Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 87/99Nález ÚS ze dne 08.07.1999K vyčerpání všech procesních prostředků podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkZnalecký posudek
odškodnění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 100/15 SbNU 31
EcliECLI:CZ:US:1999:3.US.87.99
Datum podání16.02.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142, § 224, § 239 odst.2, § 157


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 87/99 ze dne 8. 7. 1999

N 100/15 SbNU 31

K vyčerpání všech procesních prostředků podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl po ústním jednání dne 8. července 1999

v senátě ve věci ústavní stížnosti F. Z., proti rozsudku Krajského

soudu v Brně ze dne 16. prosince 1998, sp. zn. 19 Co 807/97, jímž

byl rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. října 1997,

sp. zn. 6 C 212/94, o náhradu škody, ve věci samé a ve výroku

o náhradě nákladů státu a soudním poplatku potvrzen, ve výroku

o nákladech řízení mezi účastníky navzájem změněn, takto:

1. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. prosince 1998,

sp. zn. 19 Co 807/97, se zrušuje.

2. Návrh na zrušení rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne

20. října 1997, sp. zn. 6 C 212/94, se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 15. února

1999, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení

rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. prosince 1998, sp. zn.

19 Co 807/97, jímž byl rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze

dne 20. října 1997, sp. zn. 6 C 212/94, o náhradu škody, ve věci

samé a ve výroku o náhradě nákladů státu a soudním poplatku

potvrzen, ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem

změněn. Uvedenými rozhodnutími soudů se cítí být dotčen

v základních právech a svobodách, plynoucích z čl. 36 Listiny

základních práv a svobod (dále jen Listina).

Z obsahu spisu Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 6

C 212/94, jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Stěžovatel se žalobou před obecnými soudy domáhal náhrady škody za

ztížení společenského uplatnění, na ušlém výdělku a renty, a to

v důsledku škody, kterou mu způsobil při dopravní nehodě odpůrce

v řízení před obecnými soudy. Okresní soud v Prostějově

v rozsudku ze dne 20. října 1997, sp. zn. 6 C 212/94, vyhověl

návrhu na náhradu škody za ztížení společenského uplatnění, návrhu

na náhradu ušlého výdělku vyhověl pouze zčásti a návrh na rentu

zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí vycházel kromě jiného ze

zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 3.

března 1994, sp. zn. 3 T 100/93, jenž byl potvrzen rozsudkem

Krajského soudu v Brně ze dne 12. září 1994, sp. zn. 5 To 343/94,

byl odpůrce v řízení před obecnými soudy uznán vinným trestnými

činy ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a ohrožení

pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. d) tr. zák. a odsouzen

k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců s podmíněným odkladem

výkonu na zkušební dobu tří let a trestu zákazu činnosti,

spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 let.

Dále mu dle § 228 odst. 1 tr. ř. byla uložena povinnost uhradit

stěžovateli náhradu škody v podobě bolestného, náhradu za ušlý

výdělek po dobu pracovní neschopnosti a finanční výdaje

v souvislosti s poškozením motorového vozidla. Se zbytkem svých

nároků na náhradu škody byl pak stěžovatel dle § 229 odst. 2

tr.ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně stěžovatel

namítl nesprávnost stanovení výše náhrady na ušlém výdělku, jež

byla dle jeho názoru založena vadným znaleckým posouzením, a dále

namítl nepřiznání renty.

Krajský soud v Brně ve svém rozsudku ze dne 16. prosince

1998, sp. zn. 19 Co 807/97, rozsudek soudu prvního stupně ve věci

samé a ve výroku o náhradě nákladů státu a soudním poplatku

potvrdil, ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem

změnil tak, že žádný z účastníku nemá právo na náhradu nákladů

řízení před soudem prvního stupně (když tento stěžovateli právo na

náhradu uvedených nákladů řízení přiznal). V odůvodnění

potvrzující části svého rozhodnutí, po podrobném přezkoumání výše

ušlého výdělku na straně stěžovatele, se odvolací soud ztotožnil

s právními závěry soudu prvního stupně. Odůvodnění části měnící

obsahuje pak poukaz na ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř.

V ústavní stížnosti, brojící proti rozhodnutí jak

odvolacího, tak i soudu prvního stupně, se namítá, že soudy

v rámci důkazního řízení nevyhověly návrhu na provedení revizního

znaleckého posudku, dále se namítá neobjektivnost provedeného

znaleckého posudku v důsledku kontaktu znalce s vedlejším

účastníkem, poukazuje se na nesprávnost stanovení výše ušlého

výdělku a konečně se soudu odvolacímu vytýká nespravedlnost změny

rozhodnutí ohledně přiznaných nákladů řízení. V uvedených

namítaných pochybeních obou soudů stěžovatel spatřuje porušení čl.

36 Listiny.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76

odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

podal dne 12. dubna 1999 Krajský soud v Brně k předmětné ústavní

stížnosti vyjádření, v němž předsedkyně senátu 19 Co poukazuje na

skutečnost, že při rozhodování o náhradě za ztrátu na výdělku po

skončení pracovní neschopnosti vycházely soudy obou stupňů

z ustanovení § 447 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož

náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti

nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před

poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením

případného invalidního důchodu nebo částečného invalidního

důchodu. Z uvedeného ustanovení pak dle názoru soudu vyplývá, že

výchozím hlediskem pro stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku

je průměrný výdělek před vznikem škody a nelze tudíž vycházet

z úvah, kolik by dnes činil výdělek stěžovatele. Kromě toho

poukazuje na to, že stěžovatel neprokázal, že v období rozhodném

pro výpočet průměrného výdělku měl ještě další příjmy, kromě

příjmů ze svého pracovního poměru. Ohledně námitky neprovedení

revizního znaleckého posudku soud uvádí, že není jeho povinností

provádět revizní znalecký posudek vždy, když účastník řízení

s prvním znaleckým posudkem nesouhlasí. Poukazuje v této

souvislosti na skutečnost, že stěžovatel znalecký posudek právně

relevantním způsobem nezpochybnil, čili v daném případě se jednalo

pouze o tvrzení nepodložené důkazem. K námitce změny rozhodnutí

soudu prvního stupně o nákladech řízení soud odvolací ve vyjádření

konstatuje, že výrok o nákladech řízení přezkoumává soud vždy

z úřední povinnosti, je-li napaden rozsudek soudu prvního stupně

ve věci samé a o nákladech řízení rozhoduje rovněž z úřední

povinnosti podle obsahu spisu, aniž by byl v tomto směru vázán

návrhy účastníků. Za tohoto stavu, dle jeho přesvědčení, lze tedy

změnit výrok o nákladech řízení i v neprospěch odvolatele. Nad to,

po stránce formální, dle názoru účastníka řízení stěžovatel

nevyužil všech procesních možností, které mu občanský soudní řád

v systému obecného soudnictví dává, když neučinil návrh na

připuštění dovolání dle § 239 o. s. ř. Ze všech důvodů, obsažených

ve vyjádření, Krajský soud v Brně dospívá k závěru, dle něhož

v dané věci nebylo porušeno žádné ústavní právo stěžovatele,

pročež navrhuje ústavní stížnost F. Zatloukala zamítnout.

II.

Dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost

nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní

prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž

se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy

řízení.

Za procesní prostředek k ochraně práva nutno přitom považovat

pouze takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí

orgánu veřejné moci, jenž je v procesní dispozici účastníka řízení

a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. Z uvedeného

důvodu jím není jak podnět ke stížnosti pro porušení zákona

v řízení trestním, tak i návrh odvolacímu soudu na připuštění

dovolání dle § 239 odst. 2 o. s. ř. v občanském soudním řízení.

Nadto je nutno zdůraznit, že účelem přípustnosti dovolání dle §

239 je přezkoumání dovolacích důvodů dle § 241 odst. 3 o. s. ř.

pouze v těch případech, jedná-li se o rozhodnutí po právní stránce

zásadního významu, čili je-li dána potřeba sjednocování

judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého

práva. Vyhovění návrhu na připuštění dovolání dle § 239 odst. 2 o.

s. ř. není proto spjato s možným dotčením na právech účastníků

řízení, nýbrž se závažností potřeby sjednocení judikatury. Pokud

však účastník řízení podá návrh na připuštění dovolání dle § 239

odst. 2 o. s. ř., jenž byl odvolacím soudem zamítnut, nutno pro

přípustnost ústavní stížnosti vyžadovat podání dovolání dle

uvedeného ustanovení o. s. ř.

Jelikož stěžovatel v posuzované věci nepodal návrh na

připuštění dovolání odvolacímu soudu dle § 239 odst. 2 o. s. ř.,

Ústavní soud považuje ústavní stížnost F. Zatloukala

za přípustnou, podanou v souladu s podmínkami, vyžadovanými

zejména v ustanoveních § 75 odst. 1 a § 72 odst. 2 zákona

o Ústavním soudu.

III.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních

práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,

III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, a další). Prvním je

posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu

(což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení

ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní

interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování

ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.

Ústavní stížnost svým obsahem brojí proti aplikaci hmotného

i procesního práva v napadených rozhodnutích obecných soudů.

Námitka, dle níž soudy v rámci důkazního řízení

nevyhověly návrhu na provedení revizního znaleckého posudku

a nezohlednily tvrzení stěžovatele o neobjektivnosti provedeného

znaleckého posudku v důsledku kontaktu znalce s vedlejším

účastníkem, sama o sobě nezakládá dotčení na základních právech

a svobodách, plynoucích z čl. 36 Listiny, když ze zásad řádného

procesu automaticky nevyplývá povinnost soudu provést všechny

důkazy, které účastník řízení navrhl (§ 120 odst. 1 o. s. ř.).

Ústavní soud však v této souvislosti poukazuje na své stanovisko

k otázce opomenutých důkazů (zejména III. ÚS 61/94, III. ÚS

95/97), když konstatoval, že zákonem předepsanému postupu v úsilí

o právo (zásadám spravedlivého procesu), vyplývajícím z Listiny

(čl. 36 odst. 1) nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným

procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána

jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům

(čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit

(navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání)

svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu

účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích

(včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim

nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla

ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním

závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy

neprovedl (§ 157 odst. 2 o. s. ř.); jestliže tak obecný soud

neučiní, zatíží tak svoje rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími

v porušení obecných procesních principů, ale současně postupuje

v rozporu se zásadami, vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36

odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny.

Ústavní soud je si v předmětné věci dobře vědom podrobného

vyhodnocení obsahu provedeného znaleckého posudku, obsaženého

v odůvodnění rozhodnutí obou soudů, nicméně nemůže přehlédnout

absenci zdůvodnění nevyhovění návrhu stěžovatele na provedení

revizního znaleckého posudku (jež je, do určité míry, obsaženo

posléze až ve vyjádření účastníka řízení k ústavní stížnosti).

Z uvedeného důvodu nezbylo Ústavnímu soudu v posuzovaném kontextu,

než konstatovat dotčení stěžovatele na základním právu, plynoucím

z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

Stěžovatel soudu odvolacímu vytýká i nespravedlnost změny

rozhodnutí ohledně přiznaných nákladů řízení.

Změnu rozhodnutí ohledně přiznaných nákladů řízení před

soudem prvního stupně soud odvolací opírá o ustanovení § 142 odst.

3 o. s. ř. (v textu rozsudku krajského soudu je patrně omylem

uveden odstavec 2), dle něhož i když měl účastník ve věci úspěch

jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení,

měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li

rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.

Způsob rozhodování o nákladech v odvolacím řízení, tj. jak

o nákladech odvolacího řízení samotného, tak případně o nákladech

řízení u soudu prvního stupně, upravuje § 224 o. s. ř. Dle

odstavce 1 uvedeného ustanovení se pro rozhodování o nákladech

odvolacího řízení vztahují ustanovení o nákladech řízení před

soudem prvního stupně. Dle odstavce 2 o nákladech řízení u soudu

prvního stupně soud odvolací rozhoduje v případě měnícího

rozhodnutí.

Odvolací soud dle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. rozhoduje tudíž

z úřední povinnosti o nákladech odvolacího řízení a změní-li

odvoláním napadené rozhodnutí, tak rozhoduje z úřední povinnosti

i o nákladech řízení u soudu prvního stupně.

Pokud krajský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí

bez návrhu účastníků změnil rozhodnutí soudu prvního stupně

o nákladech řízení aniž by změnil odvoláním napadené rozhodnutí,

učinil tak v rozporu s ustanovením § 224 odst. 1, 2 o. s. ř.

Jednu ze základních zásad občanského soudního řízení, jíž je

toto řízení ovládáno, představuje zásada dispoziční. Zásada

oficiality ve vztahu k zásadě dispoziční je výjimkou, jejíž

opodstatněnost je dána zejména důvody ochrany práv účastníků

řízení, nebo ochrany veřejného zájmu. Porušení ustanovení o. s.

ř., v důsledku něhož v rozporu s jednoduchým právem dochází

k rozšíření aplikace zásady oficiality na úkor zásady dispoziční,

nutno tudíž považovat za porušení principů řádného procesu, což

zakládá dotčení na základním právu, plynoucím z čl. 36 odst. 1

Listiny.

Pakliže Ústavní soud dospěl k závěru, že v řízení před

obecným soudem nebyly dodrženy principy řádného procesu, a jelikož

zrušením rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. prosince

1998, sp. zn. 19 Co 807/97, se vytváří prostor pro opětovné

posouzení rozhodnutí Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. října

1997, sp. zn. 6 C 212/94, zároveň se tím stěžovateli otevírá

možnost slyšení před obecným soudem, a tím i možnost uplatnění

jeho argumentace ohledně skutkové a právní stránky rozhodované

věci, nezabýval se Ústavní soud, ústavností napadených rozhodnutí

soudů z hlediska ústavních subjektivních hmotných práv. Dle

přesvědčení Ústavního soudu ochranu ústavnosti nutno spojovat

s minimalizací zásahů do pravomoci jiných orgánů, jinak řečeno,

pokud je nálezem zrušujícím rozhodnutí o posledním procesním

prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, vytvořen

procesní prostor pro ochranu tohoto práva uvnitř soustavy obecných

soudů, pak pro ústavní posouzení rozhodnutí obecného soudu platí

subsidiarita hmotněprávního k procesněprávnímu přezkumu. Z

uvedených důvodů Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze

dne 16. prosince 1998, sp. zn. 19 Co 807/97, zrušil, návrh na

zrušení rozsudkusoudu v Prostějově ze dne 20. října 1997, sp. zn.

6 C 212/94, pak zamítl.

Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně dne 8. července 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru