Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 877/21 #1Usnesení ÚS ze dne 27.04.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - NS
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /nezávislý a nestranný soud
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/právo na odvolání (dvojins... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Odvolání
soudce/kárné řízení/opatření
lhůta
střet zájmů
EcliECLI:CZ:US:2021:3.US.877.21.1
Datum podání01.04.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #7 čl. 2 odst.1, #0 čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

159/2006 Sb.

6/2002 Sb., § 80, § 87

7/2002 Sb., § 9 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 877/21 ze dne 27. 4. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Jana Veselého, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 7. ledna 2021 č. j. 13 Kss 3/2020-66, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a předsedy Nejvyššího soudu, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména čl. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 7, čl. 10, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel byl uznán vinným, že podle § 19 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 7/2002 Sb."), jako soudce Okresního soudu v Mělníku, tedy veřejný funkcionář ve smyslu § 2 odst. 2 písm. f) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb. (dále jen "zákon č. 159/2006 Sb."), neuvedl přesné, úplné a pravdivé informace v "Oznámení o osobním zájmu, o činnostech, majetku, příjmech, darech a závazcích" (dále také jen "oznámení"), tedy zaviněně porušil povinnost soudce uvedenou v § 80 odst. 1 větě druhé zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 6/2002 Sb."), čímž spáchal kárné provinění podle § 87 odst. 1 tohoto zákona, za což mu bylo uloženo podle § 88 odst. 1 písm. a) téhož zákona kárné opatření důtka.

3. Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že povinnost podávat oznámení o osobním zájmu, o činnostech, majetku, příjmech a závazcích je soudcům jednoznačně uložena v § 2 odst. 2 písm. f) a v § 7 zákona č. 159/2006 Sb., a dále v § 80 odst. 1 větě poslední zákona č. 6/2002 Sb., náležitosti oznámení jsou stanoveny právními předpisy, přičemž povinný formulář jim odpovídá a je dostatečně návodný. Oznámení neúplné, zkreslené, či vyplněné způsobem, který nenaplňuje účel zákonné povinnosti, je porušením zákona. V případě oznámení stěžovatele se přitom nejednalo o chyby, které by plynuly z nejasnosti zákona či z pokynů k vyplnění formuláře, ale o podcenění významu oznamovací povinnosti. Stěžovatel si byl vědom zákonné povinnosti i jejího rozsahu, jeho jednání je proto třeba posoudit jako úmyslné.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že kárný návrh byl podán pod mediálním tlakem a nikoli na základě řádné kontroly, když nedostatky v podaném oznámení byly zjištěny poté, co byl Nejvyšší soud požádán redaktorem z Aktuálně.cz o sdělení majetkových poměrů stěžovatele, zejména ohledně vlastnictví turistického resortu v H. Stěžovatel připomíná, že se jedná už o druhý na něj podaný kárný návrh, v obou případech nebylo vzato v potaz, že důvodem byl stěžovatelem po rodičích zděděný majetek, který se jen snaží spravovat. Stěžovatel se cítí diskriminován oproti jiným soudcům, na které nebyl kárný návrh z důvodu vlastnictví jejich majetku podán. Stěžovatel má za to, že pochybení, kterého se při vyplnění oznámení dopustil, nijak nenarušilo důstojnost soudcovské funkce, nedosahovalo intenzity kárného provinění a postačovalo na ně stěžovatele toliko upozornit, a to již v roce 2017, kdy došlo k prvnímu nyní vytýkanému vyplnění oznámení. Stěžovatel uznává, že jím uváděné údaje nebyly detailní, avšak v období elektronizace veřejné správy považuje za zbytečně duplicitní oznamování skutečností evidenčnímu orgánu dostupných v katastru nemovitostí. Stěžovatel zdůrazňuje, že informace o jeho majetku i přes nedostatečný způsob vyplnění formuláře vyústily v mediální prezentaci jeho osoby jako nehodné dalšího výkonu soudcovské funkce, a poté, co byl skutků souvisejících se správou jeho majetku v řízení vedeném pod sp. zn. 13 Kss 2/2020 kárným soudem zproštěn, nedostalo se mu žádné omluvy. Stěžovatel považuje kárný návrh za podaný po uplynutí šestiměsíční subjektivní lhůty zakotvené v § 9 odst. 1 zákona č. 7/2001 Sb., a vyjadřuje názor, že je-li na Nejvyšším soudě zřízeno oddělení střetu zájmů, pak nelze za počátek běhu lhůty považovat okamžik, kdy se o nesprávně vyplněném oznámení osobně kvalifikovaně dozví předseda Nejvyššího soudu. Stěžovatel závěrem poukazuje na § 87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., který rozlišuje zaviněné porušení povinnosti soudce a zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Stěžovatel uvádí, že v době přijetí citovaného zákona nebyli soudci povinni podávat oznámení o osobním zájmu, činnostech, majetku, příjmech a závazcích, jehož náležitosti jsou upraveny pouze vyhláškou, není tedy dána skutková podstata stěžovateli vytýkaného porušení povinnosti soudce. Soudcovské práce stěžovatele ani jeho nezávislého, nestranného, odborného a spravedlivého rozhodování se vyplnění oznámení nikterak nedotklo, a napadené rozhodnutí ani žádný důvod, v čem konkrétně by k takovému narušení mohlo dojít, neuvádí.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu!), a ústavní stížnost je přípustná, neboť proti napadenému rozhodnutí zákon procesní prostředek k ochraně práv stěžovatele neposkytuje.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.

7. Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo, neboť Nejvyšší správní soud postupoval ve věci řádně, pečlivě a s důrazem na ochranu ústavně zaručených práv stěžovatele.

8. Ústavní soud zejména nemůže přisvědčit stěžovateli v tom, že nemohl zaviněně porušit povinnost soudce za situace, kdy v době přijetí zákona č. 6/2002 Sb. soudci povinnost podávat oznámení o svých osobních zájmech a majetkových poměrech neměli. Stěžovatel si byl nepochybně vědom, že mu uvedenou povinnost zákon [§ 2 odst. 2 písm. f) a § 7 zákona č. 159/2006 Sb., § 80 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb.] ukládá, ostatně stěžovatel předmětný formulář po několik let vyplňoval, pouze tak činil neúplným způsobem. Jakkoli stěžovatel nyní tvrdí, že měl být na svá pochybení upozorněn, a přistoupil by k nápravě, z jeho argumentace je zjevné, že s povinností detailně uvádět své majetkové poměry nesouhlasí, považuje ji jednak za zbytečnou, když řadu údajů lze zjistit z veřejných seznamů (katastru nemovitostí), jednak se obává zneužití práva na informace s odůvodněním, že žurnalista, který požádal Nejvyšší soud o sdělení majetkových poměrů stěžovatele, využil dostupné údaje k mediální dehonestaci stěžovatele jako soudce.

9. Nejvyšší správní soud neshledal kárné provinění stěžovatele v tom, že by oznámení nevyplnil pečlivě, jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti. Zaviněné porušení povinnosti soudce spatřoval Nejvyšší správní soud v tom, že stěžovatel podal oznámení vyplněné způsobem, který nenaplnil účel zákonné povinnosti. Nešlo přitom pouze o obecný odkaz stěžovatele ohledně věcí nemovitých na katastr nemovitostí, nýbrž o neuvedení zdrojů a výši příjmů a jiných majetkových výhod, kdy uvedl pouze číslo jednací dědického řízení, v případě věcí movitých či příjmů a závazků pak pouze odkázal na daňové přiznání. Řádně odůvodněnému závěru Nejvyššího správního soudu, že stěžovatel si byl vědom zákonné povinnosti i jejího rozsahu, a jeho jednání je třeba posoudit jako úmyslné, proto nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout.

10. To platí i pro způsob, jakým se Nejvyšší správní soud vypořádal s námitkou stěžovatele opírající se o nález ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 38/17 (149/2020 Sb.), v němž Ústavní soud označil povinnost veřejných funkcionářů podávat oznámení v zákonem vymezeném rozsahu za ústavní a zásah do práva na soukromí za přiměřený, současně však vyslovil, že ve vztahu k některým kategoriím veřejných funkcionářů je neproporcionální volné zpřístupnění oznámení komukoliv, když by postačovalo zpřístupnění na základě žádosti. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud, uvedený nález nijak nedopadá na povinnosti stěžovatele, který jako soudce podává oznámení, jež je řazeno do zvláštního registru, do něhož podle § 14 odst. 3 zákona č. 159/2006 Sb. nelze nahlížet, ani z něho nelze poskytovat informace podle zákona upravujícího svobodný přístup k informacím.

11. Stejně tak není pravdou, že oznámení stěžovatele je "citací zdrojů, z nichž je možné tento obsah spolehlivě zjistit", a že smyslem oznámení není "oznámení pro oznámení". Evidenční orgán (Nejvyšší soud) je podle § 14c zákona č. 159/2006 Sb. oprávněn při výkonu své činnosti využít údaje ze základního registru obyvatel, z informačního systému evidence obyvatel, z informačního systému cizinců, z katastru nemovitostí, z centrálního registru silničních vozidel, ze základního registru právnických osob, podnikajících fyzických osob a orgánů veřejné moci, z obchodního rejstříku a z živnostenského rejstříku, to vše za účelem porovnání údajů uvedených v oznámení s údaji uvedenými v jiných informačních systémech (§ 13 odst. 7 tohoto zákona), není tedy oprávněn nahlížet do daňových přiznání či bankovních záznamů. V tomto smyslu je třeba hledět na oznámení jako na čestné prohlášení soudce, přičemž zákon (§ 10 a 11 zákona č. 159/2006 Sb.) ukládá povinnost uvedení detailních údajů zahrnující nejen nemovitý majetek, ale i cenné papíry, podíl v obchodní korporaci, movité věci v hodnotě nad 500 000 Kč, včetně způsobu nabytí a cenu majetku, dále jakékoliv peněžité příjmy nebo jiné majetkové výhody získané během výkonu funkce, zejména dary, příjmy z podnikatelské nebo jiné samostatné výdělečné činnosti. Způsob, jakým vyplnil příslušný formulář stěžovatel, se těmto zákonným požadavkům ani vzdáleně nepřiblížil, v důsledku čehož byl zcela nenaplněn smysl oznámení. Je přitom třeba odmítnout tvrzení stěžovatele, že by snad měl evidenční orgán zákonnou oporu pro to, aby na základě "indicií" poskytnutých stěžovatelem mohl svým aktivním přístupem údaje, které stěžovatel neuvedl, sám dohledat.

12. Stěžovatel dále namítá, že v napadeném rozhodnutí není konkrétně popsáno, čím ohrozil důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Také této námitce nemůže Ústavní soud přisvědčit. Právě přístup, jehož následkem je neúplné, nepřesné a nepravdivé oznámení, má podle Nejvyššího správního soudu vliv na důvěryhodnost soudce a důvěru v nezávislost a nestrannost jeho rozhodování, neboť jednání stěžovatele může vzbudit dojem, že má ve svých majetkových záležitostech co skrývat. Jakkoli se takové hodnocení jeví stěžovateli nepřiměřené, je nutno uvést, že Nejvyšší správní soud vycházel ze své judikatury, podle které funkce soudce představuje v profesním i mimoprofesním působení pozici ústavního činitele, u které je naprosto nezbytné vyžadovat co nejpřísněji plnění povinností, které jsou s výkonem této funkce spojeny. Ústavní soud shledal, že Nejvyšší správní soud neaplikoval uvedený imperativ (vycházející ze zásady, podle které základním smyslem kárného řízení je mj. ochrana integrity soudcovského stavu, nezávislosti a nestrannosti soudců a soudní moci a důvěry veřejnosti v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů) způsobem, který nevybočil z mezí ústavnosti. Nejvyšší soud vzal při rozhodování o výši uložené sankce v úvahu i další skutečnosti, které uvádí stěžovatel ve svůj prospěch v ústavní stížnosti, zejména opakovanost posuzovaného deliktního jednání, která však byla umožněna i tím, že plnění daných povinností nebylo dostatečně kontrolováno, přihlédl i k tvrzení stěžovatele, že při včasném upozornění by se podobných chyb v dalších oznámeních vyvaroval, konstatoval ale, že spolu s tímto tvrzením stěžovatel setrvával v názoru, že jím podaná oznámení jsou dostačující.

13. S tvrzením stěžovatele, že návrh byl podán po uplynutí subjektivní lhůty stanovené v § 9 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., se Nejvyšší správní soud vypořádal v bodě IV. 1. a) svého rozhodnutí, kde dovodil, že ve vztahu k podaným oznámením nelze lhůtu počítat od jejich doručení Nejvyššímu soudu, ani od prvotní kontroly prováděné při příjmu podání, nýbrž od vědomosti Nejvyššího soudu o tom, že soudce se mohl svým konkrétním jednáním dopustit kárného provinění. V posuzované věci kontrola oznámení stěžovatele, z níž vyplynuly konkrétní poznatky o porušení povinností soudce, byla provedena v únoru 2020 na základě vnějšího podnětu (dotaz novináře ze dne 14. 2. 2020) a dne 4. 5. 2020 bylo oddělením střetu zájmů sděleno předsedovi Nejvyššího soudu, že kontrolou úplnosti oznámení podaných stěžovatelem byla zjištěna pochybení v jeho oznamovací povinnosti. Předseda Nejvyššího soudu jako kárný navrhovatel podal návrh na zahájení kárného řízení proti stěžovateli dne 25. 5. 2020.

14. Stěžovatel je přesvědčen, že skutečnost, kdy se osobně předseda Nejvyššího soudu o výsledku kontroly dozvěděl, není rozhodující, a odvozuje počátek běhu subjektivní lhůty od okamžiku, kdy oddělení střetu zájmů Nejvyššího soudu jakožto evidenční orgán v intencích §14 odst. 2 písm. d) zákona č. 159/2006 Sb. provedlo dohlížení nad úplností údajů, které jsou součástí oznámení. Takový výklad však neodpovídá účelu § 9 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., podle kterého návrh na zahájení kárného řízení musí být podán nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl o skutečnost týkajících se kárného provinění, které jsou rozhodné pro podání návrhu, nejpozději však do 3 let ode dne spáchání kárného provinění. Skutečnostmi týkajícími se kárného provinění jsou ve věci stěžovatele obsahové nedostatky jím podaných oznámení, které byly zjištěny, jak bylo výše uvedeno, nejdříve v únoru 2020. Okolnost, že neúplná oznámení stěžovatele oddělení střetu zájmů Nejvyššího soudu přijalo, zaevidovalo, případně vyzvalo stěžovatele (v srpnu 2019) k doplnění, za jaké období oznámení podává, neznamená, že zjistilo skutečnosti zakládající vědomost o tom, že se stěžovatel mohl vyplněním oznámení, v němž neuvedl požadované údaje, nýbrž v podstatě jen odkazy na údaje z katastru nemovitostí a daňových přiznání, dopustit kárného provinění. Závěr Nejvyššího správního soudu, že neprovedení řádné kontroly oznámení v těsné návaznosti na jejich podání nemá vliv na běh subjektivní lhůty, je proto ústavně souladný.

15. K odkazu stěžovatele na nález ze dne 3. 10. 2002 sp. zn. IV. ÚS 302/02 (N 121/28 SbNU 59), podle kterého část věty citovaného ustanovení § 6 odst. 5 zákona o kárné odpovědnosti soudců, "kdy se orgán oprávněný podat návrh dozvěděl o kárném provinění", nelze tedy chápat tak, že běh zákonné subjektivní lhůty k podání návrhu na kárné řízení počíná teprve dnem, kdy ministru spravedlnosti byla oficiálně předána zpráva o výsledku kontroly, neboť tím by počátek běhu uvedené lhůty se nutně stal věcí nahodilosti, Ústavní soud konstatuje, že určení okamžiku počátku běhu subjektivní lhůty skutečně nemůže být dílem náhody, v posuzované věci však bylo prokázáno, že počátek běhu lhůty nastal nejdříve 14. 2. 2020, přičemž tento okamžik je jednoznačně spjat s žádostí novináře o sdělení majetkových poměrů stěžovatele. Jakékoli dřívější indicie o pochybení stěžovatele v rozsahu, v němž je spatřováno kárné provinění, nebyly v řízení prokázány.

16. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá také okolnost, že kárné řízení je toliko jednoinstanční. Jak již Ústavní soud uvedl ve věci téhož stěžovatele v usnesení sp. zn. III. ÚS 323/21, touto problematikou se zabýval Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/09 ze dne 29. 9. 2010 (N 205/58 SbNU 827; 332/2010 Sb.), a dospěl k závěru, že kárné řízení se soudci obecných soudů není řízením o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 a čl. 7 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť jde z hlediska systematiky právního řádu o řízení nikoliv trestní, na čemž nemůže nic změnit ani fakt, že zákon č. 7/2002 Sb. umožňuje subsidiární aplikaci trestního řádu. Řízení se soudci je tak řízením svou povahou disciplinárním, a nikoliv trestním; je v něm sice rozhodováno o odpovědnosti za nesplnění povinnosti stanovené právním předpisem, avšak týká se pouze specifických povinností soudce. Ústavní soud proto konstatoval, že za situace, kdy právo podat odvolání proti soudnímu rozhodnutí je garantováno (čl. 2 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě) pouze v případech, v nichž se jedná o "trestní obvinění" ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, právo na odvolání proti rozhodnutí kárného senátu explicitně v ústavním pořádku garantováno není, a z ústavního pořádku je nelze dovodit ani jiným způsobem.

17. Ze shora popsaných příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadeného rozhodnutí, v němž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Nejvyšší správní soud se danou věcí podrobně zabýval, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svého rozhodnutí srozumitelně uvedl, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěl. Rozhodnutí nevybočuje z Ústavou stanoveného rámce, jeho odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.

18. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nedospěl k závěru o porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2021

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru