Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 80/98Usnesení ÚS ze dne 21.04.1998

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkTíseň
EcliECLI:CZ:US:1998:3.US.80.98
Datum podání19.02.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1950 Sb., § 30, § 37


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 80/98 ze dne 21. 4. 1998

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 80/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A. a M.V., obou zastoupených advokátem JUDr. B.P., proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29. listopadu 1996, sp. zn. 6 C 1277/92, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. listopadu 1997, sp. zn. 17 Co 92197, mimo ústní jednání dne 21. dubna 1998 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou za podmínek stanovených zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb.], napadli stěžovatelé pravomocný rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29. listopadu 1996 (sp. zn. 6 C 1277!92) a spolu s ním též rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. listopadu 1997 (sp. zn. 17 Co 92/97) a tvrdili, že těmito rozhodnutími obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily jejich ústavně zaručená základní práva daná jak Ústavou ČR (v čl. 90 a 95 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), tak Listinou základních práv a svobod (v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2), a to tím, že zamítly (Krajský soud v Brně jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu I. stupně) jejich nárok, jímž mělo být určeno, že kupní smlouva stran převodu zemědělské usedlosti

III. ÚS 80/98

v P. (ve výroku rozsudku soudu I. stupně blíže označené a popsané), uzavřená dne 13. února 1961 před SN (P. R. 348/60), je neplatná.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti bylo řízení před obecnými soudy postiženo celou řadou procesních pochybení, která se nemohla neprojevit v samotných rozhodnutích (ta pokládají stěžovatelé za nezákonná), neboť - zejména soud I. stupně - "přiznal jen tu část z provedených důkazů, která vedla k zamítnutí žaloby, aniž by se však vypořádal s dalšími skutečnostmi, které se nabízely z ostatních provedených důkazů"; s odkazem na řadu (blíže označených) nálezů ústavního soudu závěrem dovozují, že jak procesní postup obecného soudu I. stupně a tak i II. stupně byl v rozporu s procesními předpisy a v důsledku toho posléze též s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu (se zásadami stanoveného postupu - čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Co do merita věci, stěžovatelé zdůrazňují svoji svízelnou osobní situaci, v níž se svého času ocitli a z níž dovozují tíseň a nápadně nevýhodné podmínky, za nichž již dříve zmíněnou kupní smlouvu uzavřeli; z těchto důvodů proto navrhli, aby Ústavní soud obě vpředu označená rozhodnutí obecných soudů svým nálezem zrušil.

I když vývody ústavní stížnosti, zejména co do tvrzení kusosti řízení a na ně navazující výtky nedostatečného (rozporného) odůvodnění napadených rozhodnutí, zůstaly v obecné poloze, ze spisu obecného soudu I. stupně, který si Ústavní soud vyžádal, plyne, že jak námitky co do merita věci, tak i námitky co tvrzených procesních vad neobstojí.

Tak z protokolu o jednání před soudem I. stupně ze dne 17. září 1996 (č. 28 spisu obecného soudu) plyne, že zástupce stěžovatelů, jako navrhovatelů v řízení před obecnými soudy, návrhy na doplnění řízení nevznesl, respektive návrhy (na výslech svědků a konstatování obsahu listin), určené dříve v návrhu (č. 1. 3 téhož spisu), vzal zpět; navzdory tomu obecný soud I. stupně toto jednání odročil, u dalšího jednání dne 14. listopadu 1996 z vlastního rozhodnutí provedl důkaz (v návrhu dříve označený) svědeckými výpověďmi svědkyně K. a V. (č. 1. 33 a 34 spisu obecného soudu), znovu udělil účastníkům, resp. jejich zástupcům, slovo k závěrečným návrhům a poté v dalším jednání (odročeném za účelem vyhlášení rozsudku) dne 22. listopadu 1996 ve věci rozhodl; z obsahu spisu obecného soudu I. stupně lze tedy bezpečně soudit, že stěžovatelé (jejich zástupci) dvakrát v oddělených jednáních výslovně prohlásili, že "další důkazní návrhy nemají"; z téhož spisu je posléze

2

III. ÚS 80/98

zřejmé, že důkaz listinami prováděn nebyl, resp. že návrh v tomto směru byl výslovně vzat zpět.

Z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně se podává, že tento soud dospěl k rozhodným skutkovým zjištěním podle stavu dokazování, které nad rámec návrhu stěžovatelů sám provedl, že provedené důkazy v intencích zákona (§ 132 o. s. ř.) vyhodnotil, a že také rozsudečný výrok v rozsahu a způsobem zákonem vyžadovaným (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) posléze zdůvodnil, když byl - co do právních hodnocení - dospěl k závěru, že zákonné znaky "tísně a nápadně nevýhodných podmínek" při uzavírání posuzované kupní smlouvy zjištěny nebyly.

Odvolání stěžovatelů do rozhodnutí obecného soudu 1. stupně bylo z převážné míry zaměřeno do právních závěrů jím napadeného rozhodnutí, ani ono obecnému soudu I. stupně nevytýkalo kusost řízení a ve svém odvolacím petitu požadovalo "změnu napadeného rozhodnutí" v intencích návrhového žádání (č. l. 43 a 44 spisu obecného soudu).

Za této situace námitky a vývody stěžovatele v jejich písemném závěrečném návrhu (ostatně obsahově shodném s odůvodněním ústavní stížnosti) jsou nejen ve zřetelném rozporu s obsahem odvolání (aniž by bylo dostatečně patrno, z jakých důvodů stěžovatelé své stanovisko mění), ale současně také (ve vztahu k již provedenému dokazování - viz výše) nepřípadné, zejména pokud jde o výtky absence rozhodovacích důvodů (nedostatky v odůvodnění rozhodnutí) adresované jako procesní vady obecnému soudu I. stupně.

Ústavní soud již dříve a opakovaně vyložil, že jeho pravomoc ingerence do jurisdikční činnosti obecných soudů je vymezena splněním zvláštních podmínek a také, že mimo jeho pravomoc je zpravidla i přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. IV. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 28, Praha, 1994; III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek l., č. 5 Praha, 1994; III. ÚS 150/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., č. 49, vydání 1., Praha, 1994); protože jde o nálezy obecně přístupné, pro účely tohoto rozhodnutí zcela postačí stěžovatele na ně, jako na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, odkázat, se stručným konstatováním, že ony zvláštní podmínky ve věci jejich ústavní stížnosti splněny nejsou, zejména jestliže rozsah

III. ÚS 80!98

dokazování obecné soudy (soud I, stupně) provedly, nad míru požadovanou v řízení před ním, samotnými stěžovateli.

Za okolností takto ze spisu obecného soudu I. stupně zřetelných nelze obecným soudům důvodně vytýkat něco, co nebylo zpochybňováno v řízení před nimi samotnými, případně co - bez bližšího zdůvodnění, příp. dostatečného či jiného vážného důvodu v rozporu se stavem dokazování do té doby provedeným - bylo zcela nekonzistentně pojato až do závěrečného návrhu před odvolacím soudem; odkaz stěžovatelů na jimi citované nálezy Ústavního soudu (jejich právní věty) nejsou proto namístě.

Z takto rozvedených důvodů byla proto posuzovaná ústavní stížnost shledána zjevně neopodstatněnou, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak vyloženými důvody samotnými, tak ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jak na ni příkladmo bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem, jak ve znělce tohoto usnesení se stalo [§ 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 21. dubna 1998

JUDr. Vlastimil Ševčík

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru