Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 802/13 #1Usnesení ÚS ze dne 27.11.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda projevu a právo na informace/svoboda projevu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a s... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Ochrana osobnosti
správní rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.802.13.1
Datum podání05.03.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 17 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 11, § 13 odst.1

99/1963 Sb., § 135 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 802/13 ze dne 27. 11. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MAFRA a. s. se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 519/11, zastoupené JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 7/1289, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2010 č. j. 1 Co 39/2010-149, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012 č. j. 30 Cdo 524/2011-173, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 17 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v řízení o ochranu osobnosti, jehož byla účastníkem.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 11. 2009 č. j. 31 C 70/2009-93 34 C 17/2009 rozhodl o žalobě žalobců a) MUDr. Milana Kubka a b) MUDr. Davida Ratha proti žalované MAFRA a. s., dříve Lidové noviny a. s. (dále jen stěžovatelka) tak, že 1. výrokem I a II zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby stěžovatelka uveřejnila na prvé straně deníku Lidové noviny a současně zaslala České tiskové kanceláři a doporučeně žalobci omluvu v rozhodnutí blíže specifikovaném znění, 2. výrokem III zamítl žalobu se žádostí, aby stěžovatelka uveřejnila na vlastní náklady v České televizi v pořadu Události nebo v nejbližším reklamním čase po pořadu Události, v televizi Prima v pořadu Zprávy TV Prima nebo v nejbližším reklamním čase po pořadu Zprávy TV Prima a v Českém rozhlase Radiožurnál v nejbližším reklamním čase po ranním přehledu tisku v době mezi 7 - 8 hodinou omluvu rovněž v rozhodnutí blíže specifikovaném znění, a 3. výrokem IV uložil žalobcům zaplatit stěžovatelce náklady řízení.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 9. 2010 č. j. 1 Co 39/2010-149 rozsudek soudu prvního stupně 1. změnil ve výroku I tak, že stěžovatelka je povinna uveřejnit na první straně deníku Lidové noviny a doporučeně zaslat žalobci a) do 15 dnů od právní moci rozsudku omluvu ve znění: Omluva MAFRA, a. s. MUDr. Milanu Kubkovi: "MAFRA a. s. se tímto omlouvá MUDr. Milanu Kubkovi za nepravdivé údaje uvedené dne 9. 2. 2009 v článku "Rathova podivná atestace", kde bylo uvedeno, že David Rath vydal sám sobě a svému dlouholetému příteli prezidentovi České lékařské komory Milanu Kubkovi lékařskou atestaci. To jim mělo otevřít cestu, aby si v daném oboru mohli otevřít soukromou ordinaci"; 2. změnil ve výroku II tak, že stěžovatelka je povinna uveřejnit na první straně deníku Lidové noviny a doporučeně zaslat žalobci b) do 15 dnů od právní moci rozsudku omluvu ve znění: Omluva MAFRA, a. s. MUDr. Davidu Rathovi: "MAFRA a. s. se tímto omlouvá MUDr. Davidu Rathovi za nepravdivé údaje uvedené dne 9. 2. 2009 v článku "Rathova podivná atestace", kde bylo uvedeno, že David Rath vydal sám sobě a svému dlouholetému příteli prezidentovi České lékařské komory Milanu Kubkovi lékařskou atestaci. To jim mělo otevřít cestu, aby si v daném oboru mohli otevřít soukromou ordinaci" (výrok I a II); 3. ve výroku III rozsudek potvrdil (výrok III) a 4. rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobcům náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok IV).

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 11. 2012 č. j. 30 Cdo 524/2011-173 dovolání podané stěžovatelkou proti výrokům I a II zamítl, proti výroku o nákladech řízení dovolání odmítl.

Uvedená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou rozhodujícím soudům, jakož i stěžovatelce známá, pročež je netřeba rekapitulovat.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že oba soudy ve svých rozhodnutích vyzdvihly její právo informovat veřejnost o záležitostech veřejného zájmu a kriticky je hodnotit, a to za respektování zásady, že podané informace, resp. užitá kritika, jsou založeny na reálném základě; současně však konstatovaly, že soud není oprávněn posuzovat pravdivost tohoto základu (zde zákonnost správního rozhodnutí). Pro stěžovatelku je však právě stěžejní, zda sdělovací prostředky mají právo kritizovat protiprávní postup správních orgánů, na jehož základě získají třetí osoby určitá oprávnění "a to i ve vztahu k těmto osobám". Stěžovatelka je přesvědčena, že ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. soudu nebrání, aby (vedle závěru vyplývajícího z rozhodnutí správního orgánu) si otázku zákonnosti postupu správního orgánu posoudil samostatně; jen tím mohou být podrobeny kritice i osoby veřejného zájmu (zde osoby žalobců), jež na základě takto soudem shledaného nezákonného rozhodnutí získaly určitá oprávnění, a jen tak může tisk plnit svoji veřejnou funkci. Podle stěžovatelky byla-li v této věci předmětem článku kritika jednání (postupu) ministerstva zdravotnictví při vydání sporných oprávnění, kterého žalobci "zastávající vysoké posty v českém zdravotnictví" využili a na jeho základě získali příslušná osvědčení, jedná se o reálný základ pro kritiku v článku užitou, a to bez ohledu na to, že takto ministerstvo postupovalo i vůči jiným "internistům". Důvod pro "mocenský zásah ve formě omluvy" (nadto nepřípadně formulované) nebyl navíc ani dán, neboť informace ohledně údajně zpochybněné druhé atestace žalobců stěžovatelka uvedla "na pravou míru" dalším článkem následující den (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 367/03).

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Jako zvláště významné jest zdůraznit - neboť stěžovatelka tuto okolnost zjevně přehlíží - že pouhá věcná správnost rozhodnutí obecných soudů kriteriem ústavněprávního přezkumu není.

Stěžovatelka, dovolávajíc se ochrany zejména se zřetelem k čl. 17 Listiny, však směřuje svoji kritiku do řízení soudního, v němž byla ústavní stížností napadená rozhodnutí vydána, pročež primárně půjde o posouzení, zda se toto řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Toto právo však stěžovatelce - v procesní větvi tohoto ustanovení - však zjevně upřeno nebylo potud, že se jí dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, a proti nepříznivému rozhodnutí odvolacího soudu jí byl k dispozici opravný prostředek (dovolání), který využila, přičemž dovolací soud se jejími námitkami též věcně zabýval. Nikterak se nenaznačuje, že se jí nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

Ve větvi hmotněprávní - v rovině právního posouzení věci (o což v dané věci jde) - jsou v kontextu ústavněprávního přezkumu významné (nejde-li o instanční přezkum, jak bylo řečeno výše) až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

O to má dle argumentace ústavní stížnosti v dané věci jít jednak v rovině aplikovaného výkladu § 135 odst. 2 o. s. ř., jednak v rovině nalézání proporce mezi ochranou poskytovanou v čl. 10 a čl. 17 Listiny.

V rovině prvé nevidí Ústavní soud natolik ostrou kontroverzi, jak ji představuje stěžovatelka; zejména názor odvolacího soudu není s jejím názorem v zásadním sporu; v podstatě pouze konstatuje - a to ve vztahu k názorům, jež uplatnil ve věci soud prvního stupně - že správní rozhodnutí prostě nelze pomíjet (v jeho obsahovém vyznění), což má vliv na situaci v kontextu důkazním, resp. následného věcného posouzení sporu. Odvolací soud ostatně zaznamenal, že možnou kritiku postupů ministerstva při vydávání osvědčení nepřehlíží, kladl však důraz na celkové vyznění "obrazu skutečného" a "obrazu podávajícího se z dotčeného článku", nazvaného "Rathova podivná atestace" (viz strana 8). Jinak řečeno, rozhodovací důvody zde odvolací soud nezaložil.

V rovině druhé jde o otázku citlivého vyvážení v kolizi stojících základních práv, jíž se odvolací i dovolací soud zabýval, oba dospěly k určitým závěrům, které adekvátně odůvodnily, a které jsou věcně i logicky obhajitelné. Proti nim klade stěžovatelka toliko svoji verzi (takového "vyvážení"), která však vzájemný spor otevírá v podobě "spíše tak či spíše jinak", tedy v prostoru výrazné soudní diskrece, jež je svěřena z povahy věci soudům obecným, a v němž jsou možnosti zásahu Ústavního soudu specificky limitovány, resp. omezeny až na případy očividného excesu. Aniž by se Ústavní soud musel ztotožnit se stěžovatelkou napadenými závěry, postačí pro hodnocení ústavní stížnosti zjištění, že soudy dosažený výsledek takové vybočení nepředstavuje a rozhodovací "libovůli" v něm spatřovat nelze (viz výše). Žalobce dehonestující úsudek, podněcovaný inkriminovaným článkem, že nedosáhli regulérně na tzv. druhou lékařskou atestaci, zřejmě nelze ani adekvátně "napravit" následným uveřejněním (pro čtenáře subjektivním) názorem žalobců, že tomu tak není.

Shrnutím řečeného je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru