Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 83/96Nález ÚS ze dne 25.09.1996K ústavnímu právu na obhajobu v trestním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na právní pomoc a tlumočníka
Věcný rejstříkpresumpce/neviny
vazba/limit délky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 87/6 SbNU 123
Paralelní citace (Sbírka zákonů)293/1996 Sb.
EcliECLI:CZ:US:1996:3.US.83.96
Datum podání18.03.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 10

2/1993 Sb., čl. 37 odst.2, čl. 40, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 33 odst.1, § 37 odst.2, § 38 odst.1, § 41 odst.1, § 41 odst.2, § 41 odst.6, § 71 odst.4, § 202 odst.3

293/1996 Sb.

85/1996 Sb., § 16, § 32


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 83/96 ze dne 25. 9. 1996

293/1996 Sb.

N 87/6 SbNU 123

K ústavnímu právu na obhajobu v trestním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě dne 25. 9. 1996 ve věci

ústavní stížnosti navrhovatele Z. R., zastoupeného Mgr. H. H.,

proti Vrchnímu soudu v Praze, takto:

I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 1996, sp. zn.

7 To 175/95, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14.

května 1996, sp. zn. 42 T 16/95, se v části, týkající se

stěžovatele, zrušují.

II. Vrchnímu soudu v Praze, jako soudu odvolacímu, se

ukládá, aby při rozhodování o vazbě obžalovaného Z. R.

nepřihlížel k době od 9. 1. 1996 do 6. 2. 1996 včetně.

III. Opatření Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 1996, jímž byl

ustanoven stěžovateli obhájce JUDr. J. Ž., se zrušuje.

Odůvodnění:

Včas podanou a formálně bezchybnou ústavní stížností [§§ 30

odst. 1, 34 odst. 1, 2, 72 odst. 1 písm. a), 2, 4 zák. č.

182/1993 Sb.] brojí stěžovatel proti rozsudku Vrchního soudu

v Praze a tvrdí, že tímto rozhodnutím (rozsudkem ze dne 6. února

1996, sp. zn. 7 To 175/95) bylo porušeno jeho ústavně zaručené

základní právo plynoucí z čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv

a svobod; konkrétní porušení tohoto práva spatřuje v tom, že

ačkoli si pro odvolací řízení před obecným soudem zvolil obhájce,

který se také odvolacímu soudu vykázal řádnou plnou mocí, zásahem

tohoto soudu jej v opravném řízení (a především ve veřejném

zasedání, v němž řízení skončilo) obhajoval obhájce takto soudem

ustanovený.

S důrazem na to, že jde o hrubý zásah do jednoho ze zvlášť

významných práv ústavně zaručených každému kdo je vystaven

trestnímu stíhání, navrhl, aby shora označený rozsudek Vrchního

soudu v Praze byl nálezem Ústavního soudu zrušen.

Předseda senátu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, se

k podané ústavní stížnosti k výzvě Ústavního soudu vyjádřil (§§

30 odst. 2, 42 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.) tak, že námitky

stěžovatele shledal neopodstatněnými, neboť - s odvoláním na

ustanovení § 41 odst. 1, 2 a 6 tr. ř. - ustanovení obhájce

odvolacím soudem "směřovalo výhradně k reálnému naplnění práv

obhajoby pozitivní činností obhájce", když "stěžovatelem zvolený

obhájce byl v rozhodném období nečinný"; vyslovil své přesvědčení,

že zvolený postup v daném případě "vyplývá z teorie trestního

řízení", dle níž "aplikace ustanovení obsahově nejbližšího pro

řešení zmíněné problematiky (tj. ustanovení analogického) je

přípustná a v posuzované věci i potřebná. Nečinnost zvoleného

obhájce je totiž ve svých důsledcích pro realizaci práv obviněných

na obhajobu totožná se situací, za níž by tito obhájce neměli

v případě, kdy ho mít musí (§ 38 odst. 1 tr. ř)".

S přihlédnutím k tomu a dále též proto, že "kdyby zvolený

postup nebyl oprávněný (v situacích obdobných té, ve které se

v posuzované věci ocitl odvolací soud), by nebylo možné zabránit

nekontrolovanému prodloužení trestního řízení, popřípadě je vůbec

ukončit", dovodil, aniž by vznesl konečný návrh, že v posuzované

věci "nedošlo ke zkrácení práva stěžovatele na obhajobu".

Obdobné stanovisko, obsahově zcela shodné s vyjádřením

předsedy senátu, zaujal též vrchní státní zástupce (§ 76 odst. 2

al. 2 zák. č. 182/1993 Sb.), který navrhl, aby Ústavní soud

ústavní stížnost stěžovatele zamítl.

Z vyžádaných spisů obecného soudu (42 T 16/95 Městského soudu

v Praze) a Městského státního zastupitelství tamtéž (Kv 59/92),

jakož i z výslechu svědka JUDr. M. K., Ústavní soud zjistil tyto

skutkové a právně významné skutečnosti:

I.

a) Usnesením vyšetřovale (Policie ČR - úřadu vyšetřování

hlavního města Prahy, čj. VV 22/120-?) ze dne 8. února 1992 bylo

proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání (§ 163 odst. 1 tr. ř.)

pro skutek popsaný tak, že

"stěžovatel dne 28. ledna 1992 v odpoledních hodinách v blíže

nezjištěnou dobu v P., v garáži č. 4 řadových garáží společně s J.

H., s cílem získat osobní vůz, bodnými ranami úmyslně usmrtil

L. P., a poté lopatkou usmrtil D. P., která přišla na místo činu,

a odcizil jejich osobní vůz Fiat - Uno, červené barvy, v hodnotě

ca 300 000 Kčs".

V takto popsaném skutku spatřoval vyšetřovatel trestný čin

vraždy ve smyslu § 219 odst. 1, 2, písm. a), f) tr. zák.

Spolu se stěžovatelem pro shodně popsaný skutek se shodnou

právní kvalifikací bylo zahájeno samostatné trestní stíhání J. H.

b) Usnesením téhož vyšetřovatele ze dne 17. února 1992 (sp.

zn. Kv 59/92) bylo proti stěžovateli (a společně též proti J. H.)

zahájeno trestní stíhání pro další skutek spočívající v tom, že

"koncem měsíce prosince 1991 v blíže nezjištěnou dobu v P. po

předchozí vzájemné dohodě (sc. s H.) opakovaně čekali na chodbě

domu na D. F., kterému po fyzickém napadení hodlali odcizit klíče

od bytu a z něho pak odcizit peníze a vozidlo BMW 524 To,

v hodnotě přes 100 000 Kčs, avšak vzhledem k tomu, že se D. F.

nedostavil v době, kdy na něj na chodbě domu čekali, k dokonání

trestného činu nedošlo".

Obdobně jako u J. H. takto popsaný skutek byl kvalifikován

jako příprava trestného činu loupeže ve smyslu § 7 odst. 1, § 234

odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.

c) Usnesením téhož vyšetřovatele ze dne 3. března 1992 (čj.

MVV-42/120-92) bylo s věcí vyšetřování vraždy a loupeže spojeno ke

společnému řízení vyšetřování dalšího trestného činu krádeže podle

ust. § 247 odst. 1, 2, 3 tr. zák., jehož se měl dopustit J. H.

sám, a to dvěma na sebe navazujícími skutky spáchanými v Praze 5.

d) Posléze usnesením vyšetřovatele Policie ČR - obvodního

úřadu vyšetřování v P., ze dne 20. 3. 1992, bylo pokračováno proti

stěžovateli v přerušeném trestním stíhání (pro jeho dříve neznámý

pobyt) pro podezření z trestného činu útoku na veřejného činitele

ve smyslu § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož se měl dopustit

dne 10. 1. 1991 v době výkonu trestu ve věznici během předvádění

k výkonu kázeňského trestu vůči příslušníkovi SNV a

e) konečně dalším usnesením vyšetřovatele (ze dne 20. 3.

1992, čj. MVV 42/170-12) bylo i vyšetřování této věci spojeno

s trestním stíháním pro trestný čin vraždy a loupeže.

V konečné fázi procesních úprav byl tedy stěžovatel stíhán

(za skutkových okolností zmíněných shora) pro

trestný čin vraždy (§ 219 tr. z.) s přísnější kvalifikací dle

odst. 2,

trestný čin loupeže (§ 234 tr. z.) s přísnější kvalifikací

dle odst. 2 a

trestný čin útoku na veřejného činitele (§ 155 tr. z.).

II.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. února 1992 byl

stěžovatel vzhledem ke stíhání "pro závažnou trestnou činnost"

vzat do vazby, a to z důvodů § 67 písm. a), b) tr. ř. Vazební

usnesení je odůvodněno tak, že u stěžovatele jde o "velice závažný

trestný čin" (jeho zákonné označení není uvedeno), který je

ohrožen "vysokou trestní sazbou", z čehož plyne obava, "že se bude

snažit trestnímu stíhání vyhnout tím, že by se mohl skrývat nebo

utéci", a konečně, že je "dána důvodná obava, že bude působit na

spoluobviněného H., případně na dosud nevyslechnuté svědky".

Takto uvalená vazba (obdobně jako tomu bylo u spoluobviněného

J. H.) byla postupně obecnými soudy prodlužována, zpravidla

s odkazem na to, že "skončení vyšetřování brání především to, že

dosud nebyly provedeny vyšetřovací úkony potřebné

k zadokumentování trestné činnosti obviněných" apod.

III.

Dne 26. února 1992 byla Městskou prokuraturou v Praze

Městskému soudu tamtéž podána obžaloba, jíž (spolu s J. H.), který

byl postaven na prvé místo) byl stěžovatel obžalován pro trestné

činy označené vpředu, jichž se měl dopustit již dříve zmíněnými

skutky.

V tomto stádiu řízení byl stěžovatel ve vazbě vůbec od 8.

února 1992, v soudní vazbě pak od 26. 6. 1992.

Pro úplnost sluší dodat, že skutky kladené mu za vinu

stěžovatel popíral, to které prvostupňové rozhodnutí vydané

v přípravném řízení napadal - bezúspěšně - opravnými prostředky

a se stejným výsledkem podával žádosti o propuštění z vazby;

toliko Nejvyšší soud ČR v usnesení z 21. 10. 1992 (sp. zn. 11 To

162/92) dospěl k závěru, že důvody vazby ve smyslu § 67 písm. b)

tr. ř. u stěžovatele (pro absenci konkrétních skutečností

a s přihlédnutím k tehdejšímu procesnímu stavu) neexistují, takže

stěžovatel (ve smyslu citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu) byl

nadále ponechán ve vazbě již jen z důvodů § 67 písm. a) tr. ř.

IV.

Obžalobu proti stěžovateli (a spoluobžalovanému H.)

projednával senát Městského soudu v Praze, odd. 2 T, ve dnech 4.

11. - 10. 11. 1992 a po hlavním líčení vynesl odsuzující rozsudek

(shodně se zněním obžaloby) a stěžovateli uložil trest odnětí

svobody v trvání 14 let se zařazením do III. nápravné skupiny;

stěžovatele hájil (od okamžiku vznesení obvinění) ustanovený

obhájce.

V.

Z podnětu odvolání obou procesních stran zabýval se věcí

Vrchní soud v Praze (11 To 72/93), jemuž spis s opravnými

prostředky byl předložen 22. 4. 1993; předseda senátu, jemuž věc

napadla, s odkazem na povahu věci a tehdejší věcný i personální

stav na pracovišti Vrchního soudu, navrhl Nejvyššímu soudu

prodloužení vazby do 30. září 1993.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. května 1993 (sp. zn. 1

Tvn 90/93) bylo návrhu Vrchního soudu v Praze vyhověno.

Odvolání procesních stran bylo Vrchním soudem v Praze

projednáno v neveřejném zasedání a usnesením ze dne 27. září 1993

byl napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu [§ 258 odst. 1 písm.

a), b), c) tr. ř.] a věc byla vrácena městskému státnímu zástupci

v Praze k došetření (§ 260 tr. ř.) s tím, že stěžovatel s ohledem

na již dříve konstatované okolnosti byl i nadále ponecháván ve

vazbě (viz sub. III).

VI.

Odvolací soud v kasačním rozhodnutí soudu I. stupně vytkl

řadu procesních pochybení, z nichž některá měla svůj původ již

v řízení přípravném (nedostatečné popsání skutku v trestném činu

vraždy, způsob ustanovení znalců apod.) a dále též vady ve

skutkových zjištěních (nedostatečná průkaznost pachových stop),

a to jak co do jejich provedení, tak i co do rozsahu provedených

důkazů, z nichž některé (kupř. sv. K. potvrzující stěžovateli na

rozhodnou dobu alibi, sv. F. a podobně) byly opomenuty zcela, což

vše vedlo odvolací soud k přesvědčení, že závěry o vině

(stěžovatele a spoluobžalovaného H.) "trpí nepřesvědčivostí,

rozporuplností a předčasností, neboť neměly plnou oporu

v prováděném dokazování".

VII.

Po kasaci prvostupňového rozsudku a rozhodnutí o tom, že věc

se vrací k došetření městskému státnímu zástupci v Praze, byl spis

věci se týkající postoupen Městskému státnímu zastupitelství

v Praze dne 1. října 1993.

Náprava procesně formálních pochybení, která vytýkal odvolací

soud, ani obsahově ani časově nebyla nikterak náročná; obdobně

tomu bylo i stran doplnění dokazování, ať se již výtky odvolacího

soudu vztahovaly na opomenuté svědky (s výjimkou, o níž bude

zmínka později, se všichni nacházeli v obvodu procesního soudu)

nebo na jiné důkazy (nedostatečná průkaznost pachových stop

a z toho plynoucí požadavek odvolacího soudu na opakování

a pečlivé zdokumentování jejich nového srovnání, případně

provedení rekonstrukce a vyšetřovacího pokusu týkajících se

trestného činu loupeže, doplnění znaleckých posudků z oboru

psychiatrie a psychologie); za této situace jisté potíže mohly

vzniknout jen stran výslechu sv. K., a to vzhledem k tomu, že

tento svědek se v době vyšetřování nacházel mimo území republiky

(v Anglii).

Přesto, že na nezbytnost výslechu jmenovaného svědka

upozornilo již prvé kasační rozhodnutí odvolacího soudu (ze dne

27. září 1993) a že místo svědkova tehdejšího pobytu (obecně) bylo

známo, prvý (nezdařený) pokus o zjištění přesné jeho adresy byl

učiněn až 20. dubna 1994, ačkoli ze spisu je zřejmé, že místo

svědkova pobytu bylo známo jeho bývalé manželce (sv. K., družce

stěžovatele); na tuto až zarážející netečnost orgánů činných

v přípravném řízení reagoval obhájce stěžovatele (přípisem z 5.

srpna 1994) sdělením svědkovy přesné adresy, zatímco vyšetřovatel

i po tomto sdělení po ní "pátral" pomocí Ústředny Interpolu

v Praze (prvý krok k tomu učinil žádostí ze dne 13. 9. 1994)

a faxem této ústředny z 3. 10. 1994 přijal potvrzení adresy

sdělené obhájcem. Další průtahy vznikaly zbytečnými dotazy (cestou

Interpolu), zda svědek je ochoten složit svou výpověď před českými

orgány (a za tím účelem přijet do republiky).

Tak se stalo, že

1) záznam o výpovědi svědka K. mohl být pořízen až dne 28.

února 1995 (výpověď před příslušným orgánem v Londýně) a že - po

dalších průtazích - byl Městským státním zastupitelstvím v Praze

vyšetřovateli zaslán 20. března 1995,

2) k seznámení s výsledky (doplněného) vyšetřování mohlo být

přistoupeno "již" 28. června 1995 a konečně,

3) nová obžaloba (na stěžovatele a ods. H.) byla podána dne

18. července 1995; co do skutkových okolností a právní kvalifikace

byla v podstatě shodná s obžalobou předchozí.

VIII.

Podanou obžalobu projednal vazebně Městský soud v Praze jako

soud I. stupně v pokračujícím hlavním líčení (14. 9. až 26. 10.

1995) a dne 27. října 1995 vynesl rozsudek, jímž stěžovatele uznal

vinným podle obžaloby, tedy pro trestné činy dle § 219 odst. 1,

2, písm. f), § 7 odst. 1 k § 234 odst. 1, 2 písm. f), oběma ve

spolupachatelství ve smyslu § 4 odst. 2 a § 155 odst. 1 tr. z.

a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání 15 let a pro výkon

uloženého trestu jej zařadil do věznice s ostrahou (§ 219 odst.

2 za použití § 35 odst. 1, § 39 odst. 3 tr. z.).

K žádosti Městského soudu v Praze prodloužil Nejvyšší soud ČR

usnesením ze dne 9. srpna 1995 (sp. zn. 1 Tvn 201/95) vazbu

stěžovatele do 7. února 1996 (lhůta vazby stěžovatele ve smyslu

§ 71 odst. 4 tr. ř. končila dnem 8. února 1996).

Z předložených kopií soudního spisu nebylo lze zjistit, kdy

byl rozsudek soudu I. stupně procesním stranám doručen a kdy - po

podaných odvoláních ze strany všech účastníků řízení - byla věc

opětně postoupena odvolacímu soudu; lze však mít za to, že se tak

stalo na sklonku roku 1995, neboť již na den 9. ledna 1996 bylo

nařízeno odvolacím soudem veřejné zasedání, které však bylo

několikrát odročováno (k důvodům toho později), až dne 6. února

1996 byl odvolacím soudem vynesen rozsudek, jímž stěžovatel byl

uznán vinným přípravou k trestnému činu loupeže [§ 7 odst. 1 k §

234 odst. 1, 2 písm. f) tr. z.] a trestným činem útoku na

veřejného činitele [§ 155 odst. 1 písm. a) tr. z.] a za ně

odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let se zařazením pro

jeho výkon do věznice s ostrahou [§§ 234 odst. 2, 35 odst. 1

a 39a odst. 2 písm. c) tr. z.].

Stran trestného činu vraždy byl rozsudek soudu I. stupně opět

zrušen a věc vrácena tomuto soudu, aby ji v potřebném rozsahu

znovu projednal a rozhodl (§ 259 odst. 1 tr. ř.); současně

s vyhlášením rozsudku byl u stěžovatele nařízen (za odsouzené

trestné činy) výkon trestu, který stěžovatel nastoupil dne 7.

února 1996.

Co do kasační části rozsudku soudu II. stupně vyslovil

odvolací soud (pokud jde o osobu stěžovatele) své výhrady zejména

vůči konstrukci spolupachatelství a vůči znaleckým závěrům stran

stěžovatelovy příčetnosti, když současně dospěl k závěru, že i na

základě dosavadních skutkových zjištění (nedoznají-li v průběhu

dalšího řízení změn) bude namístě uvažovat o přísnější právní

kvalifikaci posuzovaného skutku vraždy též ve smyslu odst. 2 písm.

a), b) § 219 tr. z. (tr. čin vůči dvěma osobám, spáchaný zvlášť

surovým způsobem), což přirozeně (odvolací soud projednával

současně odvolání státního zástupce) může mít své důsledky při

následných úvahách o trestu či zcela zřetelně vznikajících

průtahů.

Z časové posloupnosti tedy vyplývá, že

v období od konce roku 1992 (předkládací zpráva soudu I.

stupně nebyla k dispozici) do konce září 1993 došlo - v opravném

řízení - k větším průtahům u odvolacího soudu; podstatně větší

průtahy vznikly však - v údobí od 1. října 1993 do 18. července

1995 (tj. téměř 22 měsíců) v přípravném řízení. Pro zdůvodnění

těchto průtahů neshledal Ústavní soud ani v předloženém spisovém

materiálu, ani po provedeném ústním jednání v jím provedených

důkazech, nijaký důvod, zejména když z vyžádaného dozorového spisu

městského státního zastupitelství vyplynulo, že od 27. 12. 1993 do

29. 3. 1995 není v tomto spise nijaký záznam, který by osvědčoval

byť sebemenší zásah státního zastupitelství do probíhajícího

došetření.

IX.

Obhájce byl stěžovateli ustanoven bezprostředně po uvalení

vazby (dne 8. února 1992); tento obhájce, jak tomu nasvědčuje

obsah spisu, byl přiměřeně činný již v přípravném řízení a stejně

- soudě podle písemných podání - vystupoval i v řízení před

soudem.

Vazba stěžovatele byla postupně a průběžně k tomu příslušnými

soudy prodlužována, naposledy (k návrhu soudu I. stupně) usnesením

Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. srpna 1995 ke dni 7. února 1996,

tedy až k samotnému limitu zákonné délky vazby (§ 74 odst. 1 tr.

ř.).

Ve spise není nijakého podkladu pro úsudek, že by obhájce

postupoval nezodpovědně, popř. že by došlo k významnějšímu

zkrácení práv obhajoby ze strany orgánů v trestním řízení činných;

prvý náznak stěžovatelova nesouhlasu s postupem vyšetřovatele lze

postřehnout v jeho stížnosti ze dne 30. 6. 1995 adresované státní

zástupkyni, jíž si stěžuje jednak na průtahy ve věci, jednak na

to, že pro (druhé) seznámení s výsledky vyšetřování mu nebyl

poskytnut dostatečný čas, případně, že nebyl proveden výslech jím

navrženého svědka (V.), a dále, že pro doplnění znaleckého posudku

jej znalci "ve věznici vyšetřili v době 15 minut"; stížnost

vyúsťuje vůči vyšetřovateli "oznámením trestného činu", jehož se

měl vyšetřovatel dopustit "působením nelogických průtahů"

a způsobem vyšetřování, "které zaměřil výlučně v neprospěch

stěžovatele".

Zamítavé stanovisko Městského státního zastupitelství v Praze

k podání stěžovatele je odůvodněno tak, že státní zástupkyně v něm

dospívá k závěru, že "v rámci došetření požadovaného Vrchním

soudem v Praze bylo provedeno pouze několik úkonů" (!), případně

že i námitka stran znalců psychiatrů je nedůvodná, neboť "základní

znalecké vyšetření bylo provedeno před prvním uzavřením spisového

materiálu a po došetření bylo provedeno pouze doplnění znaleckého

posudku".

Tato stanoviska jsou ovšem v rozporu s požadavky odvolacího

soudu, který ostatně opět část rozsudku soudu I. stupně, pokud se

týká trestného činu vraždy, již podruhé zrušil (rozsudkem ze dne

6. února 1996) též pro neúplnost skutkových zjištění a vady ve

znaleckém dokazování.

X.

K vážným procesním komplikacím v řízení před obecnými soudy

došlo v druhém opravném řízení, pro které - pro délku přípravného

řízení - z hlediska vazební lhůty zůstalo k dispozici maximálně

37 dnů.

Odvolací soud k projednání podaných odvolání nařídil veřejné

zasedání na den 9. ledna 1996; podáním (faxem) ze dne 8. ledna

1996 předložil za stěžovatele plnou moc k obhajobě (ze dne 5.

ledna 1996) nový obhájce a současně, s odkazem na "jiné soudní

jednání" a "složitost a rozsáhlost věci", požádal o odročení již

nařízeného veřejného zasedání; této žádosti odvolací soud vyhověl,

zasedání odročil na 23. ledna 1996 a současně (u zasedání

přítomného) ustanoveného obhájce zprostil povinnosti stěžovatele

v této trestní věci dále obhajovat (§ 40 tr. ř.).

Dalším podáním (faxem) ze dne 22. ledna 1996 zvolený obhájce

předsedovi senátu odvolacího soudu sdělil, že se k jednání dne

23. ledna 1996 nedostaví "z důvodu pracovní neschopnosti", a proto

došlo k opětovnému odročení zasedání, a to na den 2. února 1996.

V této již kritické situaci předseda senátu odvolacího soudu

opatřením ze dne 23. ledna 1996 ustanovil stěžovateli - s odkazem

na ust. § 36 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř. - obhájce v osobě

JUDr. J. Ž., na což zvolený obhájce (podáním ze dne 30. ledna

1996) reagoval vznesením námitky podjatosti vůči předsedovi senátu

s odůvodněním, že zmíněným postupem "nepřípustně zasáhl do práva

obhajoby", a to jen proto, "aby v rozporu se zákonem urychlil

průběh trestního řízení".

Avšak ani zasedání nařízené na den 2. února 1996 se nekonalo,

neboť dne 2. února 1996 v 6.30 hod. byl spoluobžalovaný H. nalezen

ve své cele v bezvědomí a lékaři nemocnice vězeňské služby (MUDr.

K. a MUDr. Š.) vyslovili podezření na otravu neznámými léky s tím,

že současný zdravotní stav obžalovaného vyžaduje intenzivní péči,

což přirozeně jeho účast na veřejném zasedání vyloučilo. Z tohoto

důvodu bylo proto veřejné zasedání opět odročeno, a to na den 6.

února 1996, kdy také - za účasti (pokud jde o stěžovatele nově)

ustanoveného obhájce - byl vynesen rozsudek, jak o tom již dříve

byla zmínka; stěžovatelem zvolený obhájce přes řádné vyrozumění

o termínu zasedání a přes poukaz na nezbytnost své účasti na něm,

se opět s odkazem na svou pracovní neschopnost k zasedání

nedostavil.

Pro úplnost a k osvětlení věci je třeba dodat, že

1) stěžovatel s ustanovením obhájce odvolacím soudem

nesouhlasil a svůj nesouhlas dal najevo nejen vůči tomuto obhájci

při jeho pokusu o přípravu obhajoby, ale též samostatným podáním

zaslaným odvolacímu soudu, což vedlo ustanoveného obhájce

k žádosti o zproštění povinnosti stěžovatele obhajovat,

2) téměř shodná byla situace též u obžalovaného H., jehož

však u veřejného zasedání dne 6. února 1996 obhajovali obhájci dva

(zvolený a ustanovený odvolacím soudem),

3) žádostem ustanovených obhájců o zproštění povinnosti

stěžovatele a spoluobžalovaného H. nadále obhajovat nebylo

vyhověno,

4) jak v průběhu veřejného zasedání, tak v konečných návrzích

se ustanovení obhájci odvolali na dřívější stanoviska obhajoby

patrná ze spisu, obhájce ustanovený stěžovateli navíc přednesl, že

"přes rozhodnutí senátu, které respektuje, rád by zdůraznil, že se

subjektivně necítí oprávněn obžalovaného R. zastupovat, a to

jednak pro jeho nesouhlas, jednak též z důvodů uvedených v § 37

odst. 2 a § 38 odst. 1 tr. ř."; svůj konečný návrh proto omezil

pouze odkazem "na písemný návrh svého předchůdce (tj. původně

ustanoveného obhájce), aniž by měl co k němu dodat".

Za vylíčeného skutkového a procesního stavu (průběhu

odvolacího řízení) Ústavnímu soudu nezbylo než usoudit, že

obhajoba stěžovatele u veřejného zasedání dne 6. února 1996,

v němž došlo jednak k pravomocnému odsouzení stěžovatele (pro

trestné činy dle § 234 a § 155 tr. z.), jednak ke zrušení té části

prvostupňového rozsudku, která se dotýkala trestného činu dle §

219 tr. z., byla zcela formální a omezila se vlastně toliko na

fyzickou přítomnost ustanoveného obhájce u veřejného zasedání,

v němž v části projednávané obžaloby bylo pravomocně rozhodnuto.

Z těchto skutkových zjištění, jakož i z procesního průběhu

přípravného řízení (po kasaci rozsudku obecného soudu I. stupně)

a (druhého) řízení odvolacího, vyvodil Ústavní soud následující

závěry:

XI.

Ústavně zaručené právo na obhajobu (čl. 37 odst. 2, čl. 40

odst. 3 Listiny základních práv a svobod - dále jen "Listina")

spolu s presumpcí neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) jsou základními

podmínkami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), v němž

vina obviněného (obžalovaného) má být zjištěna; tyto ústavní

záruky se promítají i do procesního předpisu, trestního řádu (§

33 odst. 1 tr. ř.), který ve shodě s ústavou je vybudován na zcela

zřetelné zásadě priority volby obhájce (§§ 33 odst. 1, 37 odst.

2 tr. ř.), kterou je obviněný (obžalovaný) oprávněn uplatnit

v kterémkoli stádiu neskončeného řízení (§ 37 odst. 2 tr. ř.); je

proto vždy věcí obviněného (obžalovaného), kdy a koho z osob

oprávněných k poskytování právní pomoci formou obhajoby v trestním

řízení (§ 37 tr. ř.) svou obhajobou pověří, příp. zda svého práva

volby vůbec využije. Za uskutečněnou volbu ovšem obviněný

(obžalovaný) nese odpovědnost sám, a již proto není obecný soud

oprávněn posuzovat "kvalitu" obhajoby či "nečinnost" obhájce,

neboť jemu (obhajovanému) nelze upřít právo na volbu procesní

taktiky, jíž zamýšlí svůj záměr v řízení před soudem prosadit;

opak by totiž znamenal očividný zásah státní moci do ústavně

zaručeného základního práva na obhajobu a případně též jistou

- zřetelně nežádoucí a především ústavně nepřípustnou - formu

státní kontroly nad jeho výkonem.

Obdobně platí uvedené i v případech, kdy obviněný

(obžalovaný) svého práva na volbu obhájce nevyužije; toliko tehdy,

jde-li o řízení, v němž obviněný (obžalovaný) ex lege obhájce mít

musí, je obecný soud oprávněn (povinen) při neuskutečněné volbě

obhájce, obviněnému (obžalovanému) obhájce ustanovit (§ 38 odst.

1 tr. ř.), aniž by však i v takovém případě byl oprávněn na výkon

přikázané obhajoby jakkoli dozírat (§ 41 odst. 1, 2, 6 tr. ř.).

Z práva svobodné volby obhájce a jisté autonomnosti jeho

postavení v řízení před soudem (jinými orgány veřejné moci) ovšem

současně vyplývá obhájcova povinnost nejen podřídit výkon obhajoby

podmínkám zákona (§ 41 tr. ř., § 16 zák. č. 85/1996 Sb.), ale

současně též jeho povinnost dbát při poskytování právní pomoci

etických pravidel svého povolání; za splnění povinností daných

ustanovením § 41 odst. 1, 2, a 6 tr. ř. však obhájce odpovídá

nikoli soudu (orgánu veřejné moci), ale obhajovanému, příp.

orgánu, jemuž je kárně podroben (§ 32 zák. č. 85/1996 Sb.),

a proto poruší-li obhájce při výkonu obhajoby jemu svědčící

povinnosti (nebo poskytuje-li právní pomoc non lege artis

a nejde-li přitom o trestný čin), nelze nápravu sjednat jinak než

cestou České advokátní komory.

Pro takto ústavně pojímané právo na obhajobu neobstojí vývody

předsedy senátu a obsahově zcela totožné stanovisko vrchního

státního zástupce, totiž že "opodstatněnost a především legálnost

zvoleného postupu" (tj. možnost za současného trvání zastoupení

obžalovaného zvoleným obhájcem vedle něj obhájce ustanovit

aplikací analogického ust. § 39 odst. 1 tr. ř.) je odůvodněn nejen

teorií trestního řízení, ale i možností zneužití práva na volbu

obhájce (nečinnost obhájce, opakovaná jeho volba apod.), které by

mohlo vést k nekontrolovatelnému prodlužování trestního řízení,

popřípadě k nemožnosti je vůbec ukončit".

Z odpovědnosti obhajovaného za (včasnou) volbu obhájce však

nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim

řízení a jeho průběh představám a požadavkům obhájce

(obžalovaného), byť by obhajobu převzal obhájce v sebekratší době;

běh času potřebného k přípravě obhajoby (včetně využití práva na

volbu obhájce) je totiž třeba zaměřit od soudu k obhájci a nikoli

naopak, takže je věcí (profesní odpovědností) obhájce,

převezme-li zastoupení "na poslední chvíli", jak se se svými

zákonnými a etickými povinnostmi vypořádá; změnou v osobě

zvoleného obhájce není proto obecný soud v průběhu řízení co do

jeho režimu nikterak vázán.

Ostatně dříve zmíněná stanoviska odvolacího soudu a vrchního

státního zástupce zcela přehlížejí, že v posuzované věci zřejmě

nebyla splněna ani podmínka daná ust. čl. 40 odst. 3 al. 1

Listiny, neboť lze mít vážné a důvodné pochybnosti o tom, že ve

věci - jak orgány činné v trestním řízení opakovaně v různých

rozhodnutích shodně tvrdí - "náročné a skutkově a právně složité",

měl obhájce ustanovený dne 23. 1. 1996 dostatek času k řádné

přípravě, měl-li stěžovatele účinně hájit u veřejného zasedání

nařízeného na den 6. února 1996.

Z takto rozvedených zásad posléze vyplývá, že nahradit

v řízení před soudem (v přípravném řízení) zvoleného obhájce

obhájcem ustanoveným, příp. vedle zvoleného obhájce vnutit

obžalovanému (obviněnému) obhájce ex offo, je v zásadě ústavně

nepřípustné, a to i tehdy, jestliže (kupř. z hlediska délky

vyšetřovací vazby) hrozí nebezpečí z prodlení. Je totiž věcí státu

(a soudní moci samotné), aby pro výkon spravedlnosti vytvořil

takové podmínky, které by umožňovaly splnit limity, které si sám

zákonem stanovil (sr. shodně nález ve věci IV. ÚS 55/94 - č. 42 in

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, C. H. Beck

Praha, 1995), stejně jako je povinností orgánů soudní moci těchto

limitů dbát.

Pod těmito aspekty jeví se proto ústavní stížnost stěžovatele

důvodná, a proto nezbylo, než jí jako takové vyhovět a rozhodnutí

v rozsahu zřejmém z výroku sub. I a III znělky tohoto nálezu,

vydané obecnými soudy v řízení postiženém procesními vadami,

zrušit (§ 82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), a to včetně rozhodnutí

obecného soudu I. stupně (rozsudku ze dne 14. května 1996, sp. zn.

42 T 16/95), neboť i toto rozhodnutí má svůj věcný i procesní

podklad ve zrušeném rozhodnutí obecného soudu II. stupně jako

soudu odvolacího.

XII.

Procesní vady zjištěné stran obhajoby obžalovaného R. byly

Ústavním soudem v obdobné, byť nikoli v tak výrazné podobě,

zjištěny též stran obhajoby obžalovaného H., jemuž vedle obhájce

ustanoveného již z přípravného řízení byl jeho manželkou

v opravném řízení (dle plné moci ze dne 22. 1. 1996) obhájce

zvolen (§ 37 odst. 1 al. 1 tr. ř.), přičemž žádosti dříve

ustanoveného obhájce o zproštění povinnosti jej i nadále

obhajovat, nebylo odvolacím soudem vyhověno; v důsledku toho

obžalovaného u neveřejného zasedání dne 6. února 1996 obhajovali

obhájci dva.

I když trestní řád nevylučuje, aby v trestním řízení (na

rozdíl od řízení občanskoprávního) jednoho obžalovaného

(obviněného) obhajovalo více obhájců, z důvodů vyložených již

dříve, pokládá Ústavní soud za ústavně nepřípustné, aby se tak

dálo vnuceným způsobem zásahem obecného soudu (případně jiného

orgánu činného v trestním řízení), a tudíž v podstatě za opomenutí

uskutečněné volby obhájce. Shledává proto Ústavní soud ústavně

nepřípustné vady též i u obhajoby obžalovaného H.; pochybení

obecného soudu II. stupně spatřuje Ústavní soud v tom, že žádosti

obhájce ustanoveného obžalovanému H. o zprostění povinnosti jej

i nadále obhajovat (vznesené u neveřejného zasedání dne 6. února

1996) nevyhověl.

Tomuto pochybení, zcela zřetelně zasahujícímu omezujícím

způsobem do Ústavou zaručeného práva na obhajobu též

u obžalovaného H., však Ústavní soud nevěnoval další pozornost,

a to jednak proto, že tato vada nebyla napadena (§§ 34 odst. 1,

72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.), jednak proto, že ji

neshledal (pro již zmíněnou sníženou míru výraznosti) identickou

s pochybením stran omezení téhož práva u stěžovatele, a proto

- přihlédnuv k této skutečnosti - nedospěl Ústavní soud k závěru,

že by bylo třeba (§ 63 zák. č. 182/1993 Sb.) i stran tohoto

obžalovaného rozhodnout ve smyslu ust. § 261 tr. ř. (beneficium

cohesionis), a proto stran něho příslušnou část rozhodnutí

obecného soudu ponechal nedotčenou.

Důsledkem nálezu Ústavního soudu ovšem je, že obecný soud II.

stupně bude nucen (čl. 89 odst. 2 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) - pokud

jde o stěžovatele - nejen znovu rozhodnout ve věci samé, a to

podle procesního stavu po odvoláních podaných proti rozsudku

obecného soudu I. stupně ze dne 27. října 1995 (tj. podle

procesního stavu daného vznikem zjištěného důvodu

protiústavnosti), ale současně též o povaze a režimu detence

stěžovatele ve věznici, v níž se až dosud nachází; zde jde však

již o otázky, které se kompetenčně zcela zřetelně dotýkají

obecného soudnictví (§§ 2, 23 odst. 1 tr. z.), a proto je Ústavní

soud ponechal stranou své pozornosti, když samotné důvody vazby

stěžovatele neposuzoval.

XIII.

Vypořádav se takto s námitkami ústavní stížnosti, případně

s vadami, které ač nebyly vytýkány, sám v řízení před obecnými

soudy zjistil, musel Ústavní soud na druhé straně vážit i obecný

zájem na řádném a ústavně souladném výkonu spravedlnosti, k němuž,

jak se rozumí samo sebou, dlužno přiřadit i právo samotného státu

na spravedlivý proces, zejména když v trestním řízení stát sám,

v limitech, které si stanovil, je zúčastněnou (procesní) stranou.

K zmíněným limitům zcela nesporně náleží i povinnost státu, aby

spravedlnost (ve spravedlivém procesu) byla vykonána bez

zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) a v přiměřené lhůtě

(čl. 9 odst. 3 Mezinárodního paktu o obč. a pol. právech, jímž je

Česká republika ve smyslu čl. 10 úst. zák. č. 1/1993 Sb. vázána).

Pro oblast trestního soudnictví ve vazebních věcech je, podle

přesvědčení Ústavního soudu, za přiměřenou lhůtu třeba pokládat

lhůtu v maximální hranici čtyř let (§ 71 odst. 4 tr. ř.), v níž

vazební trestní věc musí být jako taková pravomocně skončena; této

zákonné lhůtě, zcela konformní s ústavními kautelami, rozumí

Ústavní soud tak, že jde o nepřekročitelný časový limit směřující

vůči státu, který v takto určené lhůtě musí být svými orgány

k tomu povolanými (čl. 40 odst. 1 Listiny) připraven spravedlnost

ve vazebním režimu vykonat nebo obžalovaného (obviněného)

propustit z vazby na svobodu.

Tato objektivní lhůta - ač směřující především vůči státu

jako ochrana obžalovaného (obviněného) - však váže nejen stát

samotný, ale - přihlížeje k její podstatě a smyslu - vztahuje se

svým způsobem i na postavení obžalovaného (obviněného) v řízení,

a to v tom smyslu, že nepokrývá takové překážky (okolnosti), na

které stát (jeho orgány činné v trestním řízení) nemá vliv.

Jestliže součinnost obžalovaného (obviněného) na procesní aktivitě

nelze zásahy státu nikterak vynucovat (§ 33 odst. 1 al. 1 tr. ř.),

a to ani tehdy, jestliže účast obžalovaného (obviněného)

u provádění důkazů je nepominutelnou procesní podmínkou (§ 202

odst. 3 al. 1 tr. ř.), jeví se Ústavnímu soudu - z ústavního

hlediska - přiměřené a spravedlivé (tj. všem zákonným a ústavním

podmínkám odpovídající) - při zvýrazněném požadavku na všechny

orgány činné v trestním řízení sledovat účel trestního řízení

s vynaložením veškerého úsilí a prostředků, které jsou jim ze

zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován

takovými okolnostmi, které přes ono úsilí a prostředky stát sám

jako procesní strana není s to ovlivnit; řečeno jinými slovy,

jestliže překážky bránící státu, navzdory realizované snaze

vazební trestní věc ve stanovené lhůtě pravomocně skončit, jsou

v extrémním rozporu s účelem trestního řízení (§ 1 tr. ř.), svou

podstatou a cílem porušují nejen zákon, ale současně též

i podmínky spravedlivého procesu (stanoveného postupu), jak tyto

vyplývají z ústavního pořádku republiky (čl. 36 odst. 1 Listiny).

Sem spadají nejen zřejmé snahy (záměry) obžalovaného

(obviněného) vyhnout se obmyslným jednáním důsledkům spojeným

s trestním stíháním (sebepoškození, simulace či agravace ve

zdravotním stavu apod.), tedy jednání nesoucí zřetelné snahy

procesní obstrukce, ale i takové, které - ačkoli takové znaky

postrádají - sledují již mimoprocesní cíle; takovýmto jevům

zřetelně vybočujícím na úkor státu jako procesní strany jak

z ústavně chráněných procesních kautel, tak dokonce i ze samotného

rámce právnosti státu (čl. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), je však

podle přesvědčení Ústavního soudu nutno čelit.

Na základě těchto úvah dospěl proto Ústavní soud posléze

k závěru, že doba stěžovatele strávená ve vazbě a vyznačená ve

znělce tohoto nálezu, tj. doba ode dne, kdy stěžovatelem zvolený

obhájce s předložením plné moci požádal odvolací soud o odročení

již nařízeného veřejného zasedání, do dne 6. února, kdy byl bez

jakékoli součinnosti zvoleného obhájce odvolacím soudem vynesen

tímto nálezem zrušený rozsudek, má charakter překážky, kterou

z důvodů již rozvedených nelze včlenit do běhu lhůty dané

ustanovením § 71 odst. 4 tr. ř.

Tomuto přesvědčení, maje na zřeteli základní hodnoty státu

(čl. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), své vlastní povinnosti (čl. 83

úst. zák. č. 1/1993 Sb.), jakož i ty, uložené obecným soudům (čl.

90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), dal Ústavní soud výraz výrokem sub.

II znělky tohoto nálezu, který je důsledkem změny v procesní

situaci (postavení státu jako procesní strany), jak o tom již byla

zmínka; již dříve bylo vyloženo, proč se Ústavní soud svým

rozhodnutím nedotkl otázek spojených s omezením osobní svobody

stěžovatele, jak tyto vyplývají z příslušných rozhodnutí obecných

soudů o stěžovatelově vazbě (výkonu trestu) a proč je - co do

případného následného rozhodnutí obecných soudů - zcela ponechal

na jejich úvaze. Také z tohoto důvodu je proto třeba v posuzované

věci zmíněný výrok chápat nikoli jako kogentní uložení povinnosti

obecnému soudu II. stupně, ale toliko za vymezení jinak nezbytného

ústavně konformního prostoru, pokud obecný soud II. stupně

k novému rozhodování o detenci stěžovatele přistoupí.

XIV.

Jestliže orgány činné v trestním řízení nebyly s to

pravomocně a způsobem ústavně souladným vazební trestní věc

stěžovatele pravomocně ukončit v zákonné čtyřleté lhůtě, jevilo se

Ústavnímu soudu potřebné položit si otázku, zda šlo v případě

stěžovatele o věc vskutku natolik obtížnou a komplikovanou, že ani

zákonná doba vyšetřovací vazby nebyla dostatečná; Ústavní soud po

pečlivém zvážení všech rozhodujících okolností dospěl k závěru, že

na tuto otázku nelze dát jinou než zápornou odpověď: doplnění

dokazování nařízené odvolacím soudem svou povahou a náročností

nikterak nevybočovalo z důkazně obtížné materie tam, kde není

přímých a bezprostředních důkazů (v posuzované věci u vraždy

a přípravy k loupeži) a kdy nezbývá, než skutková zjištění čerpat

z důkazů nepřímých, případně z výpovědí samotných pachatelů. Zdá

se proto, že na zjištěných vadách se podílí především zcela

bezdůvodné spoléhání příslušných orgánů - zejména v přípravném

řízení - na samotnou délku zákonně přípustné vyšetřovací vazby,

a to tím spíše, že i obecné soudy, jak tomu nasvědčují poznatky

Ústavního soudu i z jiných trestních věcí, jimiž se zabýval a na

v nich zjištěné nedostatky také upozorňoval (srov. např. nález č.

34 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv.

1, C. H. Beck Praha 1994) začasté trpí vágní a frázovité návrhy na

prodloužení vazby a navíc samy se mnohdy v odůvodněních

příslušných rozhodnutí k bezobsažnostem uchylují, a to natolik, že

jejich odůvodnění nemají často daleko k formulářovým předtiskům

(viz usnesení Městského soudu v Praze z 8. února 1992 - sub. b)

a vlastně všechna prodlužující usnesení následná, včetně

rozhodnutí soudů vyššího stupně); v takových případech se ovšem

i sebedelší lhůty stávají snadno nedostatečnými.

I když Ústavní soud neztrácí ze zřetele věcné a technické

obtíže, s nimiž se - zejména v rané fázi řízení - při rozhodování

o vazbě obecné soudy (zejména I. stupně) setkávají (kvalita

a rozsah jim poskytnutých informací, mnohdy i časový tlak apod.),

není možné opomíjet, že uvalení vazby je vždy vážným zásahem do

osobní svobody jednotlivce, a proto vyžaduje mimořádně pečlivé

- i když mnohdy obtížné - rozhodování soudu. Povaha vazebního

rozhodnutí, a zejména důsledky z něj vyplývající, ostatně vedly

i zákonodárce k tomu, že jeho výjimečnost zdůraznil i opakovaným

uložením zvláštních povinností (§§ 71 odst. 1, 2, 72 odst. 1, 2

tr. ř.) všem orgánům trestního řízení, jimž současně připomíná

nejen potřebu pečlivého a svědomitého rozhodování, ale

i nezbytnost mimořádný stav vzniklý zákonným omezením osobní

svobody v průběhu trestního řízení zkrátit na dobu co nejkratší,

z čehož ovšem současně plyne i stejně významný požadavek na

přiměřenou rychlost řízení.

Základní příčinu posuzovaných pochybení nejen v této věci

spatřuje proto Ústavní soud v tom, že obecné soudy při uvalení

a zejména při prodlužování vyšetřovací vazby nevěnují dostatečnou

pozornost tvrzeným důvodům (tj. nezjišťují jaké skutečnosti se za

použitými frázemi ve skutečnosti skrývají) a pokud ji vůbec

věnují, zcela zanedbávají svou povinnost před svým vlastním

rozhodnutím přezkoumávat, zda a které důkazy byly již provedeny,

příp. ty které z označených důkazů provedeny nebyly, proč se tak

stalo a podobně.

Tato očividná povrchnost rozhodování o vazbách na druhé

straně vlastně u všech orgánů činných v přípravném řízení vede

k tomu, že tyto (za daných okolností ovšem důvodně) spoléhají na

"automatické" jimi požadované prodloužení vazby, neboť k tomu

postačí, aby "vyšetřování nemohlo být v celém rozsahu provedeno

a obviněnému hrozí vysoký trest atd. (viz návrh vyšetřovatele ze

dne 14. ledna 1994 a další podobné) nebo že "řízení nebylo možno

pro důkazní náročnost skončit ani v prodloužené lhůtě"

(odůvodňovací věta z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.

května 1994) a podobně.

Odhlédne-li se v posuzované věci od až nepochopitelné

netečnosti či liknavosti vyšetřovatele (viz "pátrání" po pobytu

sv. K.), je zcela zřejmé, že obdobně se ve věci chovalo

i "dozírající" státní zástupitelství, které očividně liknavost

vyšetřovatele nejen trpělo, ale přijímalo a samo podávalo

frázovité návrhy na prodloužení vazby a nadto samo průtahy

v řízení bezdůvodně působilo (viz kupř. pozdní dožádání úřadu

Státního zastupitelství pro město Londýn - prosinec 1994; otálení

s podáním obžaloby až k poslednímu dni prodloužené vazby apod.).

Obdobný přístup Městského státního zastupitelství v Praze projevil

se však i v dalších směrech, neboť nadto co příkladmo již uvedeno,

státní zastupitelství:

1) ačkoli od okamžiku vznesení obvinění proti obviněným bylo

(nemohlo nebýt) zřejmé, že alespoň u jednoho pachatele jde

o vražedný útok vůči dvěma osobám a že útok sám (vzhledem ke

způsobu, jakým byl veden a k rozsahu devastace těl obětí, kterou

způsobil) se vyznačoval mimořádnou surovostí, kvalifikační moment

ve smyslu ustanovení odst. 2 písm. a), b) § 219 tr. z. přehlédlo

(obdobně jako soud I. stupně),

2) nerespektovalo výtky odvolacího soudu pokud jde o rozsah

a způsob znaleckého dokazování, což nakonec vedlo odvolací soud

k opětnému (druhému) zrušení příslušného rozsudečného výroku

(stran vraždy rozsudkem ze dne 6. února 1996) a

3) v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně ze dne 27. října

1995 (po jeho ohlášení 21. 11. 1995 patrně v poslední den zákonné

lhůty odůvodněným až podáním došlým na soud 27. 12. 1995)

u vědomí, že konec zákonné lhůty vyšetřovací vazby nastane dne

7., resp. 8. února 1996, domáhalo se zrušení celého rozsudku soudu

I. stupně a vrácení věci do řízení prvostupňového (změněno až

přednesem zástupkyně vrchního státního zastupitelství u veřejného

zasedání dne 6. února 1996), což v sobě nese předpoklad propuštění

obžalovaných z vazby (§ 71 odst. 4 tr. ř.).

Všechny tyto okolnosti, jak ve svých jednotlivostech, tak ve

svém souhrnu, vedly posléze k tomu, že odvolací soud, jemuž pro

meritorní rozhodnutí zůstala k dispozici doba jen o něco delší než

1 měsíc, pro procesní komplikace, které neočekával, se z hlediska

ust. § 71 odst. 4 tr. ř. ocitl v kritické situaci; i když se vtírá

silné podezření, že v závěrečné fázi řízení šlo ze strany

obžalovaných o účelové jednání (patrně demonstrativní pokus

o sebevraždu, náhlá a zřejmě bezdůvodná změna v osobách obhájců,

snaha obhájce zvoleného stěžovatelem o prodloužení odvolacího

řízení apod.), jehož cílem byl zřejmě pokus dosáhnout propuštění

stěžovatele (a spolu s ním i spoluobžalovaného H.) z vazby na

svobodu, nelze přehlédnout, že i takovéto účelové pokusy

- koneckonců šlo ze strany obžalovaných o jistý druh procesní

taktiky, jíž za současné úpravy trestního řádu nelze zabránit

- nemohou orgány činné v trestním řízení tak zcela ztrácet ze

zřetele a při úvaze nad procesním režimem té které věci musí je

brát v úvahu, což platí především pro řízení přípravná a řízení

před soudem I. stupně, kdy časový rozvrh by měl brát v úvahu

i nezbytný časový prostor pro (případné) řízení opravné.

Jiná věc ovšem je, zda podobné taktiky, případně samo

převzetí obhajoby v době, kdy evidentně není dostatek času na její

řádnou přípravu, je ještě slučitelné s etickými zásadami výkonu

advokacie.

XV.

Zkušenosti z projednání této věci, co do rozhodování o vazbě

ostatně zcela odpovídající poznatkům z projednávání jiných

ústavních stížností dotýkajících se vazeb, ukazují na

nedostatečnost současné právní úpravy režimu vazby.

Všechny důvody, jak shora byly vyloženy, Ústavní soud, pokud

jde o rozhodování o vazbě, stejně tak jako poznatky ex officio

získané z projednání jiných ústavních stížností dotýkajících se

důvodů a délky vyšetřovacích vazeb, nutí k obecným závěrům

dotýkajícím se též současné právní úpravy režimu vazby a k úvahům

de lege ferenda.

Předně, pokud jde o samotné zákonné důvody, tyto jsou

v současné úpravě konstruovány zcela odtrženě od skutku (trestného

činu), pro který se vazba uvaluje (§ 67 tr. ř.), resp. pro který

je pachatel stíhán; to již samo o sobě - při současné praxi orgánů

činných v trestním řízení zejména - vede k takovému způsobu

rozhodování, v němž mnohdy není daleko od jistých prvků libovůle,

resp. zcela nepřezkoumatelného a často až příliš extenzivního

výkladu zákonných a tedy i ústavních kautel. To se projevuje

zejména u těžkých trestných činů, kdy veškerá současná zákonná

kritéria pro uvalení vazby jdou více méně stranou a vlastním

(a mnohdy jediným) důvodem vazby je právě jen druh či povaha

stíhaného trestného činu.

Co do zákonné délky vyšetřovací vazby jeví se současná právní

úprava jako ne zcela vyhovující, neboť jen velmi obtížně se v ní

lze vyrovnat především s procesními obstrukcemi, případně

s takovými okolnostmi, které sám stát krátí na jeho právu na

spravedlivý proces, jak na to bylo ostatně v tomto nálezu

poukázáno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze

odvolat (§ 54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 25. 9. 1996

Ústavní soud ČR ve věci stěžovatele Z. R., zastoupeného Mgr.

H. H., proti Vrchnímu soudu v Praze, rozhodl takto:

Výrok sub. III nálezu ze dne 25. 9. 1996 opravuje se takto:

Opatření Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 1996, jímž byl

ustanoven stěžovateli obhájce JUDr. J. Ž., se zrušuje.

Odůvodnění:

Při vyhotovování čistopisu nálezu Ústavního soudu jak shora

je označen došlo nedopatřením ve výroku sub. III k chybě, neboť

zrušené opatření dotýkající se ustanovení obhájce JUDr. Ž. vydal

nikoli Městský soud v Praze, ale Vrchní soud tamtéž.

Protože jde o zřejmou písařskou chybu (§ 164 o. s. ř., § 63

zák. č. 182/1993 Sb.), bylo třeba tuto chybu napravit rozhodnutím,

jak shora je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§

43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 7. 11. 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru