Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 850/21 #1Usnesení ÚS ze dne 27.04.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozh... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
listina
EcliECLI:CZ:US:2021:3.US.850.21.1
Datum podání31.03.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125, § 213

40/2009 Sb., § 206


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 850/21 ze dne 27. 4. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem, sídlem Karlovo nám. 671/24, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2020 č. j. 3 Tdo 1233/2020-1429 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. května 2020 č. j. 12 To 73/2019-1278, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaných listin se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 9. 10. 2019 č. j. 2 T 4/2019-1045 byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník") a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1 a 2 téhož zákona byl dále odsouzen k peněžitému trestu ve výši 500 000 Kč a podle § 69 odst. 1 téhož zákona mu byl vyměřen náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Současně bylo podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku rozhodnuto o náhradě škody poškozené obchodní společnosti X (dále jen "poškozená").

3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí krajského soudu podle § 258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zrušil ve výroku o povinnosti k náhradě škody a nově stěžovateli uložil podle § 228 odst. 1 tr. řádu povinnost nahradit poškozené částku 5 400 000 Kč a se zbytkem nároku ji podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Stěžovatel napadl rozhodnutí vrchního soudu dovoláním, opřeným o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel obdobně jako v dovolání tvrdí, že se krajský soud ani vrchní soud důsledně nezabývaly naplněním všech znaků objektivní a zejména subjektivní stránky trestného činu zpronevěry, a že skutková zjištění jsou v rozporu s provedeným dokazováním. Uvádí, že předmětná částka byla poškozenou získána z prodeje jejího majetku. Druhý ze společníků L. F. odmítal stěžovateli umožnit přístup k účetní evidenci a pro potřeby poškozené používal svůj soukromý bankovní účet, čímž stěžovateli znemožnil přístup k informacím o nakládání s finančními prostředky a tím i kontrolu hospodaření, přičemž stěžovatel zjistil, že druhý společník poškozenou tuneloval. Stěžovatel proto provedl převod předmětné finanční částky z účtu poškozené na svůj účet. Neměl v úmyslu si ji přisvojit, ale pouze ji dočasně deponovat mimo dosah druhého jednatele. Finanční prostředky se nedostaly z dispozice poškozené, neboť byly stále v dispozici jejího jednatele. Skutečnost, že byly vedeny na jeho osobním účtu, ještě nesvědčí o vzniku škody, když nadto i druhý společník a jednatel převáděl finanční prostředky poškozené na svůj osobní účet a ten používal také pro potřeby společnosti. Namítá, že nebyl prokázán jeho úmysl obohatit se na úkor poškozené. Nejednal v úmyslu způsobit poškozené škodu, ale byl veden snahou zachovat z majetku společnosti alespoň tuto částku.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla tato rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) v podstatě nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.

8. Podstata ústavní stížnosti spočívá v odmítnutí skutkových zjištění rozhodných pro závěr o vině stěžovatele. Jak však vyplývá z rozsudku krajského soudu, tento soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (v souladu s § 125 odst. 1 tr. řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Vrchní soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. řádu) a po doplnění dokazování (§ 213 odst. 1 tr. řádu) poměrně rozsáhlým listinným materiálem neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Naopak shledal, že krajský soud učinil ve věci správné skutkové a právní závěry. Korigoval pouze výrok o povinnosti stěžovatele nahradit poškozené škodu trestným činem způsobenou, a to v části, v níž byl stěžovatel původně zavázán k úhradě úroků z prodlení. Vypořádal se přitom s relevantními odvolacími námitkami stěžovatele, které označil za nedůvodné, přičemž případně podotkl, že některými argumenty uplatněnými v opravném prostředku se zabýval v rámci svých hodnotících úvah již krajský soud. K tomu lze uvést, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva. Podle jeho rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, jestliže vrchní soud na některé odvolací námitky stěžovatele reagoval explicitním příklonem ke skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají.

9. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že v rozhodnutí krajského soudu jsou závěry o trestní odpovědnosti stěžovatele přesvědčivě a velmi podrobně odůvodněny a podepřeny provedenými důkazy (výpověďmi svědků a řadou listinných důkazů), které jednoznačně vyvracejí obhajobu stěžovatele, že nic nevěděl o hospodaření poškozené a měl podezření na vyvádění finančních prostředků poškozené druhým společníkem k soukromým účelům, a že proto předmětnou finanční částku převedl na svůj soukromý účet, aby ji dočasně ochránil. Z provedených důkazů také vyplývá, že poté, co druhý společník zjistil předmětný převod firemních prostředků a oznámil to stěžovateli, tento postupně uváděl různé nelogické důvody, proč tak učinil. Bylo též prokázáno, že již před uskutečněným převodem se stěžovatel u příslušného finančního ústavu zajímal o to, jak větší část peněz zhodnotit a k tomu také činil zásadní kroky. Stěžovatel se sice snažil výpovědi svědků znevěrohodnit, krajský soud však nezjistil žádné okolnosti, které by jejich věrohodnost zpochybňovaly. Tyto výpovědi nadto korespondují se zásadními listinnými důkazy, z nichž soud zjistil, jaké jednotlivé kroky v časové souslednosti stěžovatel činil, a z nichž vyvodil i úmysl stěžovatele směřující k vyvedení finančních prostředků poškozené z jejího účtu na svůj soukromý účet. Z popsané chronologie jednání stěžovatele je také patrné, že si před neoprávněným převodem promyslel zásadní skutečnosti a připravil si podmínky, o nichž se domníval, že jimi následně své jednání odůvodní.

10. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje vybrané body své obhajoby, s níž se však krajský soud i vrchní soud vypořádaly. K jednotlivým námitkám nemá Ústavní soud co dodat a lze odkázat na příslušná místa odůvodnění soudních rozhodnutí. Opakovat na tomto místě podrobné závěry a důkazy, z nichž tyto závěry vyplývají, je v řízení o ústavní stížnosti zcela nadbytečné. Konstatovaly-li soudy, že bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že stěžovatel jednal při výkonu funkce statutárního orgánu poškozené k její škodě a za účelem svého obohacení, když z majetku poškozené, který mu byl z titulu funkce svěřen, bez právního důvodu převedl peněžní prostředky tak, že poškozenou trvale vyloučil z dispozice s těmito prostředky a současně zjednal sobě možnost s nimi volně nakládat, jsou tyto jejich řádně důkazně podložené závěry z ústavněprávního hlediska akceptovatelné.

11. K obdobnému závěru ostatně dospěl i Nejvyšší soud, který při znalosti judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, shledal, že soudy obou stupňů logicky a přesvědčivě vysvětlily, jak dospěly k daným skutkovým závěrům, které se staly podkladem pro závěry právní. Ani jeho zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti.

12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2021

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru