Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 882/16 #1Nález ÚS ze dne 11.10.2016K právním následkům nedostatku obsahových náležitostí smlouvy a náležitostí projevu vůle smluvních stran

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Ostrava
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip autonomie vůle a svobody jednání soukromé osoby
základní práva a svobody/právo vlastnit a po... více
Věcný rejstříkvůle/autonomie
Smlouva
právní úkon/neplatný
interpretace
vůle/projev
pohledávka
osoba/oprávněná
náhrada
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 189/83 SbNU 99
EcliECLI:CZ:US:2016:3.US.882.16.1
Datum vyhlášení25.10.2016
Datum podání16.03.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 2 odst.4

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 2 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 20, § 33a

40/1964 Sb., § 37

42/1992 Sb., § 13

89/2012 Sb., § 556, § 1725


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Nerespektují-li obecné soudy princip priority výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy (jako projev zásady potius valeat actus quam pereat), a vyžadují-li (s důsledkem neplatnosti ujednání), aby se smluvní strany dohodly o takových náležitostech, které expressis verbis nejsou vyžadovány zákonem, jde o požadavek odporující ústavní zásadě autonomie vůle smluvních stran.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky společnosti Frýdlantská zemědělská, a. s., zrušil III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 11. 10. 2016 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2015 č. j. 29 Cdo 2318/2014-240 a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 2013 č. j. 10 Cmo 18/2013-221 pro rozpor s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Žalobou u obecných soudů se stěžovatelka domáhala vyloučení individualizovaných nemovitostí z konkursní podstaty. Stěžovatelka namítala, že předmětné nemovitosti nabyla na základě smlouvy proti pohledávkám, které měla stěžovatelka u převodce podle zákona o půdě. Krajský soud žalobě vyhověl, nicméně odvolací soud k odvolání správce konkursní podstaty prvostupňový rozsudek změnil a žalobu zamítl. Vrchní soud považoval smlouvu pro její neurčitost za absolutně neplatnou, neboť nezbytnou náležitostí smlouvy o postoupení pohledávek dle transformačního zákona a zákona o půdě je označení všech pohledávek na vydání majetkového podílu, které měly být smlouvou uspokojeny. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud s odkazem na rozsudek týkající se sporu vyvolaném stejným konkursem odmítl jako zjevně bezdůvodné.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud konstatoval, že podstatu projednávané věci tvoří posouzení obsahových náležitostí smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a pozdějším úpadcem a náležitostí projevu vůle smluvních stran. Obě skupiny náležitostí je třeba od sebe důsledně odlišovat, mimo jiné i z důvodu, že jejich nedostatek má rozdílné právní následky. V argumentaci vrchního soudu a Nejvyššího soudu se prolínají obě náležitosti, přičemž výsledkem je závěr o neplatnosti smlouvy pro neurčitost pohledávek. Obecné soudy výslovně klasifikují posuzovanou smlouvu jako smlouvu podle § 20 zákona o půdě a § 13 transformačního zákona, z nichž má vyplynout podstatná náležitost takové smlouvy - identifikace pohledávek. Ústavní soud nicméně dospěl k závěru, že z dikce obou ustanovení je na první pohled zřejmé, že žádné obsahové náležitosti, natož podstatné (essentialia negotii), smluv uzavíraných při uspokojování majetkových nároků oprávněných osob v nich stanoveny nejsou, proto je z tohoto pohledu požadavek obecných soudů nedůvodný a lze ho klasifikovat jako tzv. kvalifikovanou vadu.

Ústavní soud dále uvedl, že nejsou-li podstatné obsahové náležitosti smluv o uspokojování majetkových nároků konkrétně stanoveny v právní normě, je třeba tento druh smluv posuzovat jako smlouvy o směně dvou majetkových hodnot - na straně jedné nárok oprávněné osoby vyčíslený v penězích, na druhé straně vydávaný majetek. Pro povahu nároku oprávněné osoby se stalo relevantní ustanovení § 33a zákona o půdě. Formulace tohoto ustanovení vede k nezpochybnitelnému závěru, že v situaci, kdy oprávněná osoba nabyla několik pohledávek majících totožný právní důvod vůči povinné osobě od různých postupitelů (případně jiným způsobem právního nástupnictví), jejich nabytím dochází k přirozené kumulaci a výsledkem je existence jedné pohledávky, jejíž výše je určena prostým součtem příslušných sčítanců. Pokud obecné soudy vyžadují pro určitost projevu vůle, aby ve smlouvě byly vypořádávané pohledávky konkretizovány takovým způsobem, aby nemohly být zaměněny s ostatními pohledávkami oprávněné osoby, je i tento požadavek nedůvodný a ve svých důsledcích je tzv. kvalifikovanou vadou.

S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy v konečném důsledku nerespektovaly princip priority výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy (tj. projev zásady potius valeat actus quam pereat). Nerespektují-li obecné soudy tento princip a vyžadují-li (s důsledkem neplatnosti ujednání), aby se smluvní strany dohodly o takových náležitostech, které expressis verbis nejsou vyžadovány zákonem, jde o požadavek odporující ústavní zásadě autonomie vůle smluvních stran zakotvené v čl. 2 odst. 3 Listiny, resp. čl. 2 odst. 4 Ústavy.

Soudcem zpravodajem ve věci byl Josef Fiala. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 882/16 ze dne 11. 10. 2016

N 189/83 SbNU 99

K právním následkům nedostatku obsahových náležitostí smlouvy a náležitostí projevu vůle smluvních stran

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaj) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka - ze dne 11. října 2016 sp. zn. III. ÚS 882/16 ve věci ústavní stížnosti Frýdlantská zemědělská, a. s., se sídlem Janovice 593, zastoupené JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem, se sídlem Nádražní 600/21, Žďár nad Sázavou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2015 č. j. 29 Cdo 2318/2014-240, kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. listopadu 2013 č. j. 10 Cmo 18/2013-221, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na vyloučení individualizovaných nemovitých věcí z konkursní podstaty, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a Mgr. Jiřího Fialy, správce konkursní podstaty úpadce Zemědělské družstvo Frýdlant nad Ostravicí, v likvidaci, se sídlem Novodvorská 667, Frýdek-Místek, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě jako vedlejších účastníků řízení.

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2015 č. j. 29 Cdo 2318/2014-240 a rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. listopadu 2013 č. j. 10 Cmo 18/2013-221 bylo porušeno stěžovatelčino právo na ochranu vlastnického práva zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2015 č. j. 29 Cdo 2318/2014-240 a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. listopadu 2013 č. j. 10 Cmo 18/2013-221 se ruší.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ze spisu Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") sp. zn. 40 Cm 43/2007 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou domáhala vyloučení individualizovaných nemovitostí v katastrálních územích Čeladná a Frýdlant nad Ostravicí, které správce konkursní podstaty sepsal do konkursní podstaty úpadce Zemědělského družstva Frýdlant nad Ostravicí, v likvidaci (dále též jen "úpadce"). Předmětné nemovité věci nabyla stěžovatelka smlouvou ze dne 1. 4. 1998, avšak podle správce konkursní podstaty je tato smlouva neplatná, neboť je v rozporu se smyslem a účelem zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě"). Z přiložené smlouvy ze dne 1. 4. 1998 vyplývá, že ji uzavřelo Zemědělské družstvo Frýdlant nad Ostravicí jako převodce a stěžovatelka jako nabyvatelka, předmětem převodu byly konkretizované nemovitosti v celkové hodnotě 4 691 203 Kč (cena byla stanovena soudní znalkyní) a strany prohlásily, že cena bude uhrazena v plné výši proti pohledávkám, které má nabyvatelka u převodce podle zákona o půdě, a "je tedy ke dni podepsání této smlouvy splacena". Do řízení vstoupilo Krajské státní zastupitelství v Ostravě (dále jen "krajské státní zastupitelství"). Po provedeném dokazování krajský soud rozsudkem ze dne 28. 1. 2010 č. j. 40 Cm 43/2007-79 žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Zamítavý výrok odůvodnil zčásti absencí některých pozemků ve smlouvě, zčásti neplatností smlouvy pro rozpor se zákonem (pohledávky žalobce nebyly splatné, postupem převodce došlo k uspokojení omezeného okruhu osob oprávněných z transformace).

2. Na základě stěžovatelčina odvolání rozhodoval ve věci Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), který rozsudkem ze dne 13. 12. 2000 č. j. 6 Cmo 63/2010-118 potvrdil prvostupňový rozsudek ohledně jedné (již neexistující) nemovitosti, ve zbytku ho zrušil a věc vrátil krajskému soudu. Po doplněném dokazování (včetně předložení druhé smlouvy ze dne 1. 4. 1998 uzavřené mezi týmiž smluvními stranami, jejímž předmětem byly další nemovitosti, včetně pozemků, jejichž absence byla jedním z důvodů zamítnutí žaloby - viz bod 1 i. f.), krajský soud rozsudkem ze dne 6. 9. 2012 č. j. 40 Cm 43/2007-173, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 8. 2013 č. j. 40 Cm 43/2007-193, žalobě vyhověl. V odůvodnění, po zhodnocení provedených důkazů, uzavřel, že námitky správce konkursní podstaty a krajského státního zastupitelství nejsou způsobilé zpochybnit platnost smluv o převodu nemovitostí, proto žalobu shledal důvodnou.

3. Proti rozsudku krajského soudu podal správce konkursní podstaty odvolání, na jehož základě vrchní soud rozsudkem ze dne 26. 11. 2013 č. j. 10 Cmo 18/2013-221 změnil rozsudek krajského soudu a žalobu zamítl. Na rozdíl od krajského soudu považoval obě smlouvy za absolutně neplatné pro jejich neurčitost. Podle jejich obsahu jde o dohody o vypořádání majetkových nároků oprávněných osob, které byly těmito osobami postoupeny "dle zák. č. 42/1992 Sb. a zák. č. 229/91 Sb. na základě smluv o postoupení pohledávek" stěžovatelce, která tak získala postavení oprávněné osoby a uzavřenými smlouvami měly být tyto nároky vypořádány majetkem úpadce. Za této situace bylo nezbytnou náležitostí smluv označení všech pohledávek na vydání majetkového podílu, které měly být smlouvami uspokojeny; nešlo tedy o zápočet, ale přímo o uspokojení tvrzených, ve smlouvě nekonkretizovaných pohledávek vůči úpadci jako povinné osobě, ze smluv není objektivně seznatelné, jaké konkrétní nároky (pohledávky) jsou smlouvami vypořádávány. Tuto neurčitost nelze odstranit ani dalšími listinami, ani výpověďmi svědků.

4. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost zdůvodnila rozporným řešením otázky hmotného práva vrchním soudem, pokud tento soud dospěl k závěru, že smlouvy jsou absolutně neplatnými právními úkony, jestliže přímo z jejich obsahu nevyplývá, jaké konkrétní pohledávky jsou oproti ceně převáděných nemovitostí vypořádávány, či smlouvy neodkazují na konkrétní smlouvy o postoupení pohledávek. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl usnesením ze dne 21. 12. 2015 č. j. 29 Cdo 2318/2014-240 jako zjevně bezdůvodné. Konstatoval, že přípustnost dovolání byla založena tzv. otevřenou diformitou dle předchozí úpravy tohoto mimořádného opravného prostředku [s ohledem na přechodná ustanovení zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)], avšak předkládané otázky Nejvyšší soud již zodpověděl v rozsudku ze dne 29. 11. 2015 sp. zn. 29 Cdo 2066/2013, tj. ve sporu vyvolaném stejným konkursem, a v podrobnostech na něj odkázal.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví konkretizované usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek vrchního soudu s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a navrhla, aby tato rozhodnutí byla zrušena.

6. Porušení uvedených základních práv stěžovatelka spatřuje v tom, že napadenými soudními rozhodnutími nebyla zajištěna ochrana jejího vlastnického práva k předmětným nemovitostem, které nabyla do svého vlastnictví, a to výhradně z tohoto důvodu, že tyto smlouvy nelze se zřetelem k jejich obsahu kvalifikovat jako kupní smlouvy, nýbrž jako smlouvy o poskytnutí náhrady podle § 20 zákona o půdě a o vydání majetkových podílů podle § 13 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "transformační zákon") a mezi podstatné náležitosti takových smluv pak údajně patří vymezení pohledávek, jež mají být tímto způsobem vypořádány.

7. Stěžovatelka se přiklání k závěru učiněnému krajským soudem v rozsudku ze dne 6. 9. 2012, podle něhož předmětné smlouvy jsou smlouvami o převodu vlastnictví k nemovitostem obsahujícími obligatorní náležitosti a započtení ceny převáděných nemovitostí oproti pohledávkám, které stěžovatelka nabyla od oprávněných osob, je pouze dohodou o způsobu úhrady ceny nemovitostí. S přihlédnutím k záměrům a cílům účastníků (zachování a rozvoj zemědělské prvovýroby v dané lokalitě a vypořádání oprávněných osob) nemohou být smlouvy neplatné, když se zákonu nepříčí, neobchází jej a neodporují dobrým mravům. Připomíná, že jednotlivé pohledávky nabyla od oprávněných osob a nic jí nebránilo v tom, aby vůči dlužníkovi - převodci nemovitostí - uplatnila tyto pohledávky ve svém součtu a započítávala je oproti cenám převáděných nemovitostí ve výši, v jaké se vzájemné pohledávky střetnou. Namítá, že absenci odkazu na konkrétní pohledávky lze odstranit pomocí výkladových pravidel, a připomíná, že je dána priorita výkladu, který dovozuje platnost právního úkonu, kdežto neplatnost právního úkonu má být výjimkou, nikoliv zásadou.

8. Proti postupu Nejvyššího soudu v dovolacím řízení stěžovatelka namítá, že se jí nedostalo řádného projednání věci, pokud tento soud bez dalšího odkázal na otázky zodpovězené v předcházejícím řízení sp. zn. 29 Cdo 2066/2013, v němž nebyla skutková zjištění tak rozsáhlá, aby aplikaci uvedených výkladových pravidel umožňovala.

9. V další části ústavní stížnosti se stěžovatelka zaměřila na popis fáze dokazování před krajským soudem, v níž učinili účastníci nesporným, které pohledávky nabyté stěžovatelkou byly k úhradám cen převedených nemovitostí použity.

III. Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení

10. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.

11. Vrchní soud jen lapidárně konstatoval, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, stěžovatelka v ní polemizuje s jeho právními závěry, s nimiž se vypořádal v napadeném rozsudku; vrchní soud na nich setrvává a v plném rozsahu na ně odkazuje. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti nezformuloval.

12. Nejvyšší soud potvrdil, že dovoláním otevřené otázky vyřešil v rozsudku ze dne 29. 11. 2015 sp. zn. 29 Cdo 2066/2013 vydaném v excindačním sporu vyvolaném stejným konkursním řízením. Shrnul v něm formulované závěry ohledně podstatných náležitostí smlouvy o poskytnutí náhrady podle § 20 zákona o půdě a podle § 13 transformačního zákona, k nimž nutně patří (vedle identifikace převáděných nemovitostí) též vymezení pohledávek, jež mají být tímto způsobem vypořádány. Protože stěžovatelka měla v době uzavření smlouvy vůči pozdějšímu úpadci více pohledávek z uvedeného titulu, nepostačovalo k jednoznačné identifikaci jednotlivých pohledávek pouze uvedení jejich právního důvodu, ale bylo je potřebné konkretizovat takovým způsobem, aby nemohly být zaměněny s ostatními pohledávkami stěžovatelky. Nedostatek projevu vůle, co do nedostatečné určitosti vymezení pohledávek, nelze překlenout výkladem; k odstranění nejistoty nepostačuje (v čemž se stěžovatelka podle Nejvyššího soudu mýlí), když je smluvním stranám jasné, co je předmětem smlouvy (s odkazem na dřívější rozhodnutí). Podle Nejvyššího soudu napadené usnesení vychází z jeho ustálené judikatury a nezasahuje nijak do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti ani Nejvyšší soud neformuloval.

13. Krajské státní zastupitelství na žádost o vyjádření nereagovalo.

14. Vedlejší účastník považuje napadená rozhodnutí za zákonná a správná, ztotožnil se s právním hodnocením předmětných smluv, včetně závěru o neplatnosti, a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

15. Obdržená vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka Ústavní soud zaslal stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka právo replikovat využila a poukázala na fakt, že Nejvyšší soud se nevypořádal se skutečností, že Ústavním soudem byl zrušen rozsudek vrchního soudu (pozn. má být "Nejvyššího soudu") sp. zn. 29 Cdo 2066/2013, na který Nejvyšší soud odkázal v usnesení napadeném její ústavní stížností, tudíž ani toto usnesení nemůže již bez dalšího obstát. Na svých závěrech a přesvědčení o porušení základních práv setrvala.

IV. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

16. Ústavní soud zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná též z toho důvodu, že stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

17. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu lze zjistit druhy a povahu takto významných vad.

18. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva bývá stižen takto relevantní vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

19. Ústavní soud po seznámení se se stěžovatelčinou argumentací a se spisem krajského soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť vrchní soud a Nejvyšší soud se při posuzování žalobního návrhu vycházejícího sice z "podústavního" práva dopustily neakceptovatelné "libovůle" spočívající v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, což je vadou, která má za následek porušení ústavnosti, v tomto případě porušení práva na ochranu vlastnického práva zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny.

20. Podstatu projednávané věci (viz partii odůvodnění věnovanou naraci) tvoří posouzení obsahových náležitostí smluv uzavřených mezi stěžovatelkou a pozdějším úpadcem a náležitostí projevu vůle smluvních stran. Obě skupiny náležitostí je třeba od sebe důsledně odlišovat, mimo jiné i z důvodu, že jejich nedostatek má rozdílné právní následky. Obsahové náležitosti smlouvy (i jiného právního jednání) jsou tradičně tříděny na podstatné (essentialia negotii), pravidelné (naturalia negotii) a vedlejší (accidentalia negotii). Přitom podstatné obsahové náležitosti mohou plynout přímo ze zákonných ustanovení, případně mohou být založeny vůlí stran. Pokud nedojde k dohodě o podstatných náležitostech smlouvy, smlouva vůbec nevznikne (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, tento následek výslovně neupravoval, nyní viz § 1725 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), tudíž úvaha o neplatnosti takové "smlouvy" je nemístná. Náležitosti projevu vůle patří mezi kvalitativní požadavky pro jednotlivé pojmové znaky právního jednání. U projevu vůle k nim patří především srozumitelnost a určitost, ve stanovených případech i forma. Určitost se týká (na rozdíl od srozumitelnosti) obsahové stránky projevu, přičemž neurčitý projev je takový, nelze-li spolehlivě a přesně zjistit jeho obsah a nelze-li případnou neurčitost odstranit ani výkladem projevu, ani aplikací dispozitivních norem. Neurčitost byla zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, sankcionována absolutní neplatností.

21. V argumentaci vrchního soudu a Nejvyššího soudu se prolínají obě náležitosti, přičemž výsledkem je závěr o neplatnosti smluv pro neurčitost pohledávek. Nejvyšší soud výslovně klasifikuje posuzované smlouvy jako smlouvy podle § 20 zákona o půdě a § 13 transformačního zákona, z nichž má vyplynout podstatná náležitost takové smlouvy - identifikace pohledávek. Předmětná ustanovení zní (resp. u § 20 zákona o půdě zněla v době uzavírání předmětných smluv) takto:

a) § 20 zákona o půdě:

"Náhrada živého a mrtvého inventáře

1) K zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby má původní vlastník živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob právo na jejich náhradu, pokud je vnesl do zemědělského družstva nebo mu byly odňaty nebo jinak bezúplatně převedeny v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Zemřel-li původní vlastník nebo byl-li prohlášen za mrtvého, má právo požadovat náhradu k zajištění provozu zemědělské výroby další oprávněná osoba uvedená v § 4 odst. 2.

2) Povinnost poskytnout náhradu podle odstavce 1 má právnická osoba, která tyto věci převzala, nebo její právní nástupce, a to ve lhůtě 60 dnů, nedohodnou-li se účastníci jinak. V případě, že tato právnická osoba uhradila státu hodnotu živého a mrtvého inventáře a zásob, má právo na proplacení částky, kterou jako náhradu zaplatila, vůči státu; tento nárok lze uplatnit u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky ve lhůtě 60 dnů od poskytnutí náhrady. Nelze-li zjistit právnickou osobu, která věci převzala, nebo jejího právního nástupce nebo jestliže tato právnická osoba zanikla, poskytne náhradu dle odstavce 1 pozemkový fond způsobem uvedeným v § 18a odst. 2.

3) Náhrada se poskytne ve věcech téhož nebo srovnatelného druhu, jakosti a v množství přiměřeném převzaté části nemovitosti k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby; není-li to možné, poskytne se náhrada ve službách pro zabezpečení zemědělské výroby, případně podílem na jmění právnické osoby uvedené v odstavci 2, a to až do výše hodnoty odňatých věcí v cenách ke dni účinnosti tohoto zákona, případně náhrada v jiné formě. Od stanovené náhrady se odečte náhrada za živý a mrtvý inventář a za zásoby, vyplacená před účinností tohoto zákona. Nedojde-li k dohodě, rozhodne na návrh soud.

4) V případě, že nemovitosti nejsou v užívání právnické osoby podle odstavce 2, která má poskytnout náhradu podle odstavce 1, může oprávněná osoba žádat od této právnické osoby náhradu odňatého živého a mrtvého inventáře k zajištění zemědělské výroby bez omezení uvedených v odstavci 3.

5) Právo na náhradu zaniká, nebude-li uplatněno ve lhůtách uvedených v § 13. Závisí-li právo na náhradu na rozhodnutí pozemkového úřadu nebo soudu, končí tato lhůta uplynutím šesti měsíců ode dne právní moci rozhodnutí.

6) Vláda České republiky a vláda Slovenské republiky stanoví způsob výpočtu výše náhrad za věci uvedené v odstavci 1 pro případ, kdy nelze prokázat odnětí nebo vnesení těchto věcí nebo nelze určit jejich současnou hodnotu.

7) Rozhodnutí ministerstva zemědělství České republiky o určení povinné osoby podle zákona č. 243/1992 Sb., ve znění zákona č. 441/1992 Sb., je uplatněním nároku podle tohoto zákona, na které se nevztahuje lhůta dle odstavce 5."

b) § 13 transformačního zákona:

"Nakládání s majetkovým podílem

1) Pokud podle transformačního projektu nedojde k transformaci družstva na obchodní společnost, určí stanovy družstva přeměněného podle tohoto zákona, jaká část vypočteného majetkového podílu člena je zahrnuta do nedělitelného fondu družstva.8)

2) Pokud se oprávněná osoba nestane účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu a je podnikatelem v oboru předmětu činnosti výrobního nebo spotřebního družstva nebo provozuje zemědělskou výrobu v případě zemědělského družstva, musí jí být majetkový podíl vypořádán do 90 dnů ode dne, kdy oprávněná osoba o vypořádání písemně požádala.

3) Pokud se oprávněná osoba nestane účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu a není podnikatelem ve smyslu odstavce 2, může jí být vypořádán majetkový podíl v plné výši po sedmi letech od schválení transformačního projektu, pokud se oprávněná osoba po schválení transformačního projektu nedohodne s družstvem nebo jeho právním nástupcem jinak.

4) Právo na vypořádání majetkového podílu se promlčí za deset let ode dne uplynutí sedmileté lhůty od schválení transformačního projektu.

___________________

8) § 235 zákona č. 513/1991 Sb.".

22. Z dikce obou ustanovení je na první pohled zřejmé, že žádné obsahové náležitosti, natož essentialia negotii smluv uzavíraných při uspokojování majetkových nároků oprávněných osob v nich stanoveny nejsou, proto je z tohoto pohledu požadavek Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 29. 11. 2015 sp. zn. 29 Cdo 2066/2013 ve spojení s usnesením napadeným stěžovatelčinou ústavní stížností) nedůvodný a lze ho klasifikovat jako tzv. kvalifikovanou vadu.

23. Nejsou-li podstatné obsahové náležitosti smluv o uspokojování majetkových nároků konkrétně stanoveny v právní normě, je třeba tento druh smluv posuzovat jako smlouvy o směně dvou majetkových hodnot - na straně jedné nárok oprávněné osoby vyčíslený v penězích, na druhé straně vydávaný majetek. Pro povahu nároku oprávněné osoby se stalo (po určitých prvotních nesprávných představách o charakteru podílu oprávněné osoby na majetku povinné osoby vyskytujících se v prvních měsících účinnosti zákona o půdě a zejména transformačního zákona) relevantní ustanovení § 33a zákona o půdě (ve znění zákona č. 183/1993 Sb.):

"Vypořádání nároků

1) Veškeré nároky na poskytnutí náhrad podle tohoto zákona a nároky na vydání podílu podle zákona č. 42/1992 Sb. (dále jen "zákona") jsou pohledávkami, které lze smluvně převádět na jiné osoby (dále jen "pohledávky"). Nabyvatel má postavení oprávněné osoby podle tohoto zákona a podle zákona.

2) Povinná osoba podle tohoto zákona nebo její právní nástupce, s výjimkou státního podniku, transformované družstvo nebo právnická osoba vzniklá podle zákona (dále jen "dlužník") je povinna vypracovat soupis všech věcí nebo souborů věcí v jejím vlastnictví s výjimkou nemovitostí, na které byl uplatněn nárok na vydání podle tohoto zákona, včetně jejich ocenění v zůstatkových účetních cenách; u věcí s nulovou účetní hodnotou se cena stanoví ve výši 20 % z pořizovací ceny. Dále je povinna umožnit osobám oprávněným k poskytnutí náhrady podle tohoto zákona nebo oprávněným osobám, které mají právo na vydání podílu podle zákona, nebo osobám, na které tyto oprávněné osoby tyto nároky převedly (dále jen "věřitel"), přístup k tomuto seznamu.

3) Pohledávky téhož věřitele vůči dlužníkovi lze sčítat. Věřitelé mohou své pohledávky sdružovat."

Pohledávka, tedy právo věřitele požadovat po dlužníkovi určitou majetkovou hodnotu, je již ze své podstaty ocenitelná penězi jako všeobecným ekvivalentem a v této podobě byly také jednotlivé nároky oprávněných osob vyčíslovány v penězích, byly tedy pohledávkami peněžitými. Jejich povaze, včetně zohlednění, že jde o pohledávky téhož druhu, pak koresponduje konstrukce zakotvená v § 33a odst. 3 větě první zákona o půdě předpokládající sčítání pohledávek téže oprávněné osoby, tj. věřitele.

24. Formulace posléze citovaného ustanovení zákona o půdě pak vede k nezpochybnitelnému závěru, že v situaci, kdy oprávněná osoba nabyla několik takových pohledávek (pozn. pohledávky mají totožný právní důvod) vůči povinné osobě od různých postupitelů (eventuálně jiným způsobem právního nástupnictví), jejich nabytím dochází k přirozené kumulaci a výsledkem je existence jedné pohledávky, jejíž výše je určena prostým součtem příslušných sčítanců. Pokud Nejvyšší soud vyžaduje pro určitost projevu vůle (viz i rozsudek ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3091/2010, navazující usnesení z téhož dne, jakož i jeho rozhodnutí v posuzované věci), aby ve smlouvě byly vypořádávané pohledávky konkretizovány takovým způsobem, aby nemohly být zaměněny s ostatními pohledávkami oprávněné osoby (jinak řečeno, aby bylo zjistitelné, o jakou pohledávku, postoupenou na oprávněnou osobu některou z původně oprávněných osob, jde), je i tento požadavek nedůvodný a ve svých důsledcích je tzv. kvalifikovanou vadou.

25. Na vysvětlenou Ústavnísoud dodává, že obava Nejvyššího soudu (viz rozsudek ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3091/2010) o tom, že by takový výklad vedl ke stěží akceptovatelnému závěru, podle něhož by musel (z hlediska náležitostí projevu vůle) obstát jako určitý (a tudíž platný) i takový právní úkon, z něhož by vůbec nebylo zjistitelné, čeho konkrétně se týká (např. které pohledávky či jejich části mají v důsledku provedeného vypořádání vlastně zaniknout), je lichá. Jednoduchou binární operací, opačnou ke sčítání uplatnitelnému při aplikaci § 33a odst. 3 věty první zákona o půdě, tj. odčítáním, v níž je menšencem věřitelova pohledávka, menšitelem vydávaná majetková hodnota vyjádřená v penězích, je vypočten rozdíl dostatečně určitě vyjadřující zbytek věřitelovy pohledávky.

26. V konečném důsledku tak Nejvyššísoud a vrchní soud nerespektovaly princip priority výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy (jde o projev zásady potius valeat actus quam pereat); přitom jde o princip, který odpovídá povaze soukromoprávních vztahů a rozumné potřebě běžných soukromých občanských styků. V době uzavření předmětných smluv nebyl výslovně upraven, nicméně jeho platnost dovodil Ústavní soud [srov. nálezy ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU 157), ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1783/11 (N 64/69 SbNU 197) a řadu dalších]; de lege lata je výslovně vyjádřen v § 574 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Nerespektují-li obecné soudy tento princip a vyžadují-li (s důsledkem neplatnosti ujednání), aby se smluvní strany dohodly o takových náležitostech, které expressis verbis nejsou vyžadovány zákonem, jde o požadavek odporující ústavní zásadě autonomie vůle smluvních stran (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky), a je třeba ho proto klasifikovat jako tzv. kvalifikovanou vadu.

27. K dalším stěžovatelčiným námitkám Ústavnísoud doplňuje, že na základě předmětných smluv nedocházelo ke kompenzaci vzájemných pohledávek oprávněné osoby a povinné osoby. Pokud jde o konstrukci započtení, pak je mylná její představa o tom, že započítávané pohledávky zaniknou ve výši, v jaké se střetnou (bod 7); pohledávky totiž zaniknou ve výši, v jaké se kryjí, přičemž střetnutí pohledávek je relevantní pro dobu zániku. Ústavní soud nálezem ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 705/16 (N 73/81 SbNU 275) zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2015 sp. zn. 29 Cdo 2066/2013, tj. rozsudek, na jehož argumentaci se Nejvyšší soud odvolává v usnesení napadeném touto ústavní stížností. Nicméně, Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelčině názoru, že toto usnesení již nemůže bez dalšího obstát (bod 15); nosné důvody kasace uvedeného rozsudku vycházely z jiných konstrukcí (zejména odvozených z rozdílného postavení dotčených účastníků v hmotněprávních vztazích).

28. Z výše uvedených důvodů (viz zejména body 21 a 23) Ústavnísoud stěžovatelčině ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru