Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 807/14 #1Usnesení ÚS ze dne 20.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozh... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.807.14.1
Datum podání03.03.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 807/14 ze dne 20. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Martinou Mikolajczykovou, advokátkou se sídlem Rašínova 2, Brno, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2012, č.j. 9 T 2/2012-3013, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2013, č.j. 9 To 7/2013-3126, a proti usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 27. 11. 2013, č.j. 8 Tdo 1155/2013-47, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2012, č.j. 9 T 2/2012-3013, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2013, č.j. 9 To 7/2013-3126, a proti usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 27. 11. 2013, č.j. 8 Tdo 1155/2013-47.

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 9 T 2/2012, byl stěžovatel uznán vinným v bodě I. zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), v bodě II. přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1, odst. 4 trestního zákoníku, v bodě III. trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon"), a v bodě IV. zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 211 odst. 6 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu sedmi roků. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné L. H. a o povinnosti obou k náhradě škody.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 9 To 7/2013, rozsudek soudu prvního stupně zrušil. Znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným v bodě I. zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku, a v bodě II. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona. Ohledně trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona zůstal rozsudek soudu prvního stupně v bodě III. nedotčen. Odvolací soud stěžovatele odsoudil podle § 211 odst. 6 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu sedmi roků. Odvolací soud rovněž rozhodl o vině a trestu spoluobviněné L. H. a o povinnosti obou k náhradě škody.

Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením 27. 11. 2013, č.j. 8 Tdo 1155/2013-47, podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

II.

Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy, v čl. 8 odst. 2, v čl. 36 odst. 1, v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále v čl. 6 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále v čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, v čl. 48 Listiny EU.

Stěžovatel namítá, že obecné soudy nerespektovaly jeho právo na spravedlivý proces, v rámci kterého porušily zejména princip rovnosti zbraní, princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo. Soudy se podle stěžovatele neřídily zásadou volného hodnocení důkazů, když sice hodnotily každý důkaz zvlášť, avšak ne ve vzájemných souvislostech. Dle stěžovatele se nevypořádaly především s důvodnými pochybnostmi, které podle něj vyvstaly v otázce, zda se v případě spoluobviněné a klíčových svědků nejednalo o účelné vyvinění z celého případu.

Podle mínění stěžovatele se rozhodnutí o jeho vině opírá zejména o výpověď spoluobžalované, přičemž se soudy nevěnovaly otázce důvěryhodnosti takové výpovědi a navíc jí bezdůvodně přikládaly vyšší pravdivostní hodnotu než výpovědi stěžovatele. V této souvislosti stěžovatel také namítá, že nebyli nijak trestně stíháni klíčoví svědci, přestože byli v inkriminované době jednateli společnosti. Z jejich výpovědí přitom podle stěžovatele prokazatelně vyplývá, že o finanční situaci věděli, což stvrzovali i svými podpisy.

Stěžovatel namítá, že byl odsouzen za vyhotovení a předložení dokumentů finančním ústavům, které však sám ani nevypracoval, ani nepodepsal. Stěžovatel upozorňuje, že při svém jednání vždy vycházel ze své dobré víry v odbornost spoluobžalované, kdy sám nebyl schopen kontrolovat činnost účetní povahy, a také ze své dobré víry v úplnost a správnost listin, které podepsali a předali mu ostatní jednatelé. Stěžovatel s takto vypracovanými a podepsanými dokumenty ze strany ostatních jednatelů a spoluobžalované nakládal v dobré víře v jejich pravdivost a úplnost. V této souvislosti proto stěžovatel namítá, že mu nebyl prokázán úmysl, který je jednou z obligatorních náležitostí trestného činů úvěrového podvodu a podvodu.

Také znalecký posudek je podle stěžovatel neúplný a navíc obsahuje spoustu nedostatků, mezer, domněnek, spekulací a zásadních chyb, což vedlo k vyvození nesprávných závěrů. Za takovéto situace měl soud dle názoru stěžovatele nařídit revizní znalecký posudek nebo zásadní doplnění původního znaleckého posudku, což se však nestalo, přestože o to žádal.

III.

Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.

Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal předmětný spisový materiál. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.

IV.

Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje námitky uplatněné v rámci své obhajoby, v odvolání a v dovolání. Těmito námitkami se však soudy ve svých rozhodnutích již zabývaly. Stěžovatel přitom nepřípustně očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.

Ústavněprávní judikaturou však bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu", a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí dostupná na: http://nalus.usoud.cz).

Ústavní stížnost stěžovatele spočívá především v jeho snaze zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Ústavní soud však nemá provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014).

Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014).

Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí. K pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, v projednávané věci nedošlo.

V.

Stěžovatel se snaží zpochybňovat jednotlivé důkazy a předkládat vlastní hodnocení jednotlivých důkazů. Ústavní soud však nesdílí výhrady stěžovatele k provedenému dokazování, ani k následnému hodnocení důkazů soudy, kterému dle jeho názoru není co vytknout.

Krajský soud v Hradci Králové ve věci provedl celou řadu důkazů. Zejména jde o výpovědi spoluobviněné a mnoha svědků (především dalších dvou jednatelů společnosti, zaměstnanců finančních institucích, u kterých byly uzavřeny úvěrové a faktoringové smlouvy, insolvenčního správce, znalce, ale také dalších), jejichž věrohodnost nebyla v průběhu řízení nijak zpochybněna a jejichž výpovědi je možno označit za souladné. Dále byly provedeny listinné důkazy (žádosti o úvěr, smlouvy o úvěrech a faktoringu, podklady k nim, vyčíslení způsobené škody, sdělení bankovních domů o zájmových účtech a výpisy z nich, atd.) a znalecký posudek z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady a účetní evidence. Tyto důkazy jsou podrobně prezentovány v odůvodnění rozsudku (s. 17-32 rozsudku krajského soudu), kde jsou také náležitě hodnoceny. Odvolací soud se se závěry krajského soudu v podstatě ztotožnil a hodnocení důkazů ještě blíže rozvedl (viz s. 18-24 rozsudku odvolacího soudu). Souhlasit lze s názorem odvolacího soudu, dle kterého provedení i hodnocení důkazů odpovídá požadavkům na tyto činnosti kladenými příslušnými trestními předpisy.

Patřičnou pozornost soudy věnovaly také obhajobě stěžovatele, se kterou se náležitě vypořádaly, když uvedly, proč uvěřily výpovědím jednotlivých svědků a nepřiklonily se k verzi prezentované stěžovatelem, která v provedeném dokazování neměla oporu a byla soudy vyhodnocena jako nevěrohodná (viz s. 32 rozsudku krajského soudu, s. 18-24 rozsudku odvolacího soudu).

Obecné soudy tedy při rozhodnutí o vině stěžovatele vycházely z dostatečného množství důkazů, které hodnotily jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, a především pak také ve vztahu k výpovědi stěžovatele a k jeho obhajobě.

V odůvodnění svých rozhodnutí se obecné soudy věnovaly také subjektivní stránce trestné činnosti stěžovatele. Není pravdou, že by v jednání stěžovatele nebyl prokázán znak úmyslu, jak je namítáno v ústavní stížnosti. S touto námitkou však již vypořádal Nejvyšší soud (viz s. 11-13 usnesení Nejvyššího soudu), který odkázal na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a soudu odvolacího a tyto doplnil také o vlastní závěr k dané otázce.

Ústavní soud nepřisvědčil ani námitkám stěžovatele týkajícím se nedostatků znaleckého posudku a nenařízení revizního posudku. Ve věci byl zpracován znalecký posudek z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady a účetní evidence, přičemž znalec k obsahu znaleckého posudku vypovídal i v hlavním líčení, kde kromě jiného uvedl i to, že podklady, které měl k dispozici, byly pro vypracování posudku a zodpovězení zadaných otázek naprosto postačující. Soudy závěry znaleckého posudku nepřevzaly bez dalšího, ale hodnotily je také v souvislosti s ostatními důkazy (blíže viz s. 29-31 rozsudku krajského soudu a s. 20 rozsudku odvolacího soudu). Návrh na doplnění dokazování vypracováním revizního znaleckého posudku byl krajským soudem zamítnut pro nadbytečnost. Také podle odvolacího soudu se jednalo o návrh zjevně nadbytečný a bezúčelný.

Důkazní návrh stěžovatele tedy nebyl soudy ignorován, ale zamítnut. Obecné soudy přitom nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní. K pochybení obecných soudů tedy nedošlo ani v tomto směru.

VI.

Ústavní soud uzavírá, že s námitkami uplatněnými stěžovatelem v ústavní stížnosti se především vypořádaly již obecné soudy. Způsob, kterým tak učinily, lze vzhledem k adekvátní, přiléhavé a srozumitelné argumentaci považovat za ústavně souladný.

Soudy se dostatečně zabývaly okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí, uvedly, ze kterých důkazů při svém rozhodování vycházely, daly najevo, jakou vypovídací schopnost jednotlivým důkazům přikládaly a hodnotily je jednotlivě a ve vzájemných souvislostech. Patřičně se vypořádaly také s obhajobou stěžovatele a své závěry ve všech ohledech logicky a jasně odůvodnily.

Ústavní soud tedy neshledal, že by rozhodnutími a postupem obecných soudů došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. května 2015

Jan Musil v. r.

předseda III. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru