Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 859/13 #1Usnesení ÚS ze dne 13.03.2014K institutu spolupracujícího obviněného a k dokazování a hodnocení důkazů v trestním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - VS Olomouc
SOUD - NS
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozh... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
trestný čin/krádež
obviněný
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 4/72 SbNU 575
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.859.13.1
Datum podání11.03.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 178a, § 125 odst.1

40/2009 Sb., § 58 odst.4


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014

U 4/72 SbNU 575

K institutu spolupracujícího obviněného a k dokazování a hodnocení důkazů v trestním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaj) - ze dne 13. března 2014 sp. zn. III. ÚS 859/13 ve věci ústavní stížnosti J. J., zastoupeného JUDr. Petrem Dítě, LL.M., advokátem advokátní kanceláře se sídlem Horní náměstí 19, 772 00 Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 7. 11. 2011 č. j. 61 T 31/2011-2724, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2012 č. j. 6 To 111/2011-2994 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012 č. j. 7 Tdo 1315/2012-57 vydaným ve stěžovatelově trestní věci, za účasti 1. Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, 2. Vrchního soudu v Olomouci a 3. Nejvyššího soudu jako účastníků řízení.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jejichž postupem v trestní věci stěžovatele mělo dojít k porušení jeho základních práv zaručených článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Rovněž prý nebyl respektován princip presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny, článek 6 odst. 2 Úmluvy a článek 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

II.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí obecných soudů, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně uznán vinným 1. zvlášť závažným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, 2. přečinem poškozování cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a 3. přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Spolu s ním byli odsouzeni jako spolupachatelé R. Š. a P. B. Na trestné činnosti se podíleli jako spolupachatelé též M. R. a T. D., stíhaní v samostatných trestních řízeních.

Stěžovateli by uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let.

Trestná činnost spočívala po skutkové stránce (stručně řečeno) v tom, že stěžovatel v období od 8. 9. 2009 do 9. 7. 2010 na území České republiky, Slovenské republiky a Spolkové republiky Německo se podílel v osmi případech na krádežích luxusních osobních automobilů zejména typu BMW X5 a X6, které byly převáženy do ciziny a prodávány. Stěžovatel se na této skupinové trestné činnosti podílel zejména tím, že tipoval vozidla k odcizení a ukradené automobily jako řidič odvážel pryč z míst krádeží. Škoda způsobená skutky, na nichž se stěžovatel podílel, byla vyčíslena částkou přesahující 11 milionů Kč.

Proti prvoinstančnímu rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 4. 2012 č. j. 6 To 111/2011-2994 tak, že napadený rozsudek z podnětu odvolání obou obviněných a poškozené společnosti UNIQA pojišťovna, a. s., podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil ve výroku o zabrání věci a částečně ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. řádu ve věci znovu rozhodl o náhradě škody. V ostatních výrocích, tj. ve výrocích o vině a trestu, odvolací soud ponechal napadený rozsudek beze změn.

Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 12. 12. 2012 č. j. 7 Tdo 1315/2012-57 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu.

III.

V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel obecným soudům především vytýká, že nesprávně a jednostranně hodnotily provedené důkazy. On sám v průběhu celého trestního řízení trestnou činnost popíral a též v ústavní stížnosti tvrdí, že je nevinný a že byl odsouzen nespravedlivě.

Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy nekriticky opřely odsuzující rozsudek o jediný důkaz, tj. o usvědčující výpověď spoluobviněného P. B., který v řízení vystupoval jako tzv. spolupracující obviněný ve smyslu § 178a tr. řádu. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že tato výpověď je "zcela účelová a nevěrohodná" a obsahuje "velké rozpory". Závěr o účelovosti výpovědi spolupracujícího obviněného je prý "podložen samotnou vidinou nízkého trestu" a jeho "jednoznačně prokázaným propojením" s orgány činnými v trestním řízení. P. B. prý "po celou dobu trestního řízení vystupoval dle jejich instrukcí tak, aby pro spolupracujícího obviněného bylo dosaženo co nejnižšího trestu".

Další stěžovatelova námitka se týká toho, že u skutků popsaných v bodech 3, 4 a 5 skutkové věty odsuzujícího rozsudku se soud spokojil pouze s důkazem "z doslechu", totiž s výpovědí spoluobžalovaného P. B., který o těchto skutcích a o účasti stěžovatele na jejich páchání vypovídal pouze na základě informací získaných od třetích osob, ty však soudem slyšeny nebyly.

Nalézací soud měl podle názoru stěžovatele pochybit také tím, že zajištěnou pachovou stopu pokládal za usvědčující důkaz vůči stěžovateli, zatímco ve vztahu ke spolupracujícímu obviněnému P. B. soud dospěl k závěru, že pachová stopa byla přenesena odjinud.

Stěžovatel se tedy domnívá, že obecné soudy hodnotily provedené důkazy extrémně vadně, nerespektovaly procesní zásadu in dubio pro reo a své důkazní závěry v napadených rozhodnutích nedostatečně odůvodnily.

Stěžovatel poukazuje na závěry vyslovené v judikátech Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377), sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), sp. zn. IV. ÚS 219/03 ze dne 20. 2. 2004 (N 25/32 SbNU 225), sp. zn. III. ÚS 722/09 ze dne 7. 1. 2010 (N 2/56 SbNU 11), sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239), sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239), sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63), sp. zn. III. ÚS 623/2000 ze dne 27. 5. 2003 (N 69/30 SbNU 163) - všechny judikáty jsou dostupné též v internetové databázi NALUS - viz http://nalus.usoud.cz, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012 sp. zn. 5 Tdo 280/2012 a v blíže neidentifikované "judikatuře Evropského soudu pro lidská práva"; domnívá se, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou s touto judikaturou v rozporu.

IV.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti [srov. již např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)].

Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2, 4, 5 tr. řádu). V řadě svých rozhodnutí klade Ústavní soud důraz na kontradiktorní charakter důkazního postupu v souladu s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267), sp. zn. III. ÚS 181/2000 ze dne 23. 11. 2000 (N 175/20 SbNU 241) či sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)]. Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování byla učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. věci sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)]. Pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního dáno tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996 (N 131/6 SbNU 461), sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165), sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25) a mnohá další].

Ústavní soud zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění, a fakticky tak nahrazovat soud nalézací. Uvedený závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti (srov. § 2 odst. 11, 12 tr. řádu), jež v řízení před Ústavním soudem nemohou být adekvátně naplněny.

V projednávané věci je třeba zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil již v rámci své obhajoby v jednotlivých stadiích trestního řízení a jimiž se obecné soudy opakovaně zabývaly. Stěžovatel tak fakticky staví Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, jež tomuto orgánu nepřísluší.

V.

Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu nezjistil na straně orgánů činných v trestním řízení žádná výraznější procesní pochybení, natož pochybení ústavněprávního rázu.

Nalézací soud v projednávané věci rozhodoval na základě poměrně rozsáhlého dokazování, vzal v úvahu výpovědi několika svědků, jejichž obsah důsledně hodnotil.

Z odůvodnění soudu prvního stupně neplyne nic, co by nasvědčovalo jednostrannému hodnocení výpovědi spoluobviněného P. B. či nekritickému přijetí jeho verze trestné činnosti.

Ústavní soud přitakává těm úvahám obsaženým v ústavní stížnosti kladoucím na obecné soudy požadavek velmi kritického a důkladného hodnocení důkazů v takových obtížných důkazních situacích, kdy stojí "tvrzení proti tvrzení". Ústavní soud rovněž v obecné rovině potvrzuje požadavek, že na proces hodnocení výpovědí tzv. spolupracujících obviněných je třeba klást mimořádně vysoké nároky. Nelze než souhlasit s obecnou úvahou, že privilegium mimořádného snížení trestu odnětí svobody pro spolupracujícího obviněného zakotvené v ustanovení § 58 odst. 4 tr. zákoníku může motivovat vyslýchanou osobu k tomu, aby vypovídala nepravdivě, ve snaze "zalíbit se" orgánům činným v trestním řízení tím, že jim usnadní jejich důkazní pozici. Na toto nebezpečí je oprávněně poukazováno i v odborné literatuře [viz např. publikaci Válková, H., Stočesová, S. (eds.). Nad institutem korunního svědka. Plzeň : Západočeská univerzita, 2003].

Teoretická diskuse i legislativní vývoj v mnoha zemích s rozvinutým právním systémem však většinově dospívá k závěru, že jako reakce na vážná bezpečnostní nebezpečí, která přináší zejména organizovaná kriminalita, je institut spolupracujícího obviněného legitimním nástrojem trestního řízení, vyhovujícím požadavkům právního státu.

V mnoha zahraničních trestněprávních předpisech je tento institut dnes obsažen a je pokládán za sice mimořádný, nicméně legitimní prostředek potírání závažné kriminality. Právní zakotvení institutu spolupracujícího obviněného (pod takovými názvy jako Kronzeuge, informant defendant, świadek koronny, pentito, testimone di giustizia, immunity witness, accomplice witness, supergrass apod.) nalezneme např. na Slovensku (zakotven novelou trestního zákona a trestního řádu zákonem č. 457/2003 Z. z.), v Německu (§ 46b StGB), v Polsku [art. 2 ustawy o świadku koronnym z dnia 25. czerwca 1997 r. (Dz. U. z 1997 r. Nr 114, poz. 738)], v Itálii (La legge 13 febbraio 2001 n. 45) a v řadě dalších zemí. Aplikaci tohoto institutu a jeho zakotvení do právních systémů členských zemí doporučují i dokumenty Rady Evropy [Recommendation Rec(2005)9 of the Committee of Ministers to member states on the protection of witnesses and collaborators of justice].

Je však třeba naléhavě zdůraznit, že aplikace procesního institutu spolupracujícího obviněného musí být podrobena velmi přísným nárokům. Proces hodnocení věrohodnosti výpovědi spolupracujícího obviněného musí být mimořádně pečlivý; musí být posouzeny mj. jeho osobnostní rysy, jeho motivace ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení a souladnost jeho výpovědi s ostatními důkazy shromážděnými ve věci.

V posuzovaném případě Ústavní soud shledává, že obecné soudy těmto náročným požadavkům dostály. Odůvodnění rozsudků nalézacího a odvolacího soudu se obsáhle zabývají kritérii věrohodnosti výpovědi P. B., otázkou jeho motivace ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení a souladností jeho výpovědi s ostatními důkazy shromážděnými ve věci. Ústavní soud nemá, co by těmto úvahám obecných soudů z hlediska ústavnosti vytknul, a plně na ně odkazuje.

Nelze přitakat stěžovatelově námitce, že výpověď spolupracujícího obviněného P. B. byla jediným důkazem o stěžovatelově vině. Nalézací soud mohl tuto usvědčující výpověď porovnat s dalšími důkazy, zejména s obsahem odposlechů telefonních hovorů (viz argumentaci na stranách 32, 33 a 36 odůvodnění rozsudku).

Neobstojí ani stěžovatelova námitka údajné nepřípustnosti "svědectví z doslechu". Ze zásady volného hodnocení důkazů plyne mimo jiné to, že zákon nepředepisuje důkazní sílu jednotlivých druhů důkazů ani nevylučuje použití odvozeného důkazu. Přípustnost takového důkazu je uznávána i v odborné literatuře (viz např. Šámal, P. et. al. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha : C .H. Beck, 2013, s. 360).

Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle. Z těchto hledisek napadená rozhodnutí plně obstojí.

Nebyl shledán žádný rozpor napadených rozhodnutí s judikaturou Ústavníhosoudu, Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva, na niž stěžovatel odkazuje. Právní závěry obsažené v uvedených judikátech byly vysloveny na základě odlišného skutkového stavu a v nyní projednávané věci je nelze aplikovat.

Ústavnísoud nezjistil porušení základních práv stěžovatele, a byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru