Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 803/10 #1Usnesení ÚS ze dne 18.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkinterpretace
dotace, subvence
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.803.10.1
Datum podání19.03.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

505/2000 Sb., § 10, § 13

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 803/10 ze dne 18. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 18. listopadu 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky VHC-holding, a. s., IČ: 25224425, se sídlem Senec 465, 330 08 Zruč - Senec, právně zastoupené JUDr. Ing. Zdeňkem Hrabou, advokátem AK se sídlem Kamlerova 795, 251 01 Říčany, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. prosince 2009 č. j. 7 Afs 108/2009-90, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. prosince 2009 č. j. 7 Afs 112/2009-80, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. prosince 2009 č. j. 7 Afs 129/2009-86, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. června 2009 č. j. 30 Ca 7/2009-55, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. července 2009 č. j. 30 Ca 13/2009-47 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. srpna 2009 č. j. 57 Ca 15/2009-47, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu a 2) Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. března 2010, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. prosince 2009 č. j. 7 Afs 108/2009-90, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. prosince 2009 č. j. 7 Afs 112/2009-80, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. prosince 2009 č. j. 7 Afs 129/2009-86, jakož i rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. června 2009 č. j. 30 Ca 7/2009-55, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. července 2009 č. j. 30 Ca 13/2009-47 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. srpna 2009 č. j. 57 Ca 15/2009-47, a to pro porušení článku 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s tím, že jí nebyl poskytnut vyrovnávací příspěvek (dotace) a namítá, že obecné soudy nesprávně vyložily ust. § 10 odst. 4 vládního nařízení č. 505/2000 Sb., kterým se stanoví podpůrné programy k podpoře mimoprodukčních funkcí zemědělství, k podpoře aktivit podílejících se na udržování krajiny, programy pomoci k podpoře méně příznivých oblastí a kritéria pro jejich posuzování, jestliže neuznaly, že kritériem ve smyslu cit. ustanovení není výměra pozemků. Stěžovatelka je toho názoru, že byla krácena na svých právech a právem chráněných zájmech, neboť dodržela kritéria stanovená v ust. § 10 a ust. § 13 nařízení vlády č. 505/2000 Sb., neboť výměra pozemků a její užívání po celý kalendářní rok pro stanovení dotací nebyly kritériem pro poskytnutí, a vzhledem k tomu, že nedošlo k porušení rozpočtové kázně ze strany stěžovatelky, nejsou splněny podmínky pro vrácení neoprávněně použitých prostředků státního rozpočtu a tím nejsou splněny ani podmínky pro zaplacení příslušného penále.

III.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. června 2009 č. j. 30 Ca 7/2009 - 55 zamítl jako nedůvodné žaloby společnosti VHC - holding, a. s. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") jednak proti rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Plzni ze dne 18. listopadu 2008 č. j. 10291/08-1700-401944, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu Plzeň-sever ze dne 5. května 2008 č. j. 41966/08/145980/1222 na odvod za porušení rozpočtové kázně v částce 730 803,- Kč, a jednak proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 18. listopadu 2008 č. j. 10453/08-1700-401944, kterým bylo k odvolání stěžovatelky změněno rozhodnutí Finančního úřadu Plzeň - sever ze dne 5. května 2008 č. j. 41967/08/145980/1222 tak, že výše stěžovatelce uloženého odvodu za porušení rozpočtové kázně činí namísto částky 603 818,- Kč částku 603 815,- Kč. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9. prosince 2009 č. j. 7 Afs 108/2009-90 byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v ze dne 26. června 2009 č. j. 30 Ca 7/2009-55.

Rozsudkem ze dne 21. července 2009 č. j. 30 Ca 13/2009 - 47 Krajský soud v Plzni zamítl jako nedůvodnou žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Plzni ze dne 8. prosince 2008 č. j. 11116/08-1700-401944, jímž bylo k odvolání stěžovatelky změněno rozhodnutí Finančního úřadu Plzeň - sever, platební výměr na penále ze dne 5. května 2008 č. j. 41969/08/145980/1222, a to tak, že se mění výše penále z částky 603 818,- Kč na částku 603 815,- Kč, a nahrazen výpočet penále uvedený v příloze č. 1 tohoto platebního výměru novým výpočtem. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9. prosince 2009 č. j. 7 Afs 112/2009-80 byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. července 2009 č. j. 30 Ca 13/2009-47.

Rozsudkem ze dne 31. srpna 2009 č. j. 57 Ca 15/2009 - 47 Krajský soud v Plzni zamítl jako nedůvodnou žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Plzni ze dne 8. prosince 2008 č. j. 11115/08-1700-401944, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu Plzeň-sever, platebnímu výměru na penále ze dne 5. května 2008 č. j. 41968/08/145980/1222 v částce 730 803,- Kč. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. prosince 2009 č. j. 7 Afs 129/2009-86 byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. srpna 2009 č. j. 57 Ca 15/2009-47.

IV.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Je třeba zdůraznit, že stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze opakuje argumenty, které uplatnila již v předchozím řízení ve svých odvoláních a v kasačních stížnostech. Stěžovatelka polemizuje s právními závěry správních orgánů i obou soudů a prezentuje svůj vlastní výklad výše uvedených ustanovení vládního nařízení č. 505/2000 Sb., pokud jde o podmínky pro poskytnutí dotace. Stěžovatelka tak přistupuje k Ústavnímu soudu jako k další instanci v systému správního soudnictví. Tato pozice však Ústavnímu soudu nepřísluší s ohledem na ustanovení článku 83 Ústavy České republiky.

Ústavní soud připomíná, že v kontextu své dosavadní judikatury se cítí být oprávněn výklad podústavního práva, provedený obecnými nebo správními soudy, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva (v daném případě učiněná Nejvyšším správním soudem) byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva, mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. III. ÚS 224/98 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

O výše naznačený výkladový exces však v této věci nejde; Ústavní soud neshledal, že by postupem správních orgánů a správních soudů bylo porušeno některé ze stěžovatelčiných základních práv, resp. že by tyto orgány veřejné moci protiústavně vybočily ze zákonných mezí (jak tvrdí stěžovatelka). Ústavní soud po přezkumu rozhodnutí správních soudů dospěl k závěru, že soudy na podkladě zjištěných skutečností dospěly k právním závěrům, které dostatečně a srozumitelně rozvedly a odůvodnily ve svých rozhodnutích. Ústavní soud v jejich rozhodnutích neshledal nahodilost, vnitřní rozpornost či iracionální úvahy a závěry.

Stěžovatelka ve svých argumentech pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu. V této souvislosti je třeba zdůraznit základní rozhraničení pravomocí Ústavního a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04).

Úkolem Ústavního soudu není podrobovat rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dalšímu zevrubnému přezkumu zákonnosti, neboť tím by Ústavní soud překročil své vlastní pravomoci, které má ve smyslu shora naznačených principů.

Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem ČR. Pokud jde o výklad podústavního práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento soud, jako orgán veřejné moci, povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů. V této věci Nejvyšší správní soud takto postupoval. Ve svých rozhodnutích se Nejvyšší správní soud s argumenty stěžovatelky uplatněnými v kasačních stížnostech dostatečně vypořádal. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostatečně pregnantně, racionálně přesvědčivým a logicky věcně odpovídajícím způsobem odůvodněna. V tomto ohledu postačí na jeho rozhodnutí odkázat, aniž by bylo třeba vývody tam blíže rozvedené pro nadbytečnost znovu opakovat.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru