Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 859/14 #1Usnesení ÚS ze dne 29.04.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Pardubice
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
dovolání/důvody
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.859.14.1
Datum podání06.03.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 37 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 265b odst.1 písm.g, § 265b odst.1 písm.k, § 125 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 859/14 ze dne 29. 4. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele R. N., zastoupeného Mgr. Barborou Kovaříkovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 767, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013 č. j. 8 Tdo 1232/2013-21, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 17. dubna 2013 č. j. 14 To 90/2013-204 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. února 2013 č. j. 1 T 241/2012-181, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 6. března 2014 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") shledán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry ve smyslu ustanovení § 206 odst. 1 a odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), jehož se dopustil tím, že jako advokát přijal ve prospěch svého klienta plnění ve výši 67 545 Kč ze závazku z mimosoudní dohody, přičemž tomu však vyplatil pouze částku 20 000 Kč. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Nalézací soud opřel závěr o stěžovatelově vině zejména o výpověď poškozeného klienta a skutečnost, že stěžovatel byl za popsané jednání rovněž potrestán kárným opatřením České advokátní komory. Stěžovatelovu obhajobu označil pak soud za rozporuplnou a účelovou, když se často měnila s ohledem na postupně prokazované skutkové okolnosti případu. O stěžovatelově odvolání rozhodl napadeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích tak, že zmírnil stěžovateli uložený trest, výrok o vině však ponechal nezměněný, přičemž se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu nalézacího. Následně Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání, neboť bylo dle dovolacího soudu podáno z jiných než zákonných důvodů, když se stěžovatel jeho prostřednictvím domáhal revize skutkových zjištění a přehodnocení provedených důkazů.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Za zásadní pochybení považuje stěžovatel to, že nalézací a odvolací soud nesprávným způsobem vyhodnotily provedené důkazy. V důsledku toho pak soudy neměly dostatečné podklady pro konstatování stěžovatelovy viny. V předmětném trestním řízení byly porušeny základní zásady řádného trestního řízení, neboť soudy v důsledku nesprávného a neúplného důkazního řízení nesprávně zjistily skutkové okolnosti případu. Obecné soudy bez řádného odůvodnění odmítly provést stěžovatelem navržené důkazy, kterými mohlo být prokázáno, že stěžovatel se předmětného trestného činu nedopustil. Obecné soudy dostatečně neodůvodnily, z jakých skutečností dovozují stěžovatelovu vinu. Z obsahu odůvodnění se lze pouze domnívat, že soudy považují výpověď poškozeného klienta jako věrohodnou, a to i přes rozpory, na které poukazoval stěžovatel. Skutečnost, že svému klientovi peníze nevyplatil, pak soudy dovozují toliko z toho, že se údajně poškozený klient nacházel v zahraničí v době, která je uvedená na potvrzení o převzetí stěžovatelem vyplácené částky. Závěr o nevyplacení peněz však může potvrdit toliko nepravost podpisu, kterým poškozený stvrdil převzetí peněz. V tomto ohledu však soudy zcela pominuly závěry odborného posudku, dle jehož závěrů byla analýzou srovnávacích materiálů potvrzena jejich značná shoda. Za takové situace měl soud nechat vypracovat další posudek nebo spíše přistoupit k výslechu znalce, který posudek zpracovával. To však soudy neučinily, čímž výrazně snížily možnost stěžovatelovy efektivní obhajoby a porušily zásadu ústnosti trestního řízení. Nevyslechnutím znalce bylo stěžovateli navíc znemožněno se proti rozporům v posudku efektivně bránit. Nejvyšší soud se pak dostatečně nevěnoval důvodům dovolání a pouze jej povšechně odmítl, čímž stěžovateli odepřel přístup k soudní ochraně jeho práv. Zejména se měl věnovat skutečnosti, že soudy nižších stupňů učiněná skutková zjištění nenaplňují všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Výroková část odsuzujícího rozsudku by dle stěžovatele měla obsahovat důvody, o něž soudy opřely svůj závěr o nevyplacení sporné částky, přičemž rozhodnutí nalézacího soudu neobsahuje dostatečně jasný výrok o stěžovatelově vině, kterým by se soud, mimo jiné, vypořádal např. se skutečností o nepravosti předloženého dokladu o zaplacení sporné částky. Další dovolací důvod byl dán tím, že odvolací soud zamítl stěžovatelovo odvolání směřující proti výroku o vině, aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny procesní podmínky, neboť odvolací soud měl v důsledku porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces v řízení před nalézacím soudem rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit. Nejvyšší soud jednal navíc v rozporu se závěry judikatury Ústavního soudu, když se odmítl v rozporu s čl. 4 Ústavy České republiky zabývat námitkami závažného porušení spravedlivého procesu. Ze všech výše uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Za neopodstatněnou musí Ústavní soud označit stěžovatelovu námitku, dle níž obecné soudy bez řádného odůvodnění odmítly provést stěžovatelem navržené důkazy. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně konstatoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny (tedy i práva na tzv. rovnost zbraní) neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vznesených účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995 sp. zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Soud však je povinen zdůvodnit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl. V opačném případě by se jednalo o kategorii tzv. opomenutých důkazů, které Ústavní soud již mnohokrát označil za neslučitelné s principy spravedlivého procesu [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2004 sp. zn. IV. ÚS 219/03 (N 25/32 SbNU 225), nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Obecné soudy v napadených rozhodnutích uvedly, že důkazním návrhům stěžovatele (zejména zpřesnění závěrů obsažených v odborném vyjádření v oboru zkoumání ručního písma) nevyhovují, neboť jejich provedení nemůže nikterak zpochybnit ostatní provedené důkazy, které samy o sobě poskytují dostatečnou podporu pro závěr o stěžovatelově vině. Takový závěr nelze bez dalšího označit za svévolný či nelogický a vznesené důkazní návrhy za opomenuté. Tento závěr je navíc podpořen skutečností, že Ústavní soud neshledal ústavně relevantní pochybení ani co do rozsahu zjištěného skutkového stavu, a proto nelze za svévolný považovat ani závěr obecných soudů, dle nějž by provádění dalších důkazů bylo neefektivní, když byla vina stěžovatele dostatečně prokázána již provedenými důkazy (srov. zejména odůvodnění napadeného rozhodnutí okresního soudu). Z tohoto hlediska napadená rozhodnutí a důkazní řízení vedené obecnými soudy nepředstavují porušení práva na spravedlivý proces.

7. Ve zbytku představuje ústavní stížnost toliko pokračující polemiku s právními a skutkovými závěry obecných soudů, kterou se stěžovatel pokouší přimět Ústavní soud, aby se postavil do role další přezkumné soudní instance a rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil. Na tomto místě je však třeba připomenout obecný závěr, dle nějž Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit "běžnou" zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů, nýbrž může do jejich nezávislé činnosti zasáhnout toliko v případě, že rozhodující soudy svým postupem poruší základní práva a svobody účastníků soudního řízení. K tomu v trestním řízení nejčastěji dochází porušením práva efektivní obhajoby a svévolným (nezákonným) hodnocením provedených důkazů, přičemž Ústavní soud vždy hodnotí napadené soudní řízení z hlediska spravedlnosti a ochrany základních práv a svobod jako celek. Žádné pochybení ústavněprávního charakteru však Ústavní soud v projednávané věci neshledal.

8. Odůvodnění i výroky napadených rozhodnutí obsahují dle Ústavního soudu všechny podstatné náležitosti, zejména popis skutečností, z nichž soudy dovozují stěžovatelovu vinu, a tyto skutečnosti jsou konzistentním a logickým způsobem interpretovány. Soudy závěr o stěžovatelově vině dovodily zejména z výpovědi poškozeného, s jejíž nevěrohodností a rozporuplností se dostatečně vypořádal odvolací soud (viz str. 5 a 6 napadeného rozhodnutí). Toto hodnocení lze přitom z hlediska principů spravedlivého procesu označit za přijatelné, a proto zde není dán prostor pro jeho "revizi" ze strany Ústavního soudu. Vzhledem k tomu, že soudy při svém hodnocení v podstatě nebraly v potaz závěry znaleckého hodnocení a stěžovatel měl možnost se bezprostředně vyjádřit ke všem podstatným prováděným důkazům, nemohlo nevyslechnutím znalce dojít k neoprávněnému zásahu do stěžovatelova práva efektivní obhajoby, ani k porušení zásady ústnosti trestního řízení. V procesu hodnocení provedených důkazů tak Ústavní soud neshledal žádné pochybení relevantní z hlediska ochrany základních práv a svobod.

9. Za zjevně neopodstatněnou považuje Ústavní soud rovněž námitku, dle níž se dovolací soud řádně nevypořádal s námitkami obsaženými ve stěžovatelově dovolání. Předně je třeba v tomto směru konstatovat, že závěry Nejvyššího soudu plně odpovídají jeho ustálené rozhodovací činnosti. V dovolání vznesenými námitkami vytýkal stěžovatel obecným soudům na jedné straně pochybení v oblasti hodnocení důkazů a na straně druhé formální pochybení napadených rozhodnutí, spočívající zejména v nedostatečné "rozvitosti" jejich výrokové části. První skupina takto vznesených námitek nemůže dle ustálené rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, podobně jako Ústavního soudu, zásadně založit důvodnost podaného dovolání. Přitom Ústavní soud neshledal, že by stěžovatel v dovolání vznesl jakoukoliv námitku zásadního porušení principů spravedlivého procesu, s níž by se Nejvyšší soud v dostatečné míře nevypořádal. S druhou skupinou námitek, týkajících se úplnosti výrokové věty, se pak Nejvyšší soud rovněž řádně zabýval (srov. str. 6 napadeného rozhodnutí) a na jeho závěry lze v tomto směru odkázat. Další dovolací důvod spatřoval stěžovatel v tom, že odvolací soud zamítl stěžovatelovo odvolání směřující proti výroku o vině, aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny procesní podmínky, neboť odvolací soud měl v důsledku porušení jeho práva na spravedlivý proces v řízení před nalézacím soudem rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit podle § 258 odst. 1 písm. b) a c) tr. řádu. Ústavní soud podotýká, že předmětný dovolací důvod v žádném případě nemůže zakládat "právo na úspěch" odvolávající se osoby. Jeho naplnění nelze opřít jen o stěžovatelovu nespokojenost a nesouhlas s hodnocením spravedlnosti řízení před nalézacím soudem, jeho skutkových zjištění či provedených důkazů. To zvláště v situaci, kdy odvolací soud sám žádné podstatné důkazy neprovádí a princip dvojinstančnosti trestního řízení soudního je tím zcela zachován. Ani v postupu Nejvyššího soudu, který se ještě nad rámec stěžovatelovy argumentace zabýval dodržením všech procesních standardů spravedlivého procesu (srov. str. 6 a 7 napadeného rozhodnutí), tak Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv a svobod.

10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru