní legitimací k podání návrhu; za nezletilého tak mohli učinit pouze jeho zákonní zástupci (rodiče).

Ani v případě, že by věci vnesené pro nezletilého do ústavních zařízení, jež zde byly podle tvrzení stěžovatelky ztraceny, byly v jejím vlastnictví a nikoliv ve vlastnictví nezletilého, nemohl by být její nárok na náhradu škody ani z tohoto titulu uznán, neboť stěžovatelka své právo na náhradu škody na věcech vnesených a odložených neuplatnila u provozovatele těchto zařízení řádně a včas (§ 433 a násl. občanského zákoníku).

S podrobným zdůvodněním pak soud posoudil jako neopodstatněný nárok stěžovatelky na zaplacení 24 000 Kč z titulu "státem neposkytnuté krizové intervence", kterou byla "nucena učinit na svůj náklad" ve formě "nákupu potravin, drogistického a papírenského zboží, resp. návštěv J. Š. apod.", jakož i nárok na náhradu škody za "za liknavost a újmu na zdraví" v řízení o svěření nezletilého do (její) pěstounské péče.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 2. 2009 č. j. 8 Co 664/2008-716, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se s ním v rozhodných závěrech ztotožnil.

Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 21. 12. 2010 č. j. 25 Cdo 2431/2009-774, odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. s odůvodněním, že stěžovatelka dovolacímu soudu neformulovala žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou. K námitce, že soudy měly v jí podané žalobě jednat s J. Š., jelikož šlo o řízení, jež lze zahájit i bez návrhu a soud má sám rozhodnout o tom, kdo je jeho účastníkem, uvedl, že spor o náhradu škody není věcí péče soudu o nezletilé, a tudíž mezi spory vyjmenované v § 81 odst. 1 o. s. ř. nepatří; jde zde o typicky sporné řízení zahajované na návrh, jímž je okruh jeho účastníků vymezen a soud je takto vymezeným účastenstvím vázán. Dovolací soud pokládal za nepochybné, že žalobu podala stěžovatelka, a i když v žalobě označila jako žalobce též nezletilého, k dotazu soudu výslovně uvedla, že ve sporu o náhradu škody má být za žalobkyni považována pouze ona, a na tom setrvala i v pozdějších podáních. Za této situace proto nelze nižším soudům vytýkat, že přes počáteční nejasnost o okruhu účastníků považoval za žalobce stěžovatelku.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že žalobou mínila uplatnit předmětné nároky za svého prasynovce J. Š., a to jako jeho zástupce; pakliže v průběhu řízení uváděla, že tyto nároky uplatňuje sama, bylo to v důsledku její právní neznalosti a "neporozumění dotazů a výzev soudu", jakož i snahy o maximální ochranu v té době nezletilého poškozeného. Skutečnost, že došlo k zamítnutí žaloby z důvodu nedostatku její aktivní věcné legitimace, proto považuje za porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť se tak stalo z důvodů procesně formálních. Současně stěžovatelka uvádí, že "soud v průběhu řízení měl a mohl rozpoznat, že nároky uplatněné v řízení ... jsou nároky na náhradu škody z titulu bolestného a na náhradu škody z titulu ztráty věcí v ústavních zařízeních, které svědčí v té době nezletilému p. J. Š.", a tudíž mu měl s ohledem na § 37b zákona o rodině, § 29 občanského zákoníku a § 29 občanského soudního řádu "ustanovit k ochraně jeho práv a zájmů opatrovníka, který by za něj řádně a včas uplatnil předmětné nároky". Z obsahu jejích podání a vyjádření muselo být "soudům zřejmé", že nemá dostatek právních znalostí a dovedností k tomu, aby mohla sama u soudu uplatňovat odpovídajícím způsobem práva poškozeného, jakož i práva vlastní, z čehož dovozuje, že ochrana jejích zájmů i zájmů (v té době nezletilého) poškozeného vyžadovala, aby byla soudem (i s ohledem na svoji sociální situaci) poučena o možnosti požádat o ustanovení právního zástupce pro toto řízení. To, že tato poučovací povinnost nebyla ze strany soudů splněna, pociťuje stěžovatelka jako zásah do svého práva na právní pomoc v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení

ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti primárně dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Těžiště námitek vtělených do ústavní stížnosti spočívá ve výtce stěžovatelky, že jí soudy neposkytly adekvátní procesní pomoc, a to ve smyslu návodu, jak má v řízení postupovat, aby rizika nedostatku její vlastní hmotněprávní legitimace byla eliminována.

Obecným soudům však v dané věci a v tomto smyslu - zejména při vědomí toho, o čem poučovat mohou - nelze nic významného vytknout.

Je zjevné, že zejména soud prvního stupně vyvinul očekávatelnou aktivitu (směrem ke stěžovatelce) k objasnění, kdo má být procesně žalobcem, a jeho úsudek (na základě odpovědí stěžovatelky), že právě ona vlastním jménem uplatňuje jak své nároky, tak i nároky osoby jiné (prasynovce J. Š.), je tomu přiléhavý.

I kdyby však stěžovatelka - jak nyní rozporně uvádí v ústavní stížnosti - vystupovala ohledně nároků nezletilého poškozeného toliko jeho jménem (jako jeho zástupce), nemohlo by takové zastoupení bez dalšího obstát, jestliže zde byli jeho zákonní zástupci, mezi něž stěžovatelka nepatřila. Aktivní procesní legitimaci poškozeného stěžovatelka v průběhu řízení opakovaně popřela, a to i poté, co v průběhu odvolacího řízení (v roce 2007) byly do spisu založeny přípisy tehdy nezletilého poškozeného, jakož i plná moc, kterou vystavil po nabytí zletilosti.

Tvrzení stěžovatelky, že jestliže účastenství na straně žalobce vymezila v průběhu řízení nejasně, resp. nesprávně, stalo se tak v důsledku její právní neznalosti a "neporozumění dotazů a výzev soudu", nemá oporu v procesním spisu; odtud se naopak podává, že stěžovatelka poté, co byla opakovaně a zcela jednoznačným způsobem dotazována na otázku, kdo má v řízení vystupovat jako žalobce, vždy soudu výslovně uváděla, že je to jen ona sama. Ač v řízení před soudem prvního stupně řádně poučena, že může s ohledem na své majetkové a sociální poměry požádat k ochraně svých zájmů o ustanovení zástupce (§ 30 o. s. ř.), explicite se vyjádřila odmítavě, poukazujíc na svoji odbornou připravenost. Námitka, že postupem soudů v řízení bylo zasaženo i do jejího práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny, je tedy s obsahem procesního spisu ve zřejmém rozporu.

Ani jinak - co do vlastních nároků stěžovatelky - nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává ze standardního výkladu čl. 36 odst. 1 Listiny co do právního posouzení věci - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva.

Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Z ústavní stížnosti se též podává, že (podle jejího petitu) směřuje i proti odmítavému rozhodnutí dovolacího soudu; obsahově však stěžovatelka proti němu v ústavní stížnosti žádné námitky nevznesla a ani z pohledu Ústavního soudu mu ničeho vytknout zjevně nelze.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru