Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 807/21 #2Usnesení ÚS ze dne 27.04.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozh... více
Věcný rejstříkodposlech
Dokazování
odůvodnění
daň/daňová povinnost
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2021:3.US.807.21.2
Datum podání26.03.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125 odst.1

353/2003 Sb.

40/2009 Sb., § 240


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 807/21 ze dne 27. 4. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavních stížností stěžovatelů 1) S. N., zastoupeného JUDr. Pavlem Pechancem, advokátem se sídlem Masarykova 175, Luhačovice, a 2) R. V., t. č. Věznice Heřmanice, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, č. j. 5 Tdo 626/2020-5653, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 10. 2019, č. j. 5 To 76/2018-5557, a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně, ze dne 13. 8. 2018, č. j. 53 T 5/2010-5394, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnosti se odmítají.

Odůvodnění:

1. Včas podanými dvěma ústavními stížnostmi, které splňují podmínky řízení ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí. Ústavní soud usnesením ze dne 13. 4. 2021 obě ústavní stížnosti spojil ke společnému projednání.

2. Z ústavních stížností a připojených příloh se podává, že (v pořadí třetím) napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") byli obvinění R. V. a S. N. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby spáchaným ve spolupachatelství, jehož se dopustili - zjednodušeně řečeno - tak, že v blíže specifikované době v úmyslu zkrátit spotřební daň z minerálních olejů a získat zatajením daňové povinnosti konkurenční výhodu na trhu nebo vyšší marži, prováděli nákup a odběr leteckého paliva od společnosti Total Česká republika, s. r. o. (dále jen "společnost Total") bez spotřební daně, když jako důvod pro nákup bez spotřební daně nepravdivě uvedli, že předmětné palivo bude sloužit jako pohonná hmota pro leteckou dopravu provozovanou společností X (dále také "letecká společnost"). Takto postupovali i přesto, že věděli, že toto palivo bude ve skutečnosti z větší části užito jiným způsobem, zakládajícím povinnost ke spotřební dani. Tím způsobili České republice zastoupené Celním úřadem Brno škodu ve výši 157 106 749 Kč. Za to byl S. N. uložen trest odnětí svobody v délce trvání tří roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Ohledně obviněného R. V. bylo citovaným rozsudkem upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k trestu, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 T 7/2011, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 4 To 69/2013. Týmž rozsudkem bylo také rozhodnuto o vině a trestu obviněného R. V.

3. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podali S. N. i R. V. odvolání. O těchto odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ústavními stížnostmi napadeným usnesením tak, že je zamítl jako nedůvodná. Podle vrchního soudu lze totiž konstatovat, že řízení předcházející nyní napadenému rozsudku již není zatíženo závažnými procesními vadami, které by se projevovaly v nesprávnosti skutkových zjištění. Byť krajský soud podle vrchního soudu beze zbytku nesplnil jeho pokyny, nejednalo se o vady podstatné, pro které by bylo nezbytné opakovaně napadený rozsudek krajského soudu rušit. Rozhodující totiž podle vrchního soudu je, že krajský soud z provedených důkazů vyvodil logické a přesvědčivé závěry, které v dostačujícím rozsahu rozvedl v odůvodnění svého rozsudku.

4. Následná dovolání obou stěžovatelů byla ústavními stížnostmi napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuta, neboť Nejvyšší soud neshledal námitky obviněných opodstatněnými, když navíc v určité části námitky uplatněné S. N. vůbec neodpovídaly zákonem vymezeným dovolacím důvodům. Proto Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněná.

5. Stěžovatel N. se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že byl v dané trestní věci odsouzen na základě principu kolektivní viny a bez jediného přímého důkazu o tom, že by se na trestné činnosti podílel. Bylo tak porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V ústavní stížnosti v prvé řadě vyjadřuje domněnku, že nebyl-li by souzen zároveň s R. V. a R. V., byl by osvobozen a obžaloby zproštěn. Nelze ani přehlížet, že byl v dané věci souzen jako jediný ze členů představenstva shora jmenované letecké společnosti. S. N. se tak údajně jen "svezl" na trestné činnosti páchané R. V. a R. V. bez toho, že by na jejich trestné činnosti jakkoliv participoval a byl odsouzen bez jakéhokoliv relevantního přímého důkazu. Nemohl varovat řidiče cisteren před probíhající kontrolou celního úřadu, neboť žádná kontrola v daném čase na místě, kde se mělo s pohonnými hmotami nelegálně manipulovat, vůbec neprobíhala, jak mu ostatně potvrdil samotný Celní úřad pro Zlínský kraj, pracoviště Uherské Hradiště. Přes výše uvedené je neustále součástí skutkové věty odsuzujícího rozsudku, že měl řidiče cisteren před kontrolou varovat, když toto tvrzení obžaloby bylo vyvráceno.

6. Měl-li by být stěžovatel N. usvědčován za pomoci odposlechů, pak namítá, že tyto byly před krajským soudem přehrávány z nějakého elektronického nosiče doneseného státním zástupcem k hlavnímu líčení a nikoliv tedy z elektronického nosiče obsaženého přímo v trestním spise. Navíc prý byly odposlechy pořízeny na základě nezákonného návrhu na pořízení takového důkazu, když návrh na pořízení odposlechů byl nedostatečně odůvodněn. Bylo-li tedy o jeho vině rozhodováno mimo jiné na základě nezákonně nasazeného prostředku operativně pátrací techniky, který citelně zasahoval do jeho soukromí, pak se podle stěžovatele N. jedná o důkaz nezákonný a z ústavního hlediska nepoužitelný [v této souvislosti stěžovatel odkazuje zejména na nález sp. zn. II. ÚS 615/06 ze dne 23. 5. 2007 (N 88/45 SbNU 291), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz]. Navíc údajně nebyl dostatečně odůvodněn ani samotný soudní příkaz k záznamu telekomunikačního provozu. Stěžovatel též uvádí, že odposlechy se ho ve skutečnosti vůbec netýkají. O to více je tedy potvrzováno jeho východisko, že se na trestné činnosti nepodílel, natož pak aktivně. Stěžovatel N. rovněž namítá, že byla-li znalcem v daném řízení zjišťována škoda, která měla být trestnou činností způsobena, vycházel znalec z dokumentů získaných v rámci mezinárodní právní pomoci, když tyto dokumenty se ale týkaly jiného trestního řízení. Pokud měly být použity i v jeho věci, bylo k tomu potřeba zvláštního povolení. Takové povolení ale v dané věci uděleno nebylo.

7. Stěžovatel V. se domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tím, že jimi mělo být porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 90 Ústavy. Dále jimi měla být porušena zásada enumerace veřejnoprávních pretenzí podle čl. 2 odst. 2 Listiny a podle čl. 2 odst. 3 Ústavy. Dále jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a právo na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy. Konečně stěžovatel namítá porušení práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. Obecné soudy údajně nesprávně zjistily skutkový stav a účelově interpretovaly zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o spotřebních daních"), jestliže dovodily zatajení spotřební daně, aniž by bylo zcela jasné, který subjekt byl v posuzovaných obchodech nositelem daňové povinnosti. Obecné soudy k této otázce nepředložily svůj vlastní názor, nýbrž vycházely z nesprávných závěrů zejména Generálního ředitelství cel a příslušného celního úřadu. V dané věci tedy údajně nebyl jednoznačně identifikován subjekt, který byl povinen spotřební daň přiznat a zaplatit. Podle stěžovatele v nyní napadených rozhodnutích absentují zjištění ve smyslu, kdo měl daň přiznat a zaplatit při uvedení leteckého benzínu do volného oběhu a nebyl objasněn rozsah zkrácení daně. Výše škody, kterou měl stěžovatel společně se spoluobviněnými způsobit, prý nebyla výpočtem stanovena a rovněž nebyla určena cena, za kterou se letecké palivo v rozhodné době běžně prodávalo.

8. Pro vypořádání ústavních stížností není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.

9. Ústavní soud posoudil obsah ústavních stížností a dospěl k závěru, že představují zjevně neopodstatněné návrhy podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

10. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

11. K vlastní argumentaci stěžovatele N. proto Ústavní soud s ohledem na svoje shora naznačené postavení v systému orgánů ochrany práva ve stručnosti uvádí následující.

12. V prvé řadě je nutno poznamenat, že ústavní stížnost především jen opakuje již dříve uplatněné námitky, s nimiž se však obecné soudy řádně a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Není proto pravda, že by k podílu stěžovatele N. na trestné činnosti neexistovaly přímé důkazy, že by byl uznán vinným na základě principu kolektivní viny atp.

13. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí se totiž podává (srov. např. odst. 123 a násl. odůvodnění nyní napadeného rozsudku krajského soudu), že S. N. upozorňoval jemu podřízené zaměstnance na to, zda v tom kterém areálu probíhala kontrola ze strany k tomu příslušných orgánů a zda tedy bylo nebo nebylo možné pokračovat v převážení leteckého benzínu do jiných skladovacích prostor. V tomto směru proto neobstojí tvrzení tohoto stěžovatele, že ani celní úřad nemá záznamy o provádění jednotlivých kontrol, neboť jednotlivé podklady ke kontrolám ve stěžovatelově věci již byly s ohledem na plynutí lhůt skartovány. Nejenže jsou tedy opakovaně zachycovány pokyny stěžovatele N., zda je možné s cisternami najet či nikoliv, ale v řízení bylo také prokázáno, že bylo běžným terčem vtipů osob se situací seznámených, že letecká společnost nakupuje tolik leteckého benzínu, když zároveň provozuje v podstatě toliko jediné letadlo. I S. N. jako jejímu předsedovi představenstva muselo být už jen z toho důvodu zřejmé, že jmenovaná společnost není schopna tolik paliva pro tvrzenou leteckou přepravu - pro jejíž účel mohlo být jedině palivo od daně osvobozeno - využít.

14. Záznamy odposlechů přitom byly u hlavního líčení přehrávány z nosičů obsahujících toliko nahrávky, v nichž se vyskytoval právě stěžovatel N. Stěžovatel přitom před soudem nežádal, aby byly přehrávány veškeré nosiče obsahující všechny odposlechy, ani nezpochybňoval přepisy odposlechů založené ve spise. V řízení před krajským soudem tedy nebyly použity "jakési nosiče", které by neznámo odkud donesl státní zástupce; byly to nosiče zachycující nahrávky toliko stěžovatele N. V dané souvislosti je pak vhodné uvést, že jmenovaný obsah těchto nahrávek ani dostatečně nezpochybňuje, když v ústavní stížnosti výslovně tvrdí, že tyto se jej netýkají (což ale zjevně není pravda). Zákonností záznamů elektronického provozu, respektive příkazů k nim, se podrobně věnuje krajský soud v jeho rozsudku (srov. zejm. odst. 118 a 119 odůvodnění) a Ústavní soud na tuto pasáž pro stručnost odkazuje. Rozhodně v dané věci ale nebylo problémem (S. N. nic takového ani netvrdí), že by orgány činné v trestním řízení neměly před nařízením odposlechů např. postaveno najisto, zda je odposloucháván právě telefon jmenovaného (srov. k tomu opačně stěžovatelem odkazovaný nález sp. zn. II. ÚS 615/06).

15. Konečně k námitce stěžovatele N., že krajský soud při stanovení výše škody vycházel z dokumentů poskytnutých v rámci mezinárodní justiční spolupráce k jiné trestní věci a proto je použití takových důkazů v jeho věci absolutně neúčinné pro porušení mezinárodní smlouvy, pak vrchní soud již ve svém usnesení ze dne 3. 12. 2015, č. j. 1 To 21/2015-4250, uvedl, že právní pomoc byla žádána mj. též pro trestný čin kvalifikovaný jako zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, tedy pro skutek, který je i nadále předmětem tohoto řízení. Podklady získané prostřednictvím mezinárodní právní pomoci byly nadto v procesu dokazování využity výhradně ve prospěch obviněných, neboť zjištěné množství leteckého paliva skutečně použitého do letadel pro účely letecké přepravy bylo odečteno z celkově nakoupeného a dodaného množství leteckého paliva.

16. Lze tak učinit dílčí závěr, že ústavní stížnost stěžovatele N. je zjevně neopodstatněná.

17. K ústřední námitce stěžovatele R. V. (která je však rovněž jen opakováním jeho již uplatněné a obecnými soudy v předchozím řízení vypořádané obhajoby), že ve věci nebylo bezezbytku objasněno, který daňový subjekt byl nositelem daňové povinnosti ke spotřební dani (tzn. letecká společnost či společnost Total), Ústavní soud uvádí, že tato není případná. Ve věci totiž není sporu, že letecká společnost nakoupila letecký benzín bez spotřební daně, neboť ho měla použít pro provoz letadel, což však zjevně u velké části takto nakoupeného paliva (jak je popsáno výše) neučinila. V případu přitom není sporu, že společnost Total letecký benzín letecké společnosti bez spotřební daně dodat mohla (byť některé dokumenty k tomu byly opět vzhledem k uplynutí času skartovány), když navíc - a to je určující - nyní popisovaná trestná činnost spočívala v tom, že letecká společnost podstatnou část pohonných hmot nepoužila k létání. Společnost Total tak nemohla pochybit v tom, že měla kontrolovat, zda letecká společnost může nebo nemůže nakupovat palivo bez daně, protože takové oprávnění pro leteckou společnost (jak popsal v ústavní stížností napadeném rozsudku krajský soud) plynulo přímo ze zákona. Navíc žádný z obviněných není trestán za to, že letecká společnost nakupovala palivo bez daně, ale za to - jak již bylo několikrát uvedeno - že ho nepoužila k létání.

18. Orgány činné v trestním řízení tak obviněné trestaly jen za to, že palivo nebylo použito k účelu, který by nákup bez spotřební daně ospravedlňoval, a proto i kdyby skutečně existovala pochybení v daňových povinnostech společnosti Total, pak na žádného z obviněných (tedy ani na žádného ze stěžovatelů) by to nemělo vliv. V řízení bylo naopak prokázáno, že stěžovatelé věděli, že jimi ovládaná letecká společnost nakupuje palivo bez daně a měla je použít pro létání, což ale neučinila. Shora naznačená obrana R. V. by tak mohla být úspěšná jen tehdy, pokud by zákonem danou souvztažnost mezi použitím paliva pro létání a osvobozením od daně (a z toho plynoucí souvztažnost opačnou - tedy zjednodušeně řečeno "žádné létání - žádné osvobození") dokázal zpochybnit. O to se však v ústavní stížnosti ve svém důsledku ani nepokouší.

19. Není pak rozhodné, že stejný názor jako obecné soudy měly na danou souvztažnost i orgány daňové správy (není však pravda, že by obecné soudy jejich hodnocení věci bez dalšího převzaly). Posouzení věci obecnými soudy navíc odpovídá i závěrům R. V. odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 5 Tdo 130/2010 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz/), neboť z ústavní stížností napadených rozhodnutí je mechanismus zkrácení daně na straně stěžovateli ovládané letecké společnosti dostatečně popsán.

20. Jednotková cena leteckého paliva (které je nomenklaturně definováno v odst. 88 rozsudku krajského soudu) vyplývá z celních dokladů, jakož i z dokladů předložených společností Total. Množství použitého paliva pro provoz letadla bylo zjištěno z dokladů o provozu (vyžádaných v rámci mezinárodní justiční spolupráce - srov. k tomu také shora), resp. ze zjištění znalce, jemuž tyto doklady sloužily jako podklad výpočtu trestnou činností způsobené škody. Podíl stěžovatele V. v nyní posuzované trestné činnosti je v ústavní stížností napadených rozhodnutích dostatečně popsán, a to prostřednictvím několika dalších, jím řízených, převážně zahraničních, společností, přes něž financoval nákup leteckého paliva. Rovněž ústavní stížnost stěžovatele V. proto Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou.

21. Ze všech shora uvedených důvodů a s ohledem na svoje postavení v ústavním systému proto po přezkoumání ústavními stížnostmi napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelé dovolávají, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu ani jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

22. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelů a proto byly ústavní stížnosti odmítnuty jako návrhy zjevně neopodstatněné podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2021

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru