Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 800/16 #1Usnesení ÚS ze dne 12.12.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkInsolvence
příslušnost/věcná
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.800.16.1
Datum podání09.03.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 159 odst.1 písm.g

99/1963 Sb., § 9 odst.2, § 15b odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 800/16 ze dne 12. 12. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Dokupila, zastoupeného JUDr. Dušanem Ažaltovičem, advokátem, sídlem Potočná 41/109, Trenčín, Slovenská republika, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. ledna 2016 č. j. 31 ICm 4089/2015, 12 VSOL 210/2015-60, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2015 č. j. 31 ICm 4087/2015-35, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) obchodní společnosti REALITY - X64 CZ s. r. o., sídlem Jateční 178/34, Ústí nad Labem, a 2) obchodní společnosti PERFECT INVEST, a. s., sídlem Karlovo náměstí 34, Třebíč, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel současně požádal o odklad vykonatelnosti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2016 č. j. 31 ICm 4089/2015, 12 VSOL 210/2015-60.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel je dlužníkem v insolvenčním řízení vedeném Krajským soudem v Brně (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. KSBR 31 INS 25648/2014.

3. Žalobou ze dne 23. 10. 2015 podanou u krajského soudu se stěžovatel domáhal určení neexistence právního vztahu ze smlouvy o úvěru č. 111710, kterou uzavřel s vedlejší účastnicí 2). Podle jeho názoru vyplývala věcná a místní příslušnost z ustanovení § 159 odst. 1 písm. g) a § 160 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů. Usnesením ze dne 5. 11. 2015 č. j. 31 ICm 4087/2015-35 krajský soud vyslovil, že není věcně příslušný, a předložil věc Vrchnímu soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"). V odůvodnění uvedl, že v nyní posuzované věci nejde o incidenční spor podle § 159 insolvenčního zákona a současně ani o jiný spor, jež by zakládal věcnou příslušnost krajských soudů podle § 9 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").

4. Žalobou ze dne 27. 10. 2015 podanou u krajského soudu se stěžovatel a vedlejší účastnice 1) domáhali určení neexistence právního vztahu ze smlouvy o úvěru č. 111211. Usnesením krajského soudu ze dne 5. 11. 2015 č. j. 31 ICm 4089/2015-33 byla vyslovena věcná nepříslušnost a věc předložena vrchnímu soudu. Stěžovatel a vedlejší účastnice 1) ve vyjádření uvedli, že v nyní posuzované věci jde o incidenční spor podle § 159 odst. 1 písm. g) insolvenčního zákona.

5. Usnesením vrchního soudu ze dne 8. 1. 2016 č. j. 31 ICm 4089/2015, 12 VSOL 210/2015-60, bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 31 ICm 4089/2015 jsou příslušné okresní soudy a že věc bude postoupena k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Třebíči. Vrchní soud v odůvodnění uvedl, že nejde o incidenční spor podle § 159 odst. 1 písm. g) insolvenčního zákona, neboť není vyvolán insolvenčním řízením, resp. insolvenční řízení nepředstavuje skutečnost mající vliv na existenci právního vztahu založeného smlouvou o úvěru č. 111211. Stejně tak uvedl, že nejde ani o jiný spor podle § 7a insolvenčního zákona nebo § 9 o. s. ř.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě uvádí, že dne 14. 12. 2015 podal v rámci insolvenčního řízení vedeného u krajského soudu pod sp. zn. KSBR 31 INS 25648/2014 námitku podjatosti vůči senátu 2 vrchního soudu ve složení JUDr. Helena Myšková, JUDr. Vojtěch Brhel a Mgr. Martin Hejda, tedy vůči totožnému senátu, který rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením. Stěžovatel má za to, že vrchní soud neměl o věcné příslušnosti rozhodnout, dokud nebylo rozhodnuto o námitce podjatosti.

7. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem, že v nyní posuzované věci nejde o incidenční spor podle § 159 insolvenčního zákona, neboť z tohoto ustanovení nevyplývá povinnost naplnění předpokladu uváděného vrchním soudem, že by spor musel být vyvolán insolvenčním řízením. Argumentaci vrchního soudu dále označuje za ničím nepodloženou, kdy odůvodnění obsahuje prvky svévolného dotváření práva. K tomu dodal, že podání žaloby v nyní posuzované věci bylo důsledkem přihlášení pohledávky vedlejší účastnice 2).

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.

11. Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že napadená usnesení spolu nesouvisejí. Usnesení vrchního soudu bylo vydáno ve věci žaloby na určení neexistence právního vztahu ze smlouvy o úvěru č. 111211 uzavřené mezi stěžovatelem a oběma vedlejšími účastnicemi, zatímco usnesení krajského soudu bylo vydáno ve věci žaloby na určení neexistence právního vztahu ze smlouvy č. 111710 uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí 2). V obou věcech však Ústavní soud konstatuje správnost závěrů vrchního soudu i krajského soudu, že nejde o incidenční spory podle § 159 insolvenčního zákona či jiné spory podle § 9 o. s. ř. Rovněž je třeba odmítnout tvrzení stěžovatele, že z insolvenčního zákona nevyplývá potřeba naplnění předpokladu vyvolání sporu insolvenčním řízením. Insolvenční zákon definuje incidenční spory v § 2 písm. d). Podle něj platí, že incidenčními jsou spory vyvolané insolvenčním řízením, o kterých tak stanoví tento zákon. Již ze samotné zákonné definice je tedy zřejmé, že incidenční spor musí být vyvolán insolvenčním řízením. Závěrům vrchního soudu a krajského soudu je proto třeba přisvědčit a nelze v nich spatřovat žádné prvky svévolného dotváření práva.

12. Postupu vrchního soudu stěžovatel dále vytýká, že o věcné příslušnosti rozhodl i přes podanou námitku podjatosti. Podle § 15b odst. 1 o. s. ř. platí, že po podání námitky lze v řízení učinit jen takové úkony, které nesnesou odkladu. K aplikaci uvedeného pravidla však nesmí dojít na úkor hospodárnosti řízení, stejně tak námitka nesmí být účastníky zneužívána jako překážka rozhodnutí. Proto je na uvážení soudu, které úkony označí jako neodkladné. Ústavní soud již dříve uvedl, že za neodkladné úkony se považují ty, které je třeba dokončit, aby předchozí činnost soudu nebo účastníků nebyla zmařena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1421/09). Lze proto mezi ně řadit také procesní rozhodnutí, např. o věcné příslušnosti. Bude-li po takovém rozhodnutí námitce podjatosti vyhověno, může se účastník domáhat ochrany svých práv opravnými prostředky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012 sp. zn. KSUL 43 INS 8520/2009 29 NSČR 75/2011).

13. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem vrchního soudu ani krajského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

14. Ústavní soud nerozhodoval samostatně o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení, a to s ohledem na posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. prosince 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru