Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 8/04Nález ÚS ze dne 03.03.2005Poučovací povinnost soudu o přípustnosti a lhůtě pro podání dovolání

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedl... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
poučení
lhůta
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 41/36 SbNU 439
EcliECLI:CZ:US:2005:3.US.8.04
Datum vyhlášení17.03.2005
Datum podání07.01.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 240 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 8/04 ze dne 3. 3. 2005

N 41/36 SbNU 439

Poučovací povinnost soudu o přípustnosti a lhůtě pro podání dovolání

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila - ze dne 3. března 2005 sp. zn. III. ÚS 8/04 ve věci ústavní stížnosti družstva A. a T. m. proti usnesení Nejvyššího soudu z 5. 11. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1210/2003, jímž bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto pro opožděnost.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. listopadu 2003 č. j. 21 Cdo 1210/2003-257 se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelé napadají ústavní stížností usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2003 č. j. 21 Cdo 1210/2003-257, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů jako opožděné, a uvádí, že dovolací soud v řízení, které předcházelo vydání napadeného usnesení, nevzal v úvahu skutečnost, že pokud Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 10. 9. 2002 č. j. 21 Co 45/99-229 nepoučil stěžovatele o možnosti podat proti svému rozhodnutí dovolání, porušil základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Poučovací povinnost odvolacího soudu ohledně možnosti podat ve věci dovolání byla sice vložena do příslušného procesního předpisu - občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") až novelou o. s. ř. provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001, to však podle názoru stěžovatelů neznamená, že se obecné soudy mohly této povinnosti "zbavit" jen poukazem na znění ustanovení § 240 o. s. ř. platné do 31. 12. 2000. V této souvislosti se stěžovatelé odvolávají na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho nálezu ze dne 16. 6. 2003 sp. zn. IV. ÚS 92/03 a navrhují zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu.

Ústavní soud poté, co shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stanovené formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé, si vyžádal zapůjčení spisu Městského soudu v Brně vedeného tímto soudem pod sp. zn. 31 C 52/97 a vyzval účastníka řízení k vyjádření k předmětné ústavní stížnosti.

Po výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud, který jako účastník ve svém přípise ze dne 3. 2. 2005 zdůraznil, že při svém rozhodování vycházel z toho, že v řízení o dovolání stěžovatelů je třeba postupovat a rozhodovat podle přechodného ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., tj. podle o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000.

Jak nepochybně vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, zdůrazňuje účastník řízení, odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo projednáno a rozhodnuto podle stejného znění právního předpisu, tj. podle o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000. Ve smyslu shora uvedeného proto účastník řízení posoudil též včasnost dovolání, "včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání". Podali-li stěžovatelé dovolání proti rozsudku odvolacího soudu opožděně, a to bylo zjištěno z příslušného spisu, nestalo se tak podle názoru účastníka řízení v důsledku nesprávného (neústavního) postupu odvolacího soudu, ale výhradně proto, že stěžovatelé, resp. jejich zástupce neznali, popřípadě si chybně vyložili zákon a publikovanou judikaturu obecných soudů.

Účastník současně připomíná, že stěžovatelé přehlédli, že podle o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 nebylo poučení o dovolání povinnou součástí písemného vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu.

S přihlédnutím k "ustálené rozhodovací praxi Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 402/02)" (pozn. red.: nepublikováno) navrhuje účastník, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Vedlejší účastník - Č. k. a. - se podle ustanovení § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. vedlejšího účastenství v řízení o ústavní stížnosti vzdal.

K výzvě Ústavního soudu sdělil právní zástupce stěžovatelů, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.

II.

Z vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 31 C 52/97 Ústavní soud zjistil, že žalobci: 1. družstvo M. a 2. T. m. proti žalované K. b., s. p. ú., (dále jen "žalovaný") se domáhali určení neplatnosti vzniku zástavního práva a jeho zápisu v příslušném katastru nemovitostí.

Skutkovou stránku věci popsali žalobci tak, že v roce 1992 uzavřel první žalobce smlouvu s Fondem národního majetku České republiky, podle níž nabyl do svého vlastnictví pozemek p. č. 4611/15 o výměře 1967 m2 _ zastavěná plocha a na něm stojící objekt, to vše zapsané na listu vlastnictví č. 3791 (správně 3993) v katastrálním území K. P. V roce 1996 první žalobce prodal druhému žalobci budovu se zastavěným pozemkem včetně zástavního práva, které bylo sporné.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 12. 1998 č. j. 31 C 52/97-80 rozhodl tak, že pod bodem I. výroku určil, že zástavní právo pro žalovaného, vážící se k předmětným nemovitostem, nikdy platně jako věcné právo nevzniklo. Pod bodem II. výroku soud prvního stupně zamítl návrh, aby bylo určeno, že tento zápis zástavního práva pro žalovaného je bez právního důvodu a titulu, a tudíž neplatný.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 9. 2002 sp. zn. 21 Co 45/99, který nabyl právní moci dne 4. 11. 2002, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že v odvoláním napadeném "přísudečném výroku" zamítl žalobu na určení, že zástavní právo pro pohledávku K. b., s. p. ú., vážící se k předmětným nemovitostem, nikdy platně jako věcné právo nevzniklo.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že "na věc je nutno aplikovat bod 15 přechodných a závěrečných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. (novela občanského soudního řádu). Odvolání žalovaného - Č. k. a. je tak nutno projednat a rozhodnout o něm podle dosavadních právních předpisů, tj. podle znění občanského soudního řádu účinného před 1. 1. 2001 (dále jen "o. s. ř.")".

Odvolací soud konstatoval, že v průběhu odvolacího řízení došlo ve smyslu ustanovení § 19 zákona č. 239/2001 Sb., o České konsolidační agentuře a o změně některých zákonů (zákon o České konsolidační agentuře), ve znění pozdějších předpisů, k zániku dosavadního žalovaného a jeho právním nástupcem se stala Č. k. a. Z tohoto důvodu odvolací soud nadále jednal jen s tímto právním nástupcem původního žalovaného (ve smyslu ustanovení § 107 o. s. ř.).

V poučení uvedl krajský soud pouze to, že "proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné".

K dovolání stěžovatelů rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 5. 11. 2003 č. j. 21 Cdo 1210/2003-257 tak, že dovolání stěžovatelů (družstva A. a T. m.) se odmítá.

Dovolací soud v odůvodnění usnesení konstatoval, že v průběhu dovolacího řízení zjistil, že dosavadní žalobce - družstvo M. - zanikl sloučením s družstvem A., které má i shodné sídlo, a byl dne 10. 9. 2003 vymazán z obchodního rejstříku. Proto bylo v dalším řízení jednáno na místě 1. žalobce s družstvem A.

Po přezkoumání podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně, neboť i když byl napadený rozsudek odvolacího soudu vydán po 1. 1. 2001, bylo odvolací řízení provedeno podle "dosavadních předpisů", tj. podle ustanovení o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000. Z tohoto důvodu je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout o něm rovněž podle "dosavadních předpisů", tj. podle o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000. Ostatně stejně je nutné posoudit včasnost dovolání včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání, neboť i to spadá pod pojem "projednání a rozhodnutí o dovolání".

Dovolací soud připomněl, že podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o. s. ř. může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. V dané věci bylo zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou účastníkům (zástupcům účastníků), a nabyl proto právní moci dnem 4. 11. 2002. Lhůta k podání dovolání uplynula dnem 4. 12. 2002. Protože dovolání bylo u soudu prvního stupně podáno až dne 18. 12. 2002, je opožděné.

III.

Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Pro posouzení věci je třeba připomenout, že podle ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. platného do 31. 12. 2000 činila lhůta pro podání dovolání jeden měsíc, zatímco po novelizaci provedené zákonem č. 30/2000 Sb. se tato lhůta od 1. 1. 2001 prodloužila na dva měsíce. Stěžovatelé podali dovolání proti rozsudku krajského soudu, který nabyl právní moci dne 4. 11. 2002, dne 18. 12. 2002. Jak stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, protože v rozsudku odvolacího soudu chybělo poučení o možnosti dovolání a o lhůtě pro jeho podání, byli při podání svého dovolání v dobré víře, že lhůta pro podání dovolání je dvouměsíční, jak je stanovena v novelizovaném znění § 240 odst. 1 o. s. ř.

Ústavní soud dospěl k závěru, že nesplněním poučovací povinnosti o tom, že dovolání je přípustné v zákonem stanovené době, byli stěžovatelé jako účastníci občanského soudního řízení zkráceni ve svém právu domáhat se soudní ochrany podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Zvláště za situace, kdy novelizací občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. došlo od 1. ledna 2001 ke změně lhůty pro podání dovolání stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., přičemž podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu projednají podle dosavadních právních předpisů, vznikla komplikovaná právní situace, v níž bylo pro účastníky nesnadné se orientovat. Tím spíše bylo zapotřebí dbát na to, aby účastníci byli o lhůtě, ve které je možno podat dovolání, řádně poučeni, aby neutrpěli újmu na svých právech.

Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti i napadeného usnesení Nejvyššího soudu, skutkově i právně shodná problematika byla již Ústavním soudem řešena jeho nálezem ze dne 16. 6. 2003 sp. zn. IV. ÚS 92/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 93, str. 383), v němž se Ústavní soud s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 1994 sp. zn. III. ÚS 65/93 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 27, str. 213) postavil na stanovisko, "že obecné soudy mají ex lege povinnost poskytovat účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech (podle ustanovení § 5 o. s. ř.), neboť občanské soudní řízení jako celek je jednou ze záruk zákonnosti (§ 3 o. s. ř.); má-li být splněn tento posléze uvedený účel, je třeba poučovací povinnost vztáhnout nejen na řízení dle části čtvrté hlavy třetí o. s. ř., to ovšem potud, pokud zákon bez omezujících podmínek další opravný prostředek (dovolání) připouští".

V citovaném rozhodnutí Ústavní soud zdůraznil, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2000) není vázána na žádné další podmínky, a je tedy výlučně na zvážení účastníka, zda dovolání podá či nikoli. Pokud proto taková úvaha spadá do výlučné rozhodovací sféry účastníka řízení, musí se jednat o rozhodování kvalifikované, tj., musí být účastník již před svým rozhodnutím soudem poučen, ve smyslu splnění účelu poučovací povinnosti soudu, o možnostech dalších procesních postupů.

I kdyby taková obecná poučovací povinnostsoudu nevyplývala z ustanovení § 5 o. s. ř., je možné ji dovodit z čl. 36 odst. 1 Listiny, která je součástí ústavního pořádku České republiky, a čl. 95 odst. 1 Ústavy, takže pokud záleželo podání dovolání nikoli na stanovisku soudu či na jiných okolnostech, ale výlučně na uvážení stěžovatelů, bylo povinností krajského soudu stěžovatele o "přípustnosti dovolání bez dalšího poučit".

Skutečnost, že tato poučovací povinnost odvolacíhosoudu byla výslovně vtělena do ustanovení § 240 o. s. ř. až novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001, není podle názoru Ústavního soudu právně relevantní, neboť označeným zákonem bylo do občanského soudního řádu zařazeno nové ustanovení proto, že dřívější znění nemohlo v rovině ústavněprávní již nadále obstát.

Závěrem lze tedy shrnout, že shora označeným nálezem, od jehož rozhodovacích důvodů, na něž i v odůvodnění tohoto nálezu Ústavnísoud odkazuje, nebylo důvodů se odchýlit, je i Ústavní soud v této věci vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy).

Z těchto důvodů, jakož i z důvodů vyložených již ve zmíněné věci sp. zn. IV. ÚS 92/03 Ústavnísoud zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2003 č. j. 21 Cdo 1210/2003-257 podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru