Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 842/15 #1Usnesení ÚS ze dne 13.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkTrestní odpovědnost
Skutková podstata trestného činu
trestná činnost
Hospodářská soutěž
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.842.15.1
Datum podání20.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 248 odst.1

513/1991 Sb., § 44


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 842/15 ze dne 13. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 13. srpna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti H. Č., zastoupeného JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Při Trati 12, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. října 2014 č. j. 5 Tdo 884/2014-60 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. března 2014 č. j. 12 To 13/2013-4194, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti Městského soudu v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo podle jeho názoru dojít k porušení článku 4 odst. 4 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a článku 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

II.

Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2013 sp. zn. 40 T 8/2012 uznán vinným ze spáchání trestného činu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 1 písm. a), b) a f) trestního zákoníku.

Uvedeného přečinu se měl stěžovatel dopustit stručně řečeno tím, že v úmyslu opatřit neoprávněný prospěch společnosti BERGGER, s. r. o., IČ: 261 75 037, se sídlem 148 00 Praha 4 - Kunratice, Vídeňská 423/123, ve snaze proniknout na relativně uzavřený trh s rakvemi, pohřebními doplňky a službami v oblasti pohřebnictví se dopustil jednání v rozporu s pravidly hospodářské soutěže, kterým způsobil společnostem MOSER LEGNO, s. r. o., IČ: 253 02 221, se sídlem Praha 1, Lannova 2061/8 a SETORA, s. r. o., IČ: 150 44 289, se sídlem 513 01 Semily, Podmoklice, Pod Černým mostem 476 (dále jen "poškozené společnosti") újmu většího rozsahu. Nekalosoutěžní jednání stěžovatele spočívalo stručně řečeno v tom, že v rámci masivní reklamní kampaně šířil údaje, které byly způsobilé vyvolat klamnou představu o společnosti BERGGER, jejích výrobcích, včetně jejich původu a kvality. Stěžovatel se podle trestních soudů snažil získat podíl na trhu na úkor dvou nejvýznamnějších soutěžitelů v oblasti výroby a distribuce rakví v České republice, a sice výše jmenovaných poškozených společností. K tomu měl využít spoluobviněného Carlose Ramireze (později zproštěn obžaloby), kterého nechal podepsat návrhy na zahájení insolvenčního řízení proti poškozeným společnostem, jež byly podloženy fiktivními pohledávkami společnosti vůči těmto společnostem. Po zahájení insolvenčního řízení nechal obviněný připravit a rozeslat dosavadním klientům poškozených společností doporučené dopisy pod hlavičkou neexistujícího exekučního a insolvenčního úřadu obsahující klamná tvrzení ohledně insolvence poškozených společností.

Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 248 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu jakékoliv obchodní společnosti nebo družstva na dobu tří roků. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byly poškozené společnosti odkázány se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozhodl usnesením ze dne 7. května 2013 sp. zn. 12 To 13/2013 tak, že napadený rozsudek zrušil a nově rozhodl pouze ve výroku o náhradě škody; ostatní výroky zůstaly nedotčeny.

O dovolání obviněného proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. listopadu 2013 sp. zn. 5 Tdo 893/2013 tak, že podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. května 2013 sp. zn. 12 To 13/2013, jakož i rozhodnutí na něj obsahově navazující a Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Vrchní soud v Praze znovu projednal trestní věc obviněného a rozhodl rozsudkem ze dne 4. března 2014 sp. zn. 12 To 13/2013 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), f), odst. 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2013 sp. zn. 40 T 8/2012 ohledně obviněného H. Č. v celém rozsahu a dále v celém výroku o náhradě škody. Vrchní soud nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným pro přečin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 1 písm. a), b) a f) trestního zákoníku a odsoudil jej podle § 248 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jenž mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu jakékoliv obchodní společnosti nebo družstva na dobu dvou let.

Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 8. října 2014 č. j. 5 Tdo 884/2014-60 tak, že dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.

III.

Ústavní stížností stěžovatel namítá, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv, především do práva na spravedlivý proces. Domnívá se, že ze strany soudů došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku. Má za to, že v projednávané věci nebyla naplněna skutková podstata stíhaného přečinu, neboť jiným soutěžitelům nebyla způsobena žádná škoda a stěžovatel ani neopatřil sobě či společnosti BERGGER ve větším rozsahu neoprávněné výhody.

Stěžovatel rozporuje rovněž skutkové závěry obecných soudů a tvrdí, že se nepodílel na podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení proti oběma poškozeným společnostem. V této souvislosti poukazuje na to, že obviněný Ramirez, jenž insolvenční návrhy podal, byl jednoznačně propojen se společnostmi J. Č., nikoliv se společnostmi stěžovatele H. Č. Svědka J. Č. přitom stěžovatel údajně vůbec nezná. Tvrdí proto, že byl odsouzen za skutky, které prokazatelně nespáchal, nýbrž které spáchala třetí osoba shodného příjmení.

Svou nevinu se stěžovatel dále snaží doložit tvrzením, že společnost BERGGER sice vedla masivní reklamní kampaň s cílem dostat se na český trh, nicméně veškeré kroky činila v zákonných mezích, a naopak se sama snažila, aby pohřebnictví v České republice bylo upraveno normami, které by znemožnily jakékoliv zneužití tohoto druhu služeb.

Závěrem se stěžovatel domáhá uplatnění principu subsidiarity trestní represe a tvrdí, že se poškozené subjekty měly nápravy domáhat především prostředky civilního práva.

IV.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami stěžovatele a v jejich světle prostudoval obsah napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud vždy připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy). Jeho úlohou proto zásadně není přehodnocovat skutkové ani právní závěry obecných soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů by Ústavní soud mohl zasáhnout pouze v případě, že by postupem obecných soudů byla porušena základní práva stěžovatele. K tomu však v projednávaném případě nedošlo.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje námitky, s nimiž se již náležitě vypořádaly obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Staví tak Ústavní soud do role další přezkumné instance, která Ústavnímu soudu nenáleží.

K naplnění skutkové podstaty trestného činu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže dle trestního zákoníku je nutné, aby pachatel "způsobil ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům nebo opatřil sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody" (§ 248 odst. 1 trestního zákoníku). Ačkoliv stěžovatel namítá, že uvedený znak skutkové podstaty nebyl naplněn, obecné soudy přesvědčivě zdůvodnily, proč dospěly k opačnému názoru. K pokynu Nejvyššího soudu, obsaženému ve zrušovacím usnesení ze dne 6. listopadu 2013 sp. zn. 5 Tdo 893/2013, odvolací soud ve svém v pořadí druhém rozhodnutí ze dne 4. března 2014 sp. zn. 12 To 13/2013 řádně specifikoval újmu způsobenou poškozeným společnostem a dospěl k závěru, že minimální prokazatelná výše vyčíslené újmy je vyšší než 50.000,- Kč a přesahuje tedy hranici újmy většího rozsahu. Také naplnění ostatních znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu obecné soudy řádně zdůvodnily a své úvahy v tomto směru náležitě vyložily.

Obecné soudy se rovněž dostatečně vypořádaly s námitkami obhajoby, která tvrdila, že stěžovatel nebyl ve spojení s osobou Carlose Ramireze a že ten byl naopak napojen na svědka J. Č. Svoje závěry soudy založily jak na svědeckých výpovědích, tak na listinných důkazech, které pečlivě zhodnotily jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavní soud neshledal, že by v tomto ohledu byla napadená rozhodnutí zatížena prvkem svévole či vykazovala jiné ústavněprávní deficity, není proto oprávněn skutkové závěry soudů jakkoliv dále přehodnocovat.

K uplatnění principu subsidiarity trestní represe Ústavní soud poznamenává, že tento princip nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, kdy existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, pracovněprávní nebo jiná. Není tedy vyloučeno, aby došlo k uplatnění trestní represe spolu s jiným druhem odpovědnosti nebo pouze k vyvození odpovědnosti trestní. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (např. usnesení ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 1548/14). V posuzovaném případě však nebyly shledány podmínky pro nahrazení funkce trestní odpovědnosti pouze odpovědností občanskoprávní, proto ani tuto námitku stěžovatele nelze akceptovat.

Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele. Nezbylo mu proto než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru