Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 86/98Nález ÚS ze dne 09.07.1998Přípustnost opravného prostředku ve věcech, ve kterých soud rozhoduje v prvém stupni

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /monopol soudu na rozhodování o vině a trestu
Věcný rejstříkinterpretace
Trestní řízení
soudce/vyloučení
stížnost
Usnesení
rozhodnutí meritorní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 79/11 SbNU 225
EcliECLI:CZ:US:1998:3.US.86.98
Datum vyhlášení09.07.1998
Datum podání23.02.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 141 odst.2, § 1 odst.1, § 30 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 86/98 ze dne 9. 7. 1998

N 79/11 SbNU 225

Přípustnost opravného prostředku ve věcech, ve kterých soud rozhoduje v prvém stupni

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 9. 7. 1998, po ústním jednání

dne 25. 6. 1998, v senátě ve věci stěžovatelky I. M., zastoupené

JUDr. B. G., CSc., advokátem AK, proti usnesení Vrchního soudu

v Praze ze dne 22. ledna 1998, sp. zn. 9 To 2/98, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. ledna 1998, sp. zn. 9

To 2/98, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 al. 1 zák.

č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona)

a za podmínek stanovených zákonem [§ 30 odst. 1, § 31, § 34 odst.

1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), 2, 4 zákona], napadla stěžovatelka

pravomocné usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. ledna 1998

(ve věci 9 To 2/98) a tvrdila, že tímto rozhodnutím označený

obecný soud porušil její ústavně zaručené základní právo na soudní

ochranu (čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen

Listiny), a to tím, že její stížnost podanou v trestní věci jejího

druha T. H. (vedené před Okresním soudem v Benešově pod sp. zn.

1 T 237/95) zamítl jako nepřípustnou; s odkazem na to, že právo na

přezkum soudního rozhodnutí ve dvou stupních je základním

(procesním) právem, z něhož nesmí být účastník (strana) soudního

řízení vyloučen (čl. 36 odst. 2 Listiny), s připomenutím, že

v naznačeném směru je praxe obecných soudů nejednotná a s odkazem

na odlišný názor vyjádřený ve skutkově obdobné věci v rozhodnutí

Městského soudu v Praze (ve věci 7 To 462/96) proto navrhla, aby

Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí svým nálezem

zrušil.

Předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze, z něhož ústavní

stížností napadené rozhodnutí vzešlo, se k výzvě Ústavního soudu

(§ 42 odst. 4 zákona) za účastníka řízení (§ 30 al. 3, § 76 odst.

1 zákona) vyjádřila tak, že vývody ústavní stížnosti odmítla jako

protiřečící zákonu (§ 141 odst. 2 tr. ř.), odkázala na odůvodnění

napadeného rozhodnutí a současně s odkazem na komentář

k trestnímu řádu (Šámal a spol. - Trestní řád, komentář, Praha

1995) navrhla, aby ústavní stížnost stěžovatelky byla zamítnuta.

Vrchní státní zástupce v Praze, ač o svém právu Ústavním

soudem vyrozuměn (č. l. 6 spisu), se k ústavní stížnosti jako

vedlejší účastník (§ 76 odst. 2 al. 2 zákona) nevyjádřil a ani

následně svého práva z vedlejšího účastenství nevyužil.

Další vedlejší účastník, v řízení před obecnými soudy

obžalovaný T. H., se ve svém vyjádření zcela ztotožnil s vývody

ústavní stížnosti, také on poukázal na povahu porušeného ústavně

zaručeného základního práva a na nejednotnou praxi obecných soudů

a závěrem svého vyjádření, v souladu s ústavní stížností, vznesl

návrh obsahově shodný.

Ústavní stížnost je důvodná.

Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů v trestní věci

vedlejšího účastníka T. H., stejně jako z obsahu ústavní

stížnosti, vyplývá, že proti odsuzujícímu rozsudku obecného soudu

I. stupně, jak on, tak stěžovatelka jako jeho družka (§ 247 odst.

2 al. 1 tr. ř.) podali odvolání, přičemž stěžovatelka v průběhu

odvolacího řízení navrhla, aby z opravného řízení byla vyloučena

předsedkyně senátu; svůj návrh odůvodnila tvrzením, že tato

soudkyně (z důvodů blíže rozvedených), v souvislosti s přípravou

veřejného zasedání, nepostupuje vůči osobě obžalovaného ve shodě

s povinnostmi, které pro ni plynou ze zákona, příp. jsou dány lege

artis.

Krajský soud stěžovatelčině návrhu vyhověl a předsedkyni

senátu, proti níž návrh směřoval, prohlásil z dalšího řízení za

vyloučenu (§ 30 odst. 1 tr. ř.); podle odůvodnění příslušného

usnesení stalo se tak z obsahově jiných důvodů než uváděla

stěžovatelka, totiž proto, že zmíněná soudkyně, s ohledem na

povahu stěžovatelkou tvrzených důvodů, které označila za

nepravdivé, případně zkreslené a podané tendenčně, se cítí natolik

osočena, že by v nastalé situaci nestrannost jejího rozhodování

mohla být potencionálně ohrožena.

Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka, přes poučení dané

soudem II. stupně, že v dané věci není stížnost jako opravný

prostředek přípustná, stížnost podala; vytkla Krajskému soudu

v Praze, že důvody vyloučení dotčené soudkyně, ve smyslu

uplatněných tvrzení, meritorně neprojednal a své rozhodnutí

založil na důvodech zcela jiných, "účelově se soudu lépe

hodících". Napadené rozhodnutí označila proto za nezákonné

a z tohoto důvodu se domáhala jeho zrušení.

Vrchní soud v Praze, svým usnesením ze dne 22. ledna 1998

přijatým v neveřejném zasedání, takto podanou stížnost zamítl (§

148 odst. 1 písm. a) tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí

- aniž by meritorně přezkoumával správnost napadeného rozhodnutí

soudu nižšího stupně (§ 147 odst. 1 tr. ř.) - uvedl, že stížnost

je v dané věci ex lege nepřípustná, neboť "Krajský soud v Praze

zde rozhodoval ve stádiu řízení o odvolání a ne v řízení o věci

v prvém stupni, když pouze v tomto řízení je stížnost proti

usnesení soudu přípustná" a současně poukázal "na obecnou právní

zásadu, že nikdo nemůže, a to ani rozhodnutím soudu, nabýt více

práv než mu dává zákon".

Ústavní soud se neztotožnil se závěry Vrchního soudu

v Praze a ve svém rozhodnutí vycházel z úvah, jak níže jsou

rozvedeny.

Ochrana právům (v oblasti trestního soudnictví vymezená

jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů

a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - § 1

odst. 1 al. 1 tr. ř., čl. 40 odst. 1 Listiny) je ústavně svěřena

obecným soudům, jímž je současně uloženo, aby při výkonu

spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem (čl. 90

al. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.); postup, jímž jsou obecné soudy ve

své jurisdikční činnosti vázány, je určen těmi kterými procesními

předpisy, ve věci stěžovatelky trestním řádem (zák. č. 140/1961

Sb., ve znění pozdějších předpisů). Ten - pokud jde o způsob

rozhodování - stanoví, že ve věci samé, tj. o otázce viny

a v případech odsuzujícího rozhodnutí, též o trestu rozhoduje soud

rozsudkem (§ 119 odst. 1, § 120 odst. 3, § 122 odst. 1, § 225

odst. 1 tr. ř.), zatímco v ostatních případech s věcí samotnou

souvisejících děje se tak usnesením; tento zásadně odlišný způsob

rozhodování obecných soudů, odhlédnuto od toho, že nachází svůj

výraz též v odlišně upraveném režimu opravného řízení, podle

přesvědčení Ústavního soudu je současně též výrazem kritérií,

která materii, o níž je nutno v průběhu celého (trestního) řízení

rozhodnout, zřetelně rozlišují. Jestliže totiž zákon stanoví, že

přezkum vyšším soudem má místo tehdy, bylo-li usnesení vydáno

soudem, který rozhoduje ve věci v prvním stupni (§ 141 odst. 2 tr.

ř.), nelze - především pod aspektem zásad daných podmínkami

ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu (čl. 36

odst. 1 Listiny) - zákonnou podmínku (rozhodování) "ve věci

v prvém stupni" vyložit tak omezujícím způsobem, jak až dosud,

zřejmě ve své ustálené praxi, činí obecné soudy (a shodně též

Šámal a spol.: Trestní řád - komentář), byť zákonný text sám

o sobě očividně připouští výklad širší, resp. jiný.

Tomu především nasvědčuje zákonem užité slovní vyjádření

(rozhoduje) "ve věci v prvém stupni", čímž - podle přesvědčení

Ústavního soudu - dlužno rozuměti nikoli procesně příslušný soud

prvého stupně (jemuž přísluší rozhodovat o meritu věci), ale soud,

který o té které otázce rozhoduje (usnesením) poprvé a který

v tomto smyslu je třeba pokládat za "soud v prvním stupni". Při

tomto výkladu nelze totiž ztrácet ze zřetele, že přes opakované

novelizace trestní řád (obdobně jako i další procesní normy

a současný právní řád vůbec) již ve své koncepci je stále ještě

poznamenán relikty totalitního systému, ty však nelze judikaturou

obecných soudů posilovat - v posuzované věci - restriktivním

výkladem, a to mimo jiné již také proto, že restriktivní výklad

(rozhodného zákonného ustanovení) na úkor ústavnosti nerozlišuje

vlastní povahu a význam otázek, o nichž se v konkrétní věci

usnesením rozhoduje.

Podle zákona obecné soudy rozhodují usnesením o otázkách,

které buď upravují způsob a průběh řízení, nebo o otázkách, které

sice s věcí samotnou - avšak jen volně - souvisí, nicméně které na

vlastní rozhodnutí v meritu věci (viz vpředu) zpravidla nemají

podstatný vliv [pokud jím obecné soudy nerozhodují (kasací)

o meritu věci]; přesto však některá rozhodnutí vydaná formou

usnesení mohou mít (a zpravidla také mívají) pro obžalovaného ať

procesní, ať jiné nikoli zanedbatelné důsledky; v případech tohoto

druhu stupni závažnosti takového rozhodnutí (na příklad o námitce

stran podjatosti soudce, o vzetí do vazby, o uložení pořádkové

pokuty apod.) dává zákon výraz tím, že proti němu - zřetelně jako

výjimku (§ 141 odst. 2 al. 2 tr. ř.) připouští opravný prostředek

- stížnost.

Z uvedeného posléze plyne, že v trestním řízení obecné

soudy rozhodují usnesením, jako nižší formou rozhodnutí, toliko

tehdy, jestliže rozhodují v souvislosti s věcí (tj. v souvislosti

s obžalobou) o otázkách k ní sice přidružených, nicméně

o takových, které lze bez obtíží od "věci samé" (jejího merita)

oddělit; takové usnesení je rozhodnutím o samostatném meritorním

(od věci samé odlišném) základu, spravuje se vlastním procesním

režimem, a proto také tam, kde ze zákona je přezkoumatelné vyšším

soudem, má povahu rozhodnutí prvostupňového, a to bez ohledu na

to, v kterém stupni obecného soudu bylo přijato, s tou výjimkou

ovšem, že vyslovená zásada neplatí pro případ, kdyby k vydání

takového usnesení došlo v řízení před Nejvyšším soudem.

K základním zásadám spravedlivého procesu ("stanoveného

postupu" dle čl. 36 odst. 1 Listiny), mimo postulátu nezávislého

a nestranného rozhodování, vyloučení libovůle v soudní jurisdikci

aj., náleží - nikoli v poslední řadě - také ústavní požadavek

přezkumu rozhodnutí soudu nižšího stupně soudem vyššího stupně,

neboť jen tak se naplňuje ústavně zaručené základní právo na

soudní ochranu (hlava pátá Listiny) a z ní vyplývající právo na

spravedlivý proces; proto také tam, kde zákon, ať již

z jakýchkoli důvodů, připouští dvojí výklad, je v intencích zásad

spravedlivého procesu nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu

z nich, který je ve své interpretaci s ústavním pořádkem republiky

co nejvíce souladný (obdobně též nález ve věci Pl. ÚS 48/95 publ.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení

- svazek 5., č. 21, vydání 1., Praha, 1997 a ve Sbírce zákonů č.

121/1996 Sb.).

Ve stěžovatelčině věci vycházely obecné soudy z právního

názoru, který s vyloženými ústavními zásadami není v souladu,

a proto Ústavní soud - vycházeje současně ze zásady minimalizace

zásahu do obecného soudnictví - zrušil toliko rozhodnutí Vrchního

soudu v Praze jako soudu stížnostního [§ 82 odst. 1, 3 písm. a)

zákona], aniž by se přitom jakkoli zabýval meritorními aspekty

posuzované ústavní stížnosti, resp. námitkami, jež stěžovatelka

proti rozhodnutí nižšího stupně vznáší.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat

(§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 9. července 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru