Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 834/16 #1Usnesení ÚS ze dne 29.08.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - exekutor
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
ZDRAVOTNÍ POJIŠŤOVNA - Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.834.16.1
Datum podání11.03.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 99/1963 Sb.; občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; § 238 odst. 1 písm. c)

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 238 odst.1 písm.c, § 238 odst.1 písm.d


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 834/16 ze dne 29. 8. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Daniela Vlčka, soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 7, sídlem Vrchlabská 28/17, Praha 19 - Kbely, zastoupeného Mgr. Matějem Harantou, advokátem, sídlem Klimentská 1246/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2015 sp. zn. 26 Cdo 3176/2015 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. srpna 2014 sp. zn. 11 Co 295/2014, spojené s návrhem na zrušení § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, sídlem Orlická 4/2020, Praha 3 - Vinohrady a 2) společnosti AUTOSPACE s. r. o., sídlem Prokopova 148/15, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 9, čl. 11, čl. 26 odst. 1 a 3, a dále čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. V ústavní stížnosti stěžovatel dále s odkazem na § 64 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 74 zákona o Ústavním soudu navrhl, aby Ústavní soud zrušil § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť jej považuje za rozporný s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

3. Ústavní soud zjistil, že stěžovatel usnesením ze dne 20. 5. 2014 č. j. 101 EX 3499/11-71 rozhodl, že náklady exekuce činí 38 095 Kč bez daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH"), včetně DPH činí 46 094,95 Kč (výrok I) a že vymožené plnění, které po odpočtu nákladů exekuce činí 338 073,31 Kč, se vydává insolvenčnímu správci ve prospěch majetkové podstaty vedlejší účastnice 2) jako povinné (dále též "povinná") ve věci vedené u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. MSPH 78 INS 27452/2012 (výrok II), a výrokem III vyzval insolvenčního správce ke sdělení čísla účtu, na který má být vymožené plnění zasláno.

4. K odvolání insolvenčního správce povinné bylo usnesením městského soudu ze dne 14. 8. 2014 sp. zn. 11 Co 295/2014 změněno usnesení stěžovatele ve výrocích I a II tak, že insolvenčnímu správci JUDr. Ing. Miroslavu Kořenářovi se do majetkové podstaty povinné ve věci vedené u městského soudu pod sp. zn. MSPH 78 INS 27452/2012 vydává doposud nevypořádaný exekuční výtěžek z exekuce vedené u stěžovatele jako soudního exekutora pod sp. zn. 101 EX 3499/11 ve výši 384 168,26 Kč. Uvedené usnesení napadl stěžovatel dovoláním.

5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. 26 Cdo 3176/2015 dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) odmítl. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatel v dané věci fakticky napadá pouze tu část rozhodnutí městského soudu, která se týká nákladů exekuce ve výši 46 094,95 Kč, s jejichž vydáním do majetkové podstaty povinné nesouhlasí. Dovolání tak není přípustné, protože směřuje proti té části výroku usnesení městského soudu, jíž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč [§ 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.].

II.

Argumentace stěžovatele

6. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že ústavní stížnost (Ústavnímu soudu doručená dne 11. 3. 2016) byla podána ve lhůtě podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, když stěžovateli bylo doručeno rozhodnutí o posledním opravném prostředku dne 11. 1. 2016. Stěžovatel má za to, že ústavní stížnost je podána včas i proti usnesení městského soudu ze dne 14. 8. 2014 č. j. 11 Co 295/2014, když výrokem uvedeného usnesení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím částku 50 000 Kč, účastníci byli poučeni o přípustnosti dovolání za podmínek, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Stěžovatel tudíž v dobré víře, že dovolání je přípustné, využil možnost podání mimořádného opravného prostředku v souladu s poučením odvolacího soudu. Stěžovatel nemohl předjímat, že Nejvyšší soud bude posuzovat jeho dovolání tak, že toto směřuje jen do části výroku usnesení městského soudu, když petit dovolání zcela zjevně směřoval proti výroku jako celku a stěžovatel napadal výrok jako celek a navrhoval buď jeho změnu, případně jeho zrušení v plném rozsahu a vrácení věci zpět odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dle názoru stěžovatele výrok rozhodnutí lze opravným prostředkem napadnout pouze jako celek, nikoliv částečně. Pokud Nejvyšší soud měl za to, že stěžovatel je aktivně legitimován k podání dovolání pouze proti části výroku, měl dovolání v části, v níž napadalo tu část výroku, která se dle názoru dovolacího soudu netýkala práv stěžovatele, odmítnout pro nedostatek aktivní legitimace. Stěžovatel se proto domnívá, že ústavní stížnost směřující proti usnesení městského soudu je podána včas, když stěžovatel se řídil poučením odvolacího soudu o možnosti podat dovolání a výrok usnesení napadl jako celek; výrok usnesení městského soudu se týkal částky 384 168,26 Kč. Stěžovatel je toho názoru, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž by tento důvod byl naplněn a tím zasáhl do práva stěžovatele na soudní ochranu a odepřel mu přístup k soudu.

7. Nad rámec výše uvedeného se stěžovatel domnívá, že § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., který omezuje možnost podání dovolání výší peněžitého plnění 50 000 Kč (s výjimkou vztahů ze spotřebitelských smluv a pracovněprávních vztahů), je protiústavní, když je v rozporu s právem stěžovatele na soudní ochranu. Pro soudního exekutora, který je účastníkem řízení ve fázi, kdy je rozhodováno o jeho nákladech exekuce, a má právo využívat prostředky procesní obrany v exekučním řízení, v němž byl pověřen vedením exekuce, to prakticky znamená, že domáhat se svého práva prostřednictvím mimořádného opravného prostředku - dovolání, by mohl pouze a jedině u těch exekučních řízení, v nichž by vymohl minimálně 250 000 Kč (při odměně 15% z vymoženého plnění a paušální částce hotových výdajů, včetně příslušné DPH), kdy by již v souladu s exekučním tarifem jeho náklady exekuce přesahovaly částku 50 000 Kč. Znamená to, že v případě naprosté většiny exekučních řízení, by soudní exekutor neměl právo domáhat se svého práva u Nejvyššího soudu, pokud by měl za to, že byl zkrácen rozhodnutím soudu na svém právu na náhradu nákladů exekuce a v části nákladů exekuce by tak Nejvyšší soud sjednocoval judikaturu a zkoumal zákonnost rozhodnutí nižších soudů pouze u případů, v nichž již byla vymožena částka nejméně 250 000 Kč. Dle názoru stěžovatele náklady exekuce mají jinou povahu než náklady účastníků řízení. Na rozdíl od nákladů řízení u stran řízení, o nichž je rozhodováno vedle dalšího "hlavního" nároku, náklady exekuce představují pro soudního exekutora jediný nárok, kterého se může domáhat jako účastník řízení a zároveň jeho příjem za exekuční činnost, z něhož hradí jednak skutečné náklady, které mu vznikly s vedením konkrétního exekučního řízení a zároveň provozní náklady úřadu, zahrnující mzdy zaměstnanců, výpočetní techniku, služby nezbytné pro výkon činnosti apod.). Činnost stěžovatele je navíc neslučitelná s jinou výdělečnou činností s výjimkou správy vlastního majetku. Omezení možnosti uplatňovat svá práva ohledně svého hlavního zdroje příjmu (tím spíš nákladů exekuce v tomto řízení řádně vymožených) částkou 50 000 Kč považuje proto stěžovatel za protiústavní, když pro jeho postavení jako soudního exekutora nepřichází v úvahu jiný předmět řízení, než právě jeho náklady exekuce, které mu zaručuje § 3 odst. 1 exekučního řádu. S ohledem na výše uvedené považuje stěžovatel i z tohoto pohledu svoji ústavní stížnost za přípustnou, a nikoliv zjevně neopodstatněnou, byť se týká nákladů exekuce. Omezení možností podat dovolání částkou 50 000 Kč rovněž považuje stěžovatel za protiústavní a navrhuje zrušení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní

stížnost - směřuje-li proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu - byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. žádný takový prostředek proti tomuto usnesení k dispozici neměl.

9. Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda ve vztahu k napadenému usnesení městského soudu byly splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že tomu tak není.

10. V předmětné věci Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 odmítl jako nepřípustné, protože směřuje proti té části výroku usnesení odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč [§ 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.].

11. Z výše uvedeného vyplývá, že posledním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytoval, bylo odvolání, o kterém rozhodl městský soud napadeným usnesením; lhůtu k podání ústavní stížnosti proto bylo nutno počítat od doručení tohoto usnesení městského soudu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel podal ústavní stížnost proti usnesení městského soudu až po doručení usnesení Nejvyššího soudu, je zřejmé, že se tak stalo až po uplynutí zákonem stanovené lhůty k podání ústavní stížnosti (viz bod 6 tohoto usnesení). S ohledem na uvedené posoudil Ústavní soud ústavní stížnost směřující proti napadenému usnesení městského soudu jako opožděnou.

12. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že městský soud poskytl stěžovateli poučení v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Poučení o opravném prostředku bylo poskytnuto v obecné rovině, neboť v poučení nelze předjímat všechny možné varianty podání dovolání. Ústavní soud připomíná, že stěžovatel je osobou znalou práva, která byla navíc v dovolacím řízení zastoupena advokátem, a proto mu muselo být zřejmé, že v dovolání brojí pouze proti části usnesení městského soudu, která se týká nákladů exekuce ve výši 46 094,95 Kč, tedy proti části výroku usnesení městského soudu, jíž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč.

IV.

Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti

13. Ústavní soud dále přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu, jakož i řízení jemu předcházející a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti tomuto usnesení je zjevně neopodstatněná.

14. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil otázku přípustnosti dovolání, když dovodil, že stěžovatel dovoláním napadl pouze část výroku usnesení městského soudu, týkající se nákladů exekuce, kterou bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč.

15. Závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatel v dané věci fakticky napadá pouze tu část rozhodnutí městského soudu, která se týká nákladů exekuce ve výši 46 094,95 Kč, s jejichž vydáním do majetkové podstaty povinné nesouhlasí, a proto není dovolání přípustné, protože směřuje proti té části výroku usnesení městského soudu, jíž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč [§ 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013], považuje Ústavní soud za ústavně konformní.

16. Společně s ústavní stížností podal stěžovatel rovněž návrh na zrušení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z § 74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivých ustanovení, příp. jiného právního předpisu) [viz shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95, dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho ústavně zaručených práv a svobod.

V.

17. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; ústavní stížnost proti napadenému usnesení městského soudu Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě zákonem stanovené pro jeho podání. Návrh na zrušení výše uvedeného zákonného ustanovení Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2017

Jan Filip v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru