Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 87/97Nález ÚS ze dne 14.05.1998Odnětí věci podle § 79 trestního řádu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní moci zákonem)
Věcný rejstříkvlastnické právo/ochrana
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 55/11 SbNU 49
EcliECLI:CZ:US:1998:3.US.87.97
Datum vyhlášení18.05.1998
Datum podání12.03.1997
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 2 odst.3

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 79 odst.1, § 160 odst.1, § 160 odst.2, § 160 odst.4

182/1993 Sb., § 82 odst.3 písm.b


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 87/97 ze dne 14. 5. 1998

N 55/11 SbNU 49

Odnětí věci podle § 79 trestního řádu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti J.T.,

zastoupeného JUDr. M. N., advokátkou Advokátní kanceláře v H.,

proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě, sp.

zn. 2 Kzt 242/97, ze dne 26. 2. 1997, a rozhodnutím Police ČR,

Okresního ředitelství Karviná, sp. zn. ORKA 1032/KS-2-96, ze dne

14.1.1997, o odnětí věci a o nařízení prohlídky jiných prostor,

za účasti Policie ČR, Okresního ředitelství v Karviné a Krajského

státního zastupitelství v Ostravě, jako účastníků řízení,

a Okresního státního zastupitelství v Karviné, jako vedlejšího

účastníka, takto:

Usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě, sp.

zn. 2 Kzt 242/97, ze dne 26. 2. 1997, se zrušuje.

Usnesení Policie ČR, Okresní ředitelství Karviná, sp. zn.

ORKA 1032/KS-2-96, ze dne 14. 1. 1997, se zrušuje.

Rozhodnutí Policie ČR, Okresní ředitelství Karviná, sp. zn.

ORKA 1032/KS-2-96, ze dne 14. 1. 1997, o nařízení prohlídky

jiných prostor, se zrušuje.

Odůvodnění.

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá

zrušení shora označených rozhodnutí orgánů veřejné moci

a stanovení povinnosti policejnímu orgánu vydat mu osobní

motorové vozidlo Mercedes Benz 200 E SPZ: KIK 38-88 do tří dnů od

vykonatelnosti nálezu, a to ve stavu ke dni odnětí a v místě

odnětí. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že na

základě kupní smlouvy ze dne 2.12.1991, uzavřené s J. K. jako

prodávajícím, nabyl do bezpodílového spoluvlastnictví osobní

motorové vozidlo Mercedes Benz 200E shora uvedené značky. Od

prodávajícího k tomuto vozidlu obdržel originální klíče od

vozidla a všechny potřebné doklady včetně originálního

technického průkazu. Dne 7.1.1992 bylo vozidlo zaevidováno

Dopravním inspektorátem Policie ČR v Karviné a uživatelkou

v technickém průkazu k vozidlu byla zapsána jeho manželka D.T.

a vozidlu bylo nově přidělena SPZ. Vozidlo jako vlastník řádně

užíval pro své osobní a podnikatelské účely až do doby, kdy došlo

k podle jeho názoru protiústavnímu zásahu orgánu veřejné moci.

Dne 14.1.1997 mu bylo bez udání důvodu uvedené vozidlo odebráno

a další dispozice s ním mu byla znemožněna. Tento zásah byl

policejním orgánem následně odůvodněn vydáním usnesení o odnětí

věci ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 trestního řádu. Proti

tomuto rozhodnutí podal stěžovatel opravný prostředek, který byl

usnesením krajského státního zástupce v Ostravě, sp. zn. 2 Kzt

242/97, ze dne 26.2.1997, jako nedůvodný zamítnut. Tímto zásahem

orgánu veřejné moci byl pak podle jeho názoru porušen čl. 11

odst. l a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"), který stanoví oprávnění každého vlastnit majetek,

přičemž vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je

možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

V daném případě veřejný zájem dán nebyl a omezení vlastnického

práva nebylo provedeno na základě zákona. Za veřejný zájem nelze

podle stěžovatele považovat policejním orgánem tvrzené šetření ve

věci trestného činu dle ustanovení § 148 trestního zákona, neboť

takovéto šetření není prováděno dle zákona - trestního řádu

- a není tedy splněna podmínka probíhajícího trestního řízení,

která je podstatnou pro oprávnění k postupu dle ustanovení § 79

trestního řádu. Navíc není splněna ani další podmínka pro

takovýto postup, tj. aby se jednalo o věc důležitou pro trestní

řízení. Za takovou věc nelze považovat věc jakoukoliv a ani důvod

této důležitosti za jakýkoliv, ale musí se jednat o takový důvod,

bez nějž by další trestní řízení nebylo možné, nebo by bylo možné

pouze s velkými obtížemi. V trestní věci podle § 148 trestního

zákona není proti jeho osobě vedeno trestní stíhání, ani být

vedeno nemůže, neboť nebyl účastníkem celního řízení,

a vlastnictví k předmětnému autu nabyl na území České republiky,

od českého občana a s doklady potvrzujícími řádnou evidenci

vozidla na našem území. Není také vedeno ani trestní řízení proti

účastníku celního řízení, který je z celních dokladů policejnímu

orgánu znám, a takové řízení není vedeno ani proti předchozím

vlastníkům vozidla. Pro zásah orgánů veřejné moci do jeho

vlastnického práva podle stěžovatele nepostačuje pouze objektivně

ničím nepodložené tvrzení informačního orgánu policie, označeného

jako Interpol, o údajně existujícím nároku jiné osoby k věci

v jeho vlastnictví. Pokud se jiná osoba tvrzeného vlastnictví

domáhá, je oprávněna volit postup v rámci občanskoprávního

řízení. Orgán veřejné moci není oprávněn do takového

soukromoprávního vztahu žádným způsobem zasahovat. Uvádí dále, že

orgán veřejné moci navíc svým zásahem omezil jeho vlastnictví

k dalším věcem, které vůbec v pravomocném rozhodnutí o odnětí

věci nebyly uvedeny - jde o příslušenství osobního vozidla v jeho

vlastnictví. Stěžovatel dále uvádí, že policejní orgán svým

postupem, který nemá oporu v zákoně, porušil také čl. 12 Listiny,

neboť provedl prohlídku jiných prostor, kterou lze vykonat pouze

ve výjimečných případech tehdy, je-li důvodné podezření, že se

v těchto prostorách nachází věc nebo osoba důležitá pro trestní

řízení. Předmětné motorové vozidlo v okamžiku provedení prohlídky

takovouto věci nebylo, ani být nemohlo, neboť nebylo vedeno

trestní řízení podle trestního řádu, o čemž svědčí i to, že

policejní orgán ve svém rozhodnutí nebyl schopen specifikovat

smysl a rozsah důležitosti věci ve vlastnictví stěžovatele pro

takové řízení. Svůj postup policejní orgán označil jako příkaz

k prohlídce jiných prostor, a takového rozhodnutí je

nepřezkoumatelné a neurčité pro nesrozumitelnost. Jak dále

stěžovatel uvádí, bylo jeho základní právo dotčeno také postupem

krajského státního zástupce v Ostravě, který svým usnesením

zamítl jeho stížnost proti postupu policejního orgánu, aniž se

zabýval vznesenými námitkami, neposkytl tak stěžovateli ochranu

jeho vlastnického práva a svým postupem porušil čl. 36 Listiny.

V doplnění své ústavní stížnosti, Ústavnímu soudu došlé dne

23.12.1997, pak stěžovatel upozorňuje na to, že svým jménem si

vyžádal u výrobce vozidel Mercedes Benz prostřednictvím smluvního

prodejce zhotovení klíče k vozidlu s uvedením jeho čísla A 000

760 25 06. Výrobcem mu byl klíč zhotoven a prostřednictvím

objednatele doručen. S ohledem na způsob prodeje a evidenci

vozidel uvedené tovární značky stěžovatel dovozuje, že by nebylo

možné, aby uvedeným způsobem obdržela originální klíč k vozidlu

jiná osoba, než ta, která je v evidenci výrobce vedena jako

oprávněný vlastník. Tato skutečnost podle něj svědčí také o tom,

že nikdy od původní montáže u výrobce na uvedeném vozidle nedošlo

k výměně zámku dveří, vozidlo nebylo nikdy otevřeno násilím,

a tedy nebylo původnímu vlastníku odcizeno. Poukazuje také na to,

že vozidla tovární značky Mercedes Benz mají vždy průvodní

listinu s vozidlem, tzv. servisní knížku, která mimo evidence

provádění servisních oprav obsahuje rovněž tzv. průvodní kartu

vozidla, ve které jsou uvedena všechna technická data vozidla,

a bez této karty by nemohl držitel vozidlo užívat, pokud by nebyl

jeho vlastníkem a jako takový veden v příslušné evidenci výrobce

vozidel Mercedes Benz, neboť uvedená karta slouží vždy k ověření

vlastnictví v případě potřeby oprav vozidla, reklamací apod.

Kdyby stěžovatel nebyl oprávněným vlastníkem vozidla, nemohl by

mít kartu v držení stejně tak, jako má v držení všechny jiné

doklady související s vlastnictvím každého motorového vozidla.

V tomto doplňku stížnosti stěžovatel také pro informaci dodal, že

ode dne odnětí vozidla je toto stále policií odstaveno a do

podání doplňku ústavní stížnosti s ním nebyly prováděny žádné

úkony, které by měly osvědčit například původ vozidla apod.

Rovněž tato skutečnost svědčí o ryze účelovém postupu orgánu

státní moci, který protizákonným a protiústavním způsobem omezil

jeho vlastnické právo pouze z fiktivně a účelově stanovených

důvodů, které žádným způsobem policie dále neprošetřuje.

Policie České republiky, Okresní ředitelství v Karviné, jako

účastník řízení, ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní

stížnosti uvádí, že předmětné vozidlo bylo dle dokladů Celního

úřadu Ostrava vycleno dne 31.12.1991 na základě předložené

faktury neustanovené italské firmy ze dne 14.12.1991 na částku ve

výši 10.000,- DM, kde jako kupující je uveden L.P. K vyclení bylo

přiloženo čestné prohlášení o překroční státní hranice SRN

v Rozvadově dne 15.12.1991, kontrola vozidla na STK v Žilině byla

provedena ne 6.1.1992 a téhož dne bylo vozidlo zapsáno do

evidence motorových vozidel na Dopravním inspektorátu Ostrava,

kde téhož dne byla podána žádost o provedení změny na nového

majitele D.T. Dne 14.1.1997, před odnětím vozidla orgány Policie

ČR, byl proveden zápis o výpovědi stěžovatele, v němž tento

uvedl, že auto zakoupil v listopadu 1991 na území naší republiky,

avšak k nákupní ceně a osobě prodávajícího se odmítl vyjádřit.

V rámci stížnosti ze dne 14.1.1997 zaslal pak kopii kupní smlouvy

mezi A.C. a D.D. ze dne 4. 11. 1991. Samotné šetření k okolnostem

dovozu vozidla bylo započato na základě porovnání dokladů

s Celním úřadem Ostrava a Dopravním inspektorátem Ostrava, kdy

při vyclení vozidla je uveden rok výroby 1987 a při přihlášení

vozidla do evidence je uveden rok výroby 1991. Šetření bylo

započato na základě vlastního zjištění pracovníků kriminální

policie Okresního ředitelství Karviná, protože bylo důvodné

podezření, že u vozidla byl záměrně změněn rok výroby za účelem

snížení celních poplatků a bylo zde také podezření, že se ve

skutečnosti jedná o jiné vozidlo než to, které bylo přihlášeno na

dopravním inspektorátě. Z těchto důvodů byl prověřen rok výroby

automobilu v databázi Mercedes Benz Bohemia, s.r.o., Praha a dále

bylo vyžádáno prověření vozidla v zahraniční cestou Interpolu

Praha a byly provedeny zápisy o výpovědi s L.P. a D.T. D. T.

k věci po poučení odmítla vypovídat, L.P. sdělil, že o dovoz

vozidla na své jméno byl požádán mužem, na jehož manželku byl

následně proveden přepis automobilu, firma Mercedes Benz Bohemia

potvrdila rok výroby 1991 a Interpol Praha sdělil, že automobil

byl dne 4.10.1991 odcizen v Itálii, a poškozený v případě

nalezení vozidla požádal o navrácení. Po seznámení se se

zjištěnými skutečnostmi bylo dne 14.1.1997 přistoupeno k úkonu,

který má povahu neodkladného úkonu, a v souladu s trestním řádem

byl stěžovatel vyzván k vydání automobilu a poté, co této výzvě

nevyhověl bylo vozidlo se souhlasem Okresního státního

zastupitelství v Karviné ve smyslu § 79 odst. l trestního řádu

odňato. V rámci policejního šetření nebyl zjištěn žádný jiný

předchozí vlastník, neboť L. P. ani D.D. vozidlo nikdy fyzicky

nevlastnili a A.C., který byl označován za původního majitele,

dle sdělení Interpolu Řím nebyl ztotožněn a u poškozené italské

firmy není znám. Rovněž tak nebylo zjištěno, která osoba fyzicky

automobil na naše území přes hraniční přechod v Rozvadově

přivezla.

Krajská státní zástupkyně v Ostravě k obsahu ústavní

stížnosti uvádí, že 26.2.1997 byla stížnost stěžovatele proti

shora označeným rozhodnutím policejních orgánů dle § 148 odst.

1 písm. c) trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná, neboť

z příslušné zprávy Interpolu Praha vyplynulo, že předmětné

vozidlo bylo dne 4.10.1991 odcizeno v Itálii ke škodě firmy SRL

C. S. Za této situace se zcela nepochybně jednalo o věc důležitou

pro trestní řízení například pro vyčíslení škody apod. Námitka

stěžovatele, že se jednalo o neoprávněný zásah do jeho

vlastnického práva, podle tohoto účastníka řízení neobstojí, když

stěžovatel vlastnictví k uvedenému vozidlu nemohl nabýt, neboť

zmíněné vozidlo bylo skutečnému majiteli odcizeno. Ochrany

vlastnického práva se tak domáhá osoba, která ve skutečnosti

vlastníkem vozidla není. K porušení trestního řádu ani Listiny

v dané trestní věci ze strany krajského státního zastupitelství

nedošlo, neboť podaná stížnost byla bezodkladně zamítnuta

z důvodů přesně specifikovaných v odůvodnění zamítavého usnesení.

Poté byly spisové materiály ihned zaslány Okresnímu státnímu

zastupitelství v Karviné k dalšímu opatření, když dohled nad

postupem orgánů Policie ČR již krajské státní zastupitelství

nevykonává. Pokud pak nastaly případné průtahy v následném

vyšetřování celého případu a nedošlo eventuálně k příp. vrácení

osobního vozidla ve smyslu § 80 odst. 1 trestního řádu, padá celá

odpovědnost za další postup na orgány Policie ČR a nikoliv na

Krajské státní zastupitelství v Ostravě, jež o podané stížnosti

rozhodlo neodkladně při respektování jednotlivých ustanovení

trestního řádu.

Ze spisu Policie ČR Okresního ředitelství Karviná, sp. zn.

ORKA 1032/KS-2-96, bylo zjištěno, že dne 14.1.1997 nařídil

policejní orgán PČR Okresního ředitelství v Karviné podle § 83a

odst. l trestního řádu, se souhlasem okresního státního zástupce,

prohlídku jiných prostor objektu garáže č. 1415 na ulici D. v B.,

jejímž majitelem je stěžovatel, a to s odůvodněním, že policejní

orgán II. odd. SKP Okresního ředitelství PČR Karviná provádí

šetření ve věci podezření ze spáchání trestního činu zkrácení

daně, poplatku, a podobné dávky dle § 148 trestního zákona.

V rámci provedeného šetření byl prověřen původ předmětného

motorového vozidla, evidovaného Dopravním inspektorátem Karviná

pod SPZ KIK 38-88 na osobu D. T. Na základě zprávy Interpol Praha

bylo zjištěno, že uvedené vozidlo bylo dne 4.10.1991 odcizeno

v Benátkách ke škodě firmy SRL C. S., a v Itálii je evidováno

jako odcizené. V dané věci, jak se dále v odůvodnění příkazu

k prohlídce jiných prostor uvádí, je tedy prokázáno, že vozidlo,

které v současné době užívá stěžovatel a je zaparkováno v objektu

jeho garáže, pochází z trestné činnosti. Protože stěžovatel

odmítl zpřístupnit objekt garáže a odmítl vozidlo vydat, byla

nařízena prohlídka objektu garáže, neboť je důvodné podezření, že

v objektu jsou věci důležité pro trestní řízení. V podstatě

s tímtéž odůvodněním bylo téhož dne vydáno tímtéž policejním

orgánem usnesení o odnětí předmětného vozidla stěžovateli, jako

věci důležité pro trestní řízení podle § 79 odst. l trestního

řádu, když stěžovatel k výzvě na vydání věci uvedl, že vozidlo

nevydá proto, že je v dobré víře zakoupil v listopadu 1991 na

našem území od našeho občana a tudíž se cítí v plné míře

vlastníkem vozidla. Stížnost stěžovatele proti usnesení o odnětí

věci byla pak podle § 148 odst. l písm. c) trestního řádu

zamítnuta usnesením krajského státního zástupce ze dne

26.2.1997, když tento, jak je patrno z odůvodnění tohoto

usnesení, považoval za doloženo, že motorové vozidlo bylo dne

4.10.1991 odcizeno v Itálii ke škodě firmě SRL C. S. Spisový

materiál, který byl obstarán před vydáním uvedených rozhodnutí,

obsahuje kromě celních dokladů také žádost ze dne 11.11.1996,

šetření provádějícího policejního orgánu v Karviné, adresovanou

Národní ústředně ČR Interpolu Praha, o prověření předmětného

vozidla v evidenci odcizených vozidel v zahraničí. Na tuto žádost

reagoval Interpol Praha přípisem ze dne 12.12.1996, k němuž

přiložil zprávu Interpolu Praha ze dne 17.4.1992, v níž se uvádí,

že Interpol Řím informoval o tom, že A.C. není vlastníkem

zmíněného auta a italská strana žádá o ověření informací, které

poskytli, a o poskytnutí kopií dokumentů předložených C.,

fotografie a otisky prstů, aby mohla být ověřena jeho totožnost,

a zároveň požaduje informace o autě, kde je v současné době,

v jakém stavu a jak bylo objeveno. Požadavek na zajištění vozidla

nebyl tehdy policejním orgánem akceptován a Interpolu Praha bylo

sděleno, že věc má být zajištěna cestou právní pomoci

prostřednictvím státního zastupitelství České republiky

a italských orgánů, které vydají příkaz k zajištění vozidla. Dále

z dokladů ve spise založených je patrno, že jako účastník celního

řízení, týkajícího se předmětného automobilu, je veden L.P.,

o jehož výpovědi se zmiňuje vyjádření účastníka řízení Policie ČR

Okresního ředitelství v Karviné.

Celní úřad v Ostravě dne 10.12.1997 k žádosti Ústavního

soudu sdělil, že neprováděl šetření se stěžovatelem ve věci

podezření ze spáchání trestného činu podle § 148 trestního zákona

v souvislosti s dovozem předmětného vozidla.

Ústavní soud se snažil prostřednictvím Národní ústředny

Interpol zjistit, zda v Itálii bylo ve věci odcizení vozidla ke

škodě firmy SRL C.S. zahájeno trestní stíhání, resp. zda je

vedeno trestní řízení, případně, zda o zajištění vozidla požádaly

italské vyšetřovací orgány v rámci mezinárodní pomoci ve věcech

trestních. Tento dotaz do dnešního dne nebyl zodpovězen, jak

plyne ze zprávy Interpolu Praha, proto, že Interpol Řím na jeho

žádost o sdělení uvedených údajů dosud nereagoval.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného

spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Aby mohl

posoudit, zda došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených

práv, musel se Ústavní soud především zabývat otázkou, zda zásah

policejních orgánů, spočívající v odnětí věci a nařízení

a provedení prohlídky jiných prostor, byl či nebyl legitimní.

Při řešení této otázky bylo třeba se zabývat tím, zda odnětí

vozidla stěžovatele bylo možno provést jako tzv. neodkladný úkon

ve smyslu ustanovení § 160 odst. 2 trestního řádu. Definici

neodkladného úkonu podává ustanovení § 160 odst. 4 trestního

řádu. Podle jeho prvé věty jde o takový úkon, který vzhledem

k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty nesnese z hlediska

účelu trestního řízení odkladu na dobu než bude zahájeno trestní

stíhání podle § 160 odst. l trestního řádu. Jakkoliv je obecně

možno připustit odnětí věci formou neodkladného úkonu, je třeba

povahu úkonu jako úkonu neodkladného - hranici jeho neodkladnosti

- nepochybně posuzovat vždy podle okolností konkrétního případu.

Je tedy třeba vážit, a to zejména při takovém úkonu jako je

odnětí věci, jímž může být zasaženo do vlastnického práva osoby,

které se věc odnímá, zda konkrétní úkon splňuje podmínky

neodkladnosti, a to také ve vztahu k osobě, jíž se týká. Zároveň

je třeba mít na paměti, že takový úkon je možno učinit pouze

v případě aktuálního nebezpečí možnosti jeho zmaření, zničení

nebo ztráty, a dále vazbu takového úkonu na účel trestního

řízení, jakož i nezbytnost určité časové návaznosti tohoto úkonu

na zahájení trestního stíhání. Právě s ohledem na okolnosti

daného případu, tak jak vyplynuly z obsahu připojeného spisu,

tedy i s přihlédnutím k tomu, že doposud nedošlo k zahájení

trestního stíhání, má Ústavní soud za to, že podmínky ustanovení

§ 160 odst. 2 a 4 trestního řádu pro provedení neodkladného úkolu

nebyly dány, když příkaz k odnětí věci byl vydán v rámci šetření

prováděného policejním orgánem k trestnému činu podle § 148

trestního zákona, přitom stěžovatel účastníkem celního řízení

nebyl (ze spisu neplyne ani to, že by bylo zahájeno trestní

řízení proti L.P., který figuroval na celních dokladech jako

dovozce auta), nehledě k tomu, že vozidlo bylo a je řádně

evidováno v evidenci motorových vozidel, z níž lze držitele

vozidla kdykoliv zjistit. K provedení odnětí věci jako

neodkladného úkonu na základě informace Interpolu o odcizení

vozidla v cizině, by byl policejní orgán oprávněn pouze v takovém

případě, že by na území ČR bylo zahájeno trestní stíhání ve věci

odcizení vozidla, anebo na základě dokladu o zahájení trestního

stíhání v zahraničí, a dále, že o zajištění vozidla požádaly

zahraniční vyšetřovací orgány v rámci mezinárodní pomoci ve

věcech trestních. Takové doklady však připojený spis neobsahuje.

Totéž, co bylo shora uvedeno v poměru k odnětí věci formou

neodkladného úkonu, platí pak v daném případě obdobně i v poměru

k příkazu k provedení prohlídky jiných prostor, když v tomto

směru lze odkázat také na stanovisko Ústavního soudu, vyjádřené

v nálezu, sp. zn. III. ÚS 287/96, o restriktivní interpretaci

zákonem stanovených podmínek přípustnosti domovní prohlídky

a jiných prostor.

Z uvedených důvodů, z nichž je patrno, že v daném případě

nebyly splněny zákonné podmínky pro odnětí věci formou

neodkladného úkonu, je tedy třeba učinit závěr, že postupem

policejních orgánů a napadenými rozhodnutími došlo k porušení

ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, podle něhož státní moc slouží

všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích

a způsoby, které stanoví zákon, jakož i k zásahu do vlastnického

práva stěžovatele k věcem, u nichž je jeho vlastnictví

nepochybné, tj. k věcem, které sám zakoupil a jako příslušenství

osobního vozidla užíval. Toto porušení nebylo pak odstraněno ani

následně Krajským státním zastupitelstvím v Ostravě, které tím,

že neposkytlo dostatečnou ochranu práv stěžovatele, porušilo čl.

36 odst. l Listiny. Proto byla napadená rozhodnutí Ústavním

soudem podle § 82 odst. 1 a 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.

zrušena, aniž se Ústavní soud zabýval dále otázkou zásahu do práv

stěžovatele v poměru k automobilu samému. Postavit otázku

vlastnického práva stěžovatele k automobilu najisto, aniž to

učinily před ním k řešení této otázky povolané soudy obecné,

Ústavní soud nemohl. K tomu, aby mohl učinit závěry shora

uvedené, mohl totiž vystačit s tím, že za stavu, kdy stěžovatel

předložil kupní smlouvu, uzavřenou s J.K., a auto nerušeně držel

a užíval od počátku roku 1992 do jeho odnětí v lednu 1997,

vycházel z domněnky, že stěžovatelova držba tohoto auta je

oprávněná, když zatím zákonem předpokládaným způsobem nebyl

prokázán opak. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost směřovala

proti rozhodnutím policejních orgánů, nemohl Ústavní soud, a to

s ohledem na ustanovení § 82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993

Sb. - jakkoliv se jedná o rozhodnutí svého druhu - vyhovět

ústavní stížnosti v té části, jíž se stěžovatel domáhal stanovení

povinnosti policejnímu orgánu vydat mu předmětný automobil,

nehledě k tomu, že tato povinnost vyplývá pro policejní orgán ze

samotného faktu zrušení jeho rozhodnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 14. května 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru