Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 85/95Nález ÚS ze dne 22.02.1996K likvidaci státního podniku. K univerzální sukcesi státu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele - § 43/1/c)
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkSmlouva
legitimace
Privatizace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 14/5 SbNU 91
EcliECLI:CZ:US:1996:3.US.85.95
Datum podání24.04.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

111/1990 Sb., § 5 odst.2, § 6 odst.1

209/1964 Sb., § 27 odst.2 písm.c

427/1990 Sb., § 19

500/1990 Sb., § 15 odst.1, § 16 odst.2

99/1963 Sb., § 21, § 104, § 107 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 85/95 ze dne 22. 2. 1996

N 14/5 SbNU 91

K likvidaci státního podniku. K univerzální sukcesi státu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl ve věci ústavní

stížnosti Okresního úřadu v Chomutově a Ministerstva pro správu

národního majetku a jeho privatizaci České republiky, za účasti

vedlejšího účastníka R. K., o zrušení usnesení Vrchního soudu

v Praze ze dne 8. února 1995, sp. zn. 5 Cmo 378/94, kterým bylo

odmítnuto odvolání Okresního úřadu v Chomutově do usnesení

Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. září 1993, č. j.

8628/91/21-15, o zastavení řízení, takto:

1. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 1995, sp.

zn. 5 Cmo 378/94, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze

dne 24. září 1993, č. j. 8628/91/21-15, se zrušují.

2. Návrh Okresního úřadu v Chomutově se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu České republiky dne 24.

dubna 1995, podaným ve lhůtě, stanovené v § 72 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb., se stěžovatelé domáhají zrušení usnesení Vrchního

soudu v Praze ze dne 8. února 1995, sp. zn. 5 Cmo 378/94, kterým

bylo odmítnuto odvolání Okresního úřadu v Chomutově do usnesení

Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. září 1993, č. j.

8628/91/21-15, o zastavení řízení, týkajícího se vymáhání částky

392.869,25 Kč za převzaté zásoby vydražené provozní jednotky.

Uvedeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze se stěžovatelé cítí

být dotčeni na svých základních právech a svobodách, vyplývajících

z čl. 90 Ústavy České republiky.

Ústavní soud si podle § 42 odst. 3 a § 76 odst. 1 zákona č.

182/1993 Sb. vyžádal od Vrchního soudu v Praze k předmětné ústavní

stížnosti vyjádření a dne 30. května 1995 od Krajského soudu

v Ústí nad Labem spis sp. zn. 8628/91/21. Uvedený spis byl

Ústavnímu soudu Krajským soudem v Ústí nad Labem doručen dne 5.

října 1995 až po další urgenci a po ní následující žádosti

ministru spravedlnosti o zjednání nápravy.

Ve svém vyjádření ze dne 22. ledna 1996 předsedkyně senátu

5 Cmo Vrchního soudu v Praze, odkazuje na odůvodnění usnesení

Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 1995, č. j. 5 Cmo

378/94-30. Zdůrazňuje v něm zejména tu skutečnost, že v případě

zániku státního podniku likvidací je pojmově vyloučena univerzální

sukcese. Ve vyjádření dále upozorňuje na skutečnost, že Vrchní

soud v Praze dospěl k názoru, že smlouva o postoupení pohledávky,

uzavřená mezi státním podnikem v likvidaci V. a Okresním úřadem

v Chomutově, obchází zákon, je tudíž podle § 39 občanského

zákoníku neplatná, v důsledku čehož nedošlo ve vztahu obou

subjektů ani k sukcesi singulární. Konstatování neexistence

hmotněprávní sukcese vedlo Vrchní soud v Praze i k odmítnutí

možnosti procesního nástupnictví Okresního úřadu v Chomutově po

státním podniku v likvidaci V.. Na základě uvedeného závěru Vrchní

soud v Praze odmítá tvrzení stěžovatelů, že bylo porušeno Ústavou

zaručené právo na soudní ochranu. Zdůrazňuje, že pokud se Okresní

úřad v Chomutově domníval, že je účastníkem řízení v dané věci

a Vrchní soud v Praze jeho odvolání neprávem odmítl, čímž mu jako

účastníku řízení byla odňata možnost jednat před soudem, pak měl

využít možnost podat dovolání podle § 237 písm. f) o. s. ř.

Pakliže tak neučinil, nevyčerpal, podle názoru obsaženého ve

vyjádření, před podáním ústavní stížnosti všechny procesní

prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, v důsledku

čehož vrchní soud navrhuje ústavní stížnost odmítnout, resp.

v případě jejího věcného projednání zamítnout, a to z důvodu

nepřípustnosti podle § 75 zákona č. 182/1993 Sb.

II.

V. Ch., s. p. v likvidaci, návrhem ze dne 3. října 1991

uplatnil u Krajské státní arbitráže v Ústí nad Labem právo na

zaplacení částky 392.869,25 Kčs, kterou mu dlužil R. K.,

podnikatel, na úhradu zásob, jež převzal v souvislosti

s vydražením provozní jednotky Vzorkovna a půjčovna průmyslového

zboží, Ch.. Jelikož byl žalobce v řízení před obecnými soudy,

zapsaný ve vložce č. A XIX 37 obchodního rejstříku Okresního soudu

v Ústí nad Labem, s účinností ke dni 10. března 1993 z obchodního

rejstříku vymazán, Krajský soud v Ústí nad Labem v usnesení ze dne

24. září 1993, č. j. 8628/91/21-15, z důvodu překážky v řízení

zánikem způsobilosti navrhovatele být účastníkem řízení, s odkazem

na § 20 o. z. a § 107 odst. 1 o. s. ř., řízení zastavil.

Proti uvedenému usnesení podal Okresní úřad v Chomutově

odvolání, ve kterém namítá své procesní nástupnictví (účastenství)

v řízení z důvodu singulární sukcese, a to na základě smlouvy

o postoupení pohledávek ze dne 30. prosince 1992. Touto smluvou

Okresní úřad v Chomutově převzal od postupitele, V. Ch., s. p.

v likvidaci, veškeré jeho pohledávky, a to s účinností dnem zániku

právní subjektivity postupitele výmazem z obchodního rejstříku.

Odvolání Okresního úřadu v Chomutově bylo usnesením Vrchního soudu

v Praze ze dne 8. února 1995, sp. zn. 5 Cmo 378/94, odmítnuto. Ve

svém rozhodnutí Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, podle něhož

pokud došlo k likvidaci navrhovatele a k jeho výmazu z obchodního

rejstříku, pak takto zaniklý subjekt nemůže mít právního nástupce.

Podle názoru odvolacího soudu smlouva o postoupení pohledávek,

uzavřená mezi státním podnikem v likvidaci a okresním úřadem, je

podle § 39 o. z. neplatná, protože obchází platnou právní úpravu

likvidace státních podniků. S odkazem na ustanovení § 761 odst.

3 obchodního zákoníku a § 27 odst. 2 písm. c) hospodářského

zákoníku se přitom poukazuje na povinnost likvidátora státního

podniku vypořádat závazky a pohledávky likvidovaného státního

podniku. Vrchní soud v Praze považuje z uvedeného důvodu za

vyloučené, aby určité pohledávky státního podniku byly po jeho

zániku převedeny na jiný právní subjekt.

III.

V ústavní stížnosti, doplněné podáním ze dne 19. května

1995, stěžovatelé vytýkají obecným soudům tu skutečnost, že se

v řízení o návrhu V., s. p. v likvidaci, zabýval pouze podmínkami

řízení a nikoli uplatněným právem, v důsledku čehož mělo na straně

vydražitele dojít k bezdůvodnému obohacení podle § 451 odst. 1 o.

z. Konstatují dále, že požadoval-li státní podnik V. splnění

dražební podmínky, tj. zaplacení převzatých zásob vydražené

provozní jednotky, uplatňoval v podstatě právo státu na úhradu

příslušné částky, a to na zvláštní účet, spravovaný Fondem

národního majetku (§ 11 odst. 1 zákona č. 427/1990 Sb., ve znění

pozdějších předpisů). Dle názoru stěžovatelů v daném případě bylo

oprávněno jménem státu jednat Ministerstvo pro správu národního

majetku a jeho privatizaci České republiky. Jelikož v postupu

likvidátora státního podniku V. nespatřují žádné porušení

příslušných právních předpisů, neztotožňují se konečně s názorem

Vrchního soudu v Praze o neplatnosti smlouvy o postoupení

pohledávky, uzavřené mezi V., s. p. v likvidaci, a Okresním úřadem

v Chomutově. Ze všech uvedených důvodů se stěžovatelé, jak bylo

již uvedeno, cítí být dotčeni na svých základních právech

a svobodách, vyplývajících z čl. 90 Ústavy České republiky.

IV.

IV/1

Podle § 72 odst. 2 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.

podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je vyčerpání všech

procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, mezi

něž nutno zařadit i dovolání. V opačném případě je dán důvod

odmítnutí ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. f) citovaného

zákona.

Ústavní soud se v posuzované věci proto zabýval i možností

stěžovatele podat proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8.

února 1995, sp. zn. 5 Cmo 378/94, kterým bylo odmítnuto odvolání

Okresního úřadu v Chomutově do usnesení Krajského soudu v Ústí nad

Labem ze dne 24. září 1993, č. j. 8628/91/21-15, o zastavení

řízení, dovolání podle § 237 písm. f) o. s. ř.

Otázkou tudíž je, zdali usnesení o odmítnutí odvolání podle

§ 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. lze kvalifikovat jako postup

soudu, jímž byla účastníku řízení odňata možnost jednat před

soudem. Při jejím řešení judikatura obecných soudů dospívá

k odmítavému stanovisku. Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne

30. června 1993, sp. zn. 3 Cdo 144/93, v této souvislosti

konstatoval: "Postupem odvolacího soudu, jímž byla účastníku

řízení odňata možnost jednat před soudem (§ 237 písm. f) o. s.

ř.), je třeba rozumět takový postup, kterým účastníku nebylo

umožněno buď účastnit se jednání (§ 214 odst. 1, § 211, § 115

a násl. o. s. ř.), anebo realizovat procesní práva, jež mu

občanský soudní řád pro tento úsek řízení přiznává. V prvé

eventualitě jde o případy, kdy soud vůbec účastníka k jednání

nepředvolal (případně kdy jej nebo jeho procesního zástupce

o konání jednání nevyrozuměl, nebo bylo-li osobní přítomnosti

účastníka třeba), nebo byla-li lhůta mezi doručením předvolání

(vyrozumění) a jednáním tak krátká, že se účastník nemohl

k jednání dostavit, případně se na ně dostatečně připravit, popř.

uskutečnilo-li se jednání jindy, než ve stanovenou dobu apod. Ve

druhé eventualitě pak jde o situace, kdy účastníkovi, přítomnému

u jednání (zástupci účastníka), bylo soudem znemožněno činit

přednesy a důkazní návrhy, vyjadřovat se k provedeným důkazům

apod. Takový nesprávný postup soudu v případech druhé eventuality

přichází tedy v úvahu jen při jednání (§ 214 odst. 1, § 211, §

115 až 119 o. s. ř.). ... Důvod přípustnosti dovolání podle § 237

písm. f) o. s. ř. dopadá totiž jen na postup, tj. faktické úkony

soudu (jeho činnost nebo nečinnost), jejichž důsledkem je odnětí

možnosti účastníka jednat před soudem - účastnit se aktivně

projednání věci, nedopadá ale na samotné rozhodnutí soudu."

Stanovisko shodné s judikaturou obecných soudů zastává i právní

teorie (J. Bureš, L. Drápal, Dovolání podle občanského soudního

řádu, Praha 1994, s. 56-57).

Jelikož Ústavní soud v soudní interpretaci § 237 písm. f) o.

s. ř. nenachází rozpor s ústavními zákony nebo mezinárodními

smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky, zbývá mu jen

konstatovat, že v posuzované věci stěžovatelům dovolání podle §

237 písm. f) o. s. ř. nepřísluší, v důsledku čehož jim nelze

vytknout nevyčerpání všech procesních prostředků, poskytovaných

zákonem k ochraně práva. Neodmítnutí ústavní stížnosti vedlo proto

podle § 42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. k jejímu projednání

v senátu Ústavního soudu.

IV/2

Odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu, kterým bylo odmítnuto

odvolání stěžovatele, se zakládá na dvou argumentech: prvním je

negativní stanovisko k možnosti právní sukcese v případě zániku

státního podniku likvidací a druhým je neakceptování smlouvy

o postoupení pohledávek, uzavřené mezi státním podnikem

v likvidaci a okresním úřadem, z důvodu její neplatnosti jednáním

in fraudem legis.

Podle § 107 odst. 1 o. s. ř. jestliže účastník ztratí

způsobilost být účastníkem řízení dříve než řízení bylo pravomocně

skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda má řízení zastavit

nebo přerušit anebo zda v něm může pokračovat. Soud na základě

uvedeného ustanovení o. s. ř. objasňuje ex officio, kdo po

zaniklém účastníku řízení převzal práva a povinnosti, které jsou

předmětem řízení, neboť procesní nástupnictví je důsledkem sukcese

materiálněprávní. Jelikož k procesnímu nástupnictví dochází ze

zákona, není vázáno na návrh.

Podle § 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. odvolací soud odmítne

odvolání, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn.

V takovémto případě odvolací soud není oprávněn zkoumat věcnou

stránku napadeného rozhodnutí a jemu předcházející řízení. Na

základě § 201 o. s. ř. napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně

může účastník řízení, z čehož lze dovodit oprávnění k podání

odvolání i pro právního nástupce účastníka.

Klíčovou otázkou posouzení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze

z hlediska dodržení příslušných ustanovení o. s. ř. je tudíž

naplnění podmínek právního nástupnictví Okresního úřadu

v Chomutově po státním podniku v likvidaci V. Ch. podle § 107

odst. 1 o. s. ř.

IV/3

Právní předpisy, upravující postavení státních podniků,

v rozhodující míře vycházejí z právních teorií, neslučitelných

s právními systémy demokratických států, spjatými s ochranou

základních práv a svobod a tržního hospodářství. Při interpretaci

těchto předpisů si je Ústavní soud vědom skutečnosti, že je nelze

systémově sladit s tradiční civilistickou naukou, na které je

postaven stávající občanský a obchodní zákoník, což je úkolem

demokratického zákonodárce, a tudíž lze v této souvislosti řešit

jenom otázky parciální.

Podle § 761 odst. 3 obchodního zákoníku se likvidace státních

podniků do vydání nové právní úpravy řídí ustanoveními § 27 až

27d hospodářského zákoníku, jakož i ustanoveními § 71 odst. 3 až

6, § 72 a § 75 odst. 2 a 3 obchodního zákoníku. Podle § 27 odst.

2 písm. c) hospodářského zákoníku je likvidátor v průběhu

likvidace povinen vypořádat závazky a pohledávky likvidovaného

státního podniku. Smyslem povinnosti vypořádat pohledávky je

přitom nejen ochrana státního vlastnictví, nýbrž i ochrana třetích

osob při uplatňování jejich pohledávek vůči likvidovanému státnímu

podniku.

Smyslem a účelem zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, je privatizace majetku ve státním vlastnictví. Tato se

uskutečňuje převodem vlastnictví k některým věcem ve státním

vlastnictví, k nimž měly právo hospodaření státní organizace,

přičemž podle § 19 uvedeného zákona v případě, kdy právo

hospodaření vykonával státní podnik, pak je po vykonané

privatizaci jeho provozních jednotek zakladatel státního podniku

povinen, za podmínky, že jeho další existence již není odůvodněna,

jej zrušit. Jedním z důsledků naplnění účelu zákona č. 427/1990

Sb., ve znění pozdějších předpisů, je tudíž zánik státních

podniků.

Podle § 5 odst. 2 zákona č. 111/1990 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, stát neodpovídá za závazky podniku, pokud zákon

nestanoví jinak. Takovou zákonnou výjimku stanoví § 19 zákona č.

427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle něhož stát

uspokojí v případě likvidace státního podniku věřitelům zbývající

pohledávky. Uvedená výjimka souvisí s dosažením smyslu a účelu

zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kterým je

privatizace majetku ve státním vlastnictví, současně však

zabezpečuje právní jistotu třetích osob.

Dodržení povinnosti, vyplývající z již zmíněného ustanovení

§ 27 odst. 2 písm. c) hospodářského zákoníku, však znemožňuje

dosažení účelu zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších

předpisů. Vypořádání pohledávek likvidovaného státního podniku,

nota bene v období zanikající státní arbitráže a vznikajícího

obchodního soudnictví, by znamenalo prakticky znemožnění likvidace

privatizovaných státních podniků. Zároveň, a to s ohledem na cit.

ustanovení § 19 zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, ztrácí povinnost vypořádat pohledávky státního podniku

smysl, spočívající v zabezpečení práv třetích osob.

V konkurenci uvedených ustanovení § 27 odst. 2 písm. c)

hospodářského zákoníku a § 19 zákona č. 427/1990 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, nutno považovat druhé z uvedených za

ustanovení speciální, a tudíž nutno upřednostnit dosažení smyslu

a účelu zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, před

povinností vypořádat pohledávky likvidovaného státního podniku.

Podle § 11 odst. 4 zákona č. 427/1990 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, zaplatí vydražitel cenu zásob organizaci,

a to do 30 dnů ode dne dražby. Uvedené povinnosti vydražitele

koresponduje pohledávka organizace. V daném případě povinnost

zaplatit cenu zásob státnímu podniku v likvidaci V. Ch. tížila R.

K., podnikatele, subjektem jí odpovídající pohledávky se stal

zmíněný státní podnik.

Ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 111/1990 Sb., o státním

podniku, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že podnik

hospodaří s věcmi a majetkovými právy, svěřenými mu při jeho

založení, a dále s věcmi a majetkovými právy, nabytými v průběhu

jeho podnikání, přičemž věci, s nimiž podnik hospodaří, jsou ve

státním vlastnictví. Do rámce práva na hospodaření patří tudíž

podle § 64 odst. 1 hospodářského zákoníku i majetková práva

státního podniku. Jelikož státní podnik hospodaří pouze s věcmi ve

státním vlastnictví (sám není a nemůže být subjektem vlastnického

práva), v případě majetkových práv státního podniku se jedná

o závazky ve prospěch třetího (obligationes in favorem tertii),

přičemž oprávnění státu, jako subjektu, v jehož prospěch se

uzavírá závazek, není založeno jeho souhlasem, nýbrž přímo ze

zákona. Pořadí aktivně solidárních věřitelů v posuzovaném případě

není založeno právem předstihu, nýbrž zákonem, tj. věřitelem

prvním je státní podnik a až druhým v pořadí je stát.

Zánikem podniku likvidací tudíž zaniká pouze subjekt

majetkového práva (závazku ve prospěch třetího), nezaniká však

subjekt vlastnictví. Dochází proto k univerzální sukcesi státu,

přičemž nový subjekt hospodaření je stanoven příslušnou zákonem

vymezenou posloupností.

Subjekty hospodaření s pohledávkami státu určuje § 72

hospodářského zákoníku. Jelikož žádný zvláštní předpis nestanoví

jinak, a protože zánik státního podniku likvidací vylučuje

aplikaci odstavce 1 citovaného ustanovení hospodářského zákoníku,

přísluší podle § 72 odst. 2 hospodářského zákoníku právo

hospodaření s pohledávkami příslušnému ústřednímu orgánu, jehož

oboru působnosti se pohledávka týká, popřípadě té z podřízených

organizací, kterou určí tento orgán. Podle § 5 zákona č. 2/1969

Sb., ve znění pozdějších právních předpisů, jakož i podle

§ 1 a § 15 odst. 1 zákona č. 500/1990 Sb., ve znění pozdějších

právních předpisů, je tímto ústředním orgánem Ministerstvo pro

správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky. Na

této skutečnosti nic nemění ani ustanovení § 16 odst. 2 zákona č.

500/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, na základě kterého

okresní úřad přebírá některé správní činnosti, související

s převody národního majetku podle zákona č. 427/1990 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, a to až po přijetí rozhodnutí o zrušení

komise pro privatizaci národního majetku. Touto správní činností

tudíž není právo hospodaření, nýbrž administrativněprávní

kompetence.

Protože univerzální sukcese do práva hospodaření státního

podniku s národním majetkem je stanovena zákonem, nutno považovat

smlouvu o postoupení pohledávek, uzavřenou mezi státním podnikem

v likvidaci a okresním úřadem, za neplatnou nikoli z důvodu

jednání in fraudem legis, nýbrž z důvodu jednání contra legem (§

39 občanského zákoníku).

Procesním nástupcem státního podniku v likvidaci V. Ch. se

tudíž podle příslušných ustanovení obchodního a hospodářského

zákoníku a podle § 107 o. s. ř. ex lege stal stát, tj. Česká

republika. Za stát na základě § 21 o. s. ř. jedná pracovník toho

státního orgánu, jehož se věc týká (tj. v případě existence

příslušné právní úpravy státního orgánu právním předpisem k tomu

určeného), nebo pověřený pracovník jiného státního orgánu.

Nesprávné určení orgánu, oprávněného jednat jménem státu, jak tomu

bylo i v předmětné věci (kdy za stát místo Ministerstva pro správu

národního majetku a jeho privatizaci České republiky jednal

okresní úřad), neznamená nedostatek věcné legitimace, nýbrž má

povahu nedostatku podmínky řízení.

Podle § 104 o. s. ř je soud v případě nedostatku podmínky

řízení povinen zkoumat, jde-li o nedostatek odstranitelný nebo

neodstranitelný. V případě, kdy se jedná o nedostatek podmínky

řízení, který lze odstranit, je povinen učinit k tomu vhodná

opatření.

Nedostatek podmínky řízení je neodstranitelný, jestliže

jejímu odstranění brání objektivní právo nebo ji nelze odstranit

z důvodů nemožnosti faktické. Správné určení státního orgánu,

oprávněného jednat jménem státu, nutno tudíž, na rozdíl od jiných

překážek v řízení (např. nedostatku pravomoci, překážky

litispendence, překážky rei iudicatae), považovat za překážku

odstranitelnou. V dané věci byl tedy odvolací soud povinen učinit

k jejímu odstranění vhodná opatření.

IV/4

Ústavní úprava řádného procesu je obsažena zejména v čl. 90

Ústavy a čl. 36 a následujících Listiny základních práv a svobod.

V souvislosti se závěrem, konstatujícím rozpor usnesení Vrchního

soudu v Praze ze dne 8. února 1995, sp. zn. 5 Cmo 378/94,

s ustanoveními § 107 a 104 o. s. ř., nutno zodpovědět otázku,

zdali tento rozpor svým obsahem a intenzitou představuje zároveň

porušení citovaných ústavních norem.

Nesprávné posouzení procesního nástupnictví a z toho

vyplývající absence zkoumání odstranitelnosti nedostatku podmínek

řízení ze strany obecných soudů má za následek ztrátu možnosti

právního subjektu domáhat se stanoveným postupem svého práva

u nezávislého a nestranného soudu. Abnegatio iustitie nutno tudíž

podřadit mezi procesní principy, chráněné ustanovením čl. 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České

republiky.

IV/5

Ústavní stížnost o zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze

dne 8. února 1995, sp. zn. 5 Cmo 378/94, podali společně dva

stěžovatelé: Okresní úřad v Chomutově a Ministerstvo pro správu

národního majetku a jeho privatizaci České republiky.

Podle § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. je ústavní stížnost

oprávněna podat i právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným

rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její

základní právo nebo svoboda.

V posuzované věci se v důsledku procesního nástupnictví podle

§ 107 o. s. ř. po státním podniku v likvidaci V. Ch. účastníkem

řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem, vedeném pod sp. zn.

8628/91/21, stal stát, tj. Česká republika (§ 21 obč. zák.). Stát

se tím stal i tou právnickou osobou, jež je oprávněna podle cit.

ustanovení zákona č. 182/1993 Sb. ústavní stížnost podat.

Na základě § 72 odst. 2 hospodářského zákoníku, ve spojení

s ustanovením § 5 zákona č. 2/1969 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, bylo v dané věci oprávněno jednat jménem státu

Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci České

republiky (a nikoli okresní úřad). Z uvedeného důvodu Ústavní soud

podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb. kvalifikoval

podání Okresního úřadu v Chomutově jako návrh, podaný zjevně

neoprávněnou osobou, v důsledku čehož jej odmítl.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně 22. února 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru