Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 804/17 #1Usnesení ÚS ze dne 30.01.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Ostrava
KRAJ / KRAJSKÝ ÚŘAD - KÚ Jihomoravského kraje
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkadvokát/ustanovený
poplatek/osvobození
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.804.17.1
Datum podání15.03.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2, čl. 37 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 35 odst.8, § 35 odst.9


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 804/17 ze dne 30. 1. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Vicherka, zastoupeného Mgr. Martinem Šmukem, LL.M., advokátem, sídlem Milíčova 1670/12, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. prosince 2016 č. j. 5 As 240/2016-31 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. září 2016 č. j. 22 A 98/2015-106, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, 2) Ředitelství silnic a dálnic ČR, sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4 - Nusle, a 3) obchodní společnosti TeliaSonera International Carrier Czech Republic, a. s., sídlem K Červenému dvoru 3269/25a, Praha 3 - Nusle, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že žalobou podanou ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadl stěžovatel rozhodnutí vedlejšího účastníka 1), kterým bylo jako opožděné zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu města Frýdku-Místku (dále jen "magistrát") ze dne 11. 3. 2015 č. j. MMFM 28913/2015; tímto rozhodnutím magistrát podle § 24 odst. 3 písm. a) bodu 3 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů, odňal stěžovateli vlastnické právo k jeho rodinnému domu a pozemkům ve prospěch vyvlastnitele - vedlejšího účastníka 2); dále podle § 24 odst. 3 písm. c) téhož zákona určil, že vyvlastnitel je povinen zahájit uskutečňování účelu vyvlastnění nejpozději do dvou let ode dne nabytí právní moci vydaného rozhodnutí; podle § 24 odst. 4 písm. a) téhož zákona určil náhradu za uvedené odnětí vlastnického práva ve výši 1 278 260 Kč, kterou má vyvlastnitel uhradit stěžovateli ve lhůtě do 60 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí; podle § 24 odst. 3 písm. b) téhož zákona současně rozhodl, že věcné břemeno zřízené ve prospěch vedlejší účastnice 3), váznoucí na předmětu vyvlastnění, se neruší.

3. Usnesením krajského soudu ze dne 31. 8. 2016 č. j. 22 A 98/2015-39 byla stěžovateli ustanovena zástupkyně pro řízení Mgr. Karin Poncza Hadwigerová (výrok III.).

4. Usnesením krajského soudu ze dne 29. 9. 2016 č. j. 22 A 98/2016-106 byla ustanovená zástupkyně stěžovatele Mgr. Karin Poncza Hadwigerová zproštěna funkce (výrok I.), stěžovateli bylo se zpětnou účinností odňato osvobození od soudních poplatků (výrok II.) a dále byla zamítnuta žádost stěžovatele o ustanovení zástupce pro řízení (výrok III.). V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že vzhledem k tomu, že stěžovatel nesplňuje základní podmínku pro ustanovení zástupce z řad advokátů, jíž je předpoklad pro osvobození od soudních poplatků, byla žádost stěžovatele zamítnuta.

5. Uvedené usnesení krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2016 č. j. 5 As 240/2016-31 byl návrh stěžovatele na ustanovení zástupce zamítnut (výrok I.), dále byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele (výrok II.) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok III.).

6. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že podle § 35 odst. 8 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), se pro rozhodnutí o ustanovení zástupce vyžaduje kumulativní splnění dvou podmínek, a to jednak splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, jednak též nezbytná potřeba takového zastoupení k ochraně práv účastníka řízení. Nejvyšší správní soud neshledal splnění druhé nutné podmínky pro ustanovení zástupce, tedy jeho nezbytnost k ochraně práv stěžovatele. Kasační stížnost má podle Nejvyššího správního soudu požadované základní náležitosti, a ačkoliv je velká část v ní uvedené argumentace, jež má zpochybňovat rozhodnutí krajského soudu o odnětí osvobození od soudních poplatků, resp. o neustanovení zástupce, ve vztahu k dané otázce irelevantní, z jejího obsahu přesto jednoznačně vyplývá přesvědčení stěžovatele, že jeho poměry osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce odůvodňují. Nejvyšší správní soud uvedl, že tuto nikterak komplikovanou otázku může na základě podané kasační stížnosti a podkladů obsažených ve spise plně posoudit a věcně o ní rozhodnout, aniž by bylo třeba za tímto účelem stěžovateli ustanovovat zástupce. Nejvyšší správní soud dále poukázal na to, že stěžovatel v Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech žadatele ze dne 10. 2. 2016 nezmínil skutečnost, že byl vedlejším účastníkem 2) vyzván ke sdělení bankovního spojení pro zaslání náhrady za vyvlastnění, resp. že byla v jeho prospěch složena částka 1 278 260 Kč do soudní úschovy. Jestliže krajský soud následně zjistil, že ve prospěch stěžovatele byla složena předmětná částka a stěžovatel byl po celou dobu řízení oprávněn touto částkou disponovat, nemohl jinak, než uvedenou skutečnost zohlednit ve vztahu k přiznanému osvobození od soudních poplatků. K výroku napadeného usnesení krajského soudu, kterým bylo odňato původně přiznané osvobození od soudních poplatků, které je jedním z předpokladů pro ustanovení zástupce, Nejvyšší správní soud uvedl, že krajský soud nepochybil, jestliže (mimo jiné i pro odůvodněný případ ztráty důvěry mezi advokátem a klientem) rozhodl o zproštění funkce ustanoveného zástupce stěžovatele. K výroku napadeného usnesení krajského soudu, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na ustanovení zástupce, Nejvyšší správní soud uzavřel, že bylo-li stěžovateli odňato osvobození od soudních poplatků, nemohl být jeho návrh úspěšný.

II.

Argumentace stěžovatele

7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny a na právní pomoc v řízení před soudy dle čl. 37 Listiny, neboť mu bylo upřeno právo na osvobození od soudních poplatků a právo na ochranu jeho práva v řízení prostřednictvím ustanoveného právního zástupce, přestože jeho majetkové poměry přiznání těchto práv odůvodňují a povaha řízení vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 22 A 98/2015 vyžaduje zastoupení stěžovatele kvalifikovaným právním zástupcem. Obecné soudy upřely stěžovateli jeho právo na osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce s odkazem na závěr, že stěžovatel má disponibilní pohledávku ve výši 1 278 260 Kč a současně že v případě jeho procesního úspěchu ve věci bude protistrana povinna nahradit stěžovateli náklady řízení. Stěžovatel s tímto závěrem nesouhlasí a má za to, že je-li nepřímým předmětem řízení vedeného u krajského soudu také jeho předmětná pohledávka, tzn. v případě procesního úspěchu stěžovatele v řízení majícího za následek zánik právní moci rozhodnutí magistrátu č. j. MMFM 28913/2015 pohledávka stěžovatele taktéž zanikne, nelze po stěžovateli spravedlivě požadovat, aby v mezidobí užíval těchto prostředků pro svou potřebu, byť jen k úhradě nákladů řízení, neboť ostatní majetkové poměry stěžovatele svědčí o tom, že stěžovatel by následně nebyl schopen vykrýt spotřebovanou částku ze svých jiných prostředků. Z tohoto důvodu nelze k předmětné pohledávce stěžovatele přihlížet.

8. Podle názoru stěžovatele pro účely posouzení jeho aktuálních majetkových poměrů nelze vycházet ani z předpokladu, že v případě jeho procesního úspěchu ve věci mu bude částka nákladů řízení nahrazena neúspěšnou stranou, protože tato hypotetická budoucí pohledávka stěžovatele je obdobně nejistá jako stávající pohledávka z titulu náhrady za vyvlastnění. Podle stěžovatele je nejisté, v jakém čase by mu protistrana fakticky uhradila náklady řízení, aby mohl z těchto prostředků vykrýt spotřebovanou část finančních prostředků, které by byl povinen vrátit, a tedy hrozilo by jeho prodlení se splněním této povinnosti. Dále stěžovatel poukazuje na to, že byla-li by protistranou soukromá osoba, nikoliv orgán veřejné moci, byla by nejistá i samotná vymahatelnost náhrady nákladů řízení.

9. Stěžovatel dále poukazuje na to, že obecné soudy mu neumožnily vyjádřit se k jeho možnosti fakticky disponovat částkou složenou do soudní úschovy Obvodního soudu pro Prahu 4 dle usnesení soudu ze dne 9. 6. 2015 č. j. 34 Sd 56/2015-10. Z uvedených důvodů nelze po stěžovateli spravedlivě požadovat, aby užil složené peněžité náhrady k úhradě nákladů řízení. Rozhodnutími obecných soudů tak bylo zasaženo do základních práv stěžovatele, neboť nemá možnost, aby hradil náklady řízení včetně právního zástupce ze svých jiných prostředků.

10. Stěžovatel dále namítá, že postup Nejvyššího správního soudu byl pro něj překvapivý a měl za následek zkrácení jeho procesních práv v řízení o kasační stížnosti, protože očekával, že na podkladě analogické aplikace § 35 odst. 9 předposlední věty s. ř. s. kasační soud rozhodne nejprve samostatným rozhodnutím o jeho žádosti o ustanovení zástupce a v návaznosti na to bude stěžovatel mít ještě příležitost, prostřednictvím ustanoveného zástupce nebo jinak, učinit doplňující podání soudu ve věci samé.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

14. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

15. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy mu upřely jeho právo na osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce s odkazem na závěr, že má disponibilní pohledávku ve výši 1 278 260 Kč, přestože jeho majetkové poměry a povaha řízení přiznání těchto práv odůvodňují.

16. K námitce stěžovatele, že Nejvyšší správní soud mu odmítl ustanovit právního zástupce, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí svůj závěr vedoucí k zamítnutí stěžovatelova návrhu na ustanovení zástupce dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil.

17. Nejvyšší správní soud přisvědčil krajskému soudu, že kdyby stěžovatel využil svého práva na výplatu částky ve výši 1 278 260 Kč, nejeví se výše soudního poplatku 3 000 Kč natolik nepřiměřenou, aby ji stěžovatel nemohl zaplatit; nelze proto krajskému soudu vytýkat, že napadeným usnesením stěžovateli osvobození od soudních poplatků odňal. Na uvedeném nemění nic ani úvaha stěžovatele, že v případě jeho úspěchu v řízeních, ve kterých brojí proti rozhodnutí o vyvlastnění, bude případně muset vyplacenou náhradu vracet. Nejvyšší správní soud přisvědčil krajskému soudu, že náklady vynaložené stěžovatelem na vedená řízení mu budou v případě úspěchu ve vedených sporech nahrazeny; v opačném případě, tzn. neuspěje-li stěžovatel v řízeních, nebude důvod, aby vyplacenou náhradu vracel, v tomto směru shledal proto Nejvyšší správní soud obavy stěžovatele, že bude povinen náhradu vracet, lichými.

18. S ohledem na výše uvedené krajský soud nepochybil, když stěžovateli odňal původně přiznané osvobození od soudních poplatků, které je jedním z předpokladů pro ustanovení zástupce; krajský soud rovněž nepochybil, když rozhodl o zproštění funkce ustanoveného zástupce stěžovatele (mimo jiné i pro odůvodněný případ ztráty důvěry mezi advokátem a klientem). Bylo-li tedy stěžovateli odňato osvobození od soudních poplatků, je nutno přisvědčit krajskému soudu, že návrh stěžovatele na ustanovení právního zástupce nemohl být úspěšný.

19. Postup Nejvyššího správního soudu, který samostatnými výroky stejného rozhodnutí zamítl návrh stěžovatele na ustanovení zástupce i kasační stížnost, shledal Ústavní soud postupem zákonným, odrážejícím princip hospodárnosti řízení, a nelze v něm spatřovat ani protiústavnost.

20. Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího správního soudu a krajského soudu byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

21. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2018

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru