Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 885/19 #1Usnesení ÚS ze dne 06.04.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkújma
interpretace
Náklady řízení
Zastoupení
Poškozený
EcliECLI:CZ:US:2021:3.US.885.19.1
Datum podání12.03.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 43 odst.3

168/1999 Sb., § 6 odst.2 písm.d


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 885/19 ze dne 6. 4. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky A. N., zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem, sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2018 č. j. 25 Cdo 2049/2018-143, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti AXA pojišťovna, a. s., sídlem Lazarská 13/8, Praha 2 - Nové Město, zastoupené Mgr. Radkem Kocourkem, advokátem, sídlem Havlíčkova 1043/11, Praha 1 - Nové Město jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Řidič, který při řízení osobního automobilu usmrtil bratra stěžovatelky, byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 8. 4. 2016, č. j. 6 To 51/2016-394, uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Stěžovatelka se, jako sestra oběti dopravní nehody, připojila v postavení poškozené k trestnímu řízení s nárokem na náhradu nemajetkové újmy dle § 43 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"). Dále bylo odsouzenému usnesením Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 5. 2016, č. j. 102 T 217/2015-432, uloženo zaplatit žalobkyni nemajetkovou újmu ve výši 350 000 Kč a částku 95 178,60 Kč jako náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody v uvedeném trestním řízení, včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce. Poté, co vedlejší účastnice, jako pojistitel řidiče, odmítla náklady na právní zastoupení stěžovatelce uhradit (viz odpověď vedlejší účastnice obsažená ve spise okresního soudu na č. l. 12), stěžovatelka podala proti vedlejší účastnici žalobu na plnění. Okresní soud v rozsudku sp. zn. 106 C 247/2016 ze dne 22. 11. 2017 uzavřel, že vedlejší účastnice má žalovanou částku uhradit, neboť jde o náklady účelně vynaložené, spojené s právním zastupováním při uplatňování nároku na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu § 6 odst. 2 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla").

3. K odvolání žalované krajský soud rozsudkem ze dne 27. 2. 2018, č. j. 57 Co 46/2018-112, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění krajský soud uvedl, že žalobkyně (stěžovatelka) uplatnila svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy jedním ze způsobů stanovených zákonem, tedy v rámci trestního řízení, a škůdci byla uložena povinnost uhradit žalobkyni náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu újmy.

4. Nejvyšší soud k dovolání vedlejší účastnice rozsudek krajského soudu změnil I. výrokem napadeného rozsudku tak, že stěžovatelčina žaloba o zaplacení částky 95 178,60 Kč se zamítá. Ve II. výroku uložil Nejvyšší soud stěžovatelce uhradit náklady řízení před soudem prvního a druhého stupně ve výši 19 021 Kč a III. výrokem uložil stěžovatelce uhradit náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6 340,40 Kč. Nejvyšší soud výrok o zamítnutí žaloby odůvodnil tím, že pojem "nákladů účelně vynaložených na zastoupení" ve smyslu § 6 odst. 2 písm. d) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla je nutné vyložit jako účelně vynaložené náklady spojené s právním zastoupením při uplatňování nároků na pojistné plnění vůči pojistiteli, nikoliv náklady vynaložené v adhezním řízení při uplatnění nároku na náhradu škody proti škůdci. Nejvyšší soud uvedl, že tento závěr lze dovodit i gramatickým výkladem § 6 odst. 2 písm. d) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, části věty za středníkem, z nějž dle jeho názoru vyplývá, že jde o náklady, které vznikly při uplatňování nároku na úhradu pojistného plnění u pojistitele odpovědnosti, a to bez ohledu na okolnost, zda poškozený případně uplatnil nárok na náhradu i proti škůdci. Nejvyšší soud se dále vyjádřil k námitce vedlejší účastnice, že v případě náhrady účelně vynaložených nákladů na právní zastoupení musí jít o náklady zastoupení spojené s uplatňováním nároku na pojistné plnění, nikoliv již např. o náklady poškozeného na zastoupení v trestním řízení proti škůdci. Nejvyšší soud tak uzavřel, že pokud bylo v projednávaném případě žalobnímu návrhu vyhověno a náklady vynaložené na zastoupení zmocněncem v adhezním řízení byly podřazeny pod náklady účelně vynaložené spojené s právním zastoupením ve smyslu § 6 odst. 2 písm. d) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, posoudily okresní soud a krajský soud věc po právní stránce nesprávně a v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto napadené rozhodnutí změnil.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka považuje napadené rozhodnutí za nespravedlivé, což Ústavnímu soudu dokládá na základě vlastního právního názoru na řešení věci. Jádrem stěžovatelčiných námitek je její názor, že výklad § 6 odst. 2 písm. d) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, který zastává Nejvyšší soud, je nesprávný, až svévolný, popírající veškerá interpretační a aplikační pravidla. Stěžovatelka uvádí, že autorem stanoviska z odborné literatury, na kterou Nejvyšší soud odkazuje, je i předseda senátu tohoto soudu, který ve věci rozhodoval, a že názor v literatuře prezentovaný není podložen žádnými argumenty. Namítá, že se s její argumentací Nejvyšší soud nevypořádal a zdůrazňuje, že dopady závěrů rozsudku dovolacího soudu jsou celospolečenské.

III.

Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení

6. Ústavní soud si podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení.

7. Nejvyšší soud k posuzované věci uvedl, že výklad "účelně vynaložených nákladů" dle § 6 odst. 2 písm. d) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla podává konstantně tak, že jde pouze o náklady spojené s právním zastoupením při uplatňování práva na pojistné plnění vůči pojistiteli, nikoli proti škůdci. Dále Nejvyšší soud odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2019 ve věci sp. zn. II. ÚS 2605/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), ve kterém Ústavní soud rozhodoval o stejné argumentaci, jakou přináší stěžovatelka v projednávané věci. Dále dodal, že pokud by stěžovatelka uplatnila nárok na pojistné plnění rovnou vůči pojistiteli, zcela by se vyhnula nákladům na zmocněnce v adhezním řízení - Nejvyšší soud uvedl, že proto právní úprava v § 9 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla zakotvuje možnost uplatnění nároku poškozeného na plnění přímo u pojistitele, aby se tak poškozený vůbec nemusel domáhat svého nároku v soudním řízení proti škůdci.

8. Vedlejší účastnice poukázala rovněž na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2019 ve věci II. ÚS 2605/18 a uvedla, že by Ústavní soud měl ústavní stížnost odmítnout.

9. Ústavní soud vyjádření účastníka a vedlejší účastnice zaslal stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka uvedla, že dle jejího názoru se Nejvyšší soud nezabýval její argumentací, týkající se gramatického, logického a teleologického výkladu právní úpravy v zákoně o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Uvádí, že závěry Nejvyššího soudu jsou podle jejího názoru svévolné, neboť dovolací soud nereagoval na její vyjádření, zaměřil se jen na otázku výkladu § 6 odst. 2 písm. d) předmětného zákona. Upozorňuje, že § 129 odst. 1 zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, umožňuje pojišťovně, aby byla při provozování neživotních pojištění, u kterých je povinnost uzavřít pojistnou smlouvu stanovena zákonem, v řízení správním i soudním při šetření pojistné události v postavení účastníka řízení. Pojišťovna však dle jejího názoru této možnosti nevyužila a plnila až na základě pravomocného trestního rozsudku, a proto by měla náklady související s přibráním zmocněnce uhradit.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla tato rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

V.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti, vyžádaného spisu okresního soudu, vyjádření účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá povahu řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

12. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování běžného zákona, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů, jíž však není (čl. 91 odst. 1 Ústavy).

13. Podstata posuzované ústavní stížnosti spočívá v tom, zda Nejvyšší soud pochybil ústavněprávně relevantním způsobem, když uzavřel, že náklady stěžovatelky na právní zastoupení v adhezním řízení nebylo možno podřadit pod § 6 odst. 2 písm. d) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, tedy že nárok stěžovatelky není uvedeným pojištěním kryt a tyto náklady je povinen hradit sám škůdce (viník dopravní nehody). Ústavní soud v této souvislosti předesílá, že stěžovatelčiny námitky se pohybují téměř výlučně v rovině podústavního práva a stěžovatelka je uplatnila již ve vyjádření k dovolání. Nejvyšší soud se s jejími závěry vypořádal a v této situaci proto Ústavní soud respektuje zásadu zdrženlivosti a princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů.

14. Ústavní soud dále připomíná, že k náhradě nákladů řízení se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky vůči předmětu řízení před soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti, nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) nebo usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2135/12]. K tomu Ústavní soud dodává, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení nebo se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při uplatnění ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

15. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že základní práva stěžovatelky napadeným rozhodnutím nebyla porušena. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. dubna 2021

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru