Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 856/11 #1Usnesení ÚS ze dne 21.04.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - FŘ Praha
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - FÚ Praha 3
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezk... více
Věcný rejstříkinterpretace
Správní soudnictví
daň/nedoplatek
správní rozhodnutí
právní předpis/účinnost
právní předpis/platnost
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.856.11.1
Datum podání22.03.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2, čl. 11 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

109/2006 Sb.

235/2004 Sb., § 51 odst.1 písm.i, § 68 odst.10, § 113 písm.b


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 856/11 ze dne 21. 4. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 21. dubna 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatelky Sázková kancelář, a. s., se sídlem Jaktáře 1475, 686 01 Uherské Hradiště-Mařatice, IČO: 26493993, zastoupené JUDr. Jaroslavem Novákem, Ph.D., advokátem se sídlem Trojanova 12, 120 00 Praha 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. prosince 2010 č. j. 5 Afs 86/2010-63, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2010 č. j. 9 Ca 250/2008-37, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. město Prahu ze dne 30. dubna 2008 č. j. 6525/08-1300-105163 a platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 3 ze dne 26. září 2007 č. j. 174563/07/003511/4269, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Formálně bezvadným návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a odst. 6, § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] navrhovatelka napadla v záhlaví označená rozhodnutí orgánů veřejné moci, připínající se k vyměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2007 ve výši 1.840,- Kč. Navrhovatelka tvrdila, že jimi došlo k zásahu do jejího ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. do ústavního principu právního státu obsaženého v čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.

K tomuto zásahu mělo podle přesvědčení navrhovatelky dojít nesprávnou interpretací čl. XVII bodu 2. zákona č. 109/2006 Sb. (kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o sociálních službách), jenž nabyl účinnosti dne 1. dubna 2006, a kterým byl zrušen § 113 písm. b) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále i "zákon o DPH"). Dle navrhovatelky jím totiž "obživla" původně (naposled citovaným ustanovením) zrušená ustanovení § 51 odst. 1 písm. i) a § 68 odst. 10 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. V podrobně rozvedené argumentaci navrhovatelka zdůraznila především, že jako plátci daně je jí adresována právní úprava, jejíž podoba takto není jednoznačná, pročež při konkurenci více myslitelných interpretačních alternativ je nutno v souladu s judikaturou Ústavního soudu za použití zásady in dubio mitius upřednostnit tu, která je pro ni příznivější. Navzdory tomuto argumentu orgány veřejné moci rozhodující o její daňové povinnosti, včetně obecných soudů, vyložily předmětnou právní úpravu v její neprospěch. Proto se navrhovatelka domáhala, aby Ustavní soud v záhlaví označená rozhodnutí nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poté co posoudil námitky navrhovatelkou předložené, dospěl Ústavní soud k závěru, že nelze přisvědčit jejímu názoru o tom, že by obecné soudy (a správní orgány) interpretovaly relevantní rámec jednoduchého práva dopadající na předmětnou věc v rozporu s jejími ústavně zaručenými právy. K podrobné argumentaci odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 1696/09 ze dne 8. února 2011 (dostupný na stránkách http://nalus.usoud.cz), jímž bylo rozhodováno o ústavní stížnosti založené na naprosto identické právní problematice.

Rozhodovací důvody označeného nálezu jsou založeny na této argumentaci:

"Zákon o DPH ve svém závěrečném ustanovení [§ 113 písm. b)] stanovil, že "ustanovení § 51 odst. 1 písm. i) a § 68 odst. 10 pozbývají platnosti dnem 31. prosince 2004." Uplynutím zmíněného dne tak citovaná ustanovení přestala normativně existovat. Ustanovení § 113 písm. b) zákona o DPH se naplnilo: uplynutím stanoveného okamžiku došlo ke vzniku právní skutečnosti, se kterou byl spjat stanovený následek. Tento následek nastal a vzhledem k tomu, že nikdo neumí zvrátit tok času, nelze předpokládat, že by se "opakoval".

Přijetím zákona č. 109/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o sociálních službách, jenž nabyl účinnosti dne 1. 4. 2006 (tj. čl. XVII bod 2 uvedeného zákona) a kterým byl zrušen § 113 písm. b) zákona o DPH, přestalo citované ustanovení zákona o DPH normativně existovat. Nicméně zákon o sociálních službách nijak normativně neupravil následek, ke kterému aplikací ustanovení § 113 písm. b) zákona o DPH již došlo; tento následek tak tedy zůstal zachován. Jinými slovy, chtěl-li by zákonodárce docílit stavu, aby existovala pravidla, jichž se stěžovatelka dovolává, musel by je ve formě zákona výslovně přijmout; tak se tomu ale nestalo."

Jelikož od této v daném nálezu podrobněji rozvedené argumentace, obsahující důvody, pro které k "obživnutí" původní právní úpravy v daném případě nedošlo, neshledal III. senát Ústavního soudu důvod se odchýlit (§ 23 zákona č. 182/1993 Sb.), postačí na odůvodnění v něm obsažené pro stručnost odkázat.

Nad jeho rámec, stran tvrzení upínající se k zásadě in dubio mitius, sluší se odkázat na naprosto adekvátní tezi obsaženou v (i jinak pregnantně odůvodněném) rozsudku Nejvyššího správního soudu, dle níž vzhledem k tomu, že nebyly dány k dispozici dva rovnocenné výklady použitelných ustanovení zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, nebylo v posuzované věci z její podstaty ani možno volit takový výklad, který by byl pro navrhovatelku příznivější.

Návrh byl v důsledku uvedeného posouzen jako zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2011

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru