Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 833/14 #1Usnesení ÚS ze dne 21.05.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/trest odnětí svobody (zákonné uvěznění)
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a... více
Věcný rejstříktrestný čin/vražda
Trest odnětí svobody
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.833.14.1
Datum podání05.03.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/2009 Sb., § 39, § 41


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 833/14 ze dne 21. 5. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Jiřím Ostravským, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín VI/671, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2014 č. j. 11 Tdo 1422/2013-28, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. března 2013 č. j. 6 To 18/2013-533 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 25. ledna 2013 č. j. 61 T 36/2012-472, v rozsahu výroku o trestu, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 5. března 2014 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl spolu s dalším obžalovaným napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") shledán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle ustanovení § 140 odst. 2 a odst. 3 písm. j) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve stadiu pokusu ve smyslu ustanovení § 21 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle ustanovení § 234 odst. 1 trestního zákoníku, rovněž ve stadiu pokusu ve smyslu ustanovení § 21 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 18 let a trest zákazu pobytu v okrese Zlín na dobu pěti let. Spáchání výše uvedených trestných činů se měl stěžovatel, stručně řečeno, dopustit tak, že se spolu s dalším obžalovaným pokusil rukama a elektrickým kabelem uškrtit poškozenou Petru B. (jedná se o pseudonym) v jejím domě, kde oba obžalovaní dočasně pobývali, a poté, co se jim tento skutek nezdařil, poškozenou ponechali v zamčené místnosti a odcizili jí peníze, mobilní telefon a klientské karty, které považovali za platební. Soud shledal stěžovatele vinným především na základě vlastního přiznání, jakož i na základě výpovědi několika svědků a znaleckých posudků. Stěžovatel podal proti uvedenému rozhodnutí odvolání, jímž napadl výrok o trestu. Jeho námitky však Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") neshledal důvodnými a jeho odvolání tak zamítl. Trest v uložené výši potvrdil proto, že se s názory krajského soudu plně ztotožnil a nadto uvedl, že stěžovatel je osobou mnohokráte soudně trestanou, která, kromě doby výkonu trestů odnětí svobody, téměř soustavně již několik let páchá trestnou činnost vesměs majetkové povahy, což se projevilo i v motivu spáchaného skutku. To vše dle odvolacího soudu svědčí o silném narušení stěžovatelovy osobnosti a snížené možnosti resocializace. Vrchní soud zároveň zcela odmítl možnost aplikace institutu mimořádného snížení trestu ve smyslu ustanovení § 58 trestního zákoníku, neboť trest uložený soudem prvního stupně nelze v žádném případě, vzhledem ke společenské škodlivosti spáchaného skutku, považovat za nepřiměřeně přísný. Následně Nejvyšší soud odmítl stěžovatelem podané dovolání, neboť tento jej dle názoru soudu podal z jiných než zákonem stanovených důvodů.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Dle stěžovatele byl trest uložen v rozporu se zásadami ukládání trestů zakotvených v ustanoveních § 39 až 42 trestního zákoníku, a jedná se tak o sankci nezákonnou. Stěžovatel obecným soudům vyčítá především to, že vůbec nezohlednily polehčující a další ve prospěch stěžovatele hovořící skutečnosti. Přitom je zcela zjevné, že ve stěžovatelův prospěch hovoří několik polehčujících okolností, zejména skutečnost, že se stěžovatel sám přihlásil orgánům činným v trestním řízení, doznal se ke spáchání skutku, který mu byl vytýkán, napomáhal orgánům činným v trestním řízení při vyšetřování, dále projevil upřímnou lítost a omluvu nad spáchaným skutkem a především přestal s útokem a poškozenou vědomě zanechal bez život ohrožujících následků na jejím zdraví. Následek trestného činu vraždy tak nenastal. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1250/12 ze dne 13. 11. 2012, z jehož závěrů vyplývá nutnost zohlednit při výměře ukládaného trestu právě skutečnost, že následek trestného činu nenastal, což činí trestuhodné jednání méně nebezpečným. Ze všech výše uvedených důvodů tak stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přinejmenším zčásti přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Ústavní soud v první řadě připomíná ustálený závěr jeho rozhodovací činnosti, dle nějž není oprávněn v trestních věcech přehodnocovat správnost vyměření uloženého trestu, které je plně v pravomoci příslušných trestních soudů, jež jsou s okolnostmi případu nejlépe a bezprostředně seznámeny. Jádro stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v kritice obecných soudů, které dle stěžovatele nevzaly dostatečně (popř. vůbec) v potaz okolnosti svědčící pro uložení mírnějšího trestu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je však zjevné, že všechny rozhodující obecné soudy věnovaly otázce vyměření spravedlivého trestu řádnou pozornost, přičemž zohlednily zejména stěžovatelovy osobnostní rysy, schopnost resocializace, jeho trestní minulost a okolnosti spáchaného činu. Ústavní soud by přitom do jejich pravomoci vyměřovat pro pachatele trestného činu spravedlivý trest mohl zasáhnout toliko v případě významného pochybení (excesu), spočívajícího zejména v porušení zásad soudního rozhodování, zakotvených v hlavě páté Listiny nebo v uložení trestu odporujícímu povaze chráněných hmotných práv, popř. trestu, který zákon uložit neumožňuje. K žádnému z takových pochybení však v projednávaném případě nedošlo. Stěžovatelův poukaz na dřívější judikaturu, kterou Ústavní soud zasahoval proti nepřiměřeně tvrdým a nespravedlivým trestům je pro danou věc nepřípadný. Všechny stěžovatelem vyzdvihované polehčující okolnosti braly obecné soudy v potaz a neshledaly je pro snížení trestu významnými. To s ohledem na skutečnosti případu nelze považovat za nespravedlnost či nepřiměřenou tvrdost. Tak například stěžovatelovo dobrovolné kontaktování policejního orgánu je jako polehčující okolnost z hlediska spravedlnosti významně oslabeno jeho vědomostí o již probíhajícím vyšetřování. Zanechání útoku před usmrcením oběti je zase "zkaleno" výhružkou pachatelů usmrcením stěžovatelky, popř. jejích synů, v případě, že bude tato o zločinu někoho informovat. Ke způsobení škodlivého následku pak nedošlo dle odborného vyjádření pouze v důsledku náhody. Z těchto a dalších v napadených rozhodnutích uvedených důvodů nelze proto stěžovateli uložený trest, byť za zločin spáchaný ve stadiu pokusu, označit za nepřiměřeně tvrdý. Stěžovatelův případ a jeho okolnosti pak vůbec neodpovídají okolnostem trestního řízení, jehož ústavnost posuzoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 1250/12 ze dne 13. 11. 2012, a které se týkalo pachatelky doposud netrestané, která pak škodlivému následku z velké části sama zabránila svým aktivním jednáním.

7. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. května 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru