Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 80/96Nález ÚS ze dne 04.07.1996K ústavnímu právu na soudní ochranu. K petitu, předmětu řízení a povinnosti soudu vést řízení řádně a meritorně rozhodnout.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 62/5 SbNU 475
EcliECLI:CZ:US:1996:3.US.80.96
Datum podání15.03.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 40, čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 79 odst.1, § 1, § 2, § 43, § 5, § 129 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 80/96 ze dne 4. 7. 1996

N 62/5 SbNU 475

K ústavnímu právu na soudní ochranu. K petitu, předmětu řízení a povinnosti soudu vést řízení řádně a meritorně rozhodnout.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

navrhovatele Český stát - Ministerstvo pro správu národního

majetku a jeho privatizaci ČR, zastoupeného JUDr. J. H., proti

usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. prosince

1995, sp. zn. 17 Co 598/95, se spolu s usnesením Okresního soudu

v Jičíně ze dne 9. května 1995, sp. zn. 3 C 66/95, zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb.), která i jinak splňovala podmínky stanovené zákonem

(§§ 30 odst. 2, 34 odst. 1, 2, 72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb.),

napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne

29. prosince 1995 (sp. zn. 17 Co 598/95) a tvrdil, že pravomocným

rozhodnutím odvolací soud, stejně jako předtím obecný soud I.

stupně, jako orgány veřejné moci, porušily jeho ústavně zaručené

základní právo (§ 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.), totiž

právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod); v podrobném zdůvodnění své stížnosti poukázal pak na

to, že v řízení před obecnými soudy zamýšlel usilovat o to, aby

vedlejší účastník město H. (v řízení před obecnými soudy žalovaný)

byl rozsudkem soudu zavázán "vydat mu a převést na jeho zvláštní

účet vedený u České spořitelny, a. s., v Praze I, č. ú. 216

2096-008/0800, částku rovnající se konečnému zůstatku likvidace

podniků Uhelné sklady, st. p., H. a Kovo-dřevo-elektro, st. p.,

H., a to spolu s náklady řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku".

V naraci svého návrhu (žaloby) opřel stěžovatel svůj nárok

o ustanovení § 19 zák. č. 427/1990 Sb. s tím, že oba dříve

jmenované státní podniky vedlejší účastník uvedl jako jejich

zakladatel ke dni 31. prosince 1992 do likvidace; přestože

likvidace vykázala aktivní saldo, vedlejší účastník v rozporu se

shora citovaným ustanovením zákona toto převedl do svého obecního

rozpočtu a přes opakované výzvy stěžovatele svou zákonem

stanovenou povinnost nesplnil a aktivní saldo z likvidace

stěžovateli nevydal.

Takto formulovaný návrh (žalobu) pokládal obecný soud I.

stupně za zásadně vadný (protože jím stěžovatel "nevymezil

konkrétně předmět řízení"), a proto - pod následky vyplývajícími

z ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. - vyzval jej k odstranění vady

"jasným návrhem, o čem má soud rozhodnout".

Na tuto výzvu obecného soudu reagoval stěžovatel podáním,

v němž vyložil, že k okamžiku zahájení řízení (podání žaloby)

přesnou výši aktivního salda nezná (především proto, že žalovaný

mu odmítá podat jakékoli informace), nicméně že tato může být

(v průběhu řízení) snadno zjištěna ze závěrečných zpráv o ukončení

likvidace jmenovaných podniků a z koncových rozvah, kteréžto

účetní doklady má žalovaný ve své dispozici a k jejichž předložení

by měl být obecným soudem vyzván. Se zdůrazněním, že žalobce

nedisponuje nijakým právním ani jiným nástrojem, kterým by

žalovaného mohl sám přimět k předložení zmíněných listin

a s prohlášením, že v průběhu řízení, jakmile se bude moci

s označenými doklady seznámit, své návrhové žádání (petit) upraví,

požádal obecný soud, aby v řízení pokračoval a ve věci nařídil

jednání (§ 115 odst. 1 o. s. ř.).

Stěžovatelovo vysvětlení však obecný soud I. stupně nepřijal

a usnesením ze dne 9. května 1995 (sp. zn. 3 C 66/95) řízení

zastavil (§ 43 odst. 2 o. s. ř.), když dospěl k závěru, že žalobce

"nevymezil vůbec předmět řízení", neboť "ze žaloby nelze zjistit,

čeho se žalobce domáhá, o čem má soud rozhodnout, čemu vyhovět,

popřípadě co zamítnout".

Odvolací soud, který se věcí zabýval z podnětu odvolání

stěžovatele (v řízení před obecnými soudy žalobce), se ztotožnil

s právním názorem obecného soudu I. stupně, ten sám doplnil v tom

smyslu, že "vymezení práv a jim odpovídajících povinností

(v petitu žaloby) musí být provedeno tak přesně, aby po jejich

převzetí do výroku rozhodnutí soudu mohl být nařízen a proveden

výkon rozhodnutí, což platí zvláště, když se jedná o žalobu na

plnění (§ 80 písm. b) o. s. ř.)" a napadené rozhodnutí soudu I.

stupně svým usnesením ze dne 29. prosince 1995 potvrdil.

Účastník řízení Krajský soud v Hradci Králové, jemuž ústavní

stížnost byla doručena, se k ní na výzvu Ústavního soudu (§ 42

odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.) vyjádřil podáním předsedy senátu,

z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, tak, že odkázal na odůvodnění

napadeného rozhodnutí, vyslovil své přesvědčení, že svým

rozhodnutím obecné soudy nikterak nezasáhly do ústavně zaručených

základních práv stěžovatele, a navrhl proto, aby Ústavní soud

ústavní stížnost zamítl.

Ústavní stížnost je důvodná.

Co do skutkových zjištění, resp. co do procesního průběhu

řízení před obecnými soudy, Ústavní soud z předložených písemností

zjistil, že tvrzení stěžovatele, jak vpředu jsou shrnuta,

odpovídají skutečnosti, a proto z nich jako správných ve svém

rozhodnutí vycházel a z nich vyvodil ústavně právní aspekty

posuzované věci.

Ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu má svůj

základ v Listině základních práv a svobod; ta zaručuje každému

(tedy i státu) právo domáhat se stanoveným postupem svého práva

u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod), který především je povolán k tomu, aby

zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům (čl. 40 al.

1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.).

Tyto ústavní záruky v občanskoprávních věcech provádí

(a ústavně stanovený postup při ochraně práva před soudem kogentně

rozvádí) procesní předpis, jímž je především zákon č. 99/1963 Sb.,

v současně platném znění, občanský soudní řád; ten upravuje postup

soudu a účastníků v občanském řízení v zásadě tak, aby byla

zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků

(§ 1 o. s. ř.) a obecným soudům ukládá povinnost - mimo jiné

- projednávat a rozhodnout spory a dbát přitom na to, aby

nedocházelo k porušení zájmů práv fyzických a právnických osob (§

2 o. s. ř.).

I když novely občanského soudního řádu z doby po listopadu

1989 svým obsahem i smyslem daly průchod zásadě odpovědnosti

účastníka řízení za ochranu jeho práv ("každý nechť si střeží svá

práva"), neznamená to ještě, že obecné soudy jsou pro tuto zásadu

již zcela vyvázány ze své povinnosti poskytnout účastníkům řízení

účinnou součinnost tam, kde je toho - z procesního hlediska

- k ochraně práva nezbytně zapotřebí, a to tak a v takovém

rozsahu, aby ústavní zásady plynoucí především z Listiny

základních práv a svobod byly v řízení před ním respektovány;

opačný postup by totiž ve svých důsledcích vedl k tomu, že by

obecné soudy výkon spravedlnosti účastníkům odepřely (denegatio

iustitiae), což již samo o sobě je zřetelným výrazem

protiústavnosti.

V posuzované věci opřely obecné soudy své negativní

stanovisko ke stěžovatelově návrhu (žalobě) o skutečnost, že (pro

pasivní resistenci protistrany) nebyl s to již v žalobě vyčíslit

svůj peněžitý nárok (majetkový prospěch), k jehož vydání (odvedení

na zvláštní účet stěžovatele) je vedlejší účastník ex lege

povinen, a ve svých rozhodnutích se postavily na stanovisko, že

absence konkrétního peněžitého vyčíslení stěžovatelova nároku

v návrhovém žádání (petitu) zakládá neodstranitelnou překážku

řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř.); tak prý nastala situace, že

"žalobce nevyznačil vůbec předmět řízení" (soud I. stupně),

případně že "žalobní petit tak, jak byl žalobcem navržen, není

určitý" (odvolací soud).

I když lze připustit, že stěžovatelem formulovaný petit

v jeho návrhu na zahájení řízení (žalobě) není příliš obratný,

a že návrhové (žalobní) žádání je obecně pokládáno za vyvrcholení

návrhové narace, v níž petit musí mít svůj zřetelný podklad, jen

stěží by bylo lze přijmout právní závěry obecných soudů, totiž že

v posuzované věci tento nedostatek již sám o sobě zakládá

nemožnost vymezení předmětu řízení.

Obecné soudy se mýlí, jestliže mají za to, že výlučně jen

petit sám, přesněji řečeno, že jen přesné vyčíslení nároku

v penězích v něm, je pro vymezení řízení rozhodující; vymezujícími

kritérii jsou též takové skutečnosti, jimiž se postihne skutek, na

jehož základě je nárok uplatňován (skutkový děj), přičemž jedinou

(a nezbytnou) podmínkou je, aby popis skutku byl v návrhu (žalobě)

natolik individualizován, že je vyloučena jeho záměna se skutkem

jiným (k tomu srov. např. Bureš-Drápal in Občanský soudní řád

- komentář); řečeno jinými slovy, rozhodujícími skutečnostmi (§

79 odst. 1 al. 2 o. s. ř.), které jsou spoluurčujícími kritérii

pro vymezení předmětu řízení (po skutkové stránce) jsou též takové

údaje, které jsou nezbytné pro úvahu o čem a na jakém podkladě má

soud rozhodnout. Z uvedeného posléze vyplývá, že pro vymezení

předmětu řízení (tj. závěr, čeho se navrhovatel domáhá a na

základě jakých rozhodujících skutečností) je rozhodující nejen

samotné návrhové žádání jako takové, ale že je nutno posuzovat

návrh jako celek.

Z písemností předložených Ústavnímu soudu je zcela zřejmé, že

návrh na zahájení řízení tak, jak byl stěžovatelem obecnému soudu

předložen, před zmíněnými kritérii obstojí; nejen že je z něj

patrno - při vší rezervě k němu - z jakých skutkových ale

i právních skutečností žalobce vůči žalovanému svůj nárok

vyvozuje, ale (z podání ze dne 21. dubna 1995, příp. z obsahu jeho

opravného prostředku) též i to, jaké okolnosti žalobci v rané fázi

řízení brání v tom, aby svůj nárok vůči žalovanému přesně

v penězích vyčíslil.

Bylo proto na obecných soudech, aby vhodným způsobem, ať již

v ústním jednání či jiným opatřením (kupř. postupem ve smyslu §

129 odst. 2 o. s. ř.) přiměly vedlejšího účastníka k předložení

takových dokladů, z nichž by výtěžek likvidace státních podniků

Uhelné sklady H. a Kovo-dřevo-elektro H. byl zřejmý, a umožnil tak

stěžovateli upřesnění (přesné peněžité vyčíslení) jeho nároku,

který vůči vedlejšímu účastníkovi ex lege má; tím, že obecné soudy

v řízení přes tvrzenou svévoli žalovaného (lichost žalobcova

tvrzení nebyla zjištěna) nepokračovaly, nejen stěžovateli

neumožnily splnění jeho zákonné povinnosti, ale ve svých

důsledcích mu odepřely jeho ústavně zaručené základní právo na

soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Právo na soudní (a jinou právní) ochranu ve smyslu čl. 36

odst. 1 Listiny základních práv a svobod (právo na spravedlivý

proces) je výrazem jedné ze stěžejních zásad, na nichž spočívá

demokratický právní stát (čl. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), ctící

jako ústavní a všelidské hodnoty práva a svobody člověka a občana

(dtto); ochrana těchto práv je ústavně svěřena především obecným

soudům (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), které při výkonu své

jurisdikční pravomoci jsou vázány zákonem (čl. 95 odst. 1 úst.

zák. č. 1/1993 Sb.), a to - jak se rozumí samo sebou - jak

v oblasti hmotného, tak i procesního práva, jehož předpisy (pro

úsilí o ochranu práva) vymezují stanovený postup (čl. 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod), jímž je vázán nejen účastník

soudního řízení, ale i obecný soud sám; aplikace těchto procesních

předpisů obecnými soudy, případně jejich výklad jako formální

(procesní) předpoklad zákonnosti jejich rozhodnutí, musí proto být

vždy s ústavními principy ve shodě.

Spor o právo jako typické řízení kontradiktorní předpokládá

ovšem přiměřenou součinnost (aktivitu) všech na řízení

zúčastněných stran (účastníků řízení); je-li tato procesní

součinnost ztěžována záměrným jednáním jedné z nich, přináleží

obecným soudům, aby využitím všech procesních nástrojů, které jsou

jim ex lege k dispozici, dbaly na to, aby navzdory tomu mohly

dospět k meritornímu rozhodnutí; je proto porušením ústavních

principů (zásad spravedlivého procesu), jestliže obecné soudy při

výkonu spravedlnosti postupují jinak.

Pravomocná rozhodnutí obecných soudů, jimiž řízení ve

stěžovatelově věci proti vedlejšímu účastníkovi, vedené před

Okresním soudem v Jičíně pod sp. zn. 3 C 66/95, bylo zastaveno (§

43 odst. 2 o.s.ř.), jsou pro důvody shora vyložené výrazem zásahu

orgánu veřejné moci do stěžovatelova ústavně zaručeného základního

práva na soudní ochranu; protože obě rozhodnutí obecných soudů

trpí v důsledku protiústavního zásahu totožnými vadami, nezbylo

než - též s přihlédnutím k zásadám procesní ekonomie - je jako

taková obě zrušit (§ 82 odst. 1, 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu ČR se

nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 4. 7. 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru