Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 874/11 #1Usnesení ÚS ze dne 12.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - NSS
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkDokazování
Správní soudnictví
policista
správní orgán
Policie České republiky
služební poměr/propuštění
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.874.11.1
Datum podání24.03.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

186/1992 Sb., § 106 odst.1 písm.d

361/2003 Sb.

500/2004 Sb., § 51


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 874/11 ze dne 12. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 12. května 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ing. Bc. K. Š., zastoupeného Mgr. Petrem Kaustem, advokátem v Moravské Ostravě, Čs. legií 5, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 7. 2010 č. j. 22 Ca 264/2009-54 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2010 č. j. 6 Ads 120/2010-91, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností ze dne 22. 3. 2011 se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozsudků správních soudů. Dle stěžovatele bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

Z předložených kopií napadených rozsudků Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal žalobu proti rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí ředitele Policie ČR, Městského ředitelství Ostrava o jeho propuštění ze služebního poměru příslušníka Policie ČR. Stěžovatel byl propuštěn dle § 106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb. pro zvlášť závažné porušení služební přísahy spočívající v jednání, kdy dne 8. 10. 2005 řídil osobní motorové vozidlo po předchozím požití alkoholických nápojů. Krajský soud v Ostravě žalobu napadeným rozsudkem zamítl pro nedůvodnost. Následnou kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud také pro nedůvodnost, když se ztotožnil se závěry krajského soudu.

V ústavní stížnosti stěžovatel proti rozsudku Nejvyššího správního soudu namítá, že toto rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť Nejvyšší správní soud toliko odkázal na závěry krajského soudu a není tak zřejmé, z čeho dovodil správnost závěrů krajského soudu a naopak nedůvodnost kasačních námitek; kasační stížnost přitom dle stěžovatele obsahuje řadu námitek, kterými se krajský soud nezabýval.

Oběma napadeným rozsudkům pak stěžovatel vytýká, že soudy se odmítly zabývat jeho námitkou o absenci (důkazu) služebního ohodnocení stěžovatele při rozhodování prvostupňového správního orgánu, ačkoliv ohodnocení bylo nezbytnou podmínkou pro rozhodování již prvostupňového správního orgánu. Stěžovatel se zároveň neztotožňuje s názorem krajského soudu, že neprovedení důkazu služebním ohodnocením stěžovatele v řízení před prvostupňovým správním orgánem mohlo být napraveno v řízení před druhostupňovým správním orgánem; stěžovatel poukazuje na zásadu dvojinstančnosti správního řízení s tím, že stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se přezkoumání služebního ohodnocení nadřízeným (druhostupňovým) správním orgánem. Dle stěžovatele to mělo za následek, že tento byl propuštěn z důvodu porušení služební přísahy zvlášť závažným způsobem, aniž by míru závažnosti porušení služební přísahy prvostupňový správní orgán vůbec zkoumal.

Stěžovatel dále namítá, že v důsledku vad řízení způsobených správními orgány, kdy opakovaně docházelo ke zrušení jejich předchozích rozhodnutí ve věci stěžovatele, soudy mohly meritorně posoudit věc až po pěti letech. Stěžovatel brojí proti tomu, že soudy v napadených rozsudcích celkovou délku řízení v jeho věci nezohlednily a má současně za to, že četnost/opakování vad správního řízení je způsobilé založit objektivní nezákonnost rozhodnutí. Stěžovatel má rovněž za to, že jeho propuštění je neproporcionálním opatřením, neboť s ohledem na opakovaný nezákonný postup správního orgánu v řízení (tj. vady řízení), kdy v důsledku toho docházelo k prodloužení celého řízení, lze mít důvodné pochybnosti o nezbytnosti propuštění stěžovatele za účelem zajištění náležitého fungování policie, což je hlavním cílem daného personálního opatření.

Stěžovatel také namítá, že správní orgány se odmítly zabývat konkrétními okolnostmi případů jiných policistů, na které stěžovatel poukazoval. Současně stěžovatel nesdílí názor soudů, že pro užití institutu propuštění nemohou být rozhodující stěžovatelem poukazované jiné případy policistů. Stěžovatel v ústavní stížnosti zmínil případ policisty M.H. a provedl také porovnání s výsledkem kázeňských řízení za kázeňský přestupek stěžovatele a policisty M.H. Stěžovatel rovněž považuje za nedostatečně odůvodněná dvě kritéria (nevyjetí do provozu, nižší hladina alkoholu v krvi), v závislosti na nichž správní orgán posoudil případ policisty M.H. odlišně od případu stěžovatele. Stěžovatel namítá, že u policisty M.H. bylo zvlášť závažné porušení přísahy tolerováno.

Stěžovatel poukazuje dále na to, že správní orgány nezjišťovaly skutkový stav, zejména pohnutku stěžovatele (tou byla snaha zajistit zdravotní pomoc otci) a neprovedly stěžovatelem navržené důkazy (výslechy svědků). Dle stěžovatele správní orgány opomenuly, že pohnutka podstatně snižovala nebezpečnost jeho jednání, i pokud by nebyly přímo naplněny podmínky krajní nouze. Dle stěžovatele pak krajský soud nepřípustně nahradil/doplnil úvahy správních orgánů stran pohnutky úvahami vlastními, a stejně tak krajský soud doplnil úvahy správních orgánů pokud se týká vlivu dobrých pracovních výsledků stěžovatele na rozhodování o propuštění (správní orgán, na rozdíl od krajského soudu, posuzoval vliv jen na protiprávnost jednání stěžovatele a nikoliv již na intenzitu porušení služební přísahy).

Stěžovatel konečně poukazuje i na úpravu v zákoně č. 361/2003 Sb. s tím, že v této novější právní úpravě jsou podmínky propuštění formulovány výrazně restriktivně, což by dle stěžovatele mělo být u něj zohledněno, i když se jednání dopustil za dřívější právní úpravy.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně poukazuje na to, že dle čl. 83 Ústavy je orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv další instancí obecného soudnictví. Není proto povolán k tomu, aby přezkoumával rozhodnutí obecných soudů z hlediska jejich správnosti, znovu hodnotil provedené důkazy či podával výklad podústavního práva. Jeho úkolem je naopak ochrana ústavnosti, kdy na základně podané ústavní stížnosti zkoumá, zda v řízení nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, zejména pak práva na spravedlivý proces, jehož složkou je také právo na řádné a srozumitelné odůvodnění rozhodnutí.

Ústavní soud rovněž opakovaně vymezil své postavení ve vztahu ke správnímu soudnictví po vzniku Nejvyššího správního soudu (viz např. usnesení ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 219/04, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 33, str. 591, usnesení ze dne 10. 9. 2008 sp. zn. II. ÚS 442/06, usnesení ze dne 15. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 1187/07, či usnesení ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 1324/08, dostupná na stránkách http://nalus.usoud.cz), když uvedl, že započetím činnosti Nejvyššího správního soudu náleží právě tomuto soudu provádět výklad podústavního práva v rámci správního soudnictví a sjednocovat judikaturu správních soudů, a to za současného respektování ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud není povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem.

V daném případě stěžovatel předestírá v ústavní stížnosti většinově týž argumentační rejstřík, který uplatňoval již před správními soudy, a se závěry správních soudů přitom polemizuje. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby namísto správních soudů věc na úrovni podústavního práva sám znovu rozhodoval. Ústavní soud přitom shledal, že správní soudy se věcí stěžovatele řádně zabývaly, zvlášť se věnovaly každé ze stěžovatelových námitek, a své závěry dostatečně (logicky, vnitřně konzistentně a rovněž přehledně) odůvodnily. Nelze přisvědčit ani nové námitce stěžovatele o nepřezkoumatelnosti rozsudku Nejvyššího správního soudu, když z tohoto rozsudku je zřejmé, že Nejvyšší správní soud se zcela ztotožnil s argumentací krajského soudu. Není nezbytné, aby Nejvyšší správní soud znovu podrobně opakoval již jednou ve správním soudnictví v dané věci vyslovené, pokud se se závěry krajského soudu zcela ztotožnil a dal jasně najevo (byť odkazem), jaké úvahy zaujal. Tvrdí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že kasační stížnost obsahovala námitky, kterými se krajský soud nezabýval (zajisté ve smyslu opomenutých námitek krajským soudem, neboť pokud by se jednalo o námitky uplatněné nově až v kasační stížnosti, dopadala by zásada subsidiarity), není z ústavní stížnosti zřejmé, o jaké se mělo jednat; jde tedy o tvrzení obecné, nejasné a tedy i neopodstatněné. Je nutno dále uvést, že stěžovatel si v ústavní stížnosti částečně odporuje, když na jedné straně tvrdí, že soudy se nezabývaly jeho námitkou o neprovedení důkazu služebním hodnocením v prvostupňovém správním řízení a na druhou stranu polemizuje se závěry správních soudů týkajících se této námitky. Skutečností je, že správní soudy se touto námitkou stěžovatele zabývaly, přičemž v jejich závěrech neshledal Ústavní soud protiústavní vybočení. Správní soudy se rovněž dostatečně vyjádřily k námitce stěžovatele o délce řízení a vlivu tohoto časového faktoru na meritorní hodnocení jednání stěžovatele; ani zde neshledal Ústavní soud protiústavní exces soudů. Ústavnímu soudu pak není zcela zřejmé, v jakém smyslu stěžovatel tvrdí, že opakování/četnost vad ve správním řízení vede k "objektivní nezákonnosti rozhodnutí". Z dané věci se podává, že pokud správní orgány ve stěžovatelově věci postupovaly nezákonně, resp. došlo k vadám řízení, jejich rozhodnutí byla soudy zrušena. Pokud měl stěžovatel ale na mysli, že by kvůli předchozím vadám řízení, pro které se řízení prodloužilo, ale které již byly napraveny, mělo být i poslední rozhodnutí správních orgánů posouzeno (automaticky) soudy jako nezákonné, nemůže Ústavní soud stěžovateli přisvědčit, není ostatně ani zřejmé, z čeho by stěžovatel tento závěr argumentačně (nadto ústavněprávně) dovozoval. Pokud jde o námitku týkající se srovnání s jednáním policisty M.H. a s výsledky kázeňských řízení, tato je rovněž jen opakováním předchozí stěžovatelovy obhajoby a z napadených rozsudků je zřejmé, že správní orgány i správní soudy se jí již zabývaly (skutečnosti k policistovi M.H. byly zjišťovány evidentně již ve správním spise) a své závěry dostatečně odůvodnily; ani zde neshledal Ústavní soud důvod pro kasaci, když stěžovatelova obhajoba (i pokud jde o kritéria odlišující oba případy) je pouhou polemikou a jiným názorem, které ještě neznamenají, že by se orgány veřejné moci měly dopustit protiústavnosti (libovůli také nic nenasvědčuje). Rovněž pohnutkou stěžovatele (vč. námitky o snížení nebezpečnosti jednání) se správní orgány i správní soudy již dostatečně zabývaly a postačí proto na jejich rozhodnutí odkázat. Poukazuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti na novou právní úpravu a domáhá se jejího zohlednění, není zřejmé (a to jak z napadených rozsudků, tak z toho, že stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá, že by s touto jeho argumentací soudy naložily nesprávně či nedostatečně), že by toto namítal v předchozím řízení před správními soudy; jde o argumentaci novou, z hlediska principu subsidiarity ústavní stížnosti nepřípustnou.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele skutečnostmi jím tvrzenými, proto postupoval dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. května 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru