Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 80/06 #1Usnesení ÚS ze dne 24.10.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2006:3.US.80.06.1
Datum podání11.01.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6

2/1993 Sb., čl. 40 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 80/06 ze dne 24. 10. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci stěžovatele J. K., t.č. ve věznici, zastoupeného JUDr. Ivanou Heřmanskou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Stavitelská 6, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 61 To 403/2005, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 8 T 66/2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností vycházející z § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jež byla vydána v jeho trestní věci, a to pro tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listiny").

Stěžovatel byl rozsudkem obvodního soudu uznán vinným trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák., trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b/, e/ tr. zák. dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle § 247 odst. 1 tr. zák., a odsouzen podle § 247 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c/ tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou; dále mu byla uložena povinnost nahradit poškozeným vzniklé škody.

O odvolání stěžovatele rozhodl městský soud tak, že je jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

V podané ústavní stížnosti stěžovatel opakuje námitky, vtělené již do odvolání, a znovu namítá, že nalézací soud učinil nesprávná skutková zjištění; má za to, že žádný z jednotlivých důkazů, jež byly v řízení provedeny, jej neusvědčil "bez veškerých pochybností". V "souhrnu" mohly podle jeho názoru "prokázat existenci skutků pouze za předpokladu, že soud vezme v potaz (jeho) trestní minulost, přítomnost na místě, kde se skutek stal, a skutečnost, že měl u sebe polovinu nůžek o délce 30-40 cm"; jinak mohl být odsouzen "vždy tehdy, zjistila-li by se byť nepatrná souvislost mezi ním a zjišťovaným skutkem". Podle stěžovatele tím obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, rovné postavení účastníka řízení a zásadu "in dubio pro reo".

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky, dále jen "Ústavy"). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d/ rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. § 72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal. V ústavní stížnosti stěžovatel jen pokračuje v polemice s obecnými soudy, na úrovni jimi aplikovaného práva.

Oba soudy ohledně trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. vysvětlily, proč považovaly výpověď stěžovatele, resp. jeho skutkovou verzi za účelovou, a k okolnostem dalších skutků se korektně vyjádřily shrnutím použitých důkazů (výslechu členů policejní hlídky a operačního důstojníka, záznamu kamerového systému a dalších), přiléhavě posoudily též další souvislosti zadržení stěžovatele i jeho následného chování a vypořádaly se uspokojivě s namítanými nesrovnalostmi spjatými s odebranými pachovými stopami, stejně jako s později pořízeným úředním záznamem ohledně stavu jednoho z dotčených vozidel.

Ve vztahu k stěžovatelově námitce, že soudy nezjistily skutkový stav tak, aby o něm nebylo pochybností, je tedy nutné - z hlediska ústavněprávního - uvést, že soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, pročež i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. I kdyby napadené skutkové závěry byly kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což stěžovatel nedoložil. Obecným soudům nelze ani vytýkat nedostatek přiléhavého odůvodnění rozhodnutí, která ve stěžovatelově věci vydaly.

Tím nemůže být dovozeno ani porušení zásady rovnosti účastníků v řízení a zásady "in dubio pro reo", neboť je stěžovatel spojil právě s tvrzením deficitu spravedlivého procesu, založeného údajnou nesprávností (neúplností) skutkových zjištění.

Na tomto základě Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2006

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru