Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 869/15 #1Usnesení ÚS ze dne 09.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Jihlava
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkOdvolání
řízení/zastavení
Náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.869.15.1
Datum podání23.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150, § 146 odst.2, § 201


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 869/15 ze dne 9. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 9. dubna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Petra Poruby, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Homolkou, advokátem se sídlem Na Dolech 4872/15, 586 01 Jihlava, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. ledna 2015 č. j. 54 Co 711/2014-95 a proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 19. března 2014 č. j. 9 C 171/2013-77, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. 3. 2015, napadá stěžovatel obě v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina", jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy ČR.

Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatel, stručně řečeno, v tom, že soud prvního stupně a později rovněž soud odvolací nepřiznaly stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení za situace, v níž bylo řízení o žalobě podané žalobkyní pro zaplacení 208 855,- Kč s příslušenstvím proti stěžovateli (dále rovněž "žalovaný") zastaveno.

Stěžovatel namítá, že odvolací soud v případě nákladů řízení nesprávně aplikoval ustanovení § 150 o. s. ř., ačkoli pro takový postup nebyly dány předpoklady a podmínky. Odvolací soud sice v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že v předmětné věci jsou v případě nákladů řízení dány důvody hodné zvláštního zřetele, k jejich prokázání však neprovedl žádné důkazy. Takové rozhodnutí soudu podle názoru stěžovatele vykazuje prvky libovůle, přičemž odporuje závěrům uvedeným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 350/14, resp. v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 145/06. Oba obecné soudy prý nevzaly v úvahu, že žalobkyně je vlastnicí bytové jednotky č. X1 s příslušnými spoluvlastnickými podíly na pozemku a budově, zapsané na LV č. X2, pro kat. území Malenovice u Zlína. I když žalobkyně uvedla, že má řadu dluhů, není na její majetek v současné době vedeno žádné exekuční řízení.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2015 č. j. 54 Co 711/2014-95 se zjišťuje:

Okresní soud v Jihlavě usnesením ze dne 19. 3. 2014 č. j. 9 C 171/2013-77 zastavil řízení o žalobě na zaplacení částky 208 855,- Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku (výrok II) a dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

Proti výroku III rozsudku podal žalovaný odvolání, namítaje, že o náhradě nákladů řízení mělo být rozhodováno ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. a měla mu proto být přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 45 689,60 Kč.

Krajský soud v Brně usnesení soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III. potvrdil s odůvodněním, že důvodem zastavení řízení bylo zjištění, že účastníci řízení dne 18. 5. 2014 uzavřeli smlouvu o rozhodci, v níž se dohodli, že veškeré majetkové i jiné spory ze smlouvy o půjčce č. 18052011 a smlouvy o zřízení zástavního práva bude rozhodovat tam jmenovaný rozhodce, přičemž prvostupňový soud dospěl k závěru, že nejde o spor ze spotřebitelské smlouvy, neboť žalovaný zřejmě neposkytoval půjčku v rámci své podnikatelské činnosti; o nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Odvolací soud sice konstatoval, že to byla žalobkyně, která zavinila zastavení řízení a žalovaný má tak právo na náhradu nákladů řízení ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 věta první o. s. ř., nicméně náhrada nákladů řízení by byla vůči žalobkyni v projednávané věci nepřiměřenou tvrdostí pro sociální situaci žalobkyně, okolnosti daného případu i situaci na straně žalovaného, který zjevně s žalobkyní uzavřel smlouvu pro ni nevýhodnou, když oproti půjčce ve výši 270 000,- Kč, po zaplacení získal částku 500 000,- Kč.

III.

I když podle petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení napadeného usnesení Krajského soudu v Brně i Okresního soudu v Jihlavě v celém rozsahu, z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, je brojí toliko proti výroku II. napadeného usnesení odvolacího soudu, resp. proti výroku ad III usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení.

Ústavní soud především uvádí, že k problematice rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování; Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné.

Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ustanovení § 150 o. s. ř., které při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje soudu výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti úspěšnému účastníkovi nepřiznat. Aplikace citovaného ustanovení, svou podstatou výjimečného v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, zcela přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv.

Vymezení obsahu neurčitého právního pojmu "okolnosti hodné zvláštního zřetele" je úlohou obecných soudů vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto v zásadě nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení.

Pokud jde o námitky stěžovatele, že odvolací soud rozhodl aniž by vycházel z konkrétních důkazů prokazujících existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nelze těmto námitkám přitakat. Obecné soudy vycházely ze všech okolností projednávané věci, tedy ve smyslu platné judikatury Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3810/121 (N 46/68 SbNU 455) hodnotily jak majetkové, sociální a osobní poměry účastníků řízení, tak přihlížely i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v proběhu řízení, a stejně tak i k dalším relevantním skutečnostem, které individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, jenž si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř. (viz např. sp. zn. III. ÚS 1840/10, N 202/58 SbNU 795). Ústavní soud v této otázce považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, aby soudy vycházely z individuálních poměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových okolnostech; je přitom zcela irelevantní, zda tato zjištění vycházejí z obsahu spisu a jeho logických souvislostí či ze skutečností jiných.

Ze všech důvodů výše vyložených Ústavní soud shledal ústavní stížnost, pokud napadá výroky pod body II usnesení odvolacího soudu a III. usnesení soudu prvního stupně, za zjevně neopodstatněnou.

Ve zbývajících částech (tedy pokud je ústavní stížností napaden i výrok odvolacího soudu pod bodem I a výroky I a II soudu prvního stupně) je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatel ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 ve vztahu k ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (v projednávané věci proti nim nepodal odvolání), přičemž Ústavní soud neshledal (a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil) naplnění podmínek uvedených v ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost zčásti odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona, neboť jde o návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. dubna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru