Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 848/21 #1Usnesení ÚS ze dne 10.05.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
JINÝ ORGÁN VEŘEJNÉ MOCI - Generální inspekce bezpečnostních sborů
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na účinné vyšetřování
základní práva a svobody/právo na život
základní práva a svobody/zákaz mučení a poni... více
Věcný rejstříkDokazování
Trestní odpovědnost
Poškozený
orgán činný v trestním řízení
Policie České republiky
EcliECLI:CZ:US:2021:3.US.848.21.1
Datum podání31.03.2021
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 6, čl. 7, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 43, § 2 odst.5, § 159a, § 2 odst.6

273/2008 Sb.

283/1993 Sb.

341/2011 Sb.


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 848/21 ze dne 10. 5. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti L. F. a J. F., zastoupených Mgr. Kateřinou Vackovou, advokátkou, sídlem Sokolovská 37/24, Praha 8 - Karlín, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 14. ledna 2021 č. j. 1 VZN 1878/2019-136, usnesením Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 1. září 2020 č. j. 2 KZN 318/2019-125 a ze dne 2. prosince 2019 č. j. 2 KZN 318/2019-47 a usnesením Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne 29. července 2020 č. j. GI-1828-220/TČ-2019-842011 a ze dne 1. listopadu 2019 č. j. GI-1828-135/TČ-2019-842011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených aktů, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejich práv zaručených čl. 6, čl. 7 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 1 a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu, stěžovatelé jsou pozůstalými (matka a bratr) L. F. (poškozený), z jehož úmrtí stěžovatelé viní dva příslušníky Policie České republiky a dva záchranáře. V řízení, z něhož vzešla nyní posuzovaná ústavní stížnost, se orgány činné v trestním řízení zabývaly možnou trestněprávní odpovědností dvou podezřelých policistů, otázka trestněprávní odpovědnosti podezřelých záchranářů byla předmětem samostatně vedeného prověřování.

3. Poškozeného dne 3. 5. 2019 postihl v prostorách pobočky blíže specifikované leasingové společnosti křečový záchvat. Na místo se dostavila rychlá záchranná služba, záchranáři však nebyli schopni poškozeného zpacifikovat tak, aby mu poskytli pomoc, zavolali proto Policii České republiky. Po příjezdu policejní hlídky a další snaze o pacifikaci poškozeného (stále v prostorách zmíněné pobočky) přijela další policejní hlídka ve složení dvou podezřelých policistů. Poškozený byl následně zafixován v poloze na břiše se spoutanýma rukama za zády na nosítkách, na nichž byl přenesen do sanitárního vozu, v němž setrval za přítomnosti podezřelých policistů a záchranářů (záchranáři ovšem v určitý moment prostory sanitky na chvíli opustili) do příjezdu přivolané lékařky. Lékařka po příjezdu zahájila za pomoci policistů resuscitaci, která probíhala i během převozu do nemocnice, kde však byla konstatována smrt poškozeného.

4. Ještě téhož dne byly Generální inspekcí bezpečnostních sborů zahájeny úkony trestního řízení ve věci podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu ublížení na zdraví s následkem smrti podle § 146 odst. 1, 4 trestního zákoníku v jednočinném souběhu se zvlášť závažným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) trestního zákoníku, ke kterým mělo dojít ve zkratce tím, že dne 3. 5. 2019 měli podezřelí policisté úmyslně způsobit poškozenému L. F. za použití brachiálního násilí zhoršené dýchání, které následně mělo vést ke zhoršení již dříve rozvinutého otoku mozku, což vedlo ke smrti poškozeného, čímž měli zároveň vykonávat svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, přičemž tento čin měli spáchat zneužívajíce bezbrannosti poškozeného.

5. Ve věci byla mimo jiné podána vysvětlení (podezřelých, členů první policejní hlídky, zaměstnanců leasingové společnosti, lékařky) a byly vypracovány znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie. Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 1. 11. 2019 Generální inspekce bezpečnostních sborů trestní věc odložila. Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 2. 12. 2019 státní zástupce Městského státního zastupitelství stížnost stěžovatelů proti rozhodnutí uvedenému usnesení inspekce zamítl. K podnětu poškozených byla nicméně státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Praze věc vrácena k dalšímu prověřování.

6. Následně byl proveden vyšetřovací pokus, doplněno podání vysvětlení jednoho ze zaměstnanců leasingové společnosti (M. N., který původně uvedl, že ho razance zákroku policistů překvapila) a byl vypracován dodatek ke znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Součástí spisového materiálu se stal i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví zdravotnická odvětví různá, specializace urgentní medicína, který byl vypracován v rámci prověřování jednání záchranářů. Generální inspekce bezpečnostních sborů poté ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 29. 7. 2020 věc znovu odložila. Státní zástupce Městského státního zastupitelství ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 1. 9. 2020 stížnost stěžovatelů zamítl. Ústavní stížností napadeným vyrozuměním ze dne 14. 1. 2021 státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze informoval stěžovatele, že v postupu dozorového státního zástupce nebylo zjištěno pochybení a podnět stěžovatelů byl jako nedůvodný odložen.

7. Jak Generální inspekce bezpečnostních sborů uvedla, dle znaleckého posudku znalce specializujícího se na urgentní medicínu není o příčině úmrtí poškozeného pochyb. Poškozený se podle znalce udusil v neadekvátní poloze na břiše se spoutanými horními končetinami za zády při fyzickém omezení a občasném tlaku na horní polovinu těla při použití donucovacích prostředků ze strany Policie České republiky poté, co poškozený dostal křečový záchvat. V úmrtí pravděpodobně hrálo roli i množství léků, které poškozený užíval a které ovlivnilo jeho jednání a reaktivitu. Poškozený byl dle znalce nepochybně nebezpečný sobě i okolí a záchranáři a policie si nemohli dovolit jej nechat odejít ve stavu naprosté nepříčetnosti a dezorientace. Nástup bezvědomí, bezdeší a zástavy oběhové zástavy pak přichází v těchto případech naráz, bez varování, jak tomu bylo i v případě poškozeného.

8. Dle Generální inspekce bezpečnostních sborů o použití násilí ze strany policistů nebylo žádných pochyb. Policisté se nicméně svým jednáním snažili pomoci v ošetření poškozeného a ochránit záchranáře. Neexistuje žádný zřejmý motiv, pro který by snad chtěli způsobit poškozenému jakoukoli újmu na zdraví. Brachiální násilí bylo použito toliko se záměrem zamezit jeho agresivnímu chování, pokusit se zjistit jeho diagnózu a na základě ní poskytnout adekvátní první pomoc a transport. Jak Generální inspekce bezpečnostních sborů zdůraznila, přítomné osoby jednaly buď přímo dle pokynů záchranářů, které v dané situaci logicky považovaly za osoby s maximální znalostí řešení vzniklého stavu, nebo minimálně s jejich tichým souhlasem. Po celou dobu zákroku přitom nebylo ze strany záchranářů proti zvoleným postupům ničeho namítáno.

9. Policisté zároveň nebyli nikdy seznámeni s riziky pacifikace nezvladatelných pacientů v pronační poloze, přičemž těmito znalostmi nebyli vybaveni ani sami záchranáři, stěží tak lze něco takového požadovat po podezřelých policistech. Vzhledem k poměrně hektické a nepřehledné situaci byly policisty voleny ověřené a naučené postupy, které jsou v obdobných situacích běžně praktikovány. Nebyly užity žádné násilné prvky, které by výhradně nesměřovaly k znehybnění poškozeného, a to za účelem zajištění bezpečnosti jeho vlastní i dalších osob a umožnění jeho vyšetření a ošetření ze strany záchranářů. Proti použitému násilí vůči poškozenému se nikdo ze svědků neohradil ani v reálném čase, ani následně v rámci trestního řízení. Závažnost zdravotního stavu nemohla být policisty ani předvídána.

10. Ve věci tak nelze hovořit ani o úmyslném trestném činu, ani o trestném činu nedbalostním. Jestliže osoba v konkrétním případě nepostupovala například nadměrně neopatrně a učinila vše, co s ohledem na své znalosti a životní zkušenosti považovala za důležité a co po ní bylo možné rozumně požadovat, nelze ani uvažovat o nedbalostním porušení i jen prevenční povinnosti obsažené v občanském zákoníku. Zpětně konstruovat, co vše mohlo a mělo být v konkrétní věci učiněno, se dle Generální inspekce bezpečnostních sborů jeví jako nepatřičné

11. Státní zástupce Městského státního zastupitelství k tomu doplnil, že poškozený se v důsledku svých zdravotních problémů stal mimořádně agresivní, v průběhu záchvatu nekoordinovaně útočil na své okolí v pozici leže rukama, nohama i hlavou (pokusy o kousání). Na jeho fyzické pacifikaci se podíleli nejdříve pracovníci provozovny a poté přivolaní zdravotníci. Jelikož byl ale poškozený fyzicky velmi silný a zcela nezvladatelný, byly přivolány dvě policejní hlídky. Pacient odmítal jakoukoli spolupráci a vyšetření, s okolím kromě skřeků nekomunikoval, jednoho záchranáře přitáhl k sobě za bundu a snažil se ho pokousat. Po chvíli se podařilo poškozeného zpacifikovat v poloze na břiše a byla mu nasazena pouta (dvoje, což umožňovalo volnější polohu rukou).

12. Záchranář dal poté pokyn, aby byl poškozený ve stejné poloze na nosítkách přenesen do přistavené sanitky, přičemž byl standardně připoután kurty. Agresivita poškozeného však neustávala (resp. okamžiky zmírnění střídaly okamžiky agrese), dokonce se mu podařilo z kurtů i pout vytrhnout a ve stísněných prostorách sanitky kolem sebe začal máchat rukama i nohama (dle výpovědi dokonce udeřil záchranáře), načež záchranáři z obavy o své zdraví sanitku opustili. Policisté dále poškozeného pacifikovali (jeden fixoval dolní polovinu těla, druhý polovinu horní). Jeden ze záchranářů stál bezprostředně u dveří vedle sanitky, všechny detaily dění uvnitř sice neviděl, popsal ale, že policisté poškozeného drželi a ty úkony policistů, které viděl, považoval za zcela normální. S příjezdem lékařky bylo konstatováno bezdeší poškozeného a začala jeho resuscitace.

13. Za dané situace je dle státního zástupce Městského státního zastupitelství zjevné, že pacifikace poškozeného za použití donucovaných prostředků byla naprosto odůvodněná, ať již na základě § 2 zákona o Policii České republiky (obecná povinnost chránit bezpečnost osob, majetku, a veřejný pořádek), tak z důvodu povinnosti iniciativy dle § 10 téhož zákona. Podle státního zástupce by se podezřelí, pokud by na zákrok vůči poškozenému zcela rezignovali, dokonce vystavovali riziku kázeňského řízení pro neplnění služebních povinností a v krajním případě i trestnímu stíhání pro trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby, eventuálně trestný čin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti. Jde-li o přiměřenost zákroku, tak nikdo ze svědků nevnímal zákrok jako neadekvátní, přičemž opětovným výslechem M. N. byla odstraněna i poslední pochybnost, která mohla v tomto směru existovat, neboť dotyčný uvedl, že sice zákrok vnímal jako razantní, ale adekvátní dané situaci s tím, že policistům nic jiného nezbývalo.

14. Státní zástupce dále zdůraznil, že na místo přijeli jako první záchranáři. Policisté již reagovali na situaci, kdy o poškozeného záchranáři pečovali, a policisté tak jednali v úzké kooperaci s nimi. V poloze vleže na břiše poškozeného fixovali již pracovníci kanceláře a zdravotníci, přivolaní policisté v tomto jen pokračovali, a to na pokyn záchranářů. Jde-li o jednání v sanitce, nebylo prokázáno, že by policisté použili jiné donucovací prostředky než tlak obou rukou odshora dolů směřovaný vůči zadní části těla poškozeného (nohy, ruce, trup) s cílem znehybnit ho na lehátku. Situaci na místě kontrolovali zdravotníci s dlouholetými zkušenostmi, tedy profesionálně vyškolené osoby v oblasti urgentní přednemocniční péče, které mají tuto činnost za hlavní náplň své práce. Dle státního zástupce je zcela logické a pochopitelné, že příslušníci policie se nesoustředili na poskytování zdravotní pomoci, ale na fyzickou pacifikaci pacienta tak, aby nepůsobil ohrožení a záchranáři s ním mohli dále pracovat.

15. Dle státního zástupce Městského státního zastupitelství naprostou většinu zásahu prováděli policisté za přítomnosti záchranářů, z jejichž výpovědi lze dovodit, že policisté byli pod jejich "supervizí" či ještě přesněji, záchranáři a policisté působili na poškozeného společně, a policisté tedy dělali buď to, co jim záchranáři řekli, nebo postupovali přinejmenším s jejich tichým souhlasem. Záchranáři hodnotili činnost policistů jako adekvátní, přičemž z povahy jejich práce se podává, že by nepochybně policisty upozornili, pokud by měli za to, že způsob či intenzita pacifikace ze strany policistů překračuje bezpečnou mez. Žádné takové varování nezaznělo, naopak policisté byli explicitně či konkludentně ujišťováni v tom, že postupují správně. Proto se policisté mohli a měli domnívat, že poloha na břiše při použití donucovacích prostředků nepůsobí vůči poškozenému nepřiměřeně nebezpečně, čemuž dle státního zástupce svědčí i laická úvaha, uvedený postup obvykle k zástavě dechu nevede. Koneckonců ani postup samotných zdravotníků (s výjimkou opuštění sanitky) nebyl znalcem shledán jako non lege artis, bylo by tak dle státního zástupce absurdní, aby naopak byl dovozován opačný závěr vůči policistům, kteří jednali pod supervizí záchranářů, postrádali srovnatelné zdravotnické vzdělání a zkušenosti a polohu poškozeného na břiše neiniciovali.

16. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství se s uvedenými závěry ztotožnil. Je sice údajně pravda, že se nepodařilo jednoznačně objasnit dění v sanitce v krátké nepřítomnosti záchranářů, nicméně dle znaleckého posudku tento krátký okamžik ani nemohl mít na výsledek děje vliv. Nebylo přitom prokázáno, že by došlo k útoku takového rozsahu, že by měl za následek smrt poškozeného. Jde-li o některá zranění na hlavě poškozeného, nepodařilo se je sice jednoznačně objasnit, nicméně nepodařilo se prokázat, že by byla výsledkem uchycení poškozeného do "kravaty" apod., přičemž znalecký posudek nabízí i alternativní vysvětlení.

17. Stěžovatelé následně podali ústavní stížnost, v níž namítají zejména porušení práva na účinné vyšetřování vyplývajícího z práva na život a práva nebýt podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení (namítáno je i porušení práva na spravedlivý proces a práva na nedotknutelnost osoby). Stěžovatelé poukazují na judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, podle které musí být šetření nezávislé a nestranné, důkladné a dostatečné, rychlé a podrobené kontrole veřejnosti. Dle stěžovatelů přitom orgány činné v trestním řízení nedostály žádnému z uvedených požadavků.

18. Jde-li o nezávislost a nestrannost, stěžovatelé poukazují na to, že policisté z první na místo dorazivší hlídky nebyli vyšetřováni, pročež údajně vyvstává otázka, zda neměl někdo z Generální inspekce bezpečnostních sborů osobní zájem na tom, aby k prověřování jejich jednání vůbec nedošlo. Pokud se týče dvou podezřelých policistů, stěžovatelé nabyli dojem, že Generální inspekce bezpečnostních sborů jejich jednání kryje, a opět jim vyvstala otázka, zda někdo nemá osobní zájem na tom, aby se nenašel viník. Stěžovatelé k tomu dodávají, že Generální inspekce bezpečnostních sborů favorizovala tvrzení policistů, zatímco ostatním tvrzením a důkazům nepřikládala důraz, což má být v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. 6. 2016. Stěžovatelé konečně poznamenávají, že Generální inspekce bezpečnostních sborů se sice z formálního pohledu jeví být vůči polici nezávislým orgánem, avšak je převážně obsazena bývalými příslušníky sborů, které má vyšetřovat, a její nezávislost tak může být čistě iluzorní.

19. Provedené šetření stěžovatelé považují za nedůkladné a nedostatečné prvně proto, že ve věci nebylo vedeno společné řízení, neboť Generální inspekce bezpečnostních sborů vedla řízení jen vůči dvěma zasahujícím policistům, zatímco vůči záchranářům vedla řízení Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha III. Stěžovatelé považují za "zcela absurdní", že Generální inspekce bezpečnostních sborů provedla vyšetřování jen vůči dvěma policistům, zatímco vůči ostatním osobám bylo řízení pozastaveno až do doby, než bude rozhodnuto o jednání v této věci podezřelých policistů, čímž údajně v důsledku časového odstupu došlo ke znemožnění zjištění viny jiných osob. Stěžovatelé mají v souvislosti s důkladností šetření výhrady i vůči provedenému vyšetřovacímu pokusu, který označují jako "parodie na vyšetřovací pokus", jenž byl učiněn za podmínek odporujících zákonu, přičemž i protokol o něm absentuje zákonnými náležitostmi.

20. Stěžovatelé poukazují dále na to, že neměli možnost účastnit se doplnění podání vysvětlení svědkem N., Generální inspekce bezpečnostních sborů navíc stěžovatele za celou dobu nepoučila ve smyslu § 46 trestního řádu, nadto vydala chybné usnesení o odložení trestního stíhání (ze dne 1. 11. 2019).

21. Nedostatečnost šetření se dle stěžovatelů dále projevila v neodstranění rozporů mezi jednotlivými výpověďmi, a to mimo jiné ohledně polohy poškozeného či postavení jednoho z podezřelých policistů. Ze strany orgánů činných v trestním řízení také nebyla řádně objasněna oprávněnost použití donucovacích prostředků ze strany policistů. Není údajně jasné, jakého protiprávního jednání, které je předpokladem pro použití donucovacích prostředků, se poškozený dopustil, ani nebylo vysvětleno, proč byly zákroky policistů shledány přiměřenými. Dle stěžovatelů poškozený nic nerozbíjel, nikoho neohrožoval a policistům se nebránil. Podezřelí policisté údajně museli předpokládat, že nemohou jednat tak, jak jednali, přičemž existovaly alternativní postupy jako např. připoutání v sedící poloze k nějakému předmětu v místnosti. Stěžovatelé dovozují, že pokud by záchranáři a policisté na místo vůbec nepřijeli, poškozený by žil. Stěžovatelé vznáší v ústavní stížnosti desítky dle jejich názoru zásadních otázek, které orgány činné v trestním řízení neobjasnily (např. to, proč byl poškozený agresivní a "jaký byl poškozený člověk", nebo zda "mluvil snad někdy poškozený o smrti" atd.). Stěžovatelé v této souvislosti poukazují na to, že je "příliš velká náhoda", že poškozený přestal dýchat zrovna ve chvíli, kdy přijela lékařka. Podle stěžovatelů se poškozený dusil delší dobu, přičemž podlitiny, výrony, oděrky a další stopy na hlavě a krku poškozeného nebyly řádně vysvětleny.

22. Pokud se týče rychlosti šetření, stěžovatelé poukazují na to, že navrhovali vyšetřovací pokus, který byl ale učiněn až poté, co byla vyšetřovatelům věc vrácena vrchním státním zastupitelstvím, a to nikoli hned, ale až po dalších několika měsících. Stěžovatelé též namítají, že k ohledání místa činu došlo až tři dny poté, co k událostem došlo, a to navíc nikoli Generální inspekcí bezpečnostních sborů.

23. Jde-li o to, zda šetření bylo podrobeno kontrole veřejnosti, stěžovatelé uvádějí, že nebyli účastni vyšetřovacího pokusu (v jiném kontextu poukazují též na to, že nebyli účastni doplnění podání vysvětlení svědka M. N.). Další selhání stěžovatelé spatřují v tom, jakým způsobem jim bylo oznámeno úmrtí poškozeného, jakož i v tom, že jim nebylo umožněno tělo poškozeného vidět. Stěžovatelé údajně mohou jen doufat, že pochovali skutečně svého syna a bratra.

24. K právu nebýt podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení stěžovatelé poukazují na to, že policisté použili vůči poškozenému násilí, ačkoli poškozený nebyl agresivní. Poté po celou dobu zákroku ležel na břiše, byl spoutaný a přikurtovaný k nosítkám čtyřmi kurty. V této poloze na něj policisté vyvíjeli fyzický nátlak, ačkoli bylo údajně zjevné, že se poškozený v danou chvíli pouze bránil a chtěl zasahujícím policistům sdělit, že to bolí. Poškozený trpěl chronickou bolestí ramene a v poloze, v jaké se nacházel, rameno utrpí velký zásah i u zdraveného člověka. Stěžovatelé poukazují na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle kterého nesmí být používány donucovací prostředky, které jsou nezpůsobilé vést bezprostředně k žádanému cíli, a táží se, co mělo být v daném případě oním žádaným cílem. Stěžovatelé poukazují na závěry znaleckých posudků, které prokazují poranění na těle poškozeného během zákroku způsobená, zejména pak na posudek z odvětví soudního lékařství, který hovoří o krevních výronech na pravé straně krku, přičemž tento nález posudek označuje za "podezřelý" s tím, že poranění vzniklo zaživa násilím a mohlo být způsobeno tzv. kravatou. V souvislosti se znaleckými posudky stěžovatelé považují za "zcela fatální" pochybení, že byl vypracován znalecký posudek k jednání záchranářů, nikoli však již k jednání policistů.

25. Závěrem stěžovatelé uvádějí, že dne 4. 5. 2020 byla odložena trestní věc i ve vztahu k záchranářům, přičemž stížnost stěžovatelů proti tomuto usnesení byla Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 9 zamítnuta. V konečném důsledku tak údajně Generální inspekce bezpečnostních sborů říká, že je chyba na straně záchranářů, zatímco policie říká, že chyba na straně záchranářů není. Věc tak končí tím, že nebude nalezen a potrestán viník. Celou situaci stěžovatelé označují za "groteskní" a údajně jím nezbývá než vložit veškeré své naděje do rukou Ústavního soudu.

26. Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná, zčásti nepřípustná.

27. V posuzované věci není ohledně okolností smrti poškozeného v obecných rysech zásadnějšího sporu. Stěžovatelé nesouhlasí s některými dílčími závěry vyšetřování (mimo jiné ve vztahu k nezbytnosti pacifikace poškozeného či povaze násilí, k němuž policisté přistoupili), panuje nicméně shoda na tom, že poškozeného postihl v budově leasingové společnosti křečový záchvat, načež si přivolaní záchranáři vyžádali pomoc policie při pacifikaci poškozeného. Policisté (a povětšinu času i alespoň jeden ze záchranářů) byli s poškozeným až do příjezdu lékařky, která zjistila, že poškozený nedýchá, načež byla zahájena resuscitace. Krátce na to byla konstatována smrt poškozeného. Smrt, ke které dojde za těchto okolností, nepochybně vyžaduje řádné prošetření tak, aby bylo naplněno právo stěžovatelů na účinné vyšetřování, jak o něm hovoří judikatura Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (za všechny viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1559/20 ze dne 10. 11. 2020). Oproti stěžovatelům má nicméně Ústavní soud za to, že v posuzované věci k řádnému prošetření celého incidentu došlo.

28. Zde je ovšem potřeba poznamenat, že stejně jako ústavní stížnost stěžovatelů míří jen vůči postupu orgánů činných v trestním řízení ve vztahu k jednání zasahujících policistů (viz i bod 112 ústavní stížnosti), tak také Ústavní soud může nyní hodnotit řádné prošetření věci zejména ve vztahu k jednání příslušníků Policie České republiky. Jednání záchranářů bylo předmětem samostatně vedeného (byť do jisté míry s nynější věci pochopitelně provázaného) vyšetřování, z něhož případně po vyčerpání prostředků ochrany může vyvstat nová ústavní stížnost. Toliko pro úplnost lze dodat, že vedení dvojího vyšetřování je dáno působností Generální inspekce bezpečnostních sborů (viz § 2 zákona 341/2011 Sb., o Generální inspekci bezpečnostních sborů a o změně souvisejících zákonů), i v rámci nynějšího vyšetřování nicméně orgány činné v trestním řízení činily vše pro to, aby řádně objasnily celý děj, a poznatky učiněné ve vztahu k jiným osobám postoupily příslušným orgánům.

29. S právě řečeným souvisí i první okruh námitek stěžovatelů, kteří Generální inspekci bezpečnostních sborů nepovažují za nestranný a nezávislý orgán, přičemž se do jisté míry inspirují patrně i argumentací v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1042/15 ze dne 24. 5. 2016, v němž mimo jiné zaznělo, že pokud je inspekce převážně obsazena bývalými příslušníky sborů, které má vyšetřovat, její nezávislost může být čistě iluzorní, což údajně platí, zejména pokud se i vedení inspekce rekrutuje z bývalých příslušníků policie. Praktickou nezávislost inspekce by údajně podpořilo výraznější zapojení osob, které dříve nebyly příslušníky vyšetřovaných orgánů. Z právě uvedeného nicméně pochopitelně neplyne, že by snad jakékoli vyšetřování Generální inspekce bezpečnostních sborů bylo v rozporu s požadavkem nezávislosti a nestrannosti vyšetřování. Koneckonců Ústavní soud se od doby předmětného nálezu zabýval ústavními stížnostmi namítajícími porušení práva na účinné vyšetřování opakovaně, aniž by konstatoval rozpor s požadavkem nezávislosti plynoucí z povahy Generální inspekce bezpečnostních sborů (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3259/19 ze dne 28. 4. 2020 či sp. zn. IV. ÚS 4150/16 ze dne 21. 11. 2017).

30. Ostatně i ve zmiňovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 1042/15 k takovému konstatování nedošlo, neboť Ústavní soud vyšel zejména z pochybností, které měly vyvstat v důsledku tehdejšího jednání Generální inspekce bezpečnostních sborů. V nyní posuzované věci dle Ústavního soudu žádné pochyby o nestrannosti a nezávislosti vyšetřování nevznikají. Stěžovatelům sice celá řada věcí přijde podezřelá a vzbuzuje u nich obavy o zavrženíhodných motivech inspekce, jde nicméně vesměs o ničím nepodložené spekulace. Generální inspekce bezpečnostních sborů se případem od samého počátku iniciativně zabývala, přičemž rozhodně není její povinností stavět do postavení podezřelého kohokoli, kdo byl v inkriminovaný moment poblíž poškozeného. Jestliže nic nenasvědčovalo tomu, že by členové první na místo dorazivší policejní hlídky mohli spáchat nějaký trestný čin, nebyl důvod je vést jako podezřelé. Ostatně jak už uvedl městský státní zástupce, v rámci vyšetřování bylo zkoumáno i jejich jednání, nebyla jim tedy rozhodně poskytnuta jakási imunita. Stejně tak nelze za důkaz absence nestrannosti či nezávislosti inspekce považovat to, že v jednání podezřelých nebyl shledán trestný čin, zvláště když byl tento zcela logický závěr učiněn na základě důkladného šetření, jak bude uvedeno dále.

31. S tím, že by šetření ve věci bylo důkladné a dostatečné, stěžovatelé v ústavní stížnosti obsáhle a do detailu polemizují. Ústavní soud nicméně není další instancí ve struktuře státních zastupitelství, není jeho úkolem hodnotit každý dílčí krok orgánů činných v trestním řízení, rozhodovat o každém jejich procesním postupu a v konečném důsledku snad i volit celkovou vyšetřovací strategii. Jak Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015, požadavek důkladnosti a dostatečnosti znamená, že orgány musejí přijmout přiměřené kroky, jež mají k dispozici, pro zajištění důkazů o incidentu, včetně očitých svědectví a použití forenzních metod. Závěry šetření musí být založeny na důkladné, objektivní a nestranné analýze všech relevantních skutečností. K rozporu s požadovanou mírou efektivnosti povedou nedostatky ve vyšetřování, které podrývají jeho schopnost zjistit okolnosti případu nebo odpovědné osoby. Žádné takto závažné nedostatky Ústavní soud ve věci neshledal.

32. Generální inspekce bezpečnostních sborů vyslechla nejen podezřelé, ale i v podstatě všechny incidentu přítomné osoby, které mohly přispět k objasnění věci. Nejen to, ve věci nyní podezřelých byly vypracovány dva znalecké posudky, znalci byli dále vyslechnuti a k jednomu ze znaleckých posudků bylo vypracováno i jeho doplnění. Další znalecký posudek byl vypracován v rámci vyšetřování záchranářů a byl součástí spisu v nynější věci (znalecký posudek se týkal záchranářů, neboť právě oni byli na místě odborníky z oblasti medicíny, nicméně obsahuje informace relevantní i pro jednání policistů). Na základě intervence vrchního státního zastupitelství došlo i k vyšetřovacímu pokusu, který dle znalkyně (jež v původním posudku poukazovala na jeho vhodnost) pomohl vysvětlit některé (byť nikoli úplně všechny) zbývající nejasnosti.

33. Na důkladnost provedeného šetření neukazuje jen množství zajištěných důkazů, nýbrž také to, že se díky nim podařilo stanovit příčinu smrti. Ta přitom plně odpovídá mechanice užitého násilí, k němuž podezřelí dle závěrů orgánů činných v trestním řízení (a koneckonců i dle podezřelých samotných) přistoupili. Stěžovatelé sice opakovaně poukazují na okamžik, kdy byli policisté v sanitce s podezřelým sami, a na krevní výron v oblasti krku, který znalecký posudek označuje za podezřelý, přičemž se jako jedno z možných vysvětlení podává uchycení podezřelého do tzv. kravaty. Ovšem jak už uvedlo městské státní zastupitelství, dle posudku mohl být výron i výsledkem resuscitačních snah. Dle doplnění znaleckého posudku pak k němu mohlo dojít i "při brachiální snaze o zklidnění pacienta v poloze a pevné fixaci na břiše s otočením jeho hlavy na pravou stranu a tlakem hlavy a krku až hrudníku proti pevné podložce". Zde pak vstupují do hry další důkazy, kdy svědci prakticky unisono tvrdili, že jim zákrok zasahujících policistů přišel přiměřený (byť dle jednoho ze svědků zároveň razantní) a ani záchranáři sami neviděli v jednání policistů nic problematického. Jakkoli byli podezřelí na chvíli s poškozeným v sanitce sami, jeden ze záchranářů stál hned vedle sanitky s otevřenými dveřmi a není důvod se domnívat, že policisté náhle v onom krátkém okamžiku zcela změnili své chování a začali používat chvaty a postupy v rozporu s tím, jak postupovali do té doby (natožpak, aby šlo něco takového prokázat). Lze pak zároveň znovu připomenout, že mechanismus úmrtí poškozeného dle znaleckých posudků plně odpovídá učiněným skutkovým zjištěním stran způsobu pacifikace poškozeného záchranáři i policisty. Patrně nelze se stoprocentní jistotou vyloučit, že např. jeden z policistů byť třeba nechtěně v určitý moment při snaze o zklidnění poškozeného jej zatlačil nejen na záda, ale částečně i na krk (aniž by si toho nutně musel být vědom), prokázat to ovšem nelze (a to ani kdyby se snad podařilo prokázat, že jeden z policistů stál určitou dobu u hlavy poškozeného, nikoli u jeho trupu) a poškozený zemřel z jiných příčin.

34. Namítají-li stěžovatelé, že nebyla řešena oprávněnost zákroku, a tvrdí-li, že by poškozený bez příjezdu záchranářů a policistů žil, přičemž si policisté údajně museli být vědomi, co svým zákrokem způsobují, je potřeba uvést následující. Oprávněností zákroku policistů (i z hlediska přiměřenosti) se věnovalo mimo jiné městské státní zastupitelství, které výslovně uvedlo, podle jakých zákonných ustanovení bylo použití síly ze strany policistů namístě. Z lékařského hlediska se jím pak zabýval i znalec specializovaný na urgentní medicínu, který jednoznačně uvedl, že si zdravotníci ani policisté "nemohli dovolit [poškozeného] nechat odejít ve stavu naprosté nepříčetnosti a dezorientace ... nevyšetřit ho a nezajistit". Znalec se ostatně vyjádřil i k intenzitě zásahu s tím, že "dávkovat" úsilí vůči nepříčetnému jedinci je dle jeho zkušeností velice obtížné.

35. Je pravda, že dle některých svědků byl poškozený před příjezdem záchranářů (a po prvotním záchvatu) klidnější (byť dle výpovědi záchranáře se i při jeho příjezdu poškozený pokusům o zklidnění ze strany zaměstnanců kanceláře vzpouzel), nicméně minimálně po pokusu o poskytnutí ošetření ze strany záchranářů (snaha o odlišení hypoglykémie, která byla dle znalce namístě) začal být agresivní, což pochopitelně nutně neznamená, že chtěl někomu ublížit (někteří svědci skutečně vyjádřili přesvědčení, že nikomu ublížit nechtěl, případně se jen chtěl bránit). Zde je také potřeba poznamenat, že dle znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství agresivitu poškozeného způsoboval narůstající otok mozku, opětovný nástup agrese po chvíli zklidnění je tedy lékařsky vysvětlitelný. Právě v tomto stavu (tedy ne v době, kdy byl poškozený před příjezdem záchranářů údajně klidnější) se poškozený v okamžiku příjezdu podezřelých policistů nacházel. Policisté byli přitom přivoláni na místo, právě aby pomohli záchranářům se zvládnutím poškozeného tak, aby mu mohla být poskytnuta pomoc. Policisté těžko mohli začít spekulovat o tom, zda záchranářům pomohou, či nikoli, a argumentovat, že poškozený třeba přežije i bez pomoci. Stejně tak nebylo primárně na nich, aby přehodnocovali vhodnost polohy, ve které se záchranáři snažili poškozeného fixovat, když jde navíc o polohu, která se v mnoha ohledech jeví pro podobné stavy jako vhodná. Koneckonců dle znalce postupovali záchranáři lege artis, tím spíš policisté neměli důvod začít prosazovat jiný způsob pomoci poškozenému jako např. připoutání vsedě apod.

36. Jakkoli nešlo o situaci, kdy by každý krok policistů byl předem výslovně schválen či nařízen záchranáři, bezpochyby policisté jednali v logickém přesvědčení, že postupují tak, jak si záchranáři přejí, a jak je tedy i z medicinského hlediska potřebné. Takové jednání nemůže být kriminalizováno. Z provedeného dokazování vyplývá, že cílem policistů bylo pomoci poškozeného zpacifikovat tak, aby mu byla poskytnuta pomoc a aby zároveň neublížil sobě a jiným. Rozhodně nešlo o nějaký případ "msty", jak stěžovatelé naznačují. Poškozený nikomu nic úmyslně, resp. vědomě neudělal a z ničeho se nepodává, že by kdokoli ze zasahujících situaci vnímal jinak a měl potřebu poškozeného "trestat" apod. (ostatně i pouta mu byla dána dvoje tak, aby měl ruce volněji). Bohužel v důsledku kombinace veškerých okolností (křečový záchvat vedoucí k nedostatečnému zásobování mozku okysličenou krví, k otoku mozku a případně k prvotnímu dušení, kombinace léků ovlivňující reakci poškozeného na snahu o pomoc, jeho vnímání bolesti a nedostatku kyslíku, což zase vedlo k tomu, že byl v pro daný moment nevhodné poloze pacifikován po delší dobu) poškozený zemřel, nicméně i znalec specializovaný na urgentní medicínu vznáší otázku, zda vůbec za daných okolností šlo úmrtí zabránit, s tím, že "pokud by byli všichni zasahující dobře připraveni na řešení podobných krizových situací, byli si vědomi rizik, pak by možná k úmrtí nemuselo dojít". Vést k trestněprávní odpovědnosti policisty, kteří v této výjimečné a mimořádně obtížné situaci (záchranáři uvedli, že se s něčím takovým za 25 let praxe nesetkali) nedokázali poškozenému správně pomoci (zvlášť když volba postupu ani nebyla na nich), není možné, a to ani prostřednictvím nedbalostních skutkových podstat.

37. Znalec v posudku doporučil (pro obdobné případy) řádné proškolení všech složek integrovaného záchranného systému s důrazem na monitorování životních funkcí pacienta. K tomu na jiném místě poznamenal, že v prostorách sanitky bylo toto monitorování velmi obtížné (prostřednictvím přístrojů prakticky vyloučené) a sledovat šlo snad jen výraz a barvu obličeje, což mohl jedinec zasahující u hlavy. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že se poškozený jistě dusil delší dobu s tím, že by byla moc velká náhoda, pokud by přestal dýchat zrovna ve chvíli, kdy dorazila na místo lékařka. Může se tedy nabízet otázka, zda policisté nepochybili tím, že by dostatečně nekontrolovali životní funkce poškozeného. Vzhledem k tomu, že policisté nejsou na způsob řešení takových situací školeni, by zde ovšem v každém případě o trestněprávní odpovědnosti hovořit nešlo. Navíc jeden z policistů uvedl, že občas poškozeného pohledem kontroloval, dle znalce pak k úmrtím v těchto případech dochází opravdu náhle: "Tak také podobná úmrtí skutečně dle literatury probíhají, v jednom okamžiku je pacifikovaný jedinec extrémně agresivní a v příštích několika vteřinách dojde k oběhové zástavě bez nějakých výrazných varovných projevů." Dle znalce přitom v posuzované věci k zástavě oběhu skutečně došlo velmi krátce před příchodem lékařky, neboť lékařka ještě zachytila lapavý nádech.

38. Ústavní soud se dále nedomnívá, že by řádnost vyšetřování byla negativně ovlivněna tvrzenými průtahy. Vyšetřování probíhalo velmi rychle, Generální inspekce bezpečnostních sborů iniciativně hned v prvních dnech zajistila výslechy podezřelých i svědků (jeden z podezřelých byl vyslechnut dokonce ještě ten samý den v pozdních hodinách, přičemž oba podezřelí navíc v den incidentu vypracovali úřední záznam) jakož i ohledání a pitvu zemřelého, též k ohledání místa došlo v řádu dnů. Je pravda, že k vyšetřovacímu pokusu došlo s několikaměsíčním odstupem od chvíle, kdy byla věc vrácena vrchním státním zastupitelstvím, nicméně ani v tomto případě nejde o průtah, který by si vyžadoval zásah Ústavního soudu. Jednak k provedení vyšetřovacího pokusu nelze přistoupit ze dne na den (a to tím spíše v době koronavirové pandemie), navíc v mezidobí vyšetřovatelé zajistili doplnění podání vysvětlení svědkem N. K předmětné prodlevě navíc došlo v té fázi vyšetřování, kdy většina klíčových okolností již byla objasněna, vyšetřovatelé již zachytili potřebná svědectví a jevilo se jako potřebné vyjasnit poslední detaily, zjevně tedy nešlo o snad úmyslné "zdržování" ve snaze oddálit či znemožnit řádné prošetření věci, v níž první relevantní závěry vyšetřovatelé vyslovili již ve svém usnesení ze dne 1. 11. 2019, tedy pár měsíců po úmrtí poškozeného.

39. Jde-li konečně o námitky stěžovatelů stran kontroly veřejnosti, musí Ústavní soud prvně podotknout, že považuje-li stížnost proti usnesení o odložení věci a žádost o výkon dohledu za efektivní prostředky k ochraně práv, které je třeba před podáním ústavní stížnosti vyčerpat (nález sp. zn. I. ÚS 1565/14), předpokládá tím, že stěžovatelé tyto prostředky skutečně vyčerpají, tedy že v nich uplatní všechny námitky, které považují za relevantní. Jen v takovém případě bude naplněna zásada subsidiarity ústavní stížnosti. Nelze tedy zásadně akceptovat, aby poškození celou řadu námitek procesní povahy vznesli poprvé až v řízení před Ústavním soudem. Z (k ústavní stížnosti přiložené) žádosti stěžovatelů o dohled ze dne 10. 10. 2020 je přitom patrné, že stěžovatelé neměli žádné výhrady ohledně jejich neúčasti u vyšetřovacího pokusu, stejně tak v něm nenamítali, že jim nebyl umožněn přístup k tělu poškozeného, či celou řadu dalších námitek, které náhle uplatňují v ústavní stížnosti. Stěžovatelé v tomto směru ve své žádosti zejména namítali, že nebyli přítomni doplnění podání vysvětlení svědkem N., k čemuž jim vrchní státní zastupitelství sdělilo, že ze spisového materiálu neplyne, že by stěžovatelé (zastoupeni advokátem) o takovou možnost požádali, což stěžovatelé nezpochybňují ani nyní a na tento argument nijak přímo nereagují.

40. K uvedenému svědkovi lze dodat, že rozhodně z jeho strany nedošlo k žádné razantní změně původní výpovědi. Svědek i v doplnění vysvětlení setrval na tom, že mu zákrok přišel razantní, pouze upřesnil, že to patrně bylo nezbytné. O tom, že zákrok ze strany policistů byl větší intenzity, ostatně není pochyb, uvádí to koneckonců i znalkyně z odvětví soudního lékařství. Svědek doplněním, že mu zákrok nepřišel nepřiměřený, pouze potvrdil to, co vyslovili vesměs všichni ostatní svědci. Naznačená nařčení stěžovatelů (kteří považují "pozměněné" vyjádření za "nanejvýš podezřelé") se tak nejeví zcela namístě.

41. Celkově lze k této skupině námitek uvést, že stěžovatelé byli jako příbuzní poškozeného do celého vyšetřování zapojeni. Měli přístup ke spisovému materiálu (do něhož i nechávali zakládat listiny) včetně záznamů o podaných vysvětleních či videozáznamu z vyšetřovacího pokusu. Měli k dispozici všechny potřebné informace tak, aby mohli včas předložit řádnou argumentaci a domohli se kontroly vyšetřovacích závěrů městským státním zastupitelstvím i vrchním státním zastupitelstvím. Byl to ostatně právě podnět ze strany poškozených, který celou věc znovu otevřel a vedl k doplnění dokazování poté, co se vrchní státní zastupitelství s některými argumenty stěžovatelů ztotožnilo. Ústavní soud nemůže za těchto okolností konstatovat, že by zde absentovala dostatečná kontrola vyšetřování ze strany veřejnosti.

42. Závěrem nezbývá než poznamenat, že povinnost provést účinné vyšetřování je povinností prostředku, nikoli výsledku (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1376/18 ze dne 10. 12. 2019). Z ústavního pořádku neplyne právo, aby byl někdo za určitý skutek trestně stíhán, či dokonce odsouzen. Ani úmrtí osoby neznamená, že vůči ní byl nutně spáchán trestný čin, a to ani v situacích, kdy bylo vůči zemřelé osobě použito násilí. Stěžovatelé se ve své žádosti o dohled zaměřovali na argument, že policisté poškozeného uškrtili tzv. kravatou, což neodpovídá provedenému dokazování. V ústavní stížnosti tuto argumentaci do jisté míry posouvají, stále nesouhlasí se zjištěným skutkovým stavem, nicméně jádro sporu se do značné míry omezuje na otázku právního posouzení jednání policistů, která už se svým způsobem dostává mimo rámec práva na účinné vyšetřování.

43. Poukazují-li stěžovatelé na to, že paralelně došlo k odložení věci i ve vztahu k podezřelým záchranářům, tak ani to pochopitelně nemůže vést k dovození trestní odpovědnosti v této věci podezřelých policistů. Závěr o absenci viny na straně policistů rozhodně nebyl založen na tom, že by se trestného činu naopak dopustili záchranáři. To, že orgány činné v trestním řízení vyjádří pochybnosti o jednání záchranářů (jak učinilo městské státní zastupitelství ve svém usnesení ze dne 2. 12. 2019), neznamená, že by trestněprávní odpovědnost záchranářů byla postavena najisto. Ostatně městské státní zastupitelství již tehdy uvedlo, že své poznatky předává Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 9, aby byly některé otázky dále objasněny (ne snad aby bylo vzneseno obvinění), s tím, že bez dokazování nemůže konstatovat, zda záchranáři skutečně pochybili, či nikoli. Ústavní soud oproti stěžovatelům nepovažuje situaci za "groteskní", nýbrž za v obecné rovině logický výsledek práce orgánů činných v trestním řízení, které vedou trestní řízení a provádějí dokazování právě za účelem toho, aby se původní domněnky a hypotézy potvrdily, či naopak vyvrátily.

44. Z ústavní stížnosti se jeví, že stěžovatelé nadále mají k dispozici prostředky ochrany ve vztahu k trestnímu řízení ohledně jednání záchranářů, z níž následně může vyplynout i nová ústavní stížnost. Nyní posuzovaná ústavní stížnost je však z výše uvedených důvodů (zčásti) zjevně neopodstatněná

45. Částečná nepřípustnost ústavní stížnosti (která nemá zásadní dopad na jednotlivé námitky stěžovatelů) se týká napadených usnesení Městského státního zastupitelství v Praze a č. j. 2 KZN 318/2019-47 ze dne 2. 12. 2019 a Generální inspekce bezpečnostních sborů č. j. GI-1828-135/TČ-2019-842011 ze dne 1. 11. 2019. Tato rozhodnutí totiž nebyla s ohledem na následný zásah Vrchního státního zastupitelství v Praze ve věci konečná.

46. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2021

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru