Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 86/06Usnesení ÚS ze dne 27.09.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojn... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Smlouva
poučení
právní úkon
EcliECLI:CZ:US:2006:3.US.86.06
Datum podání11.01.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 41, § 35

513/1991 Sb., § 266

99/1963 Sb., § 118a, § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 86/06 ze dne 27. 9. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Silver, spol. s r.o., se sídlem v Praze 7, U měšťanského pivovaru 934/4, zastoupené Mgr. Gabrielou Hamákovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Baťkovo náměstí 625/552, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 2005, č.j. 28 Cdo 717/2005-411, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2004, č.j. 14 Co 326/2004-377, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 6. 2004, č.j. 27 C 14/2002-327, takto:

Ústavní stížnost seodmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se včas podaným návrhem, který i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť podle jeho názoru jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva garantovaná v čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 9 odst. 2 a 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, 3 a 4, čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 1 a čl. 7 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 14 odst. 1, věty první, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a konečně i v čl. 6 odst. 1, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").

Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky (žalobkyně), jíž se domáhala, aby žalované společnosti KOTVA NEMOVITOSTI, k.s., byla uložena povinnost zpřístupnit specifikované nebytové prostory, umožnit jejich užívání, předat klíče a zdržet se zásahů do práva tyto nebytové prostory užívat, resp. do výkonu jejích práv "jako nájemce", a současně vyhověl vzájemné žalobě žalované tím, že stěžovatelce uložil povinnost dotčené nebytové prostory vyklidit. Uvedený výsledek sporu založil soud na závěru, že rozhodná smlouva (ze dne 1. 11. 2001), z níž dovozovala stěžovatelka svoji legitimaci k uplatněným nárokům (resp. postavení nájemce nebytových prostor), je pro neurčitost neplatná, a její právní poměr podnájemce skončil na základě dohody žalované a společnosti SPRINT, a.s. (ze dne 22. 10. 2001) ku dni 31. 12. 2001.

Odvolací soud těmto závěrům (s dílčími výhradami) přisvědčil, vyvraceje současně i procesní námitky stěžovatelky, soustředěné k tomu, jak byly hodnoceny v řízení provedené důkazy, jakož i k námitce porušení povinností, jež jsou pro vedení řízení zakotveny v ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř.

O dovolání stěžovatelky, obsahově blízké ústavní stížnosti, rozhodl Nejvyšší soud tak, že je jako nepřípustné odmítl, neboť shledal, že ani důvody přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. splněny nejsou.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uplatnila, k doložení tvrzených ústavněprávních konsekvencí, jež byly shora shrnuty, proti obecným soudům řadu výtek, jimž namítala nesprávnost užití ustanovení upravujících výklad právních úkonů a podmínek jejich neplatnosti, možného výkladu neplatnosti jen částečné (§ 41 obč. zák.), absenci povinného postupu podle § 118a odst. 2 o.s.ř., existenci vad při hodnocení důkazů a konečně i nedostatek řádného, zákonu odpovídajícího, odůvodnění rozhodnutí, které soudy vydaly. Také závěr, že dovolání nebylo přípustné, pokládá stěžovatelka za nesprávný; dovolací soud se podle jejího názoru nevypořádal se všemi námitkami, které vznesla, a zejména má za nesprávný názor, že "neplatnost dodatku ze dne 1. 11. 2001" byla "do řízení vnesena dostatečně včas", neboť odporuje principům, jež ovládají odvolací režim tzv. neúplné apelace.

Ve vyjádření k ústavní stížnosti daly obecné soudy najevo, že svá rozhodnutí pokládají za věcně správná, vyvracely v ní uplatněné námitky, a vyjádřily názor, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Co do námitek proti skutkovým zjištěním, zejména hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny); teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.

Tak tomu však v posuzovaném případě zjevně není a stěžovatelka opak ani netvrdí; ústavní stížností totiž toliko pokračuje v polemice se skutkovými závěry, k nimž obecné soudy dospěly po obsáhlém dokazování, a to zásadně uplatněním námitek, jež již dříve jim adresovala. Obecné soudy se s nimi vypořádaly (co do podmínek platnosti resp. neplatnosti kritických právních úkonů ze dne 22. 10. 2001, resp. 1. 11. 2001, zejména pak soud odvolací) nejen obšírně, nýbrž i způsobem, který má racionální a logicky konzistentní základnu; pouhá možnost jiné skutkové verze, byť i obhajitelné, z něj hodnocení důkazů "excesivní" samozřejmě nečiní.

Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Tato zásada ústavně právního přezkumu (a jeho mezí) se uplatňuje ve vztahu k námitkám stěžovatelky, jimiž zpochybnila soudy užité právní názory v hmotném právu zakotvených kriterií výkladu právního úkonu.

Stěžovatelka sice oprávněně soudu prvního stupně vytkla, že namísto ustanovení § 35 odst. 2, 3 obč. zák. nepoužil výkladová hlediska podle § 266 obch. zák., nicméně neuvedla blíže, v čem fakticky (v dané věci) použitý názor z mezí objektivně správně aplikovaného § 266 obch. zák. nemůže obstát (resp. je rozumně neudržitelný).

Obecně platí, že důsledek neplatnosti právního úkonu se ustanovením § 37 obč. zák. váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, to jest - mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle - když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl - vadným slovním nebo jiným zprostředkováním - jasného vyjádření této vůle.

Není žádného podkladu pro úsudek, že se obecné soudy této zásadě - ve výsledku - zpronevěřily. Kritizovatelný názor, omezující možnost odstranit nedostatky určitosti úkonu výkladem, je ve výsledku limitován omezeními, jež se přirozeně spojují s úkonem, jehož povinnou formou je forma písemná; ani výkladem nelze totiž v ní pojatá vyjádření vůle doplňovat, resp. nahrazovat tím, co v ní vyjádřeno nebylo. I podle vůle toho, kdo ho učinil, lze obsah právního úkonu vykládat jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě; "výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat" (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001). Že určení toho, co smlouvou ze dne 1. 11. 2001 bylo vskutku dojednáno, není z jejího písemně zachyceného obsahu identifikovatelné s uspokojivou přesvědčivostí, je doloženo existencí samotného (předmětného) soudního sporu.

Stěžovatelka ostatně v ústavní stížnosti ani netvrdí, že v řízení navrhla konkrétní důkaz, kterým bylo možno neurčitost obsahu právního úkonu odstranit a překlenout výkladem, resp. "že ten byl soudem zamítnut, eventuálně zcela opomenut, popřípadě že byl takový důkaz řádně proveden a v odůvodnění meritorního rozhodnutí nebyl, ať již negativně či pozitivně, zohledněn při ustálení jeho skutkového základu, tudíž že soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení" (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Namísto toho obsáhle polemizuje s hodnocením důkazů již provedených, což však, jak uvedeno výše, k posunu do ústavněprávní roviny nepostačuje.

V souladu s konstantním nazíráním soudní praxe vyznělo i posouzení námitky stěžovatelky vycházející z ustanovení § 41 obč. zák.; lze souhlasit s názorem, že jen částečná neplatnost právního úkonu se prosadit nemohla, neboť (kritická) neplatnost "dodatku" smlouvy ze dne 1. 11. 2001 - ve vztahu k předmětným nárokům - logicky "úplně" založila rozhodný nedostatek hmotněprávní legitimace stěžovatelky.

I kdyby bylo namístě stěžovatelce přisvědčit ohledně výtky z nedostatku postupů podle § 118a odst. 2 o.s.ř., a tomu odpovídajících důsledků v odvolacím režimu neúplné apelace, je v kontextu ústavněprávního přezkumu významné, že stěžovatelka nenaznačila, jaké "rozhodné skutečnosti" v případě realizovaného poučení ze strany soudu (kromě těch, které již uvedla) by poté mohla uvést, resp. jaké důkazy k doložení, že vůle vtělená do kritického (písemného) "dodatku ke smlouvě" ze dne 1. 11. 2001 byla určitá (jako taková vyložitelná), by mohla navrhnout.

K uvedenému je přiléhavé též připomenout, že ačkoli aplikované zásady ústavněprávního přezkumu se vztahují k soudnímu procesu ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost sama o sobě; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) z hlediska ústavněprávního rozměru ve vztahu k celému řízení, tj. aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).

V této souvislosti stojí za zaznamenání, že nepodařilo-li se stěžovatelce zpochybnit dodatek ke smlouvě ze dne 22. 10. 2001, a tvrdí-li současně, že pojem "ve znění dodatků" (k původní smlouvě o nájmu ze dne 6. 4. 1994) je vyložitelný, a měl-li by tudíž být tímto "dodatkem" i dodatek ze dne 22. 10. 2001, pak by jeho zahrnutí mezi úkony vymezující vztah mezi účastníky nutně vedlo k závěru o skončení nájemního vztahu stěžovatelky "tak jako tak" (ku dni 31. 12. 2001), a tím k následku, srovnatelnému s tím, jenž byl obecnými soudy nastolen.

Ústavněprávní argument "nepředvídatelnosti" soudního rozhodnutí není (hodnocen sám o sobě) ku prospěchu stěžovatelky užitelný proto, že již soud prvního stupně ustavil pro něj rozhodnou skutkovou a právní základnu, a stěžovatelka měla prostor pro oponenturu v odvolání a dovolání, kterou ostatně i využila.

Relevantním požadavkem ústavněprávního přezkumu též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§ 157 o.s.ř.); tomu obecné soudy zjevně dostály. Není zde významné samo o sobě to, že stěžovatelka s nimi (věcně) nesouhlasí.

Ohledně usnesení, kterým Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadenému rozhodnutí odvolacího soudu nelze přičítat znaky zásadního právního významu (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.), postačí odkázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu (srov. například rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 181/95), že posouzení "zásadního významu" právní stránky věci je výrazem nezávislého soudního rozhodnutí, jež není (pokud jím nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem) předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu; "úkolem Ústavního soudu není sjednocování judikatury obecných soudů, neboť je to právě Nejvyšší soud, jemuž toto oprávnění přísluší (§ 14 zákona č. 6/2002 Sb.)".

Dovolací soud přesvědčivě (a v souladu se svojí ustálenou praxí) vyložil, proč nelze rozhodnutí odvolacího soudu pokládat za zásadně právně významné, a jeho názor nelze nikterak hodnotit jako výraz ústavně nepřijatelné překážky přístupu k přezkumné instanci, již představuje; ostatně nad tento rámec se i poctivě vyjádřil k věci, přičemž jeho závěrům (z ústavněprávního hlediska) nelze ničeho vytknout.

Ani potud proto není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Lze proto shrnout, že z hlediska vyložených principů ústavněprávního přezkumu existence relevantního zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložena nebyla, a tento závěr lze mít za zřejmý; stěžovatelka pomíjí, že Ústavní soud nepředstavuje další přezkumnou instanci v režimu obecného soudnictví.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2006

Jan Musilv. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru