Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 841/20 #1Usnesení ÚS ze dne 26.05.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Hradec Králové
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Hradec Králové
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
trestná činnost
Rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.841.20.1
Datum podání19.03.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 841/20 ze dne 26. 5. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Z. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, zastoupeného JUDr. Arnoštem Urbanem, advokátem, sídlem Československé armády 300/22, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2019 č. j. 7 Tdo 1328/2019-1399, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. července 2019 sp. zn. 1 To 1/2019 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. prosince 2018 č. j. 7 T 3/2018-1229, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") uznán vinným v bodě I. trestnými činy týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona a ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 trestního zákona. Za tyto trestné činy a za přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 10. 2013 sp. zn. 6 T 155/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2013 sp. zn. 12 To 323/2013, a dále za přečin vyhrožování s cílem působení na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8. 4. 2014 sp. zn. 6 T 38/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 10 To 162/2014, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a to za současného zrušení souhrnného trestu v uvedené sbíhající se trestní věci. V bodě II. /1) byl stěžovatel uznán vinným zločiny týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, v bodě II. /2) zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a v bodě II. /3) dalším zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o náhradě škody. Uvedených trestných jednání se stěžovatel dopouštěl jednak na své manželce J. Š., a to přibližně od roku 1987 do roku 2017, tj. do doby, než poškozená opustila společnou domácnost sdílenou se stěžovatelem; jednak na svých dcerách, D. Š. a J. B., od roku 1993 do roku 2008, resp. od roku 1993 do roku 2005 (trestné činy týrání svěřené osoby dle § 215 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona a ublížení na zdraví dle § 224 odst. 1 trestního zákona spáchané do doby nabytí zletilosti obou dcer). Trestná činnost vůči dcerám pokračovala i po nabytí zletilosti obou poškozených, a to až do té doby, než opustily společnou domácnost sdílenou se stěžovatelem, tedy v případě J. B. do roku 2008, v případě D. Š. do roku 2012 (zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí dle § 199 odst. 1, 2 písm. c), d), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, zločiny vydírání dle § 175 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku).

3. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu odvoláním, jež bylo Vrchním soudem v Praze (dále jen "vrchní soud") jako nedůvodné podle § 256 zamítnuto.

4. Stěžovatel napadl usnesení vrchního soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy porušily základní zásady trestního řízení, zejména zásadu kontradiktornosti a právo na obhajobu, když v řízení provedly a svá rozhodnutí postavily výlučně na důkazech obžaloby, zatímco důkazní návrhy stěžovatele zamítly, pročež zamítnutí těchto návrhů ani dostatečně neodůvodnily.

6. V duchu této námitky stěžovatel rozporuje konkrétní skutkové okolnosti. Takto rozporuje skutkové okolnosti spáchání jednoho ze zločinů vydírání dle § 175 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku vůči své dceři D. Š., již přiměl k vyslovení souhlasu s účelovým převodem domu a pozemku v H., k čemuž následně došlo na základě darovací smlouvy uzavřené mezi J. B. a D. Š. Následně za použití plynové pistole po D. Š. požadoval, aby uzavřela smlouvu o podnikatelském úvěru. Stěžovatel k tomuto skutkovému zjištění krajského soudu uvádí, že nemohl D. Š. k převodu nutit, neboť požadavek na převod vyslovila pracovnice úvěrující společnosti až při jednání o uzavření úvěrové smlouvy. Do té doby předpokládal, že zástavní smlouvu podepíše druhá jeho dcera, J. B., která byla původní vlastnicí nemovitosti. K uvedenému stěžovatel navrhoval výslech svědků, jehož provedení bylo však zamítnuto. Dále k tomu stěžovatel podotýká, že tento skutek vydírání měl být spáchán za použití zbraně, plynové pistole, což je však doloženo toliko výpovědí samotné D. Š.

7. Stěžovatel dále rozporuje, že by D. Š. způsobil těžkou újmu na zdraví, neboť v důsledku jeho jednání měla utrpět posttraumatickou stresovou poruchu, kdy se u ní projevuje vysoká hladina úzkosti, deprese a sociální izolace. Stěžovatel k tomu navrhl důkaz provedením fotografií z internetové stránky (v aplikaci Facebook) J. B., na nichž je i D. Š. a z nichž, dle názoru stěžovatele, vyplývá, že poškozená byla přátelská, společenská a veselá. Tento důkaz taktéž nebyl proveden.

8. Stěžovatel konečně uzavírá, že své jednání vůči svým dcerám vysvětluje tak, že on sám byl v dětství svou matkou týraný, přičemž je tím tak poznamenán, že si uvedený způsob jednání osvojil i při jednání se svými vlastními dětmi. Důkazem na podporu tohoto tvrzení stěžovatele má být výpověď svědkyně M. Š. Krajský soud však ani tento důkazní návrh neshledal důvodným.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad rozhodovací činností soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím anebo jiným zásahem orgánů veřejné moci porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

11. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, jak to činí stěžovatel ve své ústavní stížnosti. Stěžovatel se tedy svou ústavní stížností domáhá toho, aby důkazy v jeho trestní věci provedené byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatel namítá, které však v posuzované věci Ústavním soudem nebylo shledáno.

12. Možný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele by mohl spočívat ve způsobu, jakým se obecné soudy vypořádaly s důkazními návrhy stěžovatele, neboť by mohlo dojít ke vzniku tzv. opomenutých důkazů. Za situace, kdy obecné soudy odmítnou provést důkazy navržené účastníkem řízení, které by svědčily jeho právním závěrům, příp. se s jeho důkazními návrhy žádným způsobem nevypořádají, lze hovořit o tzv. opomenutých důkazech, kterými jsou takové důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)]. Ustálená judikatura Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutého důkazu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51); nález sp. zn. II. ÚS 663/2000 ze dne 10. 4. 2001 (N 57/22 SbNU 19); nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25)] vychází z principu, že zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícím z čl. 36 odst. 1 Listiny, je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi, zde obviněnému, možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží svoje rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně postupuje i v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jinými slovy, rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a nevyhoví-li důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. proč je nepřevzal za základ svých skutkových zjištění. Na druhou stranu, judikatura Ústavního soudu vychází z přesvědčení, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně "automaticky" vede k porušení práva na soudní ochranu. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem obstrukční procesní taktiky [k tomu srov. nález sp. zn. II. ÚS 2172/14 ze dne 10. 3. 2015 (N 54/76 SbNU 747), bod 21 odůvodnění]. Ústavní soud přezkoumal postup obecných soudů stran důkazních návrhů stěžovatele a dospěl k závěru, že odmítnutí provedení důkazů navržených stěžovatelem bylo krajským soudem a následně i vrchním soudem dostatečně odůvodněno, když bylo poukázáno na to, že jsou zjevně nadbytečné. Z provedeného dokazování jasně vyplynulo, že poškozené J. Š., J. B. a D. Š. byly stěžovatelem dlouhodobě a velmi intenzivně podrobovány jak fyzickému, tak i psychickému týrání, což v případě J. Š. a D. Š. vyústilo v psychickou újmu na zdraví, která je pravděpodobně nevratná. Tyto skutečnosti byly potvrzeny jednak obsáhlými výpověďmi samotných poškozených, i dalších svědků z okolí rodiny Š., jakož i znaleckými posudky z odvětví psychiatrie a odvětví psychologie, z nichž vyplynulo, že zejména u poškozených J. Š. a D. Š. je zjevně patrný syndrom týrané osoby, z čehož plynou jejich další závažné psychické obtíže. Z uvedeného tedy nelze dovodit, že by v důsledku postupu soudů došlo k zásahu do práv obhajoby, neboť skutkový stav byl zjištěn v souladu se zásadou materiální pravdy, když shromážděný důkazní materiál již tvořil dostatečný podklad pro rozhodnutí o vině stěžovatele bez důvodných pochybností. Důkazní návrhy stěžovatele byly odmítnuty s dostatečným odůvodněním, když byly shledány zjevně nadbytečnými. Další dokazování, které by nemělo potenciál dále rozkrýt skutkový stav, by bylo v rozporu se zásadou procesní ekonomie. Stejně tak Ústavní soud neshledal porušení zásady kontradiktornosti řízení, ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, jak namítá stěžovatel, když z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel měl dostatečný prostor vyjádřit se ke všem provedeným důkazům.

13. Lze tedy konstatovat, že v postupu soudů nedošlo k žádným vadám, jež by měly za důsledek porušení základních práv stěžovatele.

14. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. května 2020

Jiří Zemánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru