Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 846/14 #1Usnesení ÚS ze dne 24.04.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Ústí nad Orlicí
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - NS
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkkupní smlouva
Bezdůvodné obohacení
žaloba/na plnění
spoluvlastnictví/podílové
právní úkon/neurčitý
neplatnost/absolutní
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.846.14.1
Datum podání06.03.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 137, § 41, § 37 odst.2, § 451 odst.1

99/1963 Sb., § 80 odst.1 písm.b, § 135, § 242 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 846/14 ze dne 24. 4. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Martina Břízy a 2. Radmily Břízové, obou zastoupených Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 51/39, proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 12. prosince 2012 č. j. 114 C 124/2011-54, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. června 2013 č. j. 17 Co 113/2013-99 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2013 č. j. 28 Cdo 3263/2013-137, a vedlejších účastníků a) Ing. Tomáše Kahouna a b) Ing. Hany Glaserové, obou zastoupených JUDr. Tomášem Samkem, advokátem se sídlem Příbram I, Pražská 140, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 3. 3. 2014 (danou k poštovní přepravě dne 5. 3. 2014 a doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 3. 2014) se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí a tvrdili, že jimi byla porušena jejich základní práva (především na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina").

2. Žalobci (vedlejší účastníci v řízení před Ústavním soudem) se žalobou domáhali po stěžovatelích zaplacení částky 350 000 Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Ústí nad Orlicí napadeným rozsudkem žalobě v celém rozsahu vyhověl. Uvedl, že žalovaní stěžovatelé byli v čase uzavření kupní smlouvy ze dne 9. 6. 2008 vlastníky spoluvlastnického podílu na předmětné jednotce - garáži pouze o velikosti 4/165

(= 8/330), a proto byl na žalobce kupní smlouvou ze dne 9. 6. 2008 převeden podíl o velikosti 4/165 (= 8/330) a nikoliv podíl o velikosti 1/22 (= 15/330). Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že kupní smlouva ze dne 9. 6. 2008 je ve smyslu § 37 odst. 2 obč. zák. v části, jíž byl převeden spoluvlastnický podíl na předmětné jednotce - garáži o velikosti 7/330, který však žalovaní nevlastnili, neplatná pro počáteční nemožnost plnění. Dále soud prvního stupně věc posuzoval z pohledu § 41 obč. zák., podle něhož je v případě částečně neplatného právního úkonu neplatná jen tato část, pokud z povahy právního úkonu, jeho obsahu nebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část od ostatního obsahu nelze oddělit. V tomto směru dospěl k závěru, že úmyslem žalobců bylo získat garážové stání v předmětné

jednotce - garáži, čehož však z důvodu částečné neplatnosti kupní smlouvy nedosáhli, a proto je ve smyslu § 41 obč. zák. neplatná kupní smlouva jako celek. Vzhledem k neplatnosti celé kupní smlouvy ze dne 9. 6. 2008 vzniklo žalovaným bezdůvodné obohacení ve výši 350 000 Kč, které jsou povinni vydat žalobcům včetně příslušenství.

3. Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že z kupní smlouvy ze dne 9. 6. 2008 vyplývá vůle účastníků převést spoluvlastnický podíl odpovídající jednomu garážovému stání. Za situace, kdy jednomu garážovému stání odpovídá spoluvlastnický podíl o velikosti 15/330, nemá nabytí menšího spoluvlastnického podílu o velikosti 8/330 na předmětné jednotce - garáži pro žalobce smysl a část kupní smlouvy ze dne 9. 6. 2008 je neplatná pro počáteční nemožnost plnění. Protože uvedenou část s ohledem na účel, který žalobci uzavřením kupní smlouvy sledovali a kterým byla možnost parkování na přesně vyznačeném parkovacím místě, nelze od zbytku smlouvy ve smyslu § 41 obč. zák. oddělit, je kupní smlouva neplatná jako celek. K námitce stěžovatelů, že danou situaci nezavinili, krajský soud uvedl, že zavinění nelze shledat ani na straně žalobců.

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustné podle § 237 o. s. ř. Dospěl k závěru, že v souzené věci soudy postupovaly v souladu s judikaturou dovolacího soudu, neboť poté, co zjistily, že žalobci měli zájem na získání garážového stání, které jim měl zabezpečit spoluvlastnický podíl ve výši 1/22 (=15/330) na předmětné jednotce - garáži, dále zjišťovaly, zda byl naplněn účel uzavřené kupní smlouvy ze dne 9. 6. 2008 a vůle stran, pokud jí došlo k převodu spoluvlastnického podílu pouze o velikosti 8/330 a následně uzavřely, že za situace, kdy ze smlouvy plyne, že vůle žalobců směřovala k převodu garážového stání a účelem smlouvy byla možnost parkování na přesně uvedeném parkovacím místě, nelze od sebe oddělit neplatnou část smlouvy týkající se podílu o velikosti 7/330 od platné části týkající se podílu o velikosti 8/330. Soudy obou stupňů zkoumaly, zda je kupní smlouva ve smyslu § 37 odst. 2 obč. zák. ve spojení s § 41 obč. zák. absolutně neplatná částečně, anebo jako celek.

II.

Argumentace stěžovatelů a vyjádření účastníků řízení

5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají následující. Stěžovatelé v roce 2006 uzavřeli kupní smlouvu s developerskou společností, na základě které nabyli vlastnické právo k nemovitosti představující bytovou jednotku a garážové stání v bytovém domě. V roce 2009 převedli vlastnictví k bytové jednotce a garážovému stání na vedlejší účastníky a tento převod byl zapsán do katastru nemovitostí. V roce 2010 zjistili vlastníci jiné bytové jednotky a garážového stání v bytovém domě, manželé Nitschovi, že výše jejich podílu na nebytové jednotce (garážovém stání), zapsaná v katastru nemovitostí, neodpovídá výši podílu, který podle kupní smlouvy nabyli. Proto zahájili řízení o určení výše spoluvlastnických podílů k nebytové jednotce a v tomto řízení bylo pravomocně určeno, že manželé Nitschovi jsou vlastníky dvojnásobku podílu zapsaného v katastru nemovitostí, s účinky ex tunc. Obvodní soud tehdy zvýšil velikost zapsaného podílu na dvojnásobek a jeho další úvahou bylo, že developerská společnost posléze mohla na další nové spoluvlastníky převést pouze zbývající podíl. V důsledku toho byla kupní smlouva vedlejších účastníků prohlášena za částečně neplatnou. Proto podle obvodního soudu stěžovatelé nenabyli vlastnické právo k nebytové jednotce ve výši 1/22 (jedno celé garážové stání), ale pouze podíl 4/165, a proto také mohli pouze v této výši svůj podíl převést na vedlejší účastníky. V návaznosti na toto pravomocné rozhodnutí obvodního soudu vedlejší účastníci podali žalobu proti stěžovatelům, v níž se domáhali vyslovení úplné neplatnosti kupní smlouvy, vrácení celé kupní ceny a zaplacení úroků z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení. Stěžovatelé namítají, že existovalo již pravomocné rozhodnutí obvodního soudu, které kupní smlouvu vedlejších účastníků shledalo jen částečně neplatnou, pročež došlo k dvojímu rozdílnému právnímu posouzení stejné kupní smlouvy. Stěžovatelé tvrdí, že se obecné soudy nezabývaly skutečností, že reálně v nebytové jednotce nikdy nevznikl nedostatek parkovacích míst a vedlejší účastníci parkovací místo bez omezení i nadále užívají. Současně se soudy vyhnuly vypořádání se s faktem, že současně jsou i vedlejší účastníci povinni vrátit stěžovatelům vše, o co se v důsledku neplatnosti smlouvy sami obohatili. Vedlejší účastníci se nebránili před obvodním soudem v řízení o určení výše spoluvlastnických podílů a následně se dovolávali úplné neplatnosti kupní smlouvy uzavřené se stěžovateli, ačkoliv stejná smlouva byla posouzena obvodním soudem jen jako částečně neplatná. Stěžovatelé namítají, že se Nejvyšší soud odmítl zabývat jejich doplněním dovolání ze dne 4. 12. 2013. Obsahem tohoto doplnění bylo podle nich jen upřesnění již uplatněného dovolacího důvodu, nebyl tím měněn důvod ani rozsah dovolání. Stěžovatelé jednali při převodech spoluvlastnických podílů v dobré víře, v důvěře v zápis v katastru nemovitostí, který osvědčoval, že převodce developerská společnost byla v době převodu vlastníkem převáděného podílu. Developerská společnost prodala více garážových stání, než sama postavila, a zanikla bez právního nástupce.

6. Okresní soud odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

7. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ohledně nutnosti vyjádření vzájemné restituční povinnosti ve výroku soudního rozhodnutí vycházel z judikatury dovolacího soudu (např. usnesení ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. 28 Cdo 798/2012). Vzhledem k tomu, že účastníci v tomto ohledu neargumentovali, nepovažoval krajský soud za nezbytné zmíněnou judikaturu uvádět v odůvodnění rozhodnutí.

8. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že spatřují-li stěžovatelé nesprávnost rozhodnutí obecných soudů v tom, že v jednom řízení byla konstatována částečná neplatnost předmětné kupní smlouvy, zatímco v jiném řízení byla kupní smlouva posouzena neplatná jako celek, dovolací soud odkazuje na ustanovení § 135 o. s. ř., podle něhož je soud "vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu", přičemž ostatní otázky "může soud posoudit sám". Současně podle uvedeného ustanovení platí, že: "Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází." V souzené věci soudy obou stupňů vycházely z rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 vydaného v řízení o určení výše spoluvlastnických podílů a dospěly ke stejnému závěru o neplatnosti části smlouvy z důvodu nemožnosti plnění. Rozdílným byl však závěr o tom, že smlouva je z důvodu částečné nemožnosti plnění neplatná jako celek s ohledem na účel smlouvy, jímž bylo nabytí spoluvlastnického podílu k předmětné nemovitosti tak, aby i do budoucna garantovala vedlejším účastníkům možnost parkování. Za této situace soudy obou stupňů postupovaly v mezích § 135 o. s. ř., neboť mohly otázku neplatnosti kupní smlouvy posoudit v souzené věci samostatně. Uvedený závěr byl navíc soudy obou stupňů logicky odůvodněný tak, že vůle účastníků smlouvy směřovala k převodu ve smlouvě přesně vymezeného spoluvlastnického podílu spjatého s konkrétním garážovým stáním, a to s tím důsledkem, že nabytím menšího spoluvlastnického podílu nelze tuto vůli naplnit, a proto neplatná část smlouvy není oddělitelná od zbytku smlouvy. Dovozují-li stěžovatelé, že rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 10 v řízení o určení výše spoluvlastnických podílů byla založena překážka věci rozsouzené pro aktuální řízení, uvádí dovolací soud, že překážka věci rozsouzené založena být nemohla, neboť pro to nebyl naplněn základní předpoklad, a sice totožnost věcí. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že pokud stěžovatelé argumentují dostatkem parkovacích míst v současné době, jedná se o argument irelevantní, neboť skutečnost, že vedlejší účastníci mohou parkovací místo v současnosti fakticky využívat, neznamená, že jej budou moci plně využívat i v budoucnu, jestliže nedisponují odpovídajícím spoluvlastnickým podílem. Navíc využíváním nemovitosti nad svůj spoluvlastnický podíl vzniká vedlejším účastníkům bezdůvodné obohacení na úkor jiných spoluvlastníků. Pokud jde o skutečnost, že ve výrocích rozhodnutí nižších soudů nebyla vyjádřená vzájemná restituční povinnost, nezbývá než odkázat na ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř., podle něhož je dovolací soud v přezkumu napadeného rozhodnutí vázán důvody uvedenými v dovolání. Dovolatelé ve svém dovolání tuto námitku nevznesli. Dovolací řízení je ovládáno zásadou dispoziční. Jde-li o podání stěžovatelů ze dne 4. 12. 2013, označené jako doplnění dovolání, to nebylo podáno v dovolací lhůtě, a proto k němu nelze přihlížet, neboť jím bylo po uplynutí dovolací lhůty měněno vymezení dovolacích důvodů (srov. § 242 odst. 4 o. s. ř.). Námitka nabytí spoluvlastnického podílu v dobré víře je irelevantní již proto, že předmětná kupní smlouva, resp. kupní smlouva stěžovatelů s developerskou společností byla neplatná pro nemožnost plnění, kdy bylo převedeno více spoluvlastnických podílů, než kolik jich mohlo existovat. Jinými slovy bylo převedeno více než 100 % předmětné nemovitosti, což znamená, že některý převod, resp. část převodu musel být neplatný, neboť předmětem převodu byl neexistující spoluvlastnický podíl (podíl navíc). Proto není možné dospět k závěru, že by některý z kupujících nabyl neexistující spoluvlastnický podíl na nemovitosti v důsledku dobré víry při uzavírání kupní smlouvy. Opačnou úvahou by bylo možné dospět k ilustrativnímu závěru, že každá z určitých třech osob může samostatně vlastnit jednu polovinu věci, což je matematicky nemožné, neboť jedna věc může být rozdělena toliko na dvě poloviny. Proto je logické, pokud všechny soudy dospěly k závěru, že neplatností musí být postižen právě převod posledních (zbývajících) spoluvlastnických podílů k předmětné nemovitosti. Úmyslem kupujících bylo nabytí takového spoluvlastnického podílu na předmětné nemovitosti, který by jim zabezpečil užívání parkovacího stání. Vedlejší účastníci však nabyli spoluvlastnický podíl menší, než který odpovídá jednomu parkovacímu stání, a proto soudy nižších stupňů logicky uzavřely, že vedlejší účastníci neměli na uzavření takové kupní smlouvy zájem; z uvedeného důvodu pak neplatnou část smlouvy nelze oddělit od zbytku smlouvy.

9. Vedlejší účastníci uvedli ve vyjádření k ústavní stížnosti především následující. Rovněž na straně vedlejších účastníků nelze shledat žádné pochybení či zavinění, kdy navíc vedlejší účastníci nejsou v žádném právním vztahu vůči developerské společnosti. Pokud stěžovatelé argumentují tím, že se pouze snaží nalézt "spravedlivé a rozumné uspořádání vztahů", byli to právě vedlejší účastníci, kteří před podáním žaloby oslovili stěžovatele ve snaze nalézt řešení. Pro naprosto odmítavý postoj ze strany stěžovatelů však vedlejším účastníkům nezbyla jiná možnost, než se domáhat ochrany svých práv soudní cestou. Vedlejší účastníci mohou připustit, že případné uplatnění nároků stěžovatelů vůči developerské společnosti, popřípadě osobám za ní jednající, může být komplikované, uvedená skutečnost však jen těžko může být kladena k tíži vedlejších účastníků. Současně pak nelze přehlédnout, pokud stěžovatelé shledávají pochybení rovněž ve stavu zápisu v katastru nemovitostí, aby se event. ochrany svých práv domáhali na základě zákona č. 82/1998.

10. Stěžovatelé v replice k výše reprodukovaným vyjádřením uvedli zejména následující. Pokazují na podstatu problému spočívající v rozporu faktického stavu a stavu právního. V dotčené nemovitosti byla v době před iniciací řízení o určení výše spoluvlastnických podílů u Obvodního soudu pro Prahu 10 všechna parkovací místa užívána svými vlastníky bez jakýchkoliv sporů. Tento pokojný stav byl narušen až v době, kdy se manželé Nitschovi (zřejmě) rozhodli převést svůj podíl a zjistili, že právní stav - tj. zápis v katastru nemovitostí, neodpovídá stavu faktickému. Budou-li tři osoby vlastnit "tři poloviny" nemovitosti, přičemž mezi nimi nebude sporu o tom, v jakém rozsahu ji užívají, nastane problém až ve chvíli, kdy se jedna z těchto osob rozhodne "svou polovinu" prodat anebo s ní jinak disponovat, neboť zde jde bezesporu toliko o problém právní, vztahující se k zápisu v katastru nemovitostí. V tomto okamžiku pak stěžovatelé považují za rozumný a spravedlivý postup následující řešení. Za chybný zápis v katastru nemovitostí by měl být bezpochyby odpovědný stát, jakožto garant obsahu tohoto veřejného seznamu. Ten by měl také spoluvlastníkům kompenzovat ztráty, které jim mohly (ale také nemusely) být způsobeny tím, že se každá z osob mohla domnívat, že je vlastníkem jedné poloviny. Mezi sebou by pak tyto osoby měly být vypořádány podle toho, v jakém rozsahu nemovitost reálně užívají. Tento postup by dle stěžovatelů vedl k rozumnému a spravedlivému uspořádání vztahů. Obsahem jejich podání ze dne 4. 12. 2013 nebyla změna dovolacích důvodů, ale pouze doplnění původního textu dovolání.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

11. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli žalovanými před obecnými soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

13. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. Jako orgán ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy Ústavní soud respektuje příslušnost obecných soudů rozhodovat v rámci kautel práva na spravedlivý proces o právech stran sporu a vykládat na základě odpovídajících skutkových zjištění předpisy obyčejného (podústavního) práva. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal. Obecné soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému skutkovému závěru, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými stěžovateli. I kdyby však napadené skutkové závěry byly z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze soudům - i pokud jde o právní posouzení věci - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.

14. Samotná ústavní stížnost je pak především opakováním v argumentaci stěžovatelů, s níž už se soudy dostatečně vypořádaly rovnou ve třech stupních, což dokládá konsensus vyššího počtu soudců ohledně sporné otázky platnosti kupní smlouvy jak v napadených rozhodnutích, tak i v rozsáhlých a přiléhavých vyjádřeních k ústavní stížnosti (viz vyjádření Nejvyššího soudu). Proto je namístě - pro stručnost - odkázat na jejich pečlivou argumentaci. Ústavní soud poukazuje i na novelu zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013. V důsledku této novely zní nyní ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu následovně: "(3) Usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.". Tudíž, tato úprava umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Vychází se z předpokladu, že v takovém případě se Ústavní soud ztotožnil (z ústavně právních hledisek) s názory soudů nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny. Tak tomu je i v nynější věci, když sporná otázka byla vyargumentována hned soudy tří stupňů.

15. V konkrétnostech Ústavní soud dodává, že neshledal pochybení v postupu Nejvyššího soudu, který dospěl k závěru, že podání označené jako doplnění dovolání v sobě obsahovala nové dovolací důvody (argumenty), což plyne ze srovnání obou podání (č. l. 104 a 131). Pokud stěžovatelé chtěli dosáhnout věcné posouzení jejich nové argumentace (vtělené do doplnění dovolání), bylo na nich, aby ji soudu předestřeli v zákonné dovolací lhůtě, nikoli pak téměř až čtyři měsíce po odeslání dovolání a týden před vydáním napadeného usnesení. Tento přístup stěžovatelů ke koncipování dovolání spravedlivě nemůže jít k tíži žalobcům.

16. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru